Staré zlaté časy
Staré zlaté časy byly tak zlaté, až zvonily. Nikdo je nikdy neviděl, ale všichni po nich vzdychali - každý po nich toužil, ale nikdo nenašel. Až jednou se narodil mládenec, který je měl přinést zpět mezi lidi. Po dlouhé cestě, plné nástrah a nebezpečí, si je nakonec v hlubokých, vysokých horách naložil na ramena a vydal se kamenitou cestou do kraje.
Procházel nevlídným počasím: obloha byla šedivá, pršelo a padal sníh. Tím víc zářily staré zlaté časy na mládencových ramenou. Všude zavládl jásot – a to vítání! I v té nejmenší vesnici postavili slavobránu a na stromy rozvěsili girlandy. Ženy se zdobily růžemi, muži si čistili holínky, a všichni dohromady jásali: - Staré zlaté časy se vracejí!
Mládenec nedbal proseb ani úsměvů, nikde se nezdržel déle, než bylo třeba, a pomalu se blížil krajem ke královskému zámku. Ruce ho bolely, záda ho bolela – staré zlaté časy totiž nechtěl ani na vteřinu sundat z ramenou: mínil je králi věnovat celé a nepoškozené.
Král s princeznou a celým dvorem už čekal na louce před zámkem. V hlavě se mu honily všelijaké myšlenky, ale především jedna obava: Co si počne se starými zlatými časy?. Kam je dá? Královská pokladnice byla tak plná, až přetékala, pokud jde o krále, on staré časy nepotřeboval, i když byly ze zlata.
Stejně jako ostatní však okouzleně zíral na jejich záři. Ani déšť jim neublížil, vypadaly stejně krásně, jako když je mládenec našel v horách. Tak o nich slyšeli všichni vyprávět, tak si je pamatovali. Zlaté časy…
I počasí se umoudřilo. A jakoby se i nebe nemohlo dočkat, ve chvíli se šedivé mraky rozestoupily a slunce vysvitlo. Sluneční paprsek dopadl na staré zlaté časy.
Zástup na louce zašuměl zklamáním: - To není zlato! Nejvýš kočičí! Našli se pochybovači, kteří se snažili překřičet ostatní: - To je pravé zlato, to je pravé zlato!, ale za chvilku ztichli sami.
Na koho svést zklamání? Vždycky se někdo najde…Mládence obvinili, že cestou z hor staré zlaté časy někde vyměnil, nebo nedejbože snad někomu prodal, a vsadili ho do vězení pod zámkem. Ženy si sundaly růže ze šatů a muži prošli schválně blátem. Všichni společně pak strhali girlandy a zbourali slavobrány.
I pan král dal staré časy odnést z královské louky do obecní rokle. Dlouho tam ležely a pak začaly zarůstat travou a zapadat listím - po několika generacích si už nikdo nepamatoval, kde přesně leží.
Jednou šel roklí malý chlapeček s babičkou. Povídala mu zrovna o starých zlatých časech. Zeptal se: - A kde jsou babičko? Usmála se a řekla: - Už nikdo přesně neví, kde leží…- A když je najdu a přinesu, bude zase dobře? – Snad, ty můj kloučku, snad, odpověděla a usmála se.
