| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
Společné literární díloID: #8874 Pokud mi dnes přijde, že den končí dřív, než začal a že život probíhá, aniž bych si ho více všímal, tehdy to bylo jiné.
Bylo mi osmnáct, měl jsem po maturitě, věděl jsem, že jsem přijat na žurnalistiku. V ulicích ještě nestačilo umlknout, že „NEJSME JAKO ONI“, na každé druhé zdi bylo křídou či sprejem vymalováno „SPADLA KLEC“, „KONEC VLÁDY JEDNÉ STRANY“ – o podobná optimistická prohlášení člověk tehdy jen zakopával.
Já moc optimisticky naladěný nebyl. Bylo sice hezké teplé léto, odmaturoval jsem s jedinou dvojkou z ruštiny, mohl jsem se těšit na prázdniny a pak na vysokou. Jenže těšte se, když se s váma rozešla holka. Ještě k tomu první holka – a navíc se rozešla ona s váma, a ne vy s ní.
Nechápal jsem ty rozesmáté kukuče kolem sebe. Mně do smíchu nebylo. Tak proč bych se měl radovat?
Věděl jsem už tehdy, že otec – veliký straník – ale samozřejmě jinak zapřisáhlý antikomunista – po revoluci problémy mít nebude. Uznávaný chirurg, který si klade jen ty největší cíle. Stejně tak jsem nějak šestým smyslem tušil, že matka, která ve straně nebyla, problémy mít bude. Věřila totiž v socialismus s lidskou tváří a nehodlala to zamlčovat.
Když mi Katka soucitně poradila, že si mám najít někoho lepšího, kdo se ke mně bude víc hodit, mimo jiné to znamenalo, že žádné bezva prázdniny v Tatrách ve dvou nebudou a že lano si mohu tak leda hodit sobě kolem krku.
Zas tak hrozné to nebylo. Nechtěl jsem přestat žít jen proto, že Kateřina Hrubá dala před Tomášem Dlouhým přednost Jirkovi Slabému. Bylo by to možná i k smíchu, nebejt to má první holka. Jak jsem jinak taneční nenáviděl, vděčil jsem jim za Katku. Poznali jsme se tam. Teď už jsem tedy mohl taneční proklínat jednoznačně.
Naši se těsně před bouřlivými společenskými změnami ještě bouřlivěji rozváděli. Nějaká idylická rodinná dovolená tedy nepadala v úvahu.
Co s prázdninama? Asi jsem dostal ten nejblbější možnej nápad, ale rozhodl jsem se pro chmelovou brigádu. Ne, že by mě nějak ovlivnili Starci na chmelu, ale než dělat někde pingla nebo hledat štěstí ve vekslu, chmel mi nějak padl do oka víc. A možná jsem si říkal, že tam potkám nové zajímavé lidi.
Netušil jsem, co ty tři týdny se mnou udělají. Že po Kateřině vstoupí dost razantně do mého života jistá Eliška a veškerá má nenávist k Jirkovi Slabému se přeleje do naprosté averze k Renému.
Srpen 1990. Zaplivané nádraží v zaplivaném městě. Skřípání brzd, chrčení vlaku, ampliónu, co něco zmateně chrlí v šedi nádraží a znechucených obličejů všech okolo.
Po vystoupení z vlaku mě div nesmetl nabubřelej svalovec, dlouhej jak tágo. A to já žádnej drobínek nejsem, za což jsem při svém příjmení, jež už samo o sobě s křestním jménem stojí za posměšky, rád.
Už jsem to chtěl přejít jen tak, ale ten bubřina se na mě na peroně nějak zvláštně zadíval, přeměřil si mne od shora až dolů. Ještě teď mi zní v uších jeho: „Snad ne taky na chmel?“
René Vyvařil:
Z očí jsem mu četl ironickej výsměch. Jako bych to neznal. Mohl jsem si ta nevyřčená slova domyslet:
Ty vole, co je tohle za týpka?
Batoh jak pod Matterhornem, přitom žádný hory v dohledu…že von jde k sakru na ten chmel!? To mi ho teda vyndej, takovej rachitik…vypadá jako nějakej podělanej intelektuál…nebo chudej básník.
Jesli si myslí, že za něj budu tahat koše s chmelem, tak to se pěkně plete hošíček.
„Snad ne taky na chmel?!" rýpl si a pokračoval.
"Já už sem tam byl v tom podělaným JZD, to budeš čumět, co je to za bolševickej skanzen. A ta šéfka, co mě uvítala, ňáká Helena vole, to musela bejt pěkně zažraná komouška, přímo jí to kouká z očí. Prej,“ když jste tu autem, nemohl by jste zajet na nádraží, mají přijet brigádníci, tak aby trefili…“
Napřed sem jí chtěl poslat s takovým nápadem do prdele, kdo mi jako cvakne benál, vole? Pak sem si řek, proč ne? Budou tam určo ňáký fajn kočeny…pomužu, sem přece džentlmen, ne vole? A teď tu vidím tebe, vole…
No nic ve zlým, sem René, vole…“
„Tomáš. Tomáš Dlouhý.“
Věděl jsem, že nemám odpovídat. Proč jen navazovat rádoby přátelskej kontakt s někým, kdo o to zjevně nestojí.
Věděl jsem přesně, co bude následovat.
„Si piš, že mám – a ty zas vedení, co? No nic, tak se pohnem, né?“
Schwalbe:
Zdaleka jsem nebyl sám – socka, jak by řekl René – kdo jel vlakem, jen v jiném kupé než já.
Ve stejném vagónu – jen na opačným konci chodby seděl další z brigádníků. Vložil si do walkmena další svou oblíbenou kazetu - Manowar. Pásek se jen ztěžka rozjel; sakra, asi už jsou slabé baterky, pomyslel si. Znechuceně začal hledat nové a vlak mezitím vjel do stanice.
Otevřeným oknem se mu přes sluchátka do uší rvalo chrčivé hlášení amplionu. Konečně dorazilo do mozku… cílová stanice! Okamžitě vyskočil, strhl batoh a vyrazil na chodbičku. Tam se srazil se starší babkou v šátku s odznakem OF na klopě. Sorry, babi, prošlo mu hlavou, zabručel „Pardon“ a vrhl se k východu. Souprava se pomalu začala rozjíždět. Naštěstí šly dveře otevřít, a tak vyskakočil na nástupiště, walkmen mu vypadl z kapsy, batoh se svezl z ramena. Několik metrů od něj výpravčí jen nevěřícně kroutil hlavou.
„Pomalu, pomalu, jsi se zapomněl, mladej, co?“, elegantním pohybem strká pod paží plácačku a odchází.
Rukama si pročísl dlouhé vlasy, posbíral své věci a v tu chvíli si uvědomil, že ve vlaku něco nechal. Somradlo s jídlem. Sakra, těch řízků od máti je škoda, byla myšlenka, s níž pečlivě připravený pokrm oplakal.
Bylo vcelku jasné, o čem tak uvažuje: Tak to tedy dobře začíná… že já nemohl jet s ostatními spolužáky… no, ale nemoci si člověk nevybírá a tak tu trčím sám v této díře. No ale co, to přežiju. Alespoň budou prachy.
Nástupiště se rychle vylidnilo – tu nás uviděl… že, by taky na chmel?
Přišel k nám, když jsme si s Reném už opravdu neměli co říct.
„Zdravím, kočena sice nejsem, ale mohl bych se svést s vámi? Já jsem Jindřich, z Karviné.“
René Vyvařil:
Měl jsem radost, že se René soustředí na někoho jinýho než na mě. Opět bych mu mohl vložit slova do úst: No ty vole, pěkně to začíná! Další týpek. Háro až na ramena ale ženská to neni... co to tedy je? Ještě dva tací a jedu domu, zápočet, nezápočet. Tady se snad schyluje k nějakýmu tajnýmu buzerantskýmu srazu a maskujou to jako chmelovou brigádu, nebo co?! Pro dobrotu, na žebrotu, tak mi dobře volovi, že sem někam jezdil.
"Zdarec Jindro, to víš že mužeš ject s náma, ale chvilku ještě počkáme, třeba se tu staví ňáká misska," pronesl René žoviálně, přitom se v jeho hlase daly číst rozmrzelost a těžko skrývané pohrdání. Námi oběma...
lochneska:
„To už je tolik?“ vyděsila se při pohledu na hodiny. Už před dvaceti minutami měla být na nádraží a vyhlížet nejnovější posily, které se rozhodly letošní prázdniny strávit bohulibou činností. „Jo, bohulibou,“ ušklíbla se v duchu. „Naučej se tu tak akorát hulit a flákat práci. Ale co taky čekat od studentíků, který si myslej, že jim po převratu patří svět. Hlavně žádnou disciplínu, to sou celý oni,“ brblala si pod vousy. Ne že by nějaké měla. Do mužatky měla tahle ženská hodně daleko. Ne, že by to byla markýza andělů, ale jisté vnady tu byly, o nichž věděla do puntíku – jen je nějak neuměla prodat.
