Ten večer jsem
tam seděl a pil.
Pil jsem dlouho
a pil jsem hodně.
Nic mi nechybělo,
kromě peněz.
Můj účet dělal mnohem víc
než jsem měl v peněžence.
Pro tu číšnici jsem měl slabost.
Pro všechny číšnice jsem měl slabost.
Obdivoval jsem je.
Připadaly mi jako ženy,
které se dokážou postarat
o své muže.
Vyperou jim připosrané spodky,
ráno udělají snídani,
políbí vás na dobrou noc
a rozhodně jim nebude vadit
když se budete pořád ožírat,
protože jsou na to zvyklé z práce
a budou respektovat váš volný čas,
protože samy ho moc nemají.
Měla šedomodré
oči plné malinkatých
perliček.
Ty perličky se třpytily
a odrážely ten
třpyt do mých
zelených
očí.
Své blonďaté vlasy
si sepínala sponkou
dozadu.
Na jejích pěkných
ouškách se
ze strany na stranu
pohupovaly dlouhé
náušnice.
Měla kouzlo
a bylo to vidět.
Každý kdo jí viděl
to hned věděl.
Viděli jsme se
poprvé v životě a
já
ji
začal přemlouvat:
"Vím že se vidíme prvně,
ale potřebuju další pivo,
jenže..."
"...nemáte peníze", dokončila.
(říkám že byla úžasná)
"Tak nějak. Nevím jak
vás přesvědčit, že jsem
čestný a hodný člověk."
"Dobré lidi poznám.
Chcete teda pivo?"
"Jo, děkuju. Hned ráno,
jak půjdu do práce
se tu stavím a dám
vám ty peníze."
Zaplatil jsem
na co jsem měl
a pil dál na dluh.
Přibylo tam asi pět piv
a jedny cigarety.
Rozloučili jsme se.
"Jestli se tu ráno nestavíte,
tak mě šéf zabije. Nesmí se
to dozvědět."
"Nemějte strach."
Byla nervózní.
Bála se že nepříjdu.
Ale já přišel a
nechal jí pořádný
spropitný a řekl:
"Uvidíme se večer."
Jen se zazubila
a zmizela vevnitř.
Měla ještě pěknější
oči než včera.
Byla celá pěknější
a já začal něco cítit.
Starý cynik.
Starouš co lásce
přestal věřit dávno
zase něco cítil.
Světlo.
Asi se zase
na chvíli
zamiluju.
Ale jenom
na
chvíli...
