|
|
|
| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
Zrovna teďID: #10110 | Autor | persona |  | | Vytvořeno | 21.02.10 00:30:57 | | Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary), Próza | | Téma | | | Počet návštěv | 225 | | Dílo sledují | |
Je ráno. Mrazivé ráno jako z cukru. Chodníky pokrývá čerstvě napadaná vrstva sněhu, doposud téměř neporušená. Eliška jde dlouhým rozhodným krokem, nerozhlíží se kolem sebe, její hnědé oči jsou pohledem připoutané k zemi. Příroda je tichá, přidušená bílou smrtí. Ozývají se jen typicky městské zvuky. Zvuky spěchu, zvuky nervozity, zvuky rozčilení. Rodinné domky se mění v paneláky, naivně bílý sníh přechází v šedou hmotu, co si už o životě nedělá iluze.
Eliška se náhle zastavila a zvědavě zvedla hlavu. „Proč je to takhle, zrovna takhle, zrovna teď.“ Chvíli jen tak zírala na semafory, zelená, auta se rozjela. Otáčela hlavou zleva doprava a zase naopak, na ústech měla mírný úsměv. Vypadala jako člověk, který právě objevil něco úžasného, který právě naprosto všechno pochopil. Stála pořád na stejném místě, smála se a rukou si upravovala vlasy. Nikdo z kolemjdoucích si jejího zvláštního výrazu nevšiml. Pak uslyšela hlas: „Slečinko, mohla byste kousek uhnout?“ Byl to hlas staršího muže. Muž ani nepočkal na její odpověď, nabral lopatou sníh a chystal se ho Elišce hodit na nohy. Ta ještě včas uskočila, stále se stejným výrazem ve tváři. Muž se na ni nechápavě podíval: „Chcete mi něco? Ne? Tak si děte po svejch!“ Eliška ta slova snad ani neslyšela, dívala se na zběsilou hru svalů v mužově obličeji a to ji nutilo ještě do širšího úsměvu. Ten úsměv asi muže rozčiloval ze všeho nejvíc. Ještě chvíli se Elišce snažil něco horečně vysvětlit, házel rukama a lopatou šermoval ve vzduchu. Pak se otočil a s neurčitým mumláním se přemístil o pár kroků dál.
Eliška se za mužem ještě krátce podívala, sklopila hlavu, ruce dala do kapes a pokračovala svojí cestou. Muži se vzpomínka na usmívající se dívku vracela celý den. Při obědě o ní dokonce vyprávěl své ženě. Oba manželé se té příhodě smáli.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | "Její oči jsou pohledem připoutané k zemi" mi přijde kapku neobratné, "pohledem" bych vynechala, nebo bych napsala "pohled jejích očí je připoutaný k zemi". Jinak je to hezké, dívka prožívá okmažik filozofického údivu, což dobře ladí s tím sněhem, jen úplný závěr mi přijde divný - že by se někdo smál dívce, která stojí a usmívá se a zřejmě je poněkud roztržitá? Jinak to není špatná pointa, zakončit to tím, jak ji vidí ten muž. |
| | | díky všem ;) |
| |  | líbilo se mi |
| |  | fajn text trocha záverečná pointa sklamala, čakal som nejaký neuvážený pohyb smerom dopredu a potom náraz auta... hm tak dám bod ale okrem toho záveru... :)) |
| |  | ...hezké povídání jako červený korálek |
| |  | fajn textík |
| |  | akorát posledních pár vět pro mě jaksi navíc
ale to celku neubírá. |
| |  | tak tohle nema s amaterskym textem nic spolecneho, povedene |
| |  | Pěkně napsáno, dobré. |
| |
| | | | doporučuji 6 | | MikroB | | prostořeka | | hobboe | | enthroper | | René Vyvařil | | Mbonita |
|
|
|
|
© Archiv 2007-2010 mezera.org ,
created by Dartagnan
|
|