Kluk, co slíbil přivézt svým autem brigádníky z nádraží, nepřišel. To nakonec tak nějak tušila. Vyrazila z kanceláře a zamířila do kantýny. Nebyl tam, jen úlisná kuchařka jí škodolibě sdělila, že už odjel. Málem ji ranila mrtvice. Co si ten blbec myslí? Že ji tu nechá a bude si na ty mladý machrovat sám? Rudá vzteky dloubla do pospávajícího traktoristy. „Potřebuju dovézt na nádraží, ten mladej mi uplách, tak jedem“ vyštěkla na něj. Sjel ji pohledem, povzdechl si a beze slova vyšel z kantýny. Ten chlap ji přiváděl k šílenství. Už půl roku se ho snažila uhnat, ale neměl zájem. Doufala, že si spraví chuť aspoň na nových přírůstcích našeho kolektivu. Což jsem měli poznat poměrně brzy. Traktor se odlepil od chodníku a vykolébal se na silnici. „To jsem fakt zvědavá, jakej materiál přijede. Ty, co tu zatím jsou, jsou úplně jalový a vypadají levý jak turecká šavle,“ pomyslela si, když za zatáčkou spatřila nádražní budovu.
Než vkročila na nástupiště, podvědomě si ulízla vlasy. První dojem je důležitý, tak chtěla zapůsobit. Koneckonců, jako zástupkyně předsedy přece nesmí ty vyjevence vyplašit hned. Stačí, že se vyděsí až potom, až uvidí tu horu práce.
„Do prdele,“ uklouzlo jí, když jsem spatřila skupinku postávající na okraji nástupiště. Ten zhovadilej ranař už tu byl, tvářil se jako by sežral všechnu moudrost světa a čile se vybavoval se dvěma mladíky. Jeden hároš a druhý kluk neurčitého typu s obrovským batohem. Nejspíš maminčin mazánek, co jede s bohatou výbavou, aby nám tu, chudinka, neskomíral hladem, otypla ho. To má být jako všechno? Z toho moc užitku nekouká. Přesto nasadila úsměv nacvičený ze schůzí a oznámila: „Dobrý den, chlapci, vítám vás. Jsem zástupkyně předsedy místího JZD a mám se postarat o váš odvoz na ubytovnu. Můžete mi říkat Heleno.“
René Vyvařil:
"Jé, ahoj Heleno, my se přece už od rána známe, vždyť jsem ti slíbil, že je dovezu... čekáme ještě na nějaké ty prácechtivé studentky... zatim hovno," řekl René s nepředstíraným zklamáním v hlase.
"No, třeba přijedou zejtra, co se dá dělat," smutně konstatoval dál a zadíval se k parkovišti u nádraží.
"Ty vole Heleno, to si snad děláš kozy, ne? Támhleto má bejt vodvoz pro pány brigádníky a pro pana praktikanta?" hrál nasraného.
"Ten traktor s vlečkou? Copak sme prasata? Doufám, že ten tvuj traktorista při parkování aspoň nepodřel toho bavoráka. To bych se posral. Neni sice novej, tak dajnej muj fotřík zase neni, ale je to furt supr kára. Tak co, budeme ještě čekat?"
Schwalbe:
"To je fakt, jedeme, ne?", obrátil se na Reného Jindra. "Co tu budeme trčet. Stejně už nikdo nepřijede. A kdyby... tak můžou jet na traktoru ne?"
René dával najevo, jak je všechno na nic.
Jindra taky nevypadal dvakrát nadšeně. I jemu bych mohl číst myšlenky.
To je tedy dílo, traktor s vlečkou. Tvrdili nám, že pošlou autobus...A co ta ženská... prý chlapci. Kolik jí asi je? Chová se jak moje matka. Helena... to jí jako mám tykat? Nebo oslovovat paní Heleno? No uvidíme... A ten René, hraje si na frajera s bavorákem. S tím nadělá... Jsem zvědav čím je jeho fotřík. Buď nějaký vekslák nebo bývalý komouš. Jedna verbež jako druhá... Ale je to jedno. Můj taky není kdovíco.
Začíná mít hlad... těch řízků je opravdu škoda. Bylo znát, že nějakým obchodem s potravinama by nepohrdl.
lochneska:
Paní Helena mi přišla trochu jako oáza v poušti. Ne že by mě přitahovala, ale aspoň se pokusila o milé slovo. Co si asi o nás myslela?
Ten René je fakt vtipálek. To věřím, že by chtěl studentky, hajzlík. To víš, budeme ti je podstrkovat až pod nos. Takovýhle buržoazní kecy tady bude plácat. Má auto, tak si myslí, bůhví jakej není nóbl. A prej odvoz pro pány brigádníky. Pche, můžou bejt rádi, že nejdou pěšky.
Pokud z nás byla rozčarovaná, dokázala to jakž takř skrýt. „To víte, chlapci, není to zrovna pohodlné cestování, ale na ten kousek se to dá vydržet, ne?“ mrkala na nás – možná si myslela, že svůdně. „Víc už vás opravdu nebude? Tak to pošlu traktor zpět a všichni se svezeme autem, co vy na to?“ Pak se konečně ohlédla na bavoráka… „A nebo jinak. Traktorem pošleme vaše zavazadla a René poveze jenom nás.“ Ranař po ní hodil nevrlý pohled, ale neprotestoval. Všichni tři jsme vyrazili k autu, aniž bychom se ohlédli.
To jsou teda kouskové, zhodnotila nás v duchu Helena.
„Až se ubytujete, čeká na vás svačina a jedno velké překvapení,“ volala za námi vesele. Překvapení snad ani ne, ty zrovna dvakrát nemusím. Stačilo to, co mi přichystala Katka a díky němuž tu teď mám strávit čas s lidma, který bych si jinak držel sto kilometrů od těla.
Schwalbe:
Ze dveří hospody U nádraží vyběhla servírka.
„Helenko, Helenko“, volala a mávala na svou bývalou spolužačku.
Už jsme seděli v autě a Helena se chystala zaujmout místo vedle Reného. I když jí šel na nervy, říkala si zřejmě, že z něj by mohlo tak nějak kápnout nejvíc. Chování má hrozné, ale je v něm něco, co ji přitahuje a má prachy. To se cenilo dřív, teď se to bude cenit ještě víc.
Žena doběhla k vozu.
„Volal předseda,“ spustila dýchavičně. „Prej máte ve Velkým Újezdu na nádraží ňákýho zapomenutýho brigádníka… je prej celej sťatej, tak ho máš vyzvednout“.
Helena něco zabručela a nastoupila do vozu.
Servírka zvědavě nakukovala do auta, ale to rychle vyrazilo pryč.
René Vyvařil:
„Cožééé!? Teď si Heleno vážně děláš prdel! Tak já pojedu do ňákýho posranýho Újezdu dobrejch dvacet kiláků pro ňákýho vožralu? Co když mi to tady poblije? Já mám fungovat jako záchytka? No nevycházím z údivu!“
Nevím, proč si vybral zrovna mě, otočil se ke mně a pošeptal mi: „Podej čertovi prst, sežere tě celýho… tak mi třeba blbcovi…to mám za dobrotu, moh jsem čekat na ně v družstvu a dát mezitím řeč s ňákou sympatickou dojičkou…“
Mlčel jsem a snažil se něco vyčíst z jeho ironických očí.
Kdoví, co si ta parta vůbec o mně myslí, moc přívětivě se zatim netváří… hlavně ten „intelektuálek“ Tomáš, nebo jak si to říká, se od první chvíle co mě uviděl tváří, jako kdyby kousnul do hovna a kerej nereaguje – snad ani na světlo…
„Dobře, tak jedem, ať už to máme sakra za sebou,“ řekl René z vrozenýho džentlmenství, jak by nejspíš prohlásil a vyrazil na cestu.
S dvouapůllitrovým šestiválcem, pokud má člověk na benzín, je jen jedinej problém. Dodržování povolený rychlosti… Tuhle větu utrousil René během našeho pobytu na chmelu snad stokrát.
Do Újezdu jsme se vřítili tak stodvacítkou…a sakra, co tu vopruzujou, proč nejsou zalezlí, tak jako všude jinde, pomyslel si René, když nás stavěla policie.
Ujíždět by bylo přece jen blbý, zastavil jsem, mechanizmus elektrickýho ovládání okna zlověstně zabzučel.
„Dobrý den, víte jakého přestupku jste se dopustil, pane řidiči?“ Buzeranti… najednou prej „pane“ řidiči. Pěkně jim sklaplo, hajzlům… René zuřil. Naštěstí jsem ta slova slyšel jenom já ve své fantazii.
„Nevím,“ zahučel na ně René a já si pomyslel – blb, nejdřív nás málem zabije a pak je drzej. To snad budeme místo brigády sedět.
