POBRYNDANÉ SPISY
VYDALO NAKLADATELSTVÍ ARGO
PRAHA 3, ROKU 2009, 276 STRAN, DOP. CENA 298,- KČ
„Chodil jsem okolo baráku a pořád na něj myslel. Bylo nejdelší, jaké jsem v životě dostal. Většinou tam stálo něco jako 'Je nám líto, ale vaše psaní nedosahuje potřebné úrovně' nebo 'Je nám líto, ale nezapadáte do naší koncepce.' A úplně nejčastěji přišlo odmítnutí na klasickém předtištěném formuláři.
Ale tohle bylo nejdelší, jaké jsem kdy viděl. Týkalo se povídky 'Má dobrodružství z ubytoven'. Stoupl jsem si pod lampu, vytáhl lístek z kapsy a znovu si ho přečetl -
Milý pane Bukowski,
jako vždy jde o směsici vynikajících pasáží a pasáží plných adorace a kurev, kocovinových zvracecích scén, mizantropie, chvalozpěvů na sebevraždu apod., kteréžto
vám neotiskne žádné existující periodikum. Nicméně jde o velice pozoruhodnou a osobitou ságu a podle mého soudu jste odvedl kus poctivé práce. Možná vás jednou publikovat budeme, ale kdy přesně to bude, nemám tušení. Záleží na vás.
S pozdravem,
Whit Burnett“
Jednou jsem jel vlakem – do práce – a v boxu vedle mě seděla žena, která měla na klíně takového vystrašeného, pitomého psíka. Myslím že to byla čivava nebo nějaká podobná havěť, v psech se nevyznám... Ten psík měl takový pitomý pohled a byl celý bez srsti. Veškeré zbytky srsti, které na něm byly, měl na uších a hlavě. Měl růžovoučkou kůži a pár tmavých skvrn. Dokonce měl takový šusťákový obleček, aby mu nebyla zima. Byl leden. Zima mu nejspíš byla i přes to, že měl tu šusťákovku, protože se klepal a hleděl prázdnýma očima do prostoru. Na první pohled jste zjistili, že se jedná o pěkně blbého psa. Nejlepší pes je ten, kterého najdete na ulici. Ten si totiž něco zažil. Ten ví, co je to život. Jakési vyšlechtěné plemena s vymytým mozkem můžou jít do háje. Stejné je to s lidma. Na ulici poznáš nejlepší přátele. Nebo byste je snad hledali v parlamentu?
Poděkujme, nevím komu, ale zkrátka někomu poděkujme, že existujou tady na Zemi lidé, kteří nemají holou kůži bez srsti, nenosí nóbl oblečky a nedívají se prázdným pohledem. Tihle lidi totiž mají pořádně hustou a zacuchanou srst, tudíž žádné oblečky nepotřebují, a když pohledíte do jejich očí, vidíte v nich něco nepopsatelného. Víte že tenhle člověk žije. Že ho ještě nedostali.
Whit Burnett byl nejspíš jeden z mála, kteří se nebáli pohledět do očí ulice. Trošku se zdráhal a bál, ale kdo by se nebál běsnícího toulavého a smradlavého čokla. Chce to odvahu a díky pár lidem, kteří tu odvahu měli, dnes můžeme číst ty vířící písmenka, která jsou schopna zapálit papír, na kterém jsou natištěna. Zarývají se vám pod kůži, aniž si to uvědomujete...
Vzpomínám si na jednoho takového toulavého psa. Celý život se potácel po okolí. Nikdo mu nevěnoval ani kousek své pozornosti, všecky ostatní psy na vodítku buďto ignoroval, anebo je srazil k zemi. Několikrát se ho snažila dopadnout odchytová služba, ale nikdy se jim to nepodařilo, vždycky na ně vyzrál. Denodenně propadal šílenství. Běhal za autama a štěkal na ně jako zběsilý, až ho jednoho dne jedno z aut srazilo a chlápek naložil mrtvolku do kufru, jako důkaz pro pojišťovnu. Takový byl konec Dědka, jak se mu přezdívalo. Najednou o něm všichni lidi začali mluvit. Všichni najednou začali mít Dědka rádi a zapomněli na to, jak ho s koštětem odháněli od slepic, jak po něm jejich děti a vnoučata házely kamení a oni jen nečinně přihlíželi. Najednou to byl pro ně Pan Pes. Charles Bukowski je Pan Pes moderní literatury. David Stephen Calonne, který sesbíral tyhle eseje, úvahy a povídky odvedl dobrou práci. Jestli měl někdo na Charlese Bukowského nějaký názor, tak po přečtení Pobryndaných spisů svůj názor určitě změní. A změní ho k lepšímu.
