Je pátek 22. února, vlak si dělá to svoje důda, důda, dá a unáší nás k severu. Bágly narovnané pod střechou rychlíkového vagonu dávají tušit, že naším cílem bude divočina. Sice jen ta česká a tudíž ne až tak divoká. My ale doufáme, že bude dostatečně opuštěná.. Pro trampy to začíná být na starých oblíbených místech nebezpečné už i v zimě, a tak Růžičci vymysleli skvělý cíl – Lužické Hory. Území mezi Českou Kamenicí na západě a Ještědským hřbetem na východě nás lákalo vždycky, ale zároveň nás odrazovala absence skalních převisů, na kterých jsme tak trochu (víc) závislí. Tentokrát zvědavost zvítězila a překonala zábrany.
Sraz byl dán ve Svoru – obci nad níž se tyčí mohutný vrcholek Klíče. Ten nás ale tentokrát nezajímá. Když vyskakujeme na osiřelé nádraží, zrovna volá Růža. Zpozdí se s Vojtou o hodinu. Využíváme času a hledáme nějakou pěknou hospůdku kde bychom zakotvili. Jsme rádi, že nacházíme alespoň jednu u hlavní silnice. Nápis „Vepřové hody“ nám zlepšuje náladu. Pivo, ovar, prdelačka a Růžičci už jsou tady. Dokonce i s posledním členem naší výpravy – Žabou, která přicestovala z Nové Paky. Jsme tedy komplet – Pavouk, tedy já, Divoška s Fidlim, jejich a teď už i náš kamarád Nána, Vojta a Růža – Kérkonošáci a nakonec Žaba, coby zástupce skomírající účasti Pačáků. Růža s Vojtou si i přes naše varování (velké porce) dávají po guláši. Vrchovatý hluboký talíř pak konzumují tři čtvrtě hodiny. Nějací muzikanti začínají ladit nástroje a i to je důvod vyrazit. Výstup frekventovanou silnicí do sedla je nervy drásajícím adrenalinem. Následné zbloudění je proti tomu brnkačka. Růžičci naštěstí nacházejí správnou cestu a náš dnešní cíl – hrad Milštejn – se konečně začíná přibližovat. Ukazatel sice hlásal 3 km, ale my tipujeme, že to muselo být v mílích. Uf, konečně. V poprchávání docházíme na temeno kopce, kde lze ve tmě tušit siluety skal. Hrad Milštejn má poměrně bohatou historii. V současnosti však zbyla jen jedna zeď a hlavně pěkná a docela velká skalní brána. Ta nás zajímá nejvíc. Avizované ohniště tam je, ale na spaní to moc není. Fidli s Nánou natahují nedaleko plachtu a chystají si ležení. Mezitím se páchá oheň. Chytá, jak se sluší a patří, na jednu sirku (asi pátou) a jen pozvolna se rozhořívá podporován průvanem, který se skalní bránou protahuje. Kdo má chuť, opéká buřty. Nebe se postupně protrhává. Měsíc jasně svítí skrz koruny lysých listnáčů a svítí Růže do ešusu, ve kterém se začíná přihřívat doma připravený svařák z rybízovo -ostružinového vína. Jako vždy šmakuje všem. Není tu totiž Banjo, který by se určitě ofrňoval. Pomalu se odebíráme na kutě. Já ještě pobíhám s vysmívaným stativem a fotím na dlouhý čas noční scenérie. Měsíc skrz stromy, kamarádi u ohně, kamarádi pod plachtou, nevrlí kamarádi (to z toho, že po nich chci naprostou nehybnost po dobu 15 vteřin a to několikrát po sobě). Pak už i já znaven uléhám. S Žabou jsme se rozložili v jakéms-takéms závětří ve výklenku brány. Jedna z nevýhod tohoto místa je dosti šikmá „podlaha“. Ustavuju nám pod nohy špalek, ukotvuju pod ním plachtu, kterou nám přehazuju přes nohy. Sotva si lehnu, tvrdě usnu. Bohužel jen na krátko. Po hodince mě probouzí rachot rozjetého rychlíku. Není to ani sen ani rychlík. V nárazech se do vršku kopce, na kterém jsme se utábořili, opírá silný vítr a rámusí s plachtami. To zas bude noc.