„Jel jste v uzavřené osadě rychlostí stodeset kilometrů za hodinu, povolená je šedesátka…“
„Trochu mi to ujelo, no a co!? Umíte jen buzerovat a šikanovat lidi, mlátit studenty na Národní, na to ste machři. Budete si muset odvykat, "soudruzi," máme sakra konečně tu demokracii…“
Za takovýhle lidi se prostě stydím. Já takovej přece nejsem. Copak tohle je svoboda – dělat si, co chi a silou si prosazovat svou vůli navzdory všem zákonům?
Po výkřiku „ať žije Havel,“ René málem přivřel příslušníkovi ruku v okně, stosedumdesát koní prohráblo asfalt… po třech minutách jsme se přiřítili k nádraží v Újezdě.
„Pro toho násosku si běž sama, já tady počkám,“ řekl René otráveným tónem Heleně a vypnul motor.
Schwalbe-b:
Na lavičce před nádražím poloseděl, pololežel mladý muž a nevěřícně zíral na BMW, které zastavilo asi 50 metrů od něj.
To čumim… tož ti čecháčkové si to umějum fajně zařidit, to u nás v Třincu, tož to jsem ještě neviděl… takovy fáro, tož to sa kukněm, co to je za typka, bo to něni inym tak. Možno mě chodí do tego JZD, bo tyn cug mě vyklopil kajši v perdeli. Tož Brunek, vstavaj…
Mládenec ve vojenských botách a černém ošuntělém kabátě, z jehož obou kapes trčela hrdla neidentifikovatelných lahví, se zvolna postavil na nohy, přehodil si přes rameno batoh pamatující snad první světovou válku a vykročil k vozu.
Jana: Killerka
Hupsk, ten vlak má už asi půl hodiny zpoždění, to mi asi všichni ujedou, řekla si sportovně vypadající dívka, jež se rozhodla jet na chmelovou brigádu. Heh, to určo nenajdu, se zase ztratím, no to bude mazec teda. Ha jsem tu.
Ty jo, tak to je drsnej traktor. Se zeptám, jestli mi neporadí.
,,Já vás tam klidně hodím, pokud nebude vadit, že pojede s báglama."
,,No stress, jedu."
Jsem zvědavá co tam bude za materiál, pomyslela si.
,,Tak co? Jsou tam nějaký pěkný baby, máte tam alespoň na co koukat?"
,,No to by si se divila děvenko," usmál se na na ni řidič.
Konečně dorazila a kde nic, tu nic. Zatím tu nikdo nebyl. Tak si odložila batoh, sedla na něj a čekala až dorazí zbytek.
lochneska:
Měla neodolatelnou chuť Reného přetrhnout jak hada. Celou cestu do Újezdu nadával jak špaček, pak málem přejel policajta a nakonec nás u nádraží div nepřizabil. Zlatej traktorista. Že já koza nejela s ním, nadávala si, ale nějak cítila, že traktorista jí může být ukradenej. Já s Jindrou na zadním sedadle jsme se tvářili nezúčastněně, jako by nám bylo fuk, že nás tenhle magor rozfláká o nejbližší strom. Já to jen hrál, abych nemusel říct, co si myslím a ten týpek vedle mě? Tomu to bylo možná vážně jedno. Hlavně, že si pustí do uší něco, co bych neposlouchal ani za milión.
Helena vystoupila z auta a razantně přibouchla dveře. Ať se ten blbec třeba vztekne. Pak vyrazila směrem k nástupišti. Cestou ji minul jeden takovej santusák, že by to byl ten zapomenutej?
„Pane Vomáčka, prosím vás, kde je ten opilej student, co tu měl vystoupit?“ vyzvídala na starém výpravčím. „Jo, Helenko, ten před chviličkou odešel. Brblal něco o autě.“ No nazdar. „Tak děkuju,“ hlesla a v duchu si připravovala mravokárnej projev. Otočila se a uviděla jsem santusáka ležícího na zemi s krvácejícím obličejem a nad ním nasupeného Reného. Ježišmarjá, ten debil mu něco udělal!
Schwalbe:
To je síla, přemýšlí Jindra se zavřenýma očima. Na uších má opět sluchátka, poslouchá Orlík a roztahuje se na zadním sedadle. Já se s ním nebavím, tak co by taky dělal, že? Baví mě odhadovat, co si lidi okolo mě myslej. Co asi šrotuje v Jindrově hlavě?
Ten René, to je teda ranař, jak zatočil s těmi bengy… a jezdí, jak by nás chtěl zabít. Prý – ať žije Havel, kecka. Jsem zvědav, co dělal při revoluci, beztak se někde zašíval a teď tady na nás bude vytahovat demokracii, frajer. Kurňa, nebylo by mi líp na tom traktoru? V klídku a v pohodě, už jsem mohl ležet někde na ubytovně. Teď ještě abych tady dělal místo nějakému ožralci. Já mám hlad…
Osmělím se, dloubnu do něho.
„Jindro? Jindro…“
Sundává sluchátka z uší, aby mi rozuměl, co říkám. To ale už René otvírá dveře a vyskakuje z auta. Vrhá se k nějákému mladíkovi a něco řve.
„To mně podrž“, pronáším nahlas Jindra a vystupuje z vozu. Z druhé strany se sem řítí nasupená Helena.
Mladík se zvedá a přihlouple se usmívá. A mně je na blití.
René Vyvařil:
René si něco mrmlá pro sebe. „Ty vole, tak to je teda maso. Helena sice vystoupila, jenže ten ochlasta ležel na zemi jako pytel, jak jsem si všiml, měl pěkně podřený ksicht. Hodil jsem ty "lidské ostatky" na zadní sedadlo tak, aby neseděl za mnou. Si nenechám hodit šavli za krk, ne?“
Další ramena zákona už Reného nikde nezdržovaly a tak sme za chvilku doletěli slabou stotřicítkou před bránu JZD. Otevřel nám nějaký pobledlý chasník. Jen co René zaparkoval, vrhl pohled ke správní budově, nebo jak tomu chlívku říkají...
Jeho pohled říkal jasně:
Ty vole, to mě teda podrž, tohle že je brigádnice? Taková kočena? Se musel časoprostor v našem vesmírném kvadrantu zbláznit a přesunout jí z nějaké krásné planety do zdejšího obskurního chlívku.
"Zaznějte oslavné famfáry, svou vzácnou návštěvou nás poctila samotná Miss Galaxie.", zahlaholil, jako tokající tetřev.
Stála tam mezi dvěma družstevnicemi oděnými v montérkách, se šátky na hlavách, na nohou gumáky...
Byla pohledná, kaštanové, krátké vlasy, sportovní postava, v ošuntělých prostorách JZD vypadala jako postava z jiného světa...
"Ó, vítám vás zde, krásná vílo, ze které dimenze jste se ráčila právě přesunout? A koukám, že zde máte také své nadsvětelné plavidlo," hodil René pohledem k traktoru. Ten má tedy o brigádě jasno a pětiletku chce stihnout co nejdříve.
"Doufám, že jste počas hyperprostorového přesunu neměla problémy s vesmírnou policií kvůli nepovolené rychlosti tak, jako my," pokračoval jsem v šaškování.
"Mé jméno je René, a jsem vám kdykoliv k dispozici."
Killerka:
,,Ahoj René, já jsem Jana," promluvila krásná neznámá a vrhla na Reného úsměv. Tím se u mě dost shodila. Nevypadala špatně, ani že je blbá, ale holt má asi ráda tento způsob konverzace. Ach, Katko, Katko, náhrada za Tebe se bude hledat těžko.
Něco v Janině pohledu mě však zarazilo. Jako by říkala:
Bože zase další z těch co si myslí, že jim dám, když hodí pár hezkých slov, se teda spletl panáček. I když to byla pěkná slova, tak jeho názor mě teda fakt nezajímá.
A potom spatřila svůj nový objekt lásky. Bože, taková krása.
,,Vypadáš silně, nechceš mi ten bágl vzít do pokoje? My holky máme pokoj až v druhém patře, díkes," řekla Renému, proč nevyužít toho, že se nabízí.
Schwalbe-b:
„Tuž ten René to je fajny synek, ni?“ obrátil se na mě a Jindru ten podivnej ožralej týpek. Oba jsme jen otočili oči v sloup. Jindra jen vyštěkl: „Tak už lez, Bruno“. Tak jak bych zmapoval duševní pochody tohoto dobrého muže?
René se naparoval před ňakum děvuchum, nu něbyla špatna, to ni, ale ně můj typ. Takova křehotinka, tak krutki vlosy… to Chelenka, to je inči material…“, pokukoval po Heleně. "A co tyn chlop na ni čumi jak dobrman na kost, taky oslyzly dědek v gumakach, typicka stara struktura?"
Právě příchozí promluvil:
„Dobrý den, já jsem předseda družstva „Pokrok“, inženýr Veselý. Vítám vás a doufám, že se vám tady bude líbit. Podmínky tu jsou pravda sparťanské, ale to jistě zvládnete. Helenka vás zavede na ubytovnu a pak máte v jídelně svačinu.“
Myslím, že nikdo by nepodal tak dokonalý popis ubytovny, jako právě ten ochlasta, co se nám pořád vnucoval.
