Sbírání švestek
Seděli jsme na zahradě a jedli švestky. Nad námi větve celé modré, švestky se válely i v trávě. Letos byl na ně rok. Všude kolem bzučely vosy. Už dost dlouho ani jeden z nás nepromluvil, vládlo příjemné ticho. Všechno důležité bylo řečeno.
- Bude dobrá slivovice, ospale pronesl Ryšák.
- Copak piješ slivovici?, zasmála jsem se. Dobře jsem věděla, že ne. Byl rodák od Hodonína, ne od Vizovic. Sem přilétl jak semínko pláňky - přišel jako voják, oženil se…a už neodešel.
- Dyť víš, ale bude dobrá…
A zas jsme seděli, mlčeli a dívali se na panorama Železných Hor v dálce. Zvedal se vítr, začínalo být zima, i to blankytné letní nebe ztmavlo do švestkové barvy. Ze sousední zahrady přiletěl míč. Ríša vstal a jedním kopem ho poslal zpátky. Za zdí kluci zajásali DĚKUJEME…
Na stole mezi sklenicemi přistál první žlutý list.
- Ukaž, dopijeme to, dolil mi z láhve rudé frankovky.
Skleničky o sebe cinkly. – Jsme domluveni, prohlásil a upřeně mi koukal do očí.
Znala jsem jen málo mužů, co mělo TAKOVÉ OČI. Byl si dobře vědom, jak na mě takový pohled působí. Naštěstí to na mě už tolik nezkoušel. Byl přece jen ve věku, kdy bývá vítanější peřina, než ženské tělo. Ale zamlada : -…to byla řehole, prohlásil jednou o svých vztazích se ženami.
Nechtěla bych být jeho manželka: musela mít nervy z ocele. Dřív, teď už jí to bylo asi celkem jedno. Za léta manželství se, dá říct, udělala pro sebe. Navykla si ale na všechny ženy vedle manžela pohlížet s mírným despektem.
Když se při mé první návštěvě Ríši na pokraji noci věcně zeptala: - Budeš spát doma, nebo v altánku s mladou paní, dotklo se mě to. A ještě víc, když s úsměvem odpálil: - To víš, že s tebou, anděli, mladá paní, a zase se na mě TAK podíval – by mě ani nechtěla…
Teprve poté jsem pochopila, že střízlivá věcnost byl asi jediný způsob, jak s ním vydržet a nehodit si mašli.
Blbec. Stačila jedna věta a já nemohla usnout. Když v domě zhaslo poslední světlo, zkoušela jsem se začíst do starých magazínů. Bylo hůř: četla jsem kdo, kde, s kým…a touha mě pálila do kolen. Teprve za hodinu jsem upadla do zmatených snů, v kterých jsem bloudila sadem modrých jabloní a z každé větve na mě upřeně koukaly JEHO oči. Takhle to bylo se mnou a Ryškou. V Praze na mě čekal Tomáš a půl roku klidu. Pak přišel telefon a pozvání na švestky.
Včera odpoledne mě přivítal na nádraží poplácáním po ramenou. - Jen počkej, holka, budeš koukat, co máme švestek, byla jedna z jeho prvních vět. - Nabalím ti ještě domů. Nadšení pro švestky jsem nesdílela, ale vášeň pro hojnost jsem chápala. Můj děda sedlák byl taky nejšťastnější z plné stodoly.
Nenechal mě ani odpočinout, hned mě vedl na zahradu. Podvečerní slunce padalo do trávy a my sbírali a sbírali. Nasbírali jsme tři kbelíky, teprve pak zvolnil tempo: - Neboj, končíme, jen ještě zatřesu s tím stromem, řekl skoro něžně, a švestky padaly. Měl sílu jako býk: zamlada závodně boxoval. Přestože jsem uskočila, jedna švestka mě trefila do hlavy.
- Praštěná švestkou, smála jsem se.
Pomalu a obřadně ke mně kráčel trávou. Po švestkách jako Kristus po vodě… Vypadalo to nějak divně, ztuhla jsem uprostřed pohybu a udiveně ho pozorovala. Když došel až ke mně, jednu ruku mi položil na nahé rameno a prsty druhé mi jemně pohladil vlasy:
- Lístek, švestičko, lístek, mělas ve vlasech lístek, a pořád blízko, zase se na mě TAK podíval.
Cítila jsem, že rudnu. Ďábel jeden, najednou mě pustil. -Pojď, stačí, sedneme si, ukázal k dřevěné lavičce před zahradním domkem. Ruku mi položil kolem ramen, zaklonil hlavu a přimhouřil oči: - Hezky svítí, viď. Eva není doma…, řekl jakoby mimochodem. Cítila jsem na sobě Ryšákův upřený pohled a raději jsem pozorovala vosu, lezoucí po švestce.
- Tomáši…, jako po smilování jsem se vrhla po zvonícím mobilu. Nic nechtěl, nikdy nechtěl nic důležitého. Řekla jsem ano, ano, ne a hovor ukončila. Vosa mezitím odlétla, švestka byla opuštěná. Ryšák se mezitím zvedl z lavičky a zašel do domečku. Zastavila jsem se mezi veřejemi: - Co to děláš?, zeptala jsem se. – Ustýlám, řekl, - na, ukaž, a vzal mi batoh z rukou. - To nemusíš, já sama, chtěla jsem se protáhnout úzkou uličkou. Měl uhnout, ale neuhnul.Chtě nechtě jsem se musela tělem o něj otřít. Přivřel oči. Někdy už bývám taková:- Co ode mě chceš, Ryšáku?, zeptala jsem se. Čekala jsem na odpověď, v rukou prošívanou deku.
Ohnal se po vose a pak se na mě zpříma podíval: - Tebe, švestičko, tebe chci, ale už na to nemám. Rozumíš…jsem starej chlap…
Někdo mi sen dal a zase vzal…co se to dělo? – Ryšáku, dotkla jsem se jeho ramene, já…
Jeho prst se blížil a když se dotkl mých rtů, zase se na mě TAK podíval:
- Prostě to nejde. Už dlouho to nejde…akcie spadly. Sehnul se, sebral nahnilou švestku, která mu ležela u nohou, a vší silou jí mrštil proti zdi garáže. Stála jsem a dívala se, jak proti bílé zdi zuřivě metá švestku za švestkou, pak jsem mu je začala podávat. Skončili jsme udýchaní a v objetí.
- To jsme tomu dali, co, řekl Ryška už normálním hlasem. Až v Praze mě dostihl mail o tom, jak pracně zahlazoval stopy.
Ale teď jsme ještě seděli a koukali do kraje. Najednou zatroubilo auto: - Máš tu odvoz, vzal můj batoh. Když jsme procházeli kolem garáže, otočil se a spiklenecky se ušklíbl.
Než mě objal na rozloučenou, řekl: - Přijeď zas, kdy budeš chtít…Ale radši až nebudou švestky, usmál se, a pak už mi jen mával na rozloučenou…