Seděli jsme jednou s kámošem, pili piva a kouřili. On hraje na housle a na trubku a má svůj vlastní dixieland. Já hraju na harmoniku a občas spolu jezdíme na kšefty. Držel jsem v ruce tuhle knihu a začal jsem číst z jedné z krátkých esejí Trace: píšou redaktoři:
„'Jazz by se neměl přátelíčkovat s poezií. Jazz může být vitální, stimulující. Může to být folklor, někdy se může přetavit do umění, ale skutečné umění jazz není. Jazz, to je rytmus, povrch, jazz připomíná rytmus sexu i akt samotný: jazz, to jsou konga, jazz může být dobrý, jazz může být špatný; ale jazz, navzdory všemu, co si nárokuje, je nakonec jen chabý, stísněný a slabý - vypůjčuje si triky z klasiky, jenže se nikdy nic nenaučí. Poezie? Poezie je dobrá, špatná a velká - většina z ní je špatná - jenže když si vleze do postele s jazzem, silné potomstvo z toho nebude.'
Je to trošku vytržené z kontextu“
„Takový názor se ti líbí?“
„Počkej, říkám že to je vytržené z kontextu. Dívej: '... a když se pak ohlídneme zpět na okamžik, kdy jsme na návnadu skočili, uvidíme, že ti, kteří jsou nejvíc slyšet, budou mít největší potíže vysvětlit, jak to, že se podíleli na zprostituzování a vykleštění múzy.' Je to o tom, že z umění je jenom komedie pro lidi. Pravé umění je nedoceněné. To je stejné, jak jsme se bavili o nás a kšeftech. Že člověk musí hrát to, co lidi chtějí jinak je nahraný.“
„Tak my jsme nedoceněni někdy právem,“ řekl.
„Marja. Co ti mám na to říct. To je jedno, ale chápeš co tím chtěl Henry říct...“
„Nevím, možná, já jsem blbej. Mně stačí věta: '...skutečné umění jazz není, vypůjčuje si triky z klasiky, jenže se nikdy nic nenaučí...' a už mě zbytek nezajímá.“
„Chtěl říct, že v poezii se ještě skrývá ryzí umění. Jazz je už veřejná děvka. Poezie vychází z temnoty. Tu píše člověk doma. U sebe, pro sebe. Před pár minutama si říkal, že se vysereš na hraní a budeš jenom doma cvičit. Nebudeš nikde dělat šaška... Nemusel to být jenom jazz, mohlo to být cokoli jiného. Dneska by to mohl člověk napsat třeba o discu, nebo nevím co teď frčí. Že disco si vypůjčuje triky z rokenrolu a rokenrol si vypůjčoval triky z jazzu...“
„Poezie je umění, protože se dělá sama pro sebe?“
„Ne, protože ji nevytváříš pro masy,“ odpověděl jsem.
„Jazz taky ne.“
„Hraješ ho před lidma. Nejde jenom o jazz. Jde o hudbu obecně.“
„Co takhle veřejná čtení? Anebo prodej knih?“
„Však o tom je ta poslední věta co jsem ti četl. '... a když se pak ohlídneme zpět na okamžik, kdy jsme na návnadu skočili, uvidíme, že ti, kteří jsou nejvíc slyšet, budou mít největší potíže vysvětlit, jak to, že se podíleli na zprostituzování a vykleštění múzy.'“
„Jazz vyraboval klasiku a klasika vyrabovala lidový folklor a písně neandrtálců potom,“ prohodil.
Pokračoval jsem ve čtení.
„'Jasně, budete mít publikum. Ale zeptejte se sami sebe, zda to bude intelektuální publikum nebo banda, která si chce jít jen vyhodit z kopýtka. A kdo tím kopytem dostane nakopáno?' Má to něco do sebe. Z umění se stala prostitutka. Má pravdu. Je to šou pro lidi a pravá podstata jde do řiti. Je to jako se sólama na trubku. Pokud nezapištíš, lidi mlčí. Jakmile zapištíš, lidi se můžou posrat, jak jsi dobrý, i když to sólo nemá žádnou myšlenku. Chápeš?“
„Z umění, se dá říci, že se stala prostituka i v jeho rukou, a když hraješ dneska jazz pro bandu - což je pravda a nikdy to jíné nebylo - stejně jako klasika se hraje vždycky jen pro bandu, akorát jiného ražení, snobskou nabubřelou bandu, která nic neví, ale vezme si šaty a říká jak tuhle operu miluje a vykládá o termínech o kterých nic neví - a Bukowski, to je tuplem pro bandu, neboť devadesát procent lidí ho čte jenom pro jeho naturalistické vyjadřování, takže vlastně Bukowskí je trubka, když piští nahoře, když napíše piča, tak je to jako když já zahraju c4. Taky to ovce sežerou.“
„Však jo, proto to napsal. Proč asi. Minule jsme se bavili, že ho žere hodně lidí pro jeho styl, ale doopravdy ho chápe jen 1%.“
„Proč pomlouvá něco, když se vlastně pohybuje na stejném ledě? “
„On to nepomlouvá. On to jenom říká tak jak to je. A má pravdu. Že použil jazz, tak se z toho můžeš posrat. Kdyby použil rokenrol, tak je to to samé, jenže rokenrol ještě neexistoval. Kdyby to napsal o deset let později, tak by použil třeba rokenrol...“
„Jazz není vykrádání klasiky, to jsou jiné rytmy, to je kombinace mnoha žánrů, klasika vykradla taky všechno.“
„Však jo. Jenže byl populární jazz. Jazz byl na špici. Hrál se ve všech rádiích. Dneska se taky hrajou staré písničky, jako se i v té době hrála klasika, ale co se hraje dneska nejvíc? Moderní hudba. Protože ji žere nejvíc lidí.“
„Jo, jasné, já nerozumím tomu: 'vykrádát klasiku,' to u mě budí dojem jako kdyby klasika byla něco nadřazeného nebo tak nějak.“
„V tom se seknul,“ řekl jsem.