Tuž jsem vzal bagel, ostatní chlopi tež pobrali ty svoje z traktora i šli zme za Chelenkou. Ubytovna… tuž taka stara otřiskono barabizna, společny umyvarky i hajzle, pry že se mumy střidať… jak v ňakym lageru. Jedna cimra dla chlopuv, druga dla bab. Ale všycko lepši než rubať s fotrem stromy v lese.
Vypravěč:
Nejsem zrovna melancholik, ale zatím na mě nějak všechno působilo smutně, dekadentně, sprostě. Nevím, nenajdu teď asi ten správný výraz. Asi chci moc, aby se přes noc něco změnilo. Ale ta radost lidí byla přece opravdová. Tak proč jsou tu stále takoví René, kdo dává všemu tón, že před ním i policisté sklapnou podpatky? Máš bourák, tak si bourej.
Byl jsem znechucenej, naštvanej. Nejel jsem se sem seznamovat, ale trochu jsem doufal, že tu najdu lidi, s nimiž si budu mít co říct. To jsem se tedy zjevně spletl. Třeba se ještě někdo objeví, zadoufal jsem.
Intenzivní zaklepání na dveře. Ty se okamžitě otevřely. V nich Helena.
Úplně jsem viděl to zklamání v jejích očích, že vidí zrovna mě. Ženské umějí skara dát najevo opovržení. Bodnou jím líp než chlap kopím.
„Sháním Re… - toho blba s autem, co si patrně myslí, že je Niki Lauda, neviděls ho?“
Na odpověď snad ani nečekala.
René Vyvařil:
No tohle, tak ona se nám ta "mezigalaktická cestovatelka" jmenuje docela prozaicky, Jana. Ale nezní to krásně? Ja-na. Osud byl ke mně dnes velice štědrej, když mi přisoudil možnost vynést Janě batoh do druhého patra, kde byla ubytovaná. Sakra, druhý patro, nespadne tahlencta barabizna? Kdo tohle kdy kolaudoval? Pravděpodobně ňákej stranickej papaláš, a poradce mu dělal spíš prostatik, než statik.
Když sem si Janin batoh hodil na záda, normálně sem ucejtil sexuální vzrušení. Do prdele, já sem snad úchyl, měl bych se už nechat vyšetřit, dyť já se tu udělám i z toho jejího ruksaku, to je síla vole, pomyslel sem si. Jak tak stoupala přede mnou do těch schodů a já viděl její vypasovaný zadeček v džínách před sebou, málem sem řičel jak bejk v Madridský koridě...
"Janičko, přeji ti sladký sníčky, kdybys cokoliv potřebovala, Reneček je zde jen pro tebe," loučil sem se s ní na moje gusto docela cudně, nechtěl sem jí hned první den vochmatávat, nač zbytečně plašit "laňku." Času dost.
Jen co sem přikvačil do mužskýho "apartmánu," slyším zaklepání na dveře, které se ihned na to razantně otevřeli. Dovnitř vpadla Helena připomínajíc přitom začínající tornádo.
"René, já tě nakopu do prdele, jak to k sakru parkuješ?"
"Nečum tak blbě, a běž to svý podělaný fáro hned přeparkovat. Traktor nemuže vyject pro řezanku."
"Teď sem tvrdě makal, šéfová, Janě sem smejčil ten její batoh do druhýho štoku, eště se mi z toho nohy třepou," řek sem jí na vysvětlenou. Podívala se na mě podezíravě, nevím proč.
"Sem grogy, tak to prosimtě přeparkuj, snad máš řidičák," hodil sem ji klíčky od vozu.
"A bacha sakra, jednička se ráda plete se spátečkou, vobojí je dopředu a k sobě, ale spátečku musíš úplně přitlačit k noze, pozor na spojku, je vostrá."
Ať si holka zajezdí, stejně s ničim jiným, než se stopětkou v životě nejezdila...
Killerka:
Stála za dveřmi a slyšela rozhovor Reného s Helenou. Ten prasák, říkala si, kvůli mně by třeba skočil z okna, ale jí nepomůže. Ne takhle to nenechám.
,,Nejsi náhodou trochu drzý?" Vyjela na Reného.
Ani nečekala na odpověď a šla za Helenou.
,,Nic si z něho nedělej, je to idiot," řekla jí, protože viděla, že už má toho všeho plné zuby. ,,Mám řidičák dva roky, jestli chceš, můžu to přeparkovat já," řekla jí ještě.
Schwalbe:
Bruno nevěřícně pozoroval celý výjev, pak zakroutil hlavou, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl poloprázdnou láhev s čirou tekutinou. "Ta Chelenka, hmmmmmmmmm to je baba, inym nevim či je katolička či evangelička. Bo kdyby byla katolička, tuž to by bylo coši inšigo, hmmm", mlsně pomlaskával. "Tuž chlopi, dejme si po pulce... ja mum narozeniny", obrátil se k zbytku osazenstva pokoje. Pak zašmátral v kapse batohu a vytáhl štyři štamprle, které okamžitě nalil. "Tu šlivku, mum od mojego stařika z Bocanovic, je bardzo mocno...", pokynul všema a zval je ke stolu.
Jindra se zvedl z postele, vzal štamprli a hodil obsah do sebe." "Haaaaaa, .....to je síla, tož na zdraví Bruno. A to máš narozeniny dneska?"
Bruno přilývl:, Tak, dišo mu Bronislav Wróbel, student universitetu ostravskigo, 20 lat."
"Tak tobě se líbí Helena, René se zas rozplývá nad Janou, tak to abychom s Tomem chodili každý večer na pivo. I když pochybuju, že je Helena katolička, spíš to bude nějaká bývalá soudružka, a stejně je starší než ty, ne?", pokračoval Jindra.
"Starša, nestarša, chlavně muši byč katolička. Inym nevim jak to zjistit.", uzavřel debatu Bruno a začal si vybalovat batoh, jehož obsah z poloviny tvořily láhve a balíčky jídla.
"Tuž, chlopi pijte", obrátil se opět na Reného a Tomáše. "A berte", vybalil na stůl kus slaniny. "Inym nimum noža."
"Já mám", Jindra sáhl za pás a vytáhl dýku.
"Ty vole, co to nosiš?", vytřeštil oči Bruno.
"Dýka SS, dobrá na otvírání konzerv, krájení slaniny a další potřebné účely", ušklíbl se Jindra a hbitě nakrájel slaninu na plátky. Jeden napíchl, očichal... mlsně vzdychl a snědl.
"Dobrá", usmál se na Bruna.
Jana K. :
Eliška zavrtávala oči do palubní desky otřískaného žigulíka a snažila se neposlouchat dobré rady, které jí udílel její otec. Ostatně desatero rodičovských přikázání typu chovej se slušně, aspoň jednou týdně zavolej a teple se oblékej si vyslechla už doma. Do poslední chvíle doufala, že na ten chmel nakonec nebude muset. Nechtěla ani na vysokou, ale vědomě neudělat přijímačky, na to neměla odvahu. Přesto ji nevzali, ale neradovala se dlouho. Táta sepsal odvolání a donutil ji přihlásit se na chmel. Za jeho mládí byl chmel povinný a on tedy ani na vteřinu nezapochyboval, že i teď může přinést jeho dceři plusové body.
„Neměj strach, Elis, je to obšlápnutý, to odvolání vyjde. Málek už dostal obálku a ví, komu ji dát,“ hučel do ní i teď, aniž by si připouštěl, že je jí to v podstatě jedno.
„No moc se nemrač, eště budeš ráda, že si sem jela. Každá aktivita je dobrá. Kdyby se to eště obrátilo, ty, co nebyli na chmelu, budou mít problém. Eště mi poděkuješ!“
„Tati, prosím tě! Nech toho!“
„Co bych toho nechával! Komunisti si to tady jen tak vzít nenechají. Kliďánko se to může eště vrátit, dej na mě. Jednou budeš ráda, že mám kontakty.“
„No a sme tady!“ Žigulík zastavil před bránou JZD. Eliška vystřelila z auta a rvala ze zadního sedadla obrovský lepenkový kufr.
„Tak dík, tati, klidně jeď, já už tam dojdu sama!“ Kdyby přišla v doprovodu papínka, totálně by se znemožnila. Dost, že přijíždí pozdě a navíc vleče tuhle příšeru. Chtěla si vzít krosnu, ale máma ji donutila vzít kufr. Za jejích mladých let se na chmel přece vždycky jezdilo s kufrem, je to praktické!
Chvíli se dívala za zadními světly odjíždějícího auta, potom odhodlaně zvedla těžké zavazadlo a vlekla ho okolo vrátnice s klimbajícím vrátným přes dvůr ke skupince mladých lidí, postávajících před administrativní budovou. Na první pohled jí byli do jednoho dost nesympatičtí. Možná proto, že už předem měla vůči všemu tady averzi. Co je to proboha za týpka, co se tu tak předvádí? A ta barbína je jako co? Už tu fiflenu vidím, jak maká, pche! No nazdar, to je teda zase akce!
