Měl jsem opici.
Cpal jsem si grindcore do uší naplno, a ani mi to nepřišlo, to samým zaujetím nad svým vlastním žaludkem, co se jen tak tak obrátit. V metru bylo skoro prázdno. Sobota končícího prosince, jako by lidi narvali do dárků tolik peněz, že už nemaj ani na lístek. Nicméně absenci spolucestujících jsem uvítal, neboť nikdo nemohl ohrnovat nos nad tím, že tu zas nějakej vágus smrdí hospodou. A to jsem jako vágus opravdu vypadal. Umaštěné vlasy, týdny nemyté zuby, kalhoty s podivnými fleky, svetr a lá osmdesátá léta a k tomu ještě hnusný, potrhaný kabát...to prostě není nic pro klasický šampónky a buzničky, kterých je teď v Praze tak otřesně moc.
Vypadl jsem z vlaku, na bolavá ramena nějak nasoukal batoh s věcma a šlapal jsem do schodů ven tak těžce, jako otrok nese těžce to kamení na pyramidy.
V hale Hlavního Nádraží jsem to tak nějak nepoznával. Začali to tu nějak přestavovat či co. Bylo to tu najednou plný butiků, vobchodů, nějakejch kaváren a jinejch kravinek....všude běhali poldové, kontrolujíc ty klasický bezdomovce, co maj tuhle halu snad i v občance. Jedno se ale nezměnilo, a to holuby. Lítali, zobali, somrovali a všude srali...na butiky, vobchody, kavárny i na ty zavšivený policajty...
...ále. Seru na to.
Nějak se mi podařilo spozorovat Romana. Hubenou čáru, kroutil se u zábradlí vlezu do Krtka jak špageta ve větru a vůbec už zdálky se zdál mírně sešlý. Stavil jsem se pro kafe a jak sem na něj čekal u takovýho nechutně pozitivně žlutýho stánku, představoval jsem si, jak tu zamračenou, ukrajinskou kafé prodavačku pobliju vod hlavy k patě.
Jinak...bylo mi prostě hrozně.
,,Ahoj Romane!“ povídám.
,,Ahoj Jardo...“ povídá von.
Spletl jsem se, on nebyl sešlý...on dost dobře vypadal, že je mu ještě hůř než mě. Měl na sobě baseballovou bundu, tak špinavou, jak kdyby přespal v hromadě hnoje. Nicméně nesmrděl, tudíž ta bunda musí vypadat takhle úplně normálně.
,,Ty vole...“ povídám ,,...seš špinavej jak prase.“
,,To já ale úplně normálně.“ na to von.
,,Chceš kafe?“ ptám se.
,,Ne! To bych se asi už fakt zeblil...“
,,Ale pomáhá to...“
,,Fakt?“
Odšoural se pro kafe. Opřel jsem se na jeho místě a sám sobě uznal, že je mi zatraceně líp.
Když se vrátil, chvíli jsme jen mlčky stáli a čučeli do podlahy.
,,Kde je Padal?“ ptám se.
,,V práci.“ na to von ,,dělal přes noc.“
,,Pošuk.“ povídám.
,,To jo...hlavně bude v pohodě střízlivej a to mě sere.“
Zase chvíle mlčení.
,,Hele! Padal!“ zvolal Roman. Otočil jsem se a jako on zíral na schody do metra, které zrovna pozvolna vyšlapávala vysoká, Padalova postava.
,,Zdravím pánové!“ zvolal, jen nás zahlédl ,,Vypadáte oba příšerně, jako vždy.“
,,O tom se nedá diskutovat.“ namítl jsem.
,,Jé! Džaróšu! Ty máš kafe! Dej mi trochu, nebo tu usnu!“ rázem mi vytrhl kelímek z ruky a zhluboka upil. ,,Dobrý...“ zamlaskal.
,,Kde máš Jiřího?“ zeptal se Roman nepřítomně.
