Dnes jdeme s kamarádkou Alenou na raut do „Slováče“. Dostala v práci dvě pozvánky, protože šéf nemá zájem se té akce zúčastnit. Jedná se o vyhlášení podnikatele roku.
Ještě se s Álou domlouváme, co si vezmeme na sebe a upřesňujeme sraz, v sedm před vchodem.
„Ahoj Álo.“
„No ahoj. Sotva jsem to stihla, já byla ještě u holiče.“
„Je to vidět, sluší ti to. Ty nové šaty jsou pěkné, vypadáš v nich schick.“
„Ty v tom topu taky, jako vždycky. Na mě by to bylo moc odvážné, ale u tebe jsem zvyklá.“
„Hlavně, aby to taky někdo tam nahoře ocenil.“
„Nám už asi nikdo poklonu nesloží, takže nezbývá, než to udělat samy.“
Vcházíme dovnitř a Alena nás jde zaregistrovat kvůli výhře, protože 1. cena je notebook, který by chtěla získat. Má totiž docela štěstí, párkrát už něco vyhrála.
Potom pokračujeme do sálu s občerstvením a já si dávám nabízené šampaňské. Ála má někde u metra auto, takže nepije. Jdeme si dát něco k jídlu a hodnotíme společnost.
„Aleno, tady jsou samý starý struktury, podívej se na ty pupkatý dědky.“
„No a ty se podívej, co s sebou mají za mladý kůzlátka.“
„To už je novodobá nemoc.“
Jíme lososa se salátem a pak na prudko udělané telecí plátky. Zapíjím to pořád červeným vínem.
Ve frontě na kafe se mě lehce dotkne a poodstrčí nějaký fešný čtyřicátník. Mám tím pádem objekt zájmu a rozebíráme ho.
Po dvou hodinách různého postávání a posedávání se přistupuje k vyhlášení vítězného podnikatele roku, a také k vylosování vítěze uvedeného notebooku.
Ála ani já to nejsme. Jsem v uvolněné náladě a začínám dělat vtípky, že by jsme měli někoho sbalit a odtáhnout do nějakého kubánského klubu, že chci tančit salsu.
Po těch několika sklenkách se mi totiž společnost zdá už příjemná a muži okouzlující. Jak se říká „s přibývajícím alkoholem ubývá ošklivých lidí u baru.“ Vidím v nich udělané chlapy typu Bruce Willise.
Ála se tomu směje, ale pak vidí, že už mám dost.
Říká: „Neměla jsi tolik pít, jdeme domů. Půjč mi mobil, mám ho vybitý, zavolám ti taxi.“
Já se zatím na ulici pouštím do hovoru s týpkem, co vypadá jako Tom Cruise, teda, aspoň to tvrdím. Ale po ukončeném hovoru mě Alena táhne pryč, se slovy, že se nemám bavit s každým bezdomovcem. Směju se jako pitomá.
Vidím přijíždět nějaký vůz a Ála říká: „ Máš tady taxi, tak pa.“
Usedám na zadní sedačku a vypravím ze sebe jen „ domů“ a usínám.
Ráno se semnou točí celý pokoj, ale vím, že nejsem doma.
Za chvíli vchází do pokoje můj přítel Radek, se sklenicí kyselých okurek a obkladem a já si říkám, že by ten hadr spíš potřeboval sám. Pak mi všechno začíná docházet.
To on mi včera dělal taxi… Zaplať Pán Bůh…