Nikdo si jí nevšiml. Neviditelná jako vždycky, pomyslela si. Postavila kufr na zem vedle skupinky a pozdravila. Na její „ahoj“ ale nikdo nereagoval. Měla chuť se na všechno vykašlat, otočit se a utéct. Jenže … vždycky byla poslušná holka.
„Ahoj!!“ řekla tedy dostatečně nahlas, aby upoutala pozornost alespoň někoho z nich.
René Vyvařil:
Ty vole, ta Jana fakt umí zarazit člověku sraní! Prej jesli nejsem drzej? Jak drzej, akorát sem trochu asertivní, Janičko. Tak já jí tady vobskakuju jak gigolo důchodkyni , lichotím jí a vona se kvůli Heleně muže posrat? Ty vole, že to je nakonec ňáká feministka! No sakra, to by byla spolehlivá cesta k erektivní impotenci...
Prej že to přeparkuje, dva roky řidičák, možná ji fotr občas pučil Wartburga, to v leším případě, sem zvědav, kam to napálí.
Panebože, ten s tim rozbitým ksichtem, ten Bruno z nádru už zase chlastá, to je teda síla a vostatní s nim, ani sem neslyšel, jesli mě zvali. Stejně to jejich pití tipuju tak na slepeckou hůl. Do prdele a ten vlasáč Jindra vytah ňákou pořádnou kudlu.
Já to seru, slivovice, kudla a "kratke zobaky" dohromady, to nevěstí nic dobrýho, začíná to jak špatná kriminálka.
"No nic hoši, du ven omrknout situaci, neví někdo, jesli máme dneska počítat s večeří? A kam vůbec zmizela šéfová?" zahlaholím směrem k nim a vypadnu na chodbu.
Oknem ještě zahlédnu, jak branou JZD projelo jakési auto. Zvědavej, koho to sem čerti nesou sejdu poslední schody a hledím...
Působila dojmem frekventantky klášterní školy z hodně zapadlý prdele. Ňákej chlápek, nejspíš její fotr, nebo strejda vytah z auta jakýsi kufr připomínající doby Oldřicha Nového a vodjel pryč. Dívčina se plaše rozhlídla po zahnojeném dvoře postkomunistickýho JZD, málem uklouzla na kravinci a pozdravila. Inu slušňačka, napadlo mě. Odpověděl jsem jí až na podruhý, natolik mě její poněkud retro vzhled fascinoval.
"Ahoj, vítej v "totálajnzacu," sem myslel, že budeš mluvit rusky."
"No vypadáš, jako by si přijela z Ukrajiny, " neodpustil sem si drsnej fór.
Zdálo se mi, že se chystá bulit.
"Ale no tak, to byl fór, já jsem René," podával jsem jí ruku na usmířenou.
killerka:
,,Helčo, co kdybych mu to trochu nabořily," začala se Jana smát na celé kolo, ale když uviděla Heleny vytřeštěný oči, tak si uvědomila, že by asi takto žertovat neměla.
,,Já budu řídit jo," řekla pro jistotu Helena a sedala za volant, Jana si sedla na místo spolujezdce. Přeparkování vypadalo docela dost zajímavě. Ale pro radost Jany, se bohužel nepodařilo ho alespoŇ škrábnout.
,,Si pořád tak nervózní?" Zeptala se Jana Heleny a pokračovala : ,,Musíš to vše brát taky trochu s legrací, nebuď tak upjatá, vsadím se, že si nikdy neudělala nějakou blbost, nebo nešla proti předpisům. Že mám pravdu?"
Ale když uviděla její výraz typu, že se fakt stydí a cítí se hrozně malinká, radši převedla konverzaci jinam. Všimla si totiž, že přijela další holka. Měla radost, konečně to nebyl samý chlap tady. Vypadala trochu vystrašeně, tak za ní šla navázat nějakou konverzaci. Ale ta jí sjela pohledem stylu - to je ale barbína, chci vidět jak bude makat. Takže v tu chvíli měla větší chuť jí něco provést, protože se totálně sekla. Chtěla bych vidět jak hraje třeba fotbal. By se o ten míč přerazila. Ach jo, uvědomila si Jana, jak moc jí jejich dívčí tým chybí, zvláště když má nastoupit na vysokou a už si s týmem asi nikdy nezahraje. Takže se radši otočila a šla do svého pokoje.
lochneska:
"Ta Jana je nějaký pako. Dělá ze sebe drsňačku, ale bůhví, co se za tim skrejvá," zabručela si pro sebe Helena. "Prej nabourat Renému auto. To tak. Kdoví, čím je jeho otec, eště by nám zavařil." Vystoupila z auta a zamávala na projíždějícího traktoristu. Vzápětí vztekle nakopla kočku, která se k ní přilísala. Hulvát, ani se neotočil! Ty chlapi tady, to je sebranka. Jak mám nějakýho uhnat, když jsou do jednoho senilní nebo vygumovaný? A ty studentíci, darmo mluvit. Tahle parta je nějaká nesourodá. Hároš, ožrala, debil René, Tomáš, o kterým ani nevím, co si myslet, a Jana... no to budou výkony." Povzdechla si a vyrazila k jídelně. "Že já jim vůbec něco slibovala. Sežrat svačinu, to jo, ale zajímat se o překvapení, to se jim asi nechce."
Kolem prošla nenápadná dívčina s nevzhledným kufrem. Další přírůstek? Ta teda taky nevypadá na zdatnou dělnici. Zlatý starý časy. Dotyčná vypadala zmateně. Proti ní stál René, něco do ní hučel a nakonec jí podal ruku. "Ten je mi najednou nějakej galantní, hajzlík." Dívčina před ním ucukla a rozběhla se k výjezdu. "Že by chtěla utéct? Žádnej div."
Slečna klopýtala přes dvůr. Helena ji doběhla a chytla ji za rameno. "Kampak, slečno? Ahoj, já jsem Helena, zástupkyně předsedy. Ty blbci tě uráželi? Z toho si nic nedělej, je to sebranka. Poď, ukážu ti, kde budeš bydlet." Dívčina ji následovala kupodivu bez odporu.
"Mám k tobě prosbu," obrátila se na ni cestou do schodů Helena. "Pomohla bys mi po večeři s přípravou programu? Chystám pro vás seznamovací večírek s tancem a zpěvem a tady z těch mladejch venku nevypadá ani jeden, že by měl vkus."
René Vyvařil:
Je to možný, co je tohle za klášterní výchovu? Místo, aby se představila, uteče přede mnou jak před masovým vrahem, sotva to svoje "evakuační zavazadlo" tahá po zemi. Ta je fakt nějaká plachá. Teď se vybavuje s Helenou, která se odněkud objevila, nejspíš jí o mně vykládá něco moc "hezkého."
A víte co, děte se všichni bodnout, nasraný odcházím někam do polí, vyčistit si hlavu.
Schwalbe:
Po schodech dolů kráčel Bruno. Na to, kolik toho dnes už zkonzumoval, vypadal celkem střízlivě. Zdola zaslechl ženské hlasy, zbystřil a zaslechl poslední věty Heleny.
A pak je obě uviděl. Okamžitě se rozzářil ve tváři, těkal očima z Heleny na Elišku a očividně měl radost z dalšího přírustku v ženském kolektivu.
„Cože, večírek? Parada… A taněc? Uff!“, rozplýval se blahem a naznačil taneční pohyb.
„Chelenko, ja sum tak rad!“, vyhrkl ještě, obrátil se a běžel sdělit tu nenadálou novinu, zbytku mužského osazenstva.
„Cóóó“, nevěřícně kroutil hlavou Jindra, když to uslyšel.
„To snad ne! Co nesnáším, jsou hromadně organizované večírky, zábavy a… Tanec? To už vůbec ne. Bylo by to proti mému metalovému přesvědčení.“, dodal a začal máchat hlavou jako na nějakém koncertě. „Bruno, co se chlameš, já jsem ani do tanečních nechodil a pořád musel poslouchat matku, že se mi to bude hodit a že si chce se mnou zatančit na moji svatbě a takové kecy. A doufám, že po nás nebudou chtít hrát nějaké trapné společenské hry. To jsem už nesnášel na pionýrských táborech.“
„Jindra, něblbni,“ přerušil ho Bruno. „Taněc je fajny, bende mug tančiť s Chelenkou a přijela i ňaka nova baba, tež fajna.“, usmíval se jak měsíček nad hnojem.
„Ty Bruno, zklidni, pro tebe je každá baba fajna. No, na večírek půjdu, ale tančit nebo zpívat… v žádném případě.“
Jana K.:
Eliška vlekla těžký kufr za Helenou do druhého patra a zarytě mlčela. Hlavou jí táhly samé neradostné úvahy. Pěkně to začíná, to teda. Chvíli to vypadalo, že se s ní dá do řeči ta barbína, ale pak se zatvářila, jako by dostala pukavcem a otočila se k ní zády. Eliška si musela chtě nechtě přiznat, že se taky netváří zrovna vstřícně. Kdo by taky jo, když byl proti vlastní vůli vmanévrovaný do takový pakárny.
