Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - ZADNI ZEME ID6686
Vše v této sbírce uvedené jsem napsal v letech 1992 - 1998. Ač se to nezdá, tyhle příběhy se opravdu staly. Možná, že ne tak úplně přesně, ale kostra je pravdivá. Odehrály se v devadesátých letech dvacátého století. I jmenované postavy skutečně existují. Jen už po těch 14 - 17 letech vypadají úplně jinak a trochu jinak také žijí...
Na světě už není mnoho míst nezasažených rozpínající se všudypřítomnou civilizací. U nás, ve střední Evropě, jsou tato místa ještě vzácnější. O to radostnější je takové místo najít. I já jedno podobné objevil. Nejprve bylo toto pískovcovými roklemi zbrázděné území turisty – průkopníky nazváno Česko-saským Švýcarskem. Na dnešních mapách je označované jako Národní park Labské pískovce. Nejromantičtěji ale určitě zní název Zadní země, který tomuto kraji dal autor okouzlujících knih o přírodě Miloslav Nevrlý.
Ráno zde není slyšet kokrhání vesnických kohoutů, či rachot aut. Uši laská jen šumění větru ve větvích smíšeného lesa, sténání starých kmenů stromů a ťukot kapek rosy dopadajících do rozházeného listí, které nikdo neuklízí. Čas se tu jakoby zastavil. Jenom slunce putující nekonečnou oblohou odkrajuje části dne. V letním poledni přijde vhod osvěžení z klokotajícího potůčku, jež si prodírá cestu chladnou pískovcovou roklí k veletoku Labi. Stačí si kleknout do věčně zeleného mechu, nabrat do dlaní chladivou křišťálově čistou vodu a smočit rty v tom nejchutnějším šampaňském na světě. Pak si lehnout do svěží trávy a chvíli hledět přes koruny staletých velikánů na vysoké nebe poseté bílými beránky. Nemyslet na nic a na všechno. Až se oči sami zavřou a mysl vklouzne do říše snů.
Když v podzimních ránech halí úzké rokliny i široká údolí mlha hustá jako smetana, nejsou slyšet téměř žádné zvuky. Občas praskne větvička pod, zde tolik hojnou, zvěří, či zaševelí plameny ohně pod kotlíkem šeptajících trampů. I oni ctí tu majestátnost chrámu téměř nedotčené přírody. Listí, které se snáší k zemi jak peří pestrobarevných papoušků, dává tušit příchod chladného období.
V zimních dnech tu nenajdu živáčka. Pouze stopy zvířat v hlubokém panenském sněhu dávají tušit, že les žije dál. Ticho a šustění padajících vloček dodávají krajině tajemný až téměř smuteční ráz. Za jasného mrazivého dne, když slunce září s tyrkysového nebe, rampouchy a obrovské ledopády na skalách jiskří v jeho záři jak diamanty té nejvyšší kvality Nálada je rázem radostnější. Dotyk hřejivých paprsků jakoby byl dotykem zatím vzdáleného jara.
Za úplňků v předjaří vstupuje Zadní země snad nejhlouběji do srdce. V bledém světle za sebou řadí lesnaté hřebeny do dáli. Nad nimi táhnou máchovskou nocí rozervané mraky. S rozbřeskem zahání slunce všechny chmury zimy a na dně roklin rozpouští poslední ztvrdlý sníh. Potoky zmohutní a naplní kaňony rachotem zpěněných vod. V tišinách lze zahlédnout pstruhy a vzácně i lososy. Pupence kočiček a první zelené lístečky dodají naději a přinesou radost z prodlužujících se dní.
Tak krásný, omamně vonící a neustále lákající je rok v Zadní zemi. Ta čistota, syrovost přírody a mystická opuštěnost mě nutí se neustále vracet. Možná, že porušuji zákony lidí, když spím pod převisy a mlčím se stejně smýšlejícími souputníky kolem ohňů v srdci tohoto kraje. Snažím se ale neporušovat nepsané zákony přírody jež platí od šerého dávnověku a doufám, že platit nepřestanou. Jejich základním krédem je: „Žij a nechej žít.“ Proto je mé svědomí čisté. Proto „Chvála Zadní zemi!“
