Taky znám jednu mrchu, už jsem se s ní naučila žít. Za ta léta jsem se s ní skamarádila, ale nepřipouštím si ji moc k tělu. Občas z ní mám trochu strach, ale ne zas moc, aby neměla pocit, že nade mnou vítězí.
Je to už hodně let zpátky, co jsem měla hrozný strach o děti, aby se jim něco nestalo, protože jsem si začala vytvářet různé asociace mých myšlenek.
Je mi bídně a malá dcera se mě ptá: „Mami chceš mandarinku ?“
Říkám jí, jo broučku a v hlavě mi běží: „Bude asi otrávená.“
Pak otvírám okno u postele, abych z něj vyskočila a ona mi jde pomoct. V tu chvíli mi dochází, co chci udělat a jaké by to mělo následky.
Pak vchází do pokoje babička, moje matka a říká: „Vypadáš špatně, zavolám doktora.“
Kývnutím vyjadřuju souhlas.
„Dobrý den pani Novotná, jak se cítíte ?“ ptá se mě doktor.
„Fajn“ odpovídám a myslím si svoje.
„Máte nějaké děti ?“
„Jo, dvě.“ Akorát stojí ve dveřích, desetiletá Patrunka a dvouletý Honzík.
„Jak jsou staré ?“
Záměrně obracím věk dětí, protože mám v hlavě myšlenku, že mi je chce vzít.
Dělá si na věc vlastní názor a mluví s babičkou.
Zaslechnu jen: „Pošlu vám sem sanitku.“
Nějak se zklidním a rozloučím s dětmi. Jsem odevzdaná osudu.
V nemocnici mě sestra pošle převléknout do šatny. Schovám se za skříňku a čekám na vetřelce. Po chvíli přichází v podobě sestry.
„Paní Novotná, co to tu děláte ?“
„Schovávám se, aby mě nenašel čert.“
„No tak pojďte, píchnu vám injekci.“
Pokorně s ní odcházím.
Ta mrcha, co mi ji tam nahoře přidělili se jmenuje… schizofrenie…
