Nemám ráda Vánoce. Sice nenechávám dárky na poslední chvíli, ale ten shon před svátkama mě začíná pomalu ale jistě vyčerpávat. Záleží mí na tom, aby bylo všechno dokonalý, jak se přece říká „aspoň jednou v roce na Vánoce“. Napečeno, navařeno, uklizeno. Nedělám to pro sebe, ale pro moje dvě dcery, manžela i maminku.
Nevím, jak to letos zvládnu, neumím se přetvařovat a s tou mladší dcerou jsou jenom samý problémy. Je v pubertě a pěkně to s ní tříská. Chytila se špatný party, tak doma skoro není a tráví volnej čas s lidma, kteří se proslavili tím, že kradou a fetujou. Zákazy nepomohly a odezvy jsem se dočkala jenom v podobě výhružek v podobě útěku z domova. Jednou si dokonce sbalila věci a odešla, naštěstí včas zasáhnul manžel. Hádky jsou na denním pořádku, muž jí bezmezně věří, ale já jsem začala o její důvěryhodnosti pochybovat. Už párkrát se stalo, že když se vrátila domů, měla zúžený zornice. Ale nikdy jsem tomu asi nevěnovala dostatek pozornosti. Jsem snad proto špatná matka?Udělala bych pro ní všechno a moje dcera by přece nikdy nevzala takový svinstvo jako je marihuana do huby.
Takhle jsem přemýšlela do minulýho týdne. Maličkost a jak změní život. Byla obyčejná prosincová sobota a já jsem měla naplánovanou spoustu domácích prací. Dcera, Marion, trávila odpoledne na lyžích. Dost možná jediná zábava, kterou si udržela i přes její pubertální vývoj.
Stála jsem uprostřed jejího pokoje, sžíraná zvědavostí. Nikdy jsem svým dcerám nekontrolovala osobní věci, ale teď…mám, nemám? Podívat se, nepodívat se? Přece jenom je to omezování osobní svobody nebo jak se tomu říká. Čistý svědomí zvítězilo, a tak jsem posbírala špinavý prádlo a odnesla ho k pračce. Její oblečení zase páchne na dálku, smrdí kouřem jako kdyby byla celou noc v hospodě. Při prohledávání kalhot, jestli tam nejsou kapesníky a nějaký drobný peníze ale najdu něco, co bych si nedokázala představit ani v těch nejhorších snech. Pytlíček s obsahem, mně jako doktorce, poměrně známym. Tak marihuana.
„No to snad ne!“, křičím do prázdnýho bytu, „to snad není ani možný!“ Hodila jsem to manželovi na pracovní stůl. ¨
„Co vidíš??“ křičím.
„Panebože, kde jsi to vzala?“
„Kde? V kalhotách to měla! Ta tvoje hodná dceruška fetuje! Prachobyčejně fetuje a tobě je to úplně jedno!“ Po obličeji mi stékají slzy. Tak přece jenom jsem špatná matka. Matka, která neuhlídala svojí vlastní dceru.
„To není možný, ona by přece nikdy…tohle…to ne…tomu nevěřim, třeba je to někoho jinýho.., vždyť říkala, že se jí to samotný hnusí!“
„Sakra, Ivane, přestaň se jí zastávat, jenom to nechceš vidět, nechceš si přidělávat problémy!“
Vzmohla jsem se jenom na prásknutí dveřma a na těžký dosednutí k jídelnímu stolu. Tohle mám za tu lásku, kterou jí dávám. Za tu rodičovskou lásku, lásku až za hrob, jak se říká.
Nesnáším svojí matku. Pořád mi něco zakazuje a zbytečně vyšiluje. Zakazuje mi kamarády a hrabe se mi ve věcech. Našla i nějaký hulení a já mam ze života doma peklo.
Zpovědnice,
už rok denně hulím (16). Nehulím do stavů, kdy o sobě nevím, nehulím ani proto, abych byla nějak in. Spíš jen tak s kamarády při pokecu, nikdy žádné průsery, prostě jen tak do pohodičky.., což si myslím, že nikomu neubližuje, jestliže je to v určitých mezích...
Včera na to přišli rodiče. Očividně k tomu vztah pozitivní ani neutrální nemají, okamžitě mi zakázali chodit ven, kontrolují mě a z pokoje mi prakticky udělali vězení.
Ne, takhle sem to vážně nikdy nechtěla. Přemýšlim o tom, že nejraději utéct, někam se schovat a zapomenout. Všechno co se tu doma děje mě psychicky vysává, vážně mi to ubližuje, když to berou tímto způsobem! Nezkusili mě poslouchat, nevím, jak mám marihuanu v mezích obhájit, že mi relativně ani neubližuje. Vždyť jsem pořád stejná, nezměnila jsem se, známky se mi nezhoršily. Prostě jen jdu ven a s kámoši si dám brko. Nic víc, nic míň! Chci to doma uklidnit, ukázat že to není jen o tom špatném :( Proboha, prosím, poraďte mi co mám dělat!! (matka mě včera chtěla poslat na léčení, otec mi dneska řekl, že mě vyzvedne ve škole..pravděpobobně proto, abych si nestihla zakouřit). Prosím, jsem vážně zoufalá.
MaRioOn