Tak jako existuje kdysi tolik populární přerušovaná soulož, tak existuje i zcela nepopulární přerušovaný spánek. Bohužel tuto noc jsme to zažili i my (ten spánek, samozřejmě). Možná, že jsem se ale já vyspal ze všech nejlíp. Alespoň to vyplívá z vyprávění kamarádů hřejících se u ranního ohně, kde jsem je zastihnul zrovna při jeho zapalování. Sám jsem už hodinu prozkoumával zříceninu a její okolí. Vyšplhal jsem se asi tak trojkovou cestou na nejvyšší skalní vrchol a ve větru se obdivoval vycházejícím sluncem ozářené krajině. Kynul mi rozložitý Hvozd. Pod oslepujícím kotoučem se v dálce skvěla silueta Ještědu. Nad Klíčem se dramaticky proháněla černá mračna, která nás v noci potrápila i deštěm. Ani se mi nechtělo dolů. Krapet mě děsila představa krkolomného sestupu. Naštěstí mě napadlo vzít sebou 5mm šňůru s jejíž pomocí jsem dvě nejobtížnější místa sešplhal. Objevil jsem na jihovýchodní straně hřebínku sroubek a kadibudku – obojí zamčené. To vyprávím kamarádům a spolu s nimi si na ohni vařím snídani. Vítr roznáší vůni opečené uzeniny do okolí. Jen Nána jako správný turista vaří na plynovém vařiči. „Vždyť já s váma, vy kotlikáři, jezdím jenom ze soucitu...“ Chce tak prý pozvednout inteligenční průměr bandy pečbuřtů. Je sbaleno, oheň zalitý a my opouštíme toto krásné ale i nehostinné místo, aniž by bylo poznat, že jsme tu kdy byli. Zbyla jen hromádka dřeva, šlápoty v blátě a vůně kouře pomalu se rozplývající v povětří.
Jdeme azimutem a hledáme studánku, která tu někde musí být. Asi tak po sto až dvě stě metrech nacházíme pod velkým balvanem převisek s kládami, ohništěm a narovnaným suchým dřívím. Spaní tak pro tři lidi, ale okolní les s hebkou trávou by stačil pro dalších padesát. Vítr tu nefouká a my proklínáme sami sebe, že jsme to nenašli včera. Opodál je již zmiňovaná studánka. Mohutný pramen láká k opláchnutí. Nána si jako správný turista čistí zuby zubním kartáčkem (!). Vydáváme se dál úbočím hledajíce výhledy a hlavně Ledovou jeskyni. Když zrovna nefouká vítr je v lese jak v létě. Na skalních výchozech je výhled zpola zakryt vzrostlými stromy a fouká tam silný vítr. Na nejvýchodnější výspě Suchého vrchu se chvíli kocháme pohledem na kužele kopců a pak slézáme hledat tu prokletou jeskyni. Daří se to Vojtovi, který na nás z mlází radostně haleká: „Holoto, pojďte sem, mám to!“ Šíleným terénem se k němu prodíráme. Před zamřížovaným vchodem do hluboké a prý věčně zamrzlé sluje se všichni scházíme. Paradoxně sem z druhé strany vede pohodlná tvarová odbočka. Po pohledu skrz mříže do tmy a slavnostním více-koloběhu rumu po této cestě scházíme k hlavní značce. Podle ukazatele je náš další cíl – vodní nádrž U Naděje – jen 0,5 km vzdálená. Míjíme ŘOPík, ve kterém Fidli nachází torzo ovce. Kupodivu ji nikdo jiný vidět nechce. Slyšíme hukot vody a za chvíli už stojíme na hrázi přehrady, přes kterou přepadává stříbřitě pěnivá masa vody. Chvilku se zdržíme fotografováním a po krátké domluvě vyšlápneme do Hamru. Nána u cesty po turisticku svačí. Maže si chleba paštikou a tím vyprovokuje hlad i u ostatních. Čas nás tlačí, a tak svačíme za pochodu. Pod modrou oblohou procházíme osadou Hamr, kolem zdevastovaného tábořiště U Mařenky a pak vlevo po silničce do vsi Juliovka. Cestou se nám v celé své kráse a rozložitosti zjevuje majestátný česko-německý vrch Hvozd, ozdobený kamennou rozhlednou i chatou. Padají první otázky vyjadřující pochybnosti: „Potřebujeme tam vylézt?“, „Je tam něco?“ , „Nevede tam lanovka?“ Toto uvažování přeruší odbočka na obec Krompach. Jdeme silničkou vinoucí se údolím mezi pěknými domky z nichž většina je postavena v Lužickém stylu a jsou ve velmi udržovaném a pěkném stavu. Štíty z břidlice nám občas blýsknou sluncem do očí. Naše skupina se pomalu trhá – já a Vojta ženeme vpředu jako ohaři větřící kořist. Jako první ji také nacházíme. V půl jedné vcházíme do příjemného prostředí restaurace Pod Zámkem ve vsi Krompach. Ta se nám pak stává na hoďku a půl domovem. Staropramen, dršťková, sodovka, palivec – zkrátka všeho, co hrdlo ráčí. Nápad zanechat zde batohy a vylézt nahoru na lehko je postupně zavrhnut. Nána zcela nelogicky prohlašuje: „Přece nepolezu nahoru jak ňákej turista?!“ Platíme a jde se.