,,Nevim kde je ten debil, volal jsem mu a nebere to.“
,,Asi je v metru.“
,,Asi jo...“
,,Tak co pánové? Budeme pít, klít a rouhat se víře?“
,,Někdy jo...“
Padal zmlkl. Nebylo na něm ani znát, že je po noční, byl vitální jako vždycky.
,,Uvědomujete si doufám, že si musíme obstarat něco dobrého do vlaku?“ namítl Padal s tak trochu potutelným úsměvem.
,,Co přesně?“ zapochyboval Roman.
,,No já nevím....“ zamyslela se ta vysoká, blonďatá čára, filosoficky si přitom sunouc brýle ,,Možná Absinth.“
,,Ses posral né?!“ vypadlo ze mě ,,Chceme tam snad dojet!“
,,Ale to byl jen nápad Džaróšu, tak se nečil! Osobně bych koupil víno.“
,,Jaký víno?“
,,Nevim kurva...prostě víno. Nějaký víno značky ,,Víno,,“
Chvíli sme jen stáli a dělali, že nad něčím přemýšlíme. Pak se za námi ozvalo známé:
,,Pánové! Ste připraveni se hrozně ožrat!!?“
A to byl Jiří.
Brýle na očích, hnědé sako, stará krosna a v ruce půllitr.
,,Jiříííí!“ zvolal Padal a praštil ho do zad tak silně, až Jiří vyhekl, jak naposled. ,,Zrovna přemýšlíme co na cestu, co navrhuješ?“
,,Hmmm...“ na to zaujatý Jiří ,,...Absinth by bodl!“
,,Děte se s Absinthem vysrat!!“ bránil sem se.
,,Jeho neposlouchej Jiří, co dalšího?“
,,Hmmm....pivo?“
,,To koupíme na místě.“
,,Aha aha...tak leda víno!“
,,Fajn! Rozhodnuto!“
Vypadli sme z haly plný bezdomovců do parku plnýho bezdomovců. Naštěstí jsme vypadali natolik hrozně a odrbaně, že žádat nás o drobák by byl prostě hřích. Proplítali sme se uličkami a hledali otevřenej obchod, což se nám nedařilo, dokud Padal ze své ptačí perspektivy nezahlédl jakési zaplivané lahůdkářství. Vlezli sme tam.
,,Hele ty chlebíčky!“ povídá Roman.
,,He le ta klobása.“ povídá Jiří.
,,Hele ten řízek kurva!“ povídám já.
,,Hele to víno!“ povídá Padal.
Prodavač stál mírně zaražen, už když sme vlezli do dveří. Jakmile se mu k pultu přiřítil Padal, tak i trochu ucouvl.
,,Šéfe! Co to víno!“ prodavač se otočil a pohlédl na dvoje víka sudů s pípami, přilepených na stěně.
,,Třicet za litr pánové.“ odsekl pochybně o našich příjmech.
,,Skvělý! Točíte do skleněnejch láhví?!“
,,Jistě, ale...“
,,No super! Chcem to do plastu!“
,,Víno do plastu?“
,,No jasně! Aby bylo vopravdový!“
,,A kolik?“
Padal se otočil a počal odříkávat ,,Jeden, dva, tři...čtyři lidi....takže jedenáct!“
,,Jedenáct petek na čtyři lidi....co to chlapci probůh slavíte?“
,,Cestu pro další víno! A teď už točte, než nám ujede vlak!“
Prodavač se už radši neptal a počal točit.
,,Padale!“ volám, zatímco si strkám do batohu zakoupený Absinth ,,Na co kurva jedenáct vín?!“
,,Ještě pro Košíta!“ volá zpět Padal.
,,Kdo je kurva Košít?“
Nedostalo se mi odpovědi. Padal se totiž s Jiřím zahleděl do velkoplošný reklamy na budově hlaváku. Byla na ní láhev chlastu a pod tím Dotkni se slunce!
,,Myslím...“ načal jiří ,,...že by tam mohlo klidně být Absinth, dotkni se zelený víly“
Voba se zařehnili jak vořeši.