„Ta formulace nemá logiku, a pokud měl něco v hlavě, což vypadá, že celkem měl, tak si toho musel být vědom.“
„Bere to stejně jako lidi na konzervatoři a spousta jiných blbečků. Myslí si, že klasika je základ veškeré hudby, což je blbost. Každý šlápne občas vedle. Je spousta věcí, které si člověk uvědomí, ale je i stejná spousta věcí, které si neuvědomí. A čím více věcí si uvědomuje, tak tím více věcí si zároveň neuvědomuje. Přímá úměra.“
„Čím víc vím, tím víc zjišťuju... Ten měl pravdu už v antice.“
Oba jsme se zasmáli a rozhovor skončil.
Myslím že patřím mezi to jedno procento lidí, kteří Henryho Chinaskiho chápou. Takový přesně byl. Rozpoutával vášně. O to mu šlo. Málokomu se to v literatuře povedlo.
„Máme nakopat strýčka Sama do prdele? Nebo nám zmaluje řiť on?“, ptá se v jedné z úvah. On strýčka Sama nekopal a nekope do prdele, on ho kope přímo do koulí. Vrtání do politických problémů je ošemetné téma. Myslím že politika by se neměla míchat s uměním. To je stejné, jako byste rozmazali hovno o labutí křídlo, jenže dokázal z toho vybruslit s lehkostí. Věděl moc dobře , že je politika na nic. Akorát se ptal, proč je na nic.
„Když už se mám postavit policajtovi před bajonet, rád bych věděl, co mě čeká, když mu ten bajonet vezmu.
Tohleto bych rád věděl.“
Tahle bible, jestli mohu to slovo použít, je výkvět všeho, co Bukowski může nabídnout. Je to skutečný skvost a nakladatelství Argo udělalo dobře, že ji v Česku vydalo a překladatelé Bob Hýsek, Martina Knápková, Michala Marková, Ladislav Nagy a Martin Svoboda, kteří vnesli duši Charlese Bukowského do země malé, ale stejně skvostné a zároveň přestrašné – stejně jako USA nebo jakékoliv jiné země – udělali práci zatraceně dobře. Patří jim dík a vám, kteří nevíte jestli si tuhle knihu máte koupit, doporučuji jediné. Kupte si ji. Čeká vás 276 stran (zaplatíte cca 1,- Kč za jednu stránku textu, který stojí za to) jedněch z nejlepších slov, které byly kdy na Zemi napsány. Od první povídky, kterou Ch. Bukowski napsal, až po jedny z posledních textů. 1944 – 1990. Předmluvu napsal profesor Východní Michiganské univerzity, který přednáší po univerzitách na celém světě, David Stephen Calonne, který tyto texty sesbíral a má na této knize, stejně jako redaktoři z nakladatelsví City Lights Books, velkou zásluhu.
„Už jsem to nemohl vydržet. Sebral jsem se a šel za nimi do obýváku.
Millie se kolem něj ovíjela a vpíjela se mu do očí. Vypadal jako ryba na ledu. Asi si myslela, že si s ním chci promluvit o nakladatelských procedurách.
'Promiňte, musím se učesat,' prohlásila a odešla z pokoje.
'Milé děvče, že ano, pane Burnette,' řekl jsem.
Probral se z tranzu a narovnal si vázanku. 'Promiňte,' řekl, 'ale proč mi pořád říkáte pane Burnette?'
'Copak nejste pan Burnett?'
'Jmenuji se Hoffman. Joseph Hoffman. Jsem z Curtisovy pojišťovny. Přišel jsem na váš podnět.'
'Já vám ale žádnej podnět nedával.'
'Poslal jste nám lístek.'
'Nic jsem neposílal.'
'Vy nejste Andrew Spikwich?'
'Kdože?'
'Spikwich. Andrew Spikwich, Taylorova 3631.'
Millie se vrátila a ovinula se kolem Josepha Hoffmana. Neměl jsem to srdce jí říct pravdu.
Tichounce jsem za sebou zavřel dveře a sešel po schodech na ulici. Když jsem ušel kus cesty, světla nahoře zhasla.
Rozeběhl jsem se úprkem na svou cimru a doufal, že ve džbáně na stole zůstalo něco vína. Měl jsem ale tušení, že budu mít smůlu, protože můj život byl až příliš osobitá sága, tvořená rozplizlou pochmurností, nepraktickým rozjímáním a potlačenými touhami.“
(Úvod a závěr použit z povídky Důsledky mého málo strohého odmítnutí)
