| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
Víla a Les. Kapitola 1. Louka.ID: #6868 | Autor | TwispNick |  | | Vytvořeno | 26.04.09 12:33:08 | | Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) | | Téma | Fantasy | | Počet návštěv | 260 | | Dílo sledují | danmark |
První Kapitola: Louka
Všude kolem tráva. Kam až oko dohlédne jednotvárná, zelená krajina. Zoufale nudná fádní zelená. Obloha čistě modrá jako by ji zrovna někdo umyl, ani mráček. Jenom jemný vetřík čechrá vršky travnatého porostu, díky tomu vypadá krajina aspon trochu živě. Vypadá to jako obrovská louka ale kam až oko dohlédne jenom tráva. Hodně divná louka, pokud je to teda louka. V tom ostrém slunečním světle, modravé obloze a zelené trávě by člověk málem přehlídl malounkou, drobounkou postavu. Zdálo se že se plahočí od jednoho obzoru ke druhému ale vzhledem k tomu, že slunce stojí vysoko na obloze a kolem dokola nic není, nedá se určit jakým směrem se postavička ubírá. Kdyby se však na ni člověk podíval zblízka, viděl by čistou krásu. Lehce průsvitná, drobounká postava, krásný obličej, bosé nohy nezvyklé na dlouhou chůzi, to vše ukazuje na Vílu...
Ach jo, pomyslela si Víla v duchu a na chvíli se zastavila. Bylo jí do breku. Sedla si do trávy, ale hned zas vstala, protože tvrdá a nepoddajná tráva se jí zabodávala do jejího křehkého telíčka. A tak vyrazila dál na cestu. Vlastně ani nevěděla kam jde. Prostě jenom šla, pryč, čím jak nejdál. Ani jednou se během cesty neotočila, ani jednou nezměnila svůj směr. Ale co je to vlastně směr na této travnaté poušti? Zesláblá hlady a vyčerpaná nedostatkem spánku po třech dnech útěku už ani nevěděla kde je vlevo a kde je vpravo, prostě jen šla dál rovně.
Neměla z toho však žádnou radost. Prostě musela jít, utéct pryč, daleko od lesa v nemž předtím žila. Nerada se však vracela ke vzpomínkám z té doby, radši se plahočila po nehostinné planině plné trávy a větru. Nechtěla ani na to myslet, chtěla jen utéct a zapomenout. Zapomenout. To se jí docela dařilo, protože v posledních dnech měla naprosto jiné starosti a věci k přemýšlení. Nepřemýšlela a nevracela se k minulosti ale zabývala se jen a pouze přítomností. A ta byla víc než zoufalá. Růžové šaty celé potrhané od ostré trávy, zaprášená od hlavy až k patě, nenajezená, neodpočinutá. Vody měla dost, každé ráno se jí podařilo sesbírat rosu ze země a proto žízní netrpěla. Spíš hladem. Ne obyčejným lidským, ale hladem po určitých věcech které měla ráda a na které byla zvyklá.
Místo heboučkého mechu pod nožkama tvrdá zem a ostrá tráva. Místo hvězdné noci pouze tmavá obloha. Místo krásného měsíce pouze černá díra na obloze. Místo nádherných západů slunce pouze šerý přechod světla ve tmu. Slunce totiž nezapadalo, jen se postupně nad obzorem bledlo a jeho barva se vytrácela až nastala tma. Místo chládku pod větvemi stromů, neustálé pálení ostrého slunce. Místo teplé peřiny z listí v kořenech stromů, jenom noční chlad a neustálá chůze. Místo krásných a tajemných zvuků lesa, pouze jednotvráné šustění větrem čechrané trávy. Místo lásky lesa, nenávist louky...
Často uvažovala, proč je ta louka tak nepříjemná. Často ji napadalo, že za to může ona, že ji louka za něco trestá. Ale nechápala proč by ji měla louka za něco trestat, vždyt ona nic neudělala. Čím byla na louce dýl tím ji tyto myšlenky napadaly víc a víc. Bodaly do ní tvrdě jako jehly, bála se jich ale přesto na ně pořád myslela. Nedokázala si pomoct. Nenáviděla tu louku. Strašně moc ji nenáviděla, ale ne tolik aby se obrátila čelem vzad a šla zpátky do lesa. Do TOHO lesa ze kterého raději utekla, protože se bála že stejně bude vyhozena. Do TOHO lesa kde při odchodu viděla tancovat jinou vílu... Tam už se nikdy nevrátí, slíbila si. Takovými myšlenkami se trápila celý třetí den když tu nastala noc. Víla však pokračovala dál, nemohla si lehnout a spát. Nešlo to, louka jí to nedovolila. Neustále ji bodala tráva, studila zem, budilo šumění trávy. Po třech dnech raději ani nezkoušela usnout. A tak šla celou noc, dokud ji únava nedohonila a ona nepadla k zemi.....
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | Nevím, co si mám myslet. Vzhledem k těm popisům, co tam jsou pořád dokola, mi děj splynul do jednoho. Není to špatný, chápu, že to má víla těžký, ale nějak mi v tom chybí náboj. Ale přečtu si i další díla. V jednom celku to třeba bude lepší :-) |
| |  | No já doufám že příde ta správná nálada a budu pokračovat... zatím to nechávám nějak uležet ale další kapitoly přídou :) Dík za ty čárky :D |
| |  | "Často uvažovala, proč je ta louka"... Pozor na opomíjení čárek - 1. věta v posledním odstavci.
Atmosféru to má, ale možná - já čistě za sebe - jsem si představoval nějaký vypointovaný závěr, něco, co mě víc zvedne, nevím,
Marek |
| |  | Já ti nevím...přečetl jsem, popřemýšlel nad tím, co to se mnou udělalo a ....asi nic moc. Přijde mi to neobjevné, klišovité. Jako čaj z pytlíku, který už předtím někdo několikrát vymáchal v horké vodě. Hezká pohádka docela, ale nic to prostě se mnou neudělalo, za chvíli zapomenu, že jsem někdy něco takového četl. Styl je sám o sobě fajn, doporučuji číst a číst a číst... :o)
|
| |
| |
|
|