A pak se k ní vrhnul ten dlouhán s nemístnými narážkami. Copak za to může, že s tím svým oplácaným obličejem a pomněnkovýma očima vypadá jako vystřižená z Mrazíka? Když sem jela, myslela si, že tady třeba najde nějakou normální holku, se kterou si bude rozumět. A v skrytu duše věřila, že tady potká nějakého fajn kluka. Co je to taky za život, být v osmnácti prakticky nepolíbená? A zatím jako první narazila na nevycválaného frajera, který jí nadává do Ukrajinek. Ucukla před podávanou rukou a vyrazila k vrátnici. Kdyby ji nedohonila Helena, už mohla sedět někde na nádraží a čekat na vlak.
Místo toho po ní zástupkyně předsedy chce, aby jí pomohla s organizací večerní zábavy. Jak jí má říct, že jediná zábava, které se kdy účastnila, byla mikulášská besídka ve třetí třídě? Maturitní večírek počítat nemůže, protože tam se během půl hodiny zpila do němoty. Jejímu netrénovanému organismu k tomu stačily tři panáky. Co bylo dál, to si nepamatuje, ale soudě podle zlomyslných úšklebků spolužáků, které ji provázely po pár dalších týdnů, to nebylo nic moc. A taky jí bylo druhý den ráno šíleně zle a máma nebyla daleko od toho, máchat jí pusu v pozvraceném záchodě, jako se to dělá štěňatům, když spáchají loužičku.
„Opravdu vám můžu říkat Heleno?“ osmělila se na předposledním schodě.
„No jistě. A tykej mi, prosím tě, přece si nebudeme na něco hrát, ne? Hele, sem si hoď kufr. To je fajn, kufr, ten se pak šoupne pod postel a je uklizeno. A teď pojď dolů, musím vám to tu trochu ukázat. A pak se domluvíme na večer, jo?“
Ze schodů se šlo Elišce podstatně líp. A nebylo to jen odloženým kufrem.
"Mládeži, prosím, pojďte za mnou," zahalekala Helena do dvora. "A netvařte se tak nadšeně," dodala sama pro sebe, než se skupinka neochotně přišourala až k ní. Ta Eliška vypadá jako docela slušná holka. Aspoň někdo tady, uvažovala Helena. Docházelo jí, že k práci tahle slečna asi nebude, ale koneckonců, může nosit svačiny. A taky jí může s lěcčíms pomoct. Jen Reného bude třeba prohnat, aby neměl roupy. Mohl by Elišku odradit a to by Helena nerada.
"Do večeře máme ještě hodinu, tak vám to tu trochu ukážu." Nedoufala, že by podobná činnost vyvolala zvláštní nadšení, ale tak protažené obličeje ji přece jen zaskočily.
"Po večeři vás čeká to slíbené překvapení," pokusila se zlepšit dojem. "Bylo by hezké, kdybyste se aspoň trochu slušně oblékli," dodala. Okamžitě jí došlo, že to nebyla šťastně zvolená věta. Povzdechla si.
"Tak pojďte za mnou, ukážu vám celý areál."
Jana K.:
Vlekli se za Helenou a ani se nesnažili zastírat, že krásy zdejšího JZD je nedokážou nadchnout. Beztak mysleli jen na to, co bude k večeři.
Eliška si je pokradmu prohlížela. René se vlekl až na konci skupinky a tvářil se uraženě. Oproti svému zvyku dokonce mlčel. Musela si přiznat, že je to docela pěknej kluk. Proč musí být všichni mužský, kteří vypadají k světu, takový vejtahové? Chvíli zápasila s myšlenkou jít se mu omluvit za ten úprk, možná to tak nemyslel. Ale pak nenašla odvahu. Tenhle frajer by si o ni neopřel ani kolo. Vnucovat se nebude.
Původně si myslela, že tady bude víc lidí. No, možná ještě někdo dorazí. Ale že je tu tak málo holek? Jsou tady vlastně jen dvě, to by měly dtžet spolu. Rozhlédla se kolem, ale tu druhou holku nikde neviděla. Kde může být?
René Vyvařil:
Když René odešel do polí tzv. čistit svou hlavu, nebyl ani tak naštvaný, jako spíš rozmrzelý. „Proboha, copak oni mou pózu opravdu žerou, berou mě vážně?“ přemítal nad tím, kde udělal chybu. Šlo mu jen o svérázný, i když možná někdy trochu drsný humor, neměl v úmyslu doopravdy někoho urazit. Tím víc jej vývoj situace trápil.
„Proboha,“ pomyslel si, „copak mi toho bavoráka fakt někdo závidí?“ Před léty s ním jezdila nějaká Maria Noel z Laussane, jednu krásnou zimu ho „rozstřelila,“ předek v hajzlu, chladič v prdeli, kapota dveře řidiče taky, fotr tu zbořeninu dovez za pár šušní tak, jako hafo jinejch aut, šikovní hoši v jeho servisu to dali do pořádku a majitelé žigulíků se teď můžou posrat.
To si holky myslely, že jim jen tak dá klíčky od auta, na kterém mu opravdu záleží? Spíš ho zklamalo, že mu to žádná "nenabořila." Počítal s tím, že by mohla být v takovém případě povolnější...
Vrátil se po hodině zpět právě ve chvíli, kdy se mohl k ostatním připojit, aniž by vzbudil větší zájem. Šéfová Helena právě rozjížděla nějakou akci, byl docela zvědavý, co se z toho vyvrbí a pro tuto chvíli si poručil držet se „při zemi.“
Za krátký okamžik kousek před sebou spatřil dívčinu, kvůli které celá „evakuace“ do polí vlastně začala…
Přiblížil se těsně k ní, s pokorou v hlase ji oslovil.
„Omlouvám se, nemyslel jsem to předtím zle, to s tou Ukrajinkou měl bejt fór… jak se jmenuješ?“
„Jsem Eliška,“ trochu se přitom usmála, i když její pohled byl poněkud podezíravý.
Do prdele, to je jméno jak z Aloise Jiráska, napadlo Reného, ale nedal na sobě nic znát.
„Hm, krásný jméno, takový staročeský, jako Eliška Přemyslovna,“ pravil, ale moc duchaplně to nevyznělo.
Rozpačitě se usmála.
„Máš krásný oči, Eliško...jako hasky,“ měl pocit, že jí tím polichotí.
„No tak, co vy tam dva spolu kujete?“ Helenin rázný hlas náhle narušil něco, co mohlo být na samotném počátku…
Jana K.:
Chvíli to vypadalo, že se o Elišku pokusí mdloby. Ten pěknej kluk, o kterým by přísahala, že si jí ani nevšimne, za ní docela normálně přišel a baví se s ní... Kdyby to viděly holky ze třídy, pukly by závistí! A navíc se s ní baví úplně normálně, bez falešnéH pózy a zbytnělých ramen. Najednou nevěděla, jak se má chovat. Doteď se s ní kluci bavili, jenom když chtěli opsat úkol.
Z úvah ji vyrušila Helena. Eliška nevěděla, jestli má být ráda nebo na ni být naštvaná. Tak pěkně se to rozbíhalo...
"heleno, chybí tady ta druhá holka, půjdu se po ní mrknout, jo?" napadlo ji východisko a rychle vyrazila zpátky k ubikacím.
killerka:
Zatímco se všichni bavili, Jana si vlezla do svého pokoje. Sedla si na postel a propadla špatné náladě, takže začala brečet. Vzpomínala na vše co se dělo v posledním měsíci a bylo jí z toho vážně úplně hrozně.
Ani si nevšimla, že někdo vešel do pokoje.
killerka + Jana K.
"Všechno v pohodě?" Ozvalo se ode dveří. Eliška stála na prahu a tvářila se dost rozpačitě.
,,Jo, dobrý... Jinak já jsem Jana, těší mě,"odvětila a podala ruku směrem k Eličce
"Já jsem Eliška," stiskla podávanou ruku. "Doma mi říkají Elis," usmála se plaše a honem dodala "Ale za to bych vraždila."
Janu to docela rozesmálo: ,,Jo, to znám moc dobře."
Eliška měla chuť sednout si vedle Jany a tiše s ní trucovat. Tuhle brigádu jim byl čert dlužnej. Jenže co by tomu řekla Helena? Myslela by si, že se některé z nich něco stalo a stejně by je šla hledat. "Možná bysme měly jít..." Vždycky byla poslušná holka...
,,Moc se mi tam nechce, po pravdě řečeno, ale asi bychom fakt měly co."
"To se tady sešla parta, co? Jeden vymaštěnější než druhej. Myslíš, že přijede ještě někdo? Myslím nějaká holka. Jinak se tady asi zcvoknem."
Jana se pousmála: ,, Jo nějaká to holka by se tu ještě hodila no."
