Voda hořela
tichým ohněm stmívání v němž jiskry ryb
a slova bez konce
teď jako nikdy mlkla
právě když duše kamenů zvětrale snily
a tváře lidí ukryté za městskými skly
se tvářily ztroskotale
asi tě miluji
když utíkáš před mými neustálostmi
a odkud a kam
jdeš snad po březích mého bdění
nebo krajinou bez cest
a jako slepý vítr bereš z křídel pera mi
a ve vlasech je skrýváš
před námi
jako v trávě
Něco je pod povrchem, a to něco je poezie.
Tohle se čte příjemně plynule a prostě - fajn.
Jediné, co mne při prvním čtení zarazilo,
je ten hodně naschvál změněný slovosled
"bereš z křídel pera mi"