V kolik hodin tady zavírají? Pomalu dopil sklenku vína a rozhlédl se. Cítil, že má dost, musel oči několikrát přimhouřit, aby líp viděl.
Ve vinárně, do které včera vstoupil, aby sám sobě mohl nalhávat, že chodí mezi lidi, už nikdo nebyl. Vlastně byl, sousedka u jeho stolu, vrátila se právě z toalety a dala o tom vědět vlnou vůně nějakého parfému. Před chvílí ještě seděla s nějakým mužem, ale ten se zvedl a odešel.
Jak jí to říkal? Lucie?
Nemohl si nevšimnout, že během večera na něj několikrát vyzývavě pohlédla. Ušklíbl se. Jó holka, se mnou štěstí neuděláš, bejvalka vám dobrou reklamu neudělala, s ženskýma jsem skončil. Na-do-bro!
Chvíli přemítal a nakonec se usmál. Byl spokojený se svým rozhodnutím. Nebyl dlouho rozvedený, ale věděl, že by už za nic na světě nevyměnil svobodu za manželský chomout. Scény, které se odehrávaly u soudu při rozvodu, měl ještě v živé paměti.
…
„Představte si paní předsedkyně, chodil raději do hospody, než domů.“
Zeptala ses mě někdy, proč nechci domů chodit? Nezeptala.
„Nikdy si se mnou vážně nepromluvil.“
Copak jsi mě pustila ke slovu? Nepustila.
„Nenávidí moji maminku, paní předsedkyně.“
„Dělal doma schválně nepořádek.“
„Psychicky mě tejral.“
„Taky fyzicky mě tejral, kdyby mohl, určitě by mě bil, paní předsedkyně.“
„Nemiloval se se mnou.“
„A má ženskou.“
Jasně, Aničku Dlaňovou, bydlí na Pravé straně.
…vaše manželství je rozvedeno!
…
„Já jsem ji tady měla, vím to určitě,“ dolehlo k němu.
„A bylo v ní pět tisíc.“
Zvedl hlavu a s neurčitým zájmem se podíval za hlasem.
Ozvalo se vzlyknutí.
Lucie, jeho sousedka, seděla nad obsahem své vysypané igelitové tašky a divoce rozkládala rukama. Číšník stál nehybně u stolu, a bez zájmu poslouchal.
„To on mi ji sebral!“ uslyšel najednou. Nechápavě hleděl na ukazováček, když si pomalu uvědomil, že míří přímo na něj.
„Jasně, když jsem byla na toaletě, ukradl mi ji.“
Cítil, jak alkohol pomalu přestal působit. Otevřel pusu a zase ji zavřel. Ani si nevšiml, kdy se k němu číšník postavil. Za barem se objevil nějaký muž.
„Haló, policie?“ ozvalo se.
„Člověče, ženská, zbláznila jste se? Nic jsem vám nesebral,“ dostal ze sebe a cítil, jak v něm roste zlost.
„A taky proč? Mám dost svých peněz.“
Vytáhl peněženku a okamžitě si uvědomil, že udělal chybu. Alkohol přece jen ještě působil.
Vzpomněl si, že v ní má asi sedm tisíc, dost na těch jejích pět.
Kdo mu teď uvěří, že jsou jeho.
Tušil, že přestože nemá její peněženku, nic mu to nepomůže.
Rychle vstal od stolu.
Až příliš rychle, uvědomil si pozdě.
K zemi jej srazila silná rána.
Následující události měly rychlý spád. Byly nezřetelné, děsivé a připomněly mu něco, na co už měl dávno zapomenout. Nevěděl, kam jej policisté odvezli. Nevěděl nic. Zbyla jen nekonečná prázdnota.
…
Jak dlouho trval výslech, neměl ponětí. Hodinu, den… věčnost?
„Tak ještě jednou, kam jste schoval peněženku?“
„Proč jste chtěl utéct?“ ozval se druhý hlas rychle.
„Nic jsem nesebral, nic jsem neschoval,“ opakoval tichým a unaveným hlasem.
„Člověče, s vaším trestním rejstříkem? Děláš si srandu?“ řekl posměšně první policista.
„Hele, vyklop to, budeš mít klid, my budeme mít klid, o co ti jde?“ pokračoval ve výslechu druhý.
„Stejně na to přijdeme, jen později, ale potom to bude pro tebe horší, o hodně horší.“
Do výslechové místnosti někdo vstoupil.
„To je on?“ zaslechl.
„Takže si pospěšte chlapi, když se do hodiny nepřizná, ať je do večera ve vazbě. Prokurátor papíry podepíše.“
Ostatní slova policistů už neslyšel.
…
Slyšel jen svýho mrtvýho tátu:
„Štěstí, že se toho nedožila tvoje máma. Srdce by jí to utrhlo. Ještě ti není osmnáct, a už jsi byl ve vězení. Proboha proč? Co jsme udělali špatně?“
Jeho silná a statná postava, schoulená na trojnožce u kamen, se ztrácela v zoufalé bezmoci, pomoci svému jedinému synovi. Svým pobytem ve vězení zasadil otci velkou ránu do jeho poctivé duše.
Položil tehdy otci ruku na rameno a řekl: „Už se to nikdy nestane tatínku, nikdy! Věř mi. Přísahám.“
…
„Mohl bych jít na záchod?“ zeptal se klidně.
„No, když nám pak všechno řekneš, proč ne?“
„Řeknu, všechno vám řeknu,“ odpověděl.
V hlase tajil lehkou radost z konečného rozhodnutí.
Když vyšli z místnosti výslechů, najednou se rychle rozběhl. Okno bez mříže, na konci chodby opravdu bylo, nespletl se. Ani v počtu pater.
…
Když zazvonil telefon, Lucie zrovna snídala.
„Ano?“
„Ahoj Lucko, tady Květa. Mirek u mě nechal tvoji peněženku, prý si ji omylem dal do kapsy, když jste byli v tý vinárně. Haló… slyšíš? Haló, Lucie… jsi tam?“