,,Vy čuráci!“ zahromoval sem ,,Nikdo z vás ten hnus nebude chtít pít! A skončí to jako posledně!“
,,Jak to skončilo posledně?“ optal se Roman jako-by jen tak mimochodem.
,,Přitápěl sem tím v krbu, a hořelo to zeleně.“
Zařehtali sme se všichni.
,,Košíte!“ zařval Jiří přes nástupiště. Osoba jménem Košít se mírně motala o dva peróny dál a zkoumala, kdo to odkud řve. Pak nás uviděl a vyrazil ke schodům.
,,Tak to je Košít?“ ptám se Jiřího
,,Jo, je stále v lihu.“ procedil usmívající se Jiří a upil vína. Přijel nám vlak. Nasoukali sme se dovnitř a hledali nějaký volný kupé.
,,Hledejte místo, kde je nějaká slečna...a sama!“ povídá Padal.
,,Proč?“ na to chytře Jiří.
,,Ále...jen takovej pokus.“
Povedlo se. Nejen, že v tom kupé seděla jedna slečná sama, ale ještě to byla docela slušná kost. Vrhli jsem tam jak utíkajíc před požárem. Jiřímu vypadlo z ruky otevřené víno a tak jako decentně polil celou podlahu. Všichni sme se zasmáli, slečna vypadala mírně v šoku, ale nic neřekla.
,,A teď!!“ zařval Padal na celej vlak ,,MODERNÍ DĚVČE.“
To už se souprava rozjížděla, když sme spustili:
,,MODERNÍ DĚĚĚĚVČE, KDYŽ CHLAPCE SPAAAATŘÍÍ, VYPADÁ JAK KLAUN!!! K CIRKUSU PATŘÍÍÍ.....“
Pak sme za hurónských debat a po litrech vína zpívali Morituri te Salutant, Lásko, nebo Anděla. Rozlívali sme víno do kelímků, který si sebou Jiří přinesl a házeli po sobě chleba, též jeho majetek. Byl to pěkný, měkký pecen. Asi stokrát dopadl na zem, ale stejně sme z něho ožralí jak dogy ukusovali.
Slečna byla neoblomná. Pochopil jsem totiž podstatu Padalova plánu, taková zkoužka, kolik toho vydrží někdo šestej.
Rozhodli sme se přitvrdit.
,,Hej! Jardo!“ zařval Jiří. ,,Víš, proč maj ženský nohy?!
,,Proč Jiří?!“ zařval sem.
,,Aby za sebou nenechávali dlouhou, slizskou čáru, jako slimák!“
Zasmáli sme se jak hovada, pak povídám já:
,,Hej Jiří! A víš, proč maj ženský píču?“
,,Proč Jardo?!“
,,Aby se s nima vůbec někdo bavil!“
,,A pánové!!“ zareagoval Padal ,,Víte, proč maj ženský celulitidu, a chlapy ne?“
,,Proč?“
,,Protože je to hnusný!!“
Pak slečna vytáhla sluchátka a provokativně je zastrčila do svých roztomilých uší. Museli sme částečně rezignovat.
Zpívat se nám už nechtělo, tak sme alespoň použili ten pecen k menší přebíjený. Pak to ale přišlo.
Já to nehodil, od toho se distancuju, pravděpodobně to byl Košít, kterej hodil na Jiřího ten chleba tak prudce, že jej Jiří nestihl....a ten krásný kus kvásku a mouky se od něj odrazil. Naneštěstí měl Jiří, sedící přímo naproti té slečně, položený svůj kelímek s vínem na pultu u okna.
Bum bác!! A slečna byla zlitá chlastem od hlavy k patě.
Nicméně to byl úspěch. Sice jsme v tu ránu všichni vytáhli své posmrkané kapesníky a se slovy plnými lítosti slibovali, že se to už nestane....
...Ale slečna se tak či tak prostě zvedla a opustila kupé.
Padal byl v sedmym nebi.
