Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - Takove normalni dopoledne ID9974
„Sváťo, chvíli se vybodni na příliš tučný věci, hlavně vepřový a tak, však víš,“ řekl mi na rozloučenou, doktor Líhal, uznávaný odborník na cévní choroby, „cholesterol se ti opět zabydlel tam, kde nemá, tak si dávej pozor.“
Já vím, doktore, trochu jsem to s jídlem přehnal. Ale ty zabíjačky prostě nešly odmítnout, a nezlob se na mě, s jabkem a jogurtem bych tam byl všem pro srandu, omlouval jsem se v duchu Líhalovi.
Známe se s doktorem už hodně roků, vlastně od mé první mozkové patálie. Již dříve jej znala manželka, která v této nemocnici pracovala jako vedoucí chemické laboratoře. Za tu dobu jsme se s doktorem spřátelili, vlastně si to jen myslím, protože si pořád nejsem jist, zda je možné přátelství mezi doktorem a pacientem. Doktor si mě kvůli tomu často dobíral: „Sváťo, víš, kdy poznáš, že nejsme kámoši? Až ti nevezmu o půlnoci telefon.“ No, něco na tom asi je.
Ale toto nemám v úmyslu dnes probírat.
…
Do nemocnice a zpět jezdím často hromadnou dopravou. Znáte to, dopoledne auty přecpané ulice, není kde zaparkovat a tak.
Šel jsem po ulici, která vede od nemocnice stále z kopce, na Malou Stranu k zastávce tramvaje.
Teď mi ani nepřišlo, jak jsem měl špatnou náladu, když jsem šel opačným směrem. Bůh ví, jaké je pro mě utrpení chůze do kopce. Hodně jsem zpohodlněl.
Minul jsem tabuli, kde stálo, že Petřín bude zavřený ještě dva měsíce. Kvůli rekonstrukci. Za tu dobu, co rozhlednu opravují, by stála Eiffelovka, odtušil jsem v duchu.
Protože dopoledne už pokročilo, kličkoval jsem na chodníku mezi procházejícími lidmi a stolky, kde seděli cizinci s fotoaparáty na krku a mžourali do slunce. Blahosklonně se usmívali na kolemjdoucí a občas houkli do přítmí kavárniček své převážné: „Bitte…“ Na stolkách před nimi ležely mobily a sluneční brýle.
Proč si ty brýle nenasadí, pomyslel jsem si.
Na tramvaj jsem dlouho nečekal. Ale co jsem nečekal, bylo to, jak byla plná. Nacpal jsem se mezi horkými lidmi hlouběji do vozu. Spolu s ostatními, jako na povel jsem zvedl ruku k hornímu držadlu. Zavadil jsem pohledem o mokré podpažní koláče svých spolucestujících. Rohlíky v žaludku zaprotestovaly. Nejsem cimprlich, ale toto je síla. Řada z nich by zasloužila osobní seznámení s panem Deodorantem, pomyslel jsem si. Udělalo se mi nevolno. Marně jsem hledal volné sedadlo.
Najednou jsem spíše vycítil, než uviděl pohyb mladé slečny na sedadle přede mnou. Okamžitě jsem vyrazil a s úlevou dopadl na zadek. Za mnou se ozvalo rozhořčené zasyknutí. Raději jsem se neotočil. Ještě pohled na otevřená okna. Správně, všechny jsou dokořán.
Se svištivým rachotem jsme minuli Komerční banku, smíchovské tržiště, druhé tržiště a… řidič oznámil zastávku Anděl.
Najednou se mi před očima mihla ruka s nějakou průkazkou. Současně se mi do boku zaryla tvrdá nákupní taška. Vzhlédl jsem.
Nade mnou se tyčila hora ženského cosi, uprostřed zpoceného obličeje neviditelná čárka pevně sevřených rtů, daleko od sebe posazené pichlavé oči a obrovský zarudlý nos. Můj úlek završil pohled na čistě fialové vlasy na hlavě.
Znovu se mihla před mým obličejem průkazka.
„To není občanka,“ ozval se nade mnou mladistvý hlas.
„Je to ZTP mladý pane, víme?“ hlasitě zašeptala majitelka ruky.