Pomalu scházely dolů po schodech. "Já jsem tu vlastně skoro za trest," přiznala Eliška. "Naši mě sem nacpali, prej brigáda musí bejt. Z výchovných důvodů asi... Ty seš tu dobrovolně? Já bych sem dobrovolně nevlezla ani za nic."
,, Já šla dobrovolně, musela jsem vypadnout od svého bydliště. Nešťastná láska a to jí po rozchodu vidíš prostě všude..."
"Jejda, promiň. Já bych tě spíš typovala na lamačku mužškých srdcí," Eliška byla na rozpacích. Tahle krásná holka že má problémy s láskou? Co by pak měla říkat ona? Chvíli rozpačitě mlčela, ale pak jí to nedalo. "Ty, Jani, myslíš, že si tady najdeš nějakou náhradu? Teda jestli o to stojíš, nějakou hledat, tak to myslím."
,, Ono to je se mnou trochu složitější. Ale to by tě asi moc nezajímalo. Ty si ale taky moc pěkná holka, ty máš někoho doma?" Eliška byla pro Janu jasným důkazem, že se nemá dát na první pohled. ,,Si moc fajn, ještě dodala."
Eliška cítila, jak se červená. To její červenání jí šlo strašně na nervy. Červenala se vždy a všude. Sakra, pomyslela si. Ještě, že to nevidí kluci. "Seš taky fajn, fakt. Někdy mi ty svoje složitosti musíš vysvětlit," usmála se. Už byly skoro dole, kde na ně čekala netrpělivá skupinka, a tak se Eliška zastavila na schodech. Ještě se Jany potřebovala nutně na něco zeptat. "Hele, myslíš si, ze si s tou mojí ukrajinskou vizáží vůbec můžu někoho najít?"
Jen to dořekla, všimla si Jana, že se Eliška začervenala. Bylo to tak roztomilý, chtěla jí to říct, ale Eliška jí znovu přerušila další otázkou.
,,Ukrajinskou vizáž? Víš že mě to ani nenapadlo? Prosímtě, pokud s tebou bude někdo jen kvůli tomu jak vypadáš, tak je to idiot, nejdůležitější je, jaký je ten člověk uvnitř. To si zapamatuj..."
"Jo, uvnitř, to se ti řekne. A jak pozná, jaká jsem uvnitř, když vidí jen tu fasádu, co ho okamžitě odradí"
"Co se ti na tobě nelíbí? Stačí, když si budeš trochu věřit. Koukej, třeba René na tebe teďka kouká."
Eliška se úplně vyděsila. Tak ten pěknej kluk že na ni kouká? Najednou nevěděla, kam s očima. "Co si o něm myslíš, Jani? Mně připadá jako děsnej frajer. Na každýho dělá ramena, jako by byl něco lepšího. Ale pěknej teda je, to jo," zčervenala ještě víc.
,,Klidně to může být přetvářka, to nepoznáš. Snažím se člověka neodsuzovat hned."
"Mně vadí, jak mluví. Na sprosťárny si moc nepotrpím. Za takovýho burana bych se asi styděla." Ale v duchu si povzdechla: co bych dala aspoň za takovýho frajera libovýho...
"Je to těžký no. Já znám jednoho, který je fakt super, ale jinak jsem zatím potkala jen samý blbce." Ach jo, povzdechla si Jana.
Konečně sešly z posledních schůdků a připojily se ke skupince. "Tak už jsme všichni, můžeme jít," hlásila Eliška Heleně. Její útlocitná dušička se tetelila blahem. Tak přece tady potkala někoho normálního. Usmála se na Janu na znamení spojenectví. A zároveň si dala velký pozor, aby ani očkem nezavadila o Reného. Hlavně, aby na ní nebylo poznat, jak se jí líbí.
Schwalbe:
"Chceš cigaretle?, obrátil se Bruno na Jindru, zatímco postávali venku. Před nos mu strkal pomačkanou krabičku startek.
"Ne, nekouřím", dal Jindra najevou svou nelibost.
"Cože? Taky roker a někuři? A pivo aspoň piješ?", kroutil Bruno nevěřícně hlavou, vydoloval z krabičky cigaretu a zapálil si.
"Ale jo, pivo si občas dám... a cigarety... ani jsem to, abych se přiznal, ještě nezkusil, nějak nemám potřebu", Jindra jako by se omlouval.
"A na chokej chodiš? Rozumiš... najlepši manšaft v širokym okoli to Třiněc...", rozohnil se Bruno.
"No, občas", přitakal Jindra a vzpomněl si na své pravidelné návštěvy stadionu, kam se chodil s bandou vyřvat. A hlavně na poslední akci, kdy jeli na zápas právě do Třince a porvali se tam s fanoušky nepřátelského týmu. Tehdy dostali od třinečátků pěknou nakládačku. Ale vlajku naštěstí ubránil... za cenu roztrhané bundy a natrženého obočí.
"Vlastně jen někdy, z nudy", snažil se vybruslit z ožehavé situace.
Bruno už ho ale neposlouchal a začal kolem bloumat. Snažil se dostat k Heleně, aby s ní mohl navázat bližší kontakt, ale nějak se mu to nedařilo. Konečně zůstala na chvíli sama, a tak bleskurychle využil situace a spustil:
"Chelenko, jo bych třas s čimsi pomug na tym večirku. Budě třas coši zrobič?"
Helena spíš vytušila než rozuměla, o co mu jde.
"Ale, jo, mohl bys po večeři pomáhat s nošením stolů a židlí", povinně se na něj usmála a pomyslilia si - ten se ke mně začíná nějak mít, násoska.
Bruno se celý rozzářil.
"Tuž fajně, zrobimy parket na ty naše taněčky, i Jindra určitě num pomože. Že Jindra", kývl na nedaleko stojícího vlasatce. Ten mechanicky přikývl a přišoural se k nim.
"Chtěl jsem se zeptat," obrátil se k Heleně "v kolik ráno začíná práce, slyšel jsem něco o půl šesté?"
lochneska:
Heleně zatrnulo. Tuhle informaci si chtěla nechat až nakonec, až budou všichni dostatečně utahaný, aby ji nevstřebali hned.
"No... to jsi slyšel správně. Ale snad to nebude tak zlé." Upřeně se na Jindru zadívala. Ten nevypadá, že by dělal potíže. Možná bude dobrý udělat z něj něco jako mluvčího skupiny. Koneckonců, má k ostatním blíž než ona.
"Nemohl bys to vyřídit všem ostatním? Já mám teď hodně práce." Otočila se na podpatku a zmizela. Ještě nebyla ani večeře a už se to všechno nějak zamotalo. René, který se doposavad ukazoval spíš jako totální vymaštěnec, se najednou celkem příjemně choval k Elišce, která nevypadala, že by před ním chtěla utíkat. Opilec Bruno byl samá ochota. To víš, kouká ti to z očí, budeš si muset dávat bacha, říkala si. Aby to nevypadalo, že nemůžeš bez chlapa vydržet. Navíc Jana... ta holka je nějaká zvláštní. Budu si s ní muset trochu promluvit a zjistit o ní víc. Ach jo, že jsem si radši nevzala dovolenou. Mimoto to vypadá, že budu muset na tom věčírku tančit. Přijelo moc málo holek.
Killerka
Jana přemýšlela jakou výmluvu použije, aby nemusela tančit. Představa, že by se při tanci musela lepit třeba na Reného, z toho se jí dělalo doslova špatně. Ach jo, co to se mnou zase je, říkala si sama pro sebe. Když jim Helena ukázala kde co je, chtěla se Jana zase někam jít schovat. Jenže Helena jí odchytla, jestli si prý nemůžou promluvit. Nevěděla co čekat, ale domluvila se s ní, že za pět minut se sejdou u ní v pokoji.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | Štve mě to, ale čas zatím nemám,
tak se zatím všem zúčastněným omlouvám,
Marek |
| | | Mám toho teď opravdu moc, zkusím v pátek,
Marek |
| |  | killerka :) jsem zapomněla že jsem příhlášena na toto |
| | | Lochnesko, zkusíme nějaký rozhovor na icq třeba nebo tak něco? Potřebujeme to oživit... |
| | | Zkusím v pondělí - nějak ho do toho zakomponuju,
Marek |
| |  | Tak, tak Tomáš jakožto jeden z hlavních hrdinů by se měl opět objevit na scéně, alespoň na chvíli :) |
| |  | Marku, napiš aspoň kousek "Tomáše", tu omáčku kolem doděláš později, jo? Aspoň nahoď :-) My toho Tvýho hrdinu nechcem ignorovat! |
| |  | Ono se řekne "pište dál", když nikdo nepíše... |
| | | Hanko, zájem by byl, ale čas není. Omlouvám se, že to tady asi blokuju, ale nedostanu se teď k psaní. Pište kdyžtak dál, jsem pak schopen projet i větší kus textu,
Marek |
| |  | koukám ticho po pěšině...