Slunce nás pak provází na okraj vsi k lesu. Cestou míjíme zajímavé útvary u chalup. Poučíme se u cedulky „V tomto domě v letech 1905 – 1906 pravděpodobně nežil Jára Cimrman.“ Též se obdivujeme „čemusi“ složenému z mlýnků a jiných nástrojů. V lese začíná 1,5 km dlouhé stoupání. Po krátkém zaváhání nad rozcestím značek se pouštíme do závěrečného, téměř 50% stoupáku suťovým polem. Splaveni potem dokobrtáme kolem hospodářství k německé turistické chatě, jejíž terasou prochází státní hranice. V silném větru se kocháme pěkným rozhledem, samozřejmá je i společná fotografie zhotovená s pomocí mého stativu. Konečně našel uznání u kamarádů! Přecházíme po německém temeni kopce širokou stezkou k druhé chatě a rozhledně. Růža se svou skvělou angličtinou platí v restauraci za vstup nahoru. Dělá to 45Kč za osobu. Po zaplacení venku zjišťujeme, že pouze to nestačí. Naštěstí vybíhá pan vrchní a dává nám potřebné žetony, s jejichž pomocí se dostáváme přes turnikety do věže. Točitými schody se dostáváme na ochoz, ze kterého je nádherný kruhový rozhled. Vítr nás po deseti minutách zahání do útrob rozhledny a my rádi sestupujeme dolů. Vracíme se zpět do Česka. Nána přechází na postranní cestu a sněhem se k nám napojuje. „Jenom já si teď užívám pravou zimní turistiku!“. Je to totiž jediný větší flek sněhu, který teď v únoru v Lužičkách potkáváme. Sestup suťoviskem je utrpením. Lesní cestou scházíme až do jakéhosi sedýlka, kde je zamčená chatka a vedle lavice se stolem, tak akorát pro nás sedm. V záři zapadajícího slunce se rozhodujeme tady povečeřet. Zde přichází na řadu vařiče – Nánův plynový i můj lihový. Holky využijí nedalekou odemčenou kadibudku. Zavoní chutné krmě. Slunce už mizí za obzorem, když čekáme na Nánu, který si v klídku pokuřuje. Sejdeme asi 3/4 km k Babiččinu odpočinku, což je velký turistický altán u silnice. Po asfaltu se nám nechce jít, a tak scházíme do lesa a prudkou strání si zkracujeme serpentiny silnice. Za šera jsme u prvních domů Heřmanic. Po pravé ruce míjíme mastňácký ranch Malevil. Po dalším kilometru jsme u „České hospody“, což je restaurace, která má v patře i bowling. Vojta rozsekává naše váhání a jde to dovnitř omrknout. Za chvíli už na nás mává a my vcházíme do plného, hlučného,zakouřeného lokálu. Probíhá pár piv, kafíčko, pohárek. Hlad nikdo moc nemá, protože jsme se dost najedli předtím v lese. Po desáté opouštíme hospodu a po nabrání vody pochodujem silnicí ke konci vesnice, kde nás překvapuje další putika s rozsvícenými okny. Většina je proti návštěvě tohoto zařízení, a tak zahýbáme tmou k tušenému fotbalovému hřišti. Zatímco to tam Vojta prozkoumává, Divoška s Fidlim přecházejí přes ohrazené pastviny a hledají vhodný flek v lese. Hřiště je průzkumníkem shledáno komfortním a výjimečně vhodným k noclehu, takže nás Fidli s Divi nepřesvědčí a naopak se sami nechají přesvědčit. Všichni společně se vracíme do již zmiňované putičky na noční kafíčko a pivíčko. Jsme vítáni a zváni dovnitř. Sem přijít dřív, nedopadlo by to dobře. Takhle nás únava rychle vyhání spát. Jen tak pro jistotu se ještě ptáme paní hospodské : „Kde tady spěj takový šupáci jako jsme my?“ Na což se nám dostane překvapivé odpovědi: „Na hřišti“ Zkrátka už na to máme čuch. Nocleh je to opravdu pohodový – spíme pod plachtami vedle zábradlí na travnaté ploše, Vojta a Růža si rozestýlají na betonovém ochozu nad námi. Měsíc svítí nad krajem a my v tichém bezvětří, které tentokrát vydrží až do rána usínáme. Ráno nás budí slunce a otravní hluční zemědělci. I tak se ale s pelechů vykopáváme dlouho. Ještě dýl pak klohníme snídani na vařičích. Jsou to občas pěkné delikatesy. Vyfotíme si krávu na hřišti (nic proti přítomným dívkám – ta kráva se tam opravdu z nedaleké pastviny zatoulala!) a vyrážíme na poslední cestu. Ve smyslu vandru, ne umírání. Modrou značku nacházíme, ale odbočujeme azimutem k lesu v místech kde tipujeme že vedla její stará a nám milejší verze. Procházíme mezi stromy a vidíme, že jsme se nespletli – na kmenech prosvítá dávné značení. V poli za lesem už to bereme vyloženě odhadem, ale památník z 1. světové války nacházíme bez problémů. Od něj už jen kousek dojdem k hlavní silnici, kde se u benzínky občerstvíme. Na nádraží v Jablonném docházíme tak akorát. Avízovaná zavřená hospoda je otevřená, ale to nám může být jedno – za deset minut už frčíme sluncem ozářenou krajinou k Liberci. Vandr je za námi. Ať jsou jenom takové!