Nikdy jsem se neopájel vlastní dobrotou a láskou k bližnímu, když jsem pustil někoho sednout v tramvaji a tak, bral jsem to jako přirozenou věc, ale nyní se něco ve mně vzepřelo. Podíval jsem se z okna.
„Haló, mladý pane, je vaší povinností pustit cestujícího s průkazem zdravotně postiženého,“
hlasitě zvolala žena s fialovými vlasy nade mnou, „zvlášť, když je plně invalidní důchodce,“ dodala a rozhlédla se po lidech.
„Přestože mu není dobře a nikdo ho o to slušně nepožádal?“ odsekl jsem jí s narůstajícím vztekem.
„Jak to, lidi, slyšeli jste to? Vždyť jsem vás dvakrát o uvolnění sedadla žádala, že jó?“ obrátila se k pánovi se zlatými brýlemi na nose. Ten se rychle sklonil a něco usilovně ťukal na mobilu.
„Žádala, houby žádala, jen jste mi nějakým kusem něčeho mávala před obličejem,“ řekl jsem polohlasně, spíše jen pro sebe.
„Jsem zvědavá, až budete starej a nemocnej, co na to budete říkat vy, až vás nikdo nepustí sednout,“ pokračovala hlasitě fialka.
„Hele čoveče, ji pusť sednout né, když je tento, důchodkyně,“ ozval se muž s vzezřením řeznického tovaryše.
„Jasně, pusťte ji,“ ozvalo se z několika stran.
„Css, to sou lidi dneska,“ dodala boubelka v minisukni.
Pomalu jsem vstal ze sedadla a rozhodoval se, jestli mám vytáhnout papír o poskytnutí okamžité pomoci v případě ischemické ataky. Papír jsem nevytáhl. Tento „boj“ bych stejně asi nevyhrál. Vždyť nejsem oficiálním držitelem mocného průkazu. Jsem pouze nemocný. Nikdy mě nenapadlo o tuto pomůcku pražské MHD někde žádat. Nepotřeboval jsem ji.
Fialová žena se pohodlně usadila na sedadlo a několikrát po mě hodila pohledem vítězné slávy a zadostiučinění ze zastání slabého invalidního důchodce svými spoluobčany.
Zamyšleně jsem vystoupil z tramvaje. O několik zastávek dříve. Provázelo mě několik odsuzujících pohledů.
V okně míjející tramvaje, jsem zahlédl ruku fialové ženy. Mávala mi.
EVIK: Děkuju moc. :) Jasně že byla v právu, měla průkazku a já halt mám smůlu v tom, že můžu s paní Smrtkou tančit valčík, a stejně nikdo nepozná, že jsem marod. :)
napsáno je to čtivě a dobře.. mám jen jedinou výtku, pokud tramvaj byla plná a ta paní si opravdu neměla kam sednout, tak byla tak trochu v právu (i když komu by byla sympatická tlustá ženská ve fialových vlasech:-)))) a možná by jí stačilo říci, že ti je špatně...
Je tam několik čárek navíc - např. za "Do nemocnice a zpět". Popisy jsou povedené, potící se tlačenice v tramvaji tak hnusná, jak má být. Jak jsem pochopila, jde o autobiografický záznam. Kdyby to měla být povídka, asi by to chtělo nějak sugestivněji vylíčit, jak je tomu mladému muži špatně a co mu hrozí, a že ta fialová baba má možnost vidět, že mu opravdu není dobře - ale vidět to nechce. Pak by to mohlo končit tím jejím triumfálním zamáváním.
lubos: v pohodě kritika. :) Jasně, ten pocit tam zrejmě přetrvává, nicméně u invalidů někdy chybí ohled na zdravé lidi, kdy skoro bezohlednému způsobu oznámení o zdravotním stavu, nemusí vždy zdravý rozumět.
odpust budu trochu kriticky: zadala-li te ona pani o uvolneni mista, mel ses podvolit
nemas li prukazku ztp- tvuj problem.
ja vim, vzdyt ty jsi nemocny. padny fakt. ale nemuzu se zbavit pocitu ze v tobe pretrvava horky rmut cele zalezitosti kdesi dole pod tizi onoho "houby zadala, jen jste mi necim mavalapred oblicejem".