,,Čtyřicet minut!!“ řval na celý kolo ,,Vydržela to s náma čtyřicet minut chápete to?!!! Kde je?!!! Chci ji za ženu!!!“
,,Neser kámo!“ povídá Roman ,,Ta je v tahu.“
,,Sakra...ty ženský sou ale stejně potvory....“ zaúpěl a docvakl kelímek.
Pak jsme v Zábřehu na Moravě čekali na motorák, co nás doveze ještě nějakejch třicet kilometrů do cíle.
,,Nemáme co pít!“ zvolal Padal na celou halu a i kdo nechtěl, ten se otočil.
,,To jo vole...“ zmohl jsem se jen suše konstatovat skutečnost, že jsme toho vína ani moc nevypili, ale že drtivá většina zůstala buď na podlaze v kupé, nebo na našich kalhotách. Díky tomu jsme všichni smrděli jak šlapači z vinice.
,,Satan!“ zanadával Padal a dělal, že nad něčím přemýšlí. Dalo se ovšem čekat, o co jde. ,,Kousek je Lídl! Dem do Lídla, abychom neumřeli žízní!“
Šli sme teda do Lídla. Košít zůstal na nádraží s tím, že pohlídá bágly.
,,A vezmem knížete Rohana!“ informoval Padal, zatímco jsme se proplétali náledím. Lídl byl kousek. Našel jsem ve své jedinné, neděravé kapse pětku a vzal košík. Do něj jsem naložil Romana a hurá do Lídl je levný. Lidi na nás mírně civěli, hlavně když o ně Roman otíral bahno ze svejch z košíku vystrčenejch bot, ale uvšešudy nikdo neměl kecy. Padal konečně ulovil jednoho zaměstnance, aby se optal na knížete Rohana, slečnu, jak jinak.
,,Jak to, že nemáte knížete Rohana?!“ úpěl jak bez života.
,,Přestali nám ho vozit, nikdo to nechtěl pít...“ bránila se slečna Padalově sentimentalitě.
,,A co si u vás kupujou bezdomovci?“
,,No...“
Přešla k regálu s vínama a komentovala:,,Buď tenhle krabicák. Nebo tenhle, ten je i prej docela dobrej....anebo tohle víno v petkách....ale to je prej nic moc....“
Nemusela nic říkat, Padal byl již rozhodnut.
,,Zdá se mi to....nebo je to víno v těch petkách značky ,,Víno,,?“
,,Aha...toho jsem si nikdy nevšimla, ale...“ první karton vína značky ,,Víno,, přistál v Romanově náručí. Pak druhej, třetí, čtvrtej, pátej....pak už hrozilo, že hubeňourovi Romanovi nějak ublížíme, tak sme se spokojili s tak malým počtem. Zpátky na nádraží jsme každej nesli po dvou kartónech. Asi po padesáti metrech sme potkali na protějším chodníku čtyry cikány. Dva chlapy a dvě ženský. Zastavili a chvíli na nás jen tak tupě civěli. Pak ti dva svejm ženám v rychlosti něco naporoučeli a už sme měli jejich starý za zadkem.
,,Pánové zlatý! Dejte nám víno, prosím prosím...“ a my byli nalitý, takže žádnej problém. Od tý chvíle se na nás lepili vágusové a škemrali a my, jako správní soukmenovci a spolutrpitelé těžké doby, sme rozdávali vína na všechny strany.
,,Si děláte prdel...“ na nás Košít nevěřícně, když jsme se konečně přibloumali na nádraží s náručema vína a zástupem všech městských vágusů za zadkem.
,,Neser! A pij!“ zareagoval Padal.
,,Copak pánové? Silvestr?“ zeptal se starší chlápek, stojící opodál, už od pohledu bez domova.
,,Jasně! Chcete víno?!“
,,No to víte, že chci...“
,,Tak na bratrství!“
Motoráček přijel včas. Naložili sme víno, pak bágly a nakonec sebe. I místo na sezení tam bylo.
,,A nechcete to chlastat tady, že ne?“ otázala se průvodčí.