Máte ještě zájem pokračovat? |
| | | Klidně pište dál, snad koncem týdne se k tomu dostanu, formu dodám,
Marek |
| | | Též si myslím, že by to teď vypravěč měl shrnout... |
| | | Počkáme na Tomáše - vypravěče. A až to dostane nějakou formu (a jestli budu stíhat časově), zkusím přihodit ještě jednu holku. Jinak rozhovory mezi postavami jdou dělat i po ICQ - odzkoušeno mnou a Kill viz výše. :-) |
| |  | Já se omlouvám, ale teď nemám náladu na vůbec žádnou tvorbu, snad se to časem zlepší. Myslím si ale, že když si někdo přibere ženskou postavu, nic moc to neřeší. Bude komunikovat s ní a ostatní zůstanou trochu stranou. Já si k sexuálním hrátkám mohu pozvat třeba Irenu, Laru, nebo Célline, které už znám ze svých povídek, možná by to oživilo, jenže to nic neřeší, když obě postavy budu psát sám... |
| | | Já nestíhám svou postavu, ale nějakou ženskou by to tu ještě chtělo, mužskejch postav je snad dost,
Marek |
| | | Já už dvě mám a přibrat si k tomu ještě další (děvče), to si netroufám... :)) |
| | | jestli nekdo chce a ma cas, muze mit dve postavy, vubec to nevadi a klidne muze byt ta jedna i anonymni :) :)
ja pripisu, jen nevim kdy =D omlouvám se, ale časově nestíhám |
| | | Tak, tak pište, nějak nám to tady vázne... :) |
| | | Nechce někdo něco připsat? |
| | | Opravdu přijelo málo děvčat... Nechce si někdo vzít další postavu - děvče...? |
| | | Myslím, že nakonec to stejně někdo bude muset celý pročíst a zkontrolovat. Abychom v tom zápalu neprovedli nějakou literární nepředloženost :-)
Hezký den přeje lochneska |
| | | Tomáš se omlouvá, dodatečně doplní.
Mám teď velkej kalup, nestíhám, ale vrátím se sem, ještě snad tento týden,
Marek |
| | | Někam se nám ztratil Tomáš :-D |
| | | Čekej panenko v koutě, nikdy nenajdou tě. :-) Je jiná doba ne? Trochu asertivity by neškodilo. :-) |
| | | divočáka mi přeješ jo? tak dííík teda :D nene ja jsem v pokoji a cekam :D |
| | | Poznávání je vždy vzájemné. O Reném taky nikdo nic neví. Tak si může třeba Jana taky zajít vyluftovat "makovici" do polí. Třeba tam potká Reného. Anebo divočáka. :-) |
| | | ona vi co chce :) :) jenom to nevi nikdo z vás... jí musíte nejdřív někdo poznat :) |
| | | Nevím, jaké má Jana představy, co očekává, a tak. Neví to asi ani ona sama, není-liš pravda? :-) |
| | | jejda...jsem zapomnela... killerka to psala :) |
| | | klidne piste jeste nad ten muj prispevek... a je mi jinak jedno kdo tam prijde... :) :) :) |
| | | Krucinááál. Teď jsem půl hodiny psal a než jsem to stihl odeslat, zdechla zase elektřina. Už to jede. Do prdele s kalamitou! Tak zase znova... |
| | | Dobře Marku, snad se mi to povede. :-) Boha, teď jsem na horách na chatě, od včera nešla elektřina, potom zase nechtěla najet wifina, zdá se, že už to jede. Ale čekám návštěvu, tak nebudu mít moc času. |
| | | René, prosím, když píšeš o Reném, nepiš já - piš on,
díky,
Marek |
| | | Jani, pokud jsem ti Eliščiným úprkem nabourala záměry, tak se omlouvám. V tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo...
René, Helena může začít spolupracovat, ale to bych bývala potřebovala vědět předem, že něco takovýho potřebuješ. Jasnovidec zatím nejsem :-D Nicméně, pořád je to první den a to si člověk myslí ledacos, ne? :-))) |
| | | já už taky musela někomu něco sdělit co je zatím tajné :D ale asi to dlouho neutajím :D
jakmile bude problém, nebude nic lehčího, než to smazat... |
| | | Jsem rád, že jste se domluvili a můžeme pokračovat v jízdě... :). Na tu pointu jsem opravdu zvědav... |
| | | O.K. Jano K, mě ses nedotkla, mě jsi jen trochu nabourala záměr s Reném, ale uznávám, že ti asi nic moc jiného nezbývalo... Měl tě galantně doprovodit na pokoj, odnést ti zavazadlo, hodit řeč, i když měl mít přitom sarkastické poznámky například na jméno Eliška. :-) No ale bohužel...
Výzva, vylhat se ze situací, jenže vždy to nejde. Pořád pochybuji. :-) |
| | | O.K. René, večer na to mrknu a přepíšu to :-)
Sorry, nechtěla jsem se Tě dotknout, já jen hledala východisko z toho, že Eliška chtěla utéct, což by v mém podání taky neudělala.
To je holt daň za společné spaní, nikdy nevíš, co Ti kdo podsune. Berto jako výzvu :-) Z některých situací se prostě musíš vylhat :-D |
| | | O pointu se nepodělím, heč. :-) To bude překvapení, jenže, to by jsi hlavně ty, "Heleno" musela spolupracovat. :-) To je vše, co jsem ochoten prozradit. :-) No já nevím, není to jednoduché, kdybych to psal sám, byla by to fuška, ale s postavami bych nakládal podle svého a k překvapivé pointě bych dospěl. Takhle nevím, vzdávat to nechci, jenže v momentě, kdy přestávám vidět smysl něčeho, ztrácím motivaci. Jak se dá změnit dojem, když se René škrabal v rozkroku před dámou? Tímto momentem se stal z Reného nejen arogantní náfuka, ale i primitiv. A to je blbé, s tím nic neudělám, leda že by to Jana K. smazala. :-) |
| | | René, sám jsi mi nedávno říkal, že jakýkoliv dojem se dá změnit. Tak to nějak zkus. Jsme teprve na začátku, takže změnit se dá ledacos. A rozhodně nemá smysl to vzdávat jen proto, že je počáteční dojem jinej, než jsi očekával. Každej máme jinou fantazii, ale rozhodně se společně můžeme na lecčems domluvit. Zmizet z díla není řešení.
A máš-li pointu celé brigády, tak se o ni s námi poděl... |
| | | Nevím, jak se sem dostanu. Zploštění postavy Reného by byla chyba, nedovolte to,
Marek |
| | | Přiznám se bez mučení, že mě trochu rozmrzelo, do jaké roviny se postava mého Reného dostává. Jasně, působí dojmem arogantního náfuky, jenže to může být jen maska, aby zakryl vlastní nejistotu, pochyby. Je to inteligentní člověk, i když někdy flákač a flegmatik, je to složitá, nejednoznačná postava.
Dostalo mě, jak Jana K. mapsala, že se škrábal v rozkroku, když šel dámě popdat ruku. To by nikdy neudělal, není obézní vidlák ve vygajdaných teplácích od slepičinců.
Takhle se píše opravdu těžko, mám i pointu té celé brigády, jenže takto se k ní ani nemusím dostat... Co já vím, co mi kdo s Reném ještě udělá? Uvažuju, že se Renému na tom poli stane nějaké neštěstí... |
| | | No René si asi pořád čistí hlavu... a mně osobně připadá, že by to teď měl vypravěč (Tomáš) propojit a rovnou všechny postavy vrhnout na večírek, ať se to příliš nenatahuje. |
| | | Už dlouho nikdo nic nepřipsal :-) |
| | | tak kamarádky můžeme být :) jeslti mas icq, tak se muzeme dohodnout i na nasem rozhovoru :) |
| | | Kill, to se vyvrbí! Eliška je v tuto chvíli naštvaná na celý svět a jako barbína jí připadá každá holka, hezčí, než je ona - což si myslí vlastně o všech :-). A navíc spolu ještě nemluvily, protože Eliška se ksichtí a Jana tudíž nemá chuť se s ní vybavovat a odchází (což E. utvrdilo v tom, že J. je nejen hezká, ale i nafoukaná).
Ale já bych z nich klidně udělala kámošky nebo aspoň tiché spojence. Co Ty? |
| | | Jana: Nemám ICQ - ale pro ostatní by to bylo asi dobrý,
Marek |
| | | Jani prosimtě, já fakt nemám být tip barbie.. už je to podruhý co si mě tak označila... já jsem spíš klukovský tip |
| | | Jani, dobrý, nemám námitek proti vkládání do úst (od autora tvého formátu mě to dokonce těší). Takhle to zní ještě líp, než bych to vymyslela osobně :-D
Jinak, pro ICQ hlasuju taky. Jen si to chce domluvit nějakej čas. |
| | | Omlouvám se lochnesce, že jsem její Heleně vložila do úst jakási slova, aby vznikl, leč krátký, dialog. Lochnes, jestli bys řekla nebo udělala něco jiného, klidně to přepiš, já se chytnu :-)
A návrh i pro ostatní - co takhle řešit dialogy na ICQ? |
| |
| |
|
|
