Má nejoblíbenější kytka jsou tulipány. Kvetou mi na většinu záhonů, mám je na několika obrázcích na zdi, nekřesťanské peníze jsem dala i za dopisní papíry s jejich motivem. Z bílých tulipánů jsem si dala svázat i svatební kytici. /Už dávno, dávno zvadly, tak jako moje manželství, ale to v tomhle vyprávění není podstatné/.
Jak jsem napsala, mám ráda tulipány. Ale to není nic proti tomu, jak tyto květiny milovala moje bývalá paní kolegyně. Už několik roků přesluhovala, ale navzdory tomu měla čilý zájem o život a svět. Žila sama, jediný syn byl dávno dospělý a s druhou manželkou se odstěhoval někam na sever Čech. Paní Blanka byla ráda veselá, ráda se smála, měla dokonce přítele, který jí do práce sobotu co sobotu pravidelně volal.
Proto jsem myslela, že si velkou kytici tulipánů, s kterou přišla jednou v sobotu ráno do práce, nese paní Blanka právě od svého „dědka“ , jak mu říkala. Už už jsem se lekala, koukala do kalendáře, zda jsem nezapomněla kolegyni blahopřát k narozeninám nebo svátku, rozpačitě jsem se omlouvala, ale Blanka mě s úsměvem odbyla:
- Kdepak od dědka, Míno, to jsem si koupila sama. Ráno jsem nějak blbě vstala, tak jsem si řekla: uděláš si radost. No a na trhu je měli levné. Vidíte, hned mám hezčí den…Kdepak od dědka, ten je spořivej, a na kytky není!
Pochválila jsem jí, jak dobře udělala. –No viďte, kdo by nám, Míno, dělal radost, když ne samy?! Než čekat na kytku od chlapa…!!!
Od té doby stála na stole paní Blanky kytice každou sobotu. Velikostí podle aktuálních cen a roční doby: v zimě bylo tulipánů pár, v létě pěkná kytička. Blanka dbala i na to, aby jí tulipány barevně ladily s oblečením: sobotní ráno „tón v tónu“ bylo hned hezčí. Pamatuju si, že v den, kdy mi můj přítel Ivan zavolal, ať na něj marně nečekám nejen dnes, ale i jindy, stála na pultě kytice tulipánů rudých jako krev. Jako srdce, řekla bych, kdyby to neznělo tak lacině.
Po dvou hodinách mě Blanka našla zalezlou a vzlykající ve skladu. Soucitně mi položila ruku na rameno a řekla: - Neplačte, Míno, nemá to cenu. To přejde. Nestojí za to, za chvíli si ani nevzpomenete, uvidíte. Pojďte se mnou, nemůžete tady být zalezlá celý život. Tak - utřete si hezky oči a pojďte. Něco vám dám.
Nahoře vyndala z vázy tulipán a podala mi ho: - To máte pro štěstí. Na světě je chlapů…A teď nebrečte a dejte ten tulipán do vody, jinak zvadne.
Vydala jsem se hledat vázičku a pro tu chvíli přestala myslet na Ivana.
Blanka měla pravdu: měsíc jsem sice chodila s očima červenýma jako tulipán, ale pak začal svět dostávat zase barvy. Když po půlroce Ivan volal, že mě přece jen pořád miluje a chtěl by se vrátit, dokázala jsem ho věcně a slušně odkázat do patřičných mezí.
Život šel dál v rytmu: tři dny práce, den volna, den práce a sobotní služba. Od soboty k sobotě.
Našla jsem si i nového přítele, takže v sobotu zvonily telefony na obou stolech. Paní Blance volal její „dědek“ a mě má nová známost.
V červnu mám narozeniny. Připadaly zrovna na sobotu. Od přítele jsem, mimo jiných věcí, dostala také nádherně vázanou kytici tulipánů. Když jsem je stavěla v práci na stůl, už předem jsem se těšila, jak s nimi Blance pochlubím.
Jenže to ráno nedorazila. Nevolala, nedala o sobě vědět až do poledne. Nešlo o práci, tu jsem zvládla vyřídit sama, ale měla jsem o kolegyni strach. Přeci jen, nebyla nejmladší, a měla nějaké slabé srdce.
Když konečně ve dvanáct přišla, nebyla to ta veselá Blanka, jakou jsem znala. Šla s hlavou sklopenou a připadala mi divně přešlá. A nejvíc mě zarazilo, že nenesla tulipány.
Počkala jsem, až si dole odložila tašku a když přišla, hned jsem se ptala, co se stalo. Myslela jsem, že bude uplakaná, utrápená, ale v očích měla spíš nerozhodnost, zmatek – a možná i trochu vzteku.
- Omlouvám se, měla jsem zavolat…, začala. Mávla jsem rukou, jakože to není podstatné, hlavně že je živá a zdravá, a ona pokračovala: -…nějak jsem na to neměla myšlenky. Nadechla se zhluboka a řekla: - Byla jsem na hřbitově:víte, co mi ten můj dědek udělal? Po tolika letech!!! Teď mávla rukou zase ona: - Ale ne, nic takovýho, neumřel, kdepak, ten se drží,, ale v úterý ovdověl. Možná to víte: on byl ženatý. Já ho znala víc jak dvacet let, a nejdřív bych bývala chtěla, aby se rozvedl. On se furt na něco vymlouval, víte, jak to chlapi dělají. Nejdřív na děti, to já bych taky potřebovala někoho ke klukovi, no a pak na maželku. Že je nemocná. Jo, jenže byla spíš hysterická. Tak jsme to spolu táhli těch dvacet let, to já neměla jen jeho, dělala jsem ve stavbách, a tam byl samej chlap, to víte – a když se nechtěl rozvést…Ale tak to šlo, že nakonec mi zbyl jenom on. Zamlada bych ho chtěla domů, ale teď…Mávla rukou: - Vždyť víte, jak to chodí, vám nemusím nic vykládat. Už mám ráda svůj klid. Nikoho domů nechci. A už jsem si zvykla! A teď mi včera dědek volá a prý: Jarmilka je už na pravdě boží. A že bychom to jako mohli dát spolu dohromady, jak by nám bylo spolu dobře. Že ten jeho byt bychom jako pronajali. Jak se říká, Míno: dvě srdéčka, dva důchody. Má smůlu: já už ho nechci! Ještě tak ve čtyřiceti, to bych brala, ale teď??!A zas nemám to srdce mu to říct na plnou pusu…
- A co jste teda pověděla?
- No že musíme ještě počkat, že se uvidí, jak to teď bude. Taky proto jsem byla na hřbitově, dát tý jeho nebožce na hrob kytku. Já vím, je to hloupost, ale dala jsem jí na Olšana ty tulipány, aby mu to, jako dědkovi, aby mu to nějak rozmluvila. Aby se za mě přimluvila…Přece jen, tolik let mě před ním uchránila, to říkám teď, jako mladá bych to neřekla, tak dostala tulipány. Já už, Míno, žádnýho chlapa domů nechci.
Až do konce pracovní doby jsem přemýšlela o Blance, o dědkovi, o nevyzpytatelnosti lásky a času. Když jsme odcházely z práce, darovala jsem jí svou narozeninovou kytici. Překvapeně děkovala: - Jé, Míno, tulipány, nedělejte si škodu, tulipány, a jak krásný…Já mám tulipány nejradši ze všech kytek.
- Já vím, usmála jsem se.