,,Cože???“ ptal se Jiří, zatímco mu víno teklo koutky úst.
,,Hlavně mi tu nedělejte bordel, nebo vás vyhodím.“ jen se otočila, tak Jiří sáhl do krosny a nalezl jakési cestovní repráčky na dvě tužkové baterie. Dosti malé, zato mocné.
,,Carcass!“
,,Debustrol!“
,,Bestial Devastation!“
Pustili sme Burzum. Horší a méně snesitelný ječák sme neznali. Průvodčí to nevěděla, protože kontrolovala nějaký lidi na přestavku. Až když se začali cestující motoráčku přesunovat z jedné strany vozu na druhou, přišlo jí to mírně podezřelé.
Přišla tedy k nám.
A šlápla do louže vína.
,,SI ZE MĚ DĚLÁTE PRDEL!“ zaječela.
,,Co řve ta nádhera?“ dloubl Padal do Jiřího.
,,My nedeláme bowdel, my swacíme!“ vyprskl jsem ji do obličeje drobky chleba. Za pět minut, což odpovídalo další zastávce, sme byli venku.
,,Vypadněte! Ať už vás nevidím!“
Řehtali sme se jak debilové. Vyhodili nás z vlaku a to byla nová zkušenost. Padal si klekl vedle tratě, vlasy si přehodil na záda a počal zvracet. Červeně.
Nevím proč, ale přišlo mi to hrozně vtipné. A jak jsem tam tak stál a smál se mu, náhle se mi zatmělo před očima. Že jsem dostal ránu do hlavy, mi došlo až jak sem padnul na zem. Vedle mě ležela plná petka vína, ještě že plast, tolik to nebolelo.
,,A tohle si vemte sebou! Hajzlové!“ Ječela průvodčí a jak se motoráček rozjížděl, házela po nás petky vína značky ,,Víno,, co sme ve vlaku náhodou vytrousili.
Nadšeně sme jí mávali, protože sme věděli, že jí to nasere. Pak sme se přesunuli na nádraží. Jiří prohlásil něco v tom smyslu, že jde dělat něco absolutně neoriginálního a odešel za roh zvracet. Klečel tam ve sněhu, dávil víno a očividně mu to dělalo radost.
,,Jiří zvrací...“ konstatoval Roman nepřítomně. Pak se zvedl a odešel též za roh. Netrvalo dlouho a ozval se odtamtud duet.
,,Oba zvrací...“ konstatovali jsme.
Padl jsem z metru na záda. Z dalšího motoráčku, který nám přijel po pár hodinách, nás, jak jinak, vyhodili. Tentokrát ale přesně tam, kde jsme potřebovali. Napřed nás nechali normálně sedět, pak sme byli davem vytlačeni na přestavek. Průvodčí snad čekala, až to překročí snesitelnou mez a zakročila.
,,Vypadněte! Vždyť vy ste totálně na hadry!“ ječela, jak nás spolu s dalšíma tlačila ven.
,,Ale my nejsme na hadry!“ bránil se Padal ,,My sme na ŽENSKÝ!!“
Batoh mi zachránil páteř. Bohužel to odnesl Absinth KŘACH KŘUP a já se v duši rozplakal nad tím, že nebude v tý zimě čím zatopit. Ale dostali sme se do cíle, a o to šlo. Všechny igelity od kartónů vína šly do kelu. Museli jsme petky posbírat a nýst je ručně. V kapse kabátu sem měl obrovskou díru, tak jsem skrz jí do podšívky prostrkal tolik vína, kolik se vešlo. Pak sem ho vzal za límec, přehodil přes rameno a nesl jako pytel brambor.
Padal si v tom lahůdkářství u nádraží koupil nějakou whisku, jen já byl tak rozčarovanej, že jsem si toho nevšiml. Celou cestu si ji opečovával jak mimino z cukrkandlu, dokonce ji zabalil do šály, aby mu nenastydla.
,,Petrolej do vlasů vole!“ říkal sem mu v ožralosti ,,To nám bude dobrý, až chytnem od Romana vši!“
,,Neser vole!“ namítal Padal uražen do takové míry, jak kdybych se mu trefoval do rodiny.
A tak si jistě umíte představit, jaké to bylo rozčarování, když bylo z vteřiny na vteřinu po whisce. Stalo se to tak...
Z nádraží sme šli pár kilometrů do hospody. Myslel jsem, že sme jako na místě, protože to místo bylo ultimátní prdel světa, přesně jak jsem si představoval z Padalova vyprávění. Bylo mi ale řečeno, že musíme ještě autobusem patnáct kiláků do hor, a ten tam jezdí dvakrát za den.
Ráno a večer.
,,Jdeme do Vlčáka!“ řval Padal.
,,Ne! Deme do Patlanky!“ řval Košít
A Jiří do toho Škemral: ,,Chlapy...serte na to. Koupíme krabicák a dem si lehnout na schody u sámošky, jako za starejch časů...“
,,Ty vole Jiří...“ uvažoval Padal ,,Máme vína, že bysme s ním uživili celou mateřskou školku!“
,,To je v plastu!“ bránil se Jiří ,,Já mám chuť na krabici!“
,,Vole vole chceš se rvát?! Chceš se rvát?!“
Mysleli to z prdele, jak jinak. Složili ruce za záda. Poskakovali jak kokoti, snažíc se srazit navzájem hrudníky.
A pak:
KŘÁÁÁÁÁCH!!!
A bylo po ní...
,,NÉÉÉÉÉÉÉ!!!!“ ječel Padal. Klekl na chodník a berouc opatrně střepy a pomalu plakal ,,Naše whiska! NAŠE WHISKÁÁÁ!!! Já tě zabiju Jiřííííí!“
,,Týýý vole....“ zmohl se Jiří.
Vzhledem k jeho stavu sme se odebrali do míst, kde nám to připadalo bezpečné, hezké a prostě jako doma.
A jmenovalo se to tam U Vlčáka.
Byl to strašlivej pajzl. Fakticky něco strašnýho....ale točili Šeráka.
,,S tim chlastem...to je jako z ženskejma...“ filosofoval Padal, zírajíc na dno půllitru ,,....člověk se dycky zamiluje, a pak je ve vteřině všecko v hajzlu.“
,,Já ti teda nechci do těhle citovejch věcí nějak mluvit jo....“ zkoušel to na něj Košít ,,...ale víš, kolik takovejch PLNEJCH flašek stojí jen tak ledabyle v každym obchodu?“
,,Ale tahle byla jiná! Byla moje! Vtělil sem do ní svojí osobnost!“
,,Ty vole mluví se pořád o tý whisce?!“
,,Neber to slovo do HUBY!!!“
,,Jardo ty vole....“ povídá mi Jiří ,,...buď na něj mírnej. Dyť vidíš, jak je z toho celej pryč.“
,,Moje whiska....“ vydechl Padal.
Přišla pinglová, moc hezká. ,,Dáte si něco k jídlu?“ zeptala se.
,,Moje whiska...“ vydechl Padal znova.
,,Takže whisku? Pětkrát?“
,,Néééé...neříkejte to pořád!“
,,Já si dám řízek!“ vyhrkl Jiří, aby nám v tom pajzlu alespoň trochu zachránil pověst.
,,Já taky...“ hned na to Roman.
,,Já guláš!“ připojil se Košít.
,,Já svíčkovou, a s deseti.“ oznámil jsem.
Pak sme šťouchli do Padala. ,,Co si dáš? Vole?“ zeptal sem se.
,,Whiska...“
Trochu to připomínalo Svět podle Garpa a už to začínalo bejt protivný.
,,Máte něco jinýho...jako vnitřnosti nebo tak?“ zeptal se Jiří.
,,Vnitřnosti?“ na to podezíravě pinglová.
,,Jo, a krvavý.“ doplnil Roman.
,,Máme Játra...“ zauvažovala.
,,Fajn...a dejte mu k nim hranolky.“
,,Hranolky...? Nehodila by se spíš rýže?“
,,Vždyť se na něj podívejte!“ zvýšil jsem hlas dotčením ,,Vy byste mu ani ty blbý hranolky nechtěla dopřát!“
Zaražená pinglová chvíli stála a nevěděla ,,Takže....hranolky...“ řekla si pro sebe na konec ,,A to víno mi tady nepijte...“
Všichni jsme se natočili k rohu, kde stála dvoumetrová socha petek vína značky ,,Víno,,
,,To je v klidu slečno...“ uklidňoval Jiří ,,...my si toho za ty tři dny užijeme až až...“
,,To máte na tři dny?“
,,Jo...“
Obrátila pohled v sloup a jak odcházela, tak jen ušklíbně pronesla: ,,Magoři ty vole...“
Padal usnul na stole. Pravděpodobně ten nervový otřes spojený se strašnou opilostí v něm probudil vzpomínku na to, že celý večer pracoval. Všichni jsme už dávno dojedli a nad bůhvíkolikátým Šerákem kecali o sračkách, když tam Padal jen seděl rozvalen na stole s jídlem před sebou si nechával zdát o chlastu a kundách.
Semtam se ale vzbudil. Tak jednou, někdy i dvakrát za hodinu. Koukl rozespale na talíř s játry, sebral jednu hranolku, když to zvládl, tak ji i namočil do omáčky a světe div se, ji snědl. Několikrát se mu dokonce povedlo usnout při tom, jak si pro tu hranolku sáhl, takže zůstal s rukou v talíři studené omáčky s játry....a nikomu z nás v tu ránu nechtěl myslet na to, o čem si nechává snít...
No a zatím co přespával noční, pro nás se stávala věc jménem chůze čím dál složitější. V ústech se nám pletla písmenka a a celý Svět nabíral nový smysl.
Celý svět byl prostě najednou krásný a jednoduchý.
Ale pak to prostě musí přijít...pak je tu ten moment, kdy je vám utnut veškerý požitek života. Je to prostě stejné, jako když každému z nás doktor přeřízl pupeční šňůru. Kdy přijde někdo, kdo vám zkazí všechny ideály a vyvrhne vás do toho odporného, smrdutého Světa. Kde vás nikdy nic dobrého nečeká.
A skoro vždycky v tom má prsty ženská.
Která k nám najednou přišla...
A vyhrkla:
,,Zavíráme! Vezměte si ty vína, seberte si tady kámoše a vypadněte!“
Uklouzlo mi to na ledu a hodil sem držku. Ten den už podruhý. Razili jsme na zastávku. Když jsem se vydrápal na nohy, sebral jsem svůj kabát napěchovaný víny a spěchal dostihnout ty čtyři, kteří se zatím o padesát metrů dál pokoušeli vyčíst něco z jízdního řádu.
,,Nemáme cigára!“
,,A pivo!“
,,A jídlo!“
A přijel autobus...
,,Jste zvyklej na ožralý lidi?!“ ptal se Padal řidiče.
,,Jste mi ukradení pánové.“ konstatoval suše řidič ,,Stačí, když si sem hodíte krámy, sednete si na zadek a budete držet hubu.“
Jeho upřímnost nás tak dostala, že jsem si opravdu položili vína do uličky, sedli jsme si a celou cestu drželi hubu.
Cesta trvala dvacet minut, protože se autobus nedokázal ke konci vyškrábat do kopce na silnici tak strmé, jak pěší stezka na Sněžku a tak zledovatělé, jako by ji po celou zimu nikdo neprohrábnul.
Netrvalo dlouho. Padal zastrčil klíče do zámku a otevřel dveře od nového Světa, Světa dvěstě let staré, polorozpadlé chalupy svého dědy, která se nám měla stát na další tři dny svým způsobem osudná, protože na ty dny nejde zapomenout, jak byly studené, pomotané a neuvěřitelně nechutné...
