Z balkónu nad mou hlavou vykoukla natáčka a pravé oko. Podívala jsem se neomylně nahoru za tím pohybem. Natáčka se okamžitě stáhla, jako když šnekovi sáhneš na tykadlo. Nedalo mi to a zůstala jsem stát. Za chvíli vykoukla natáčka znovu, oko v těsném závěsu. Ucukla zpátky, když viděla, že se pořád ještě dívám, ale vzápětí jí došlo, že je prozrazena a vyjukla celá onatáčkovaná hlava.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem slušně a přidala povzbudivý úsměv. Přece tady nechci hned někoho naštvat.
„Brejden,“ usmála se omluvně budoucí olokýnkovaná blondýna.
A tak jsem poznala Kamilu.
„Se sem stěhujete místo Alice?“ hodila hlavou směrem k mé napěchované cestovní kabele. „Tak já vám zabzučím, ať nemusíte štrachat klíče.“
Než jsem vyšla do prvního patra, už stála před mými dveřmi.
„Si přeci nebudeme vykat!“ natáhla ke mně ruku a pak bez pozvání vplula za mnou do předsíně. Pomyslela jsem si něco o vtěrce. S tou srdečností jsem to asi přehnala.
Kamila prolustrovala pohledem můj budoucí dočasný příbytek, pokývala hlavou, jako že je všechno v pořádku a na stolek položila malinkou vonnou svíčku.
„Tak ať se ti tu dobře žije. A zaskoč někdy na kafe, bydlím ve druhým, hned nad tebou, však víš.“
Ani jsem jí nestačila pořádně poděkovat a byla pryč.
Hodná holka, milá. V duchu se omlouvám za tu vtěrku.
Taškou jsem švihla o podlahu a začala zběsile křepčit. Konečně! To je nádhera! Tohle útulně zařízené 2+1 s balkónem je teď nejmíň na rok moje. Jenom MOJE! Žádný společný pokoj s bráchou, žádná kolej, žádný podnájem s protivnou bytnou. Zlatá Alice.
Vyšla jsem na balkón a blahosklonně se rozhlížela po sídlišti. Hnusný paneláky. No a co? Taky to není moc vysoko, snad by sem nikdo nešplhal. Zkusmo jsem zalomcovala svodem hromosvodu, byl kapánek uvolněný. Dole pod balkónem sídlištní klasika – trávník s vyšlapaným bahnitým flekem a psí hovínka. Fuj.
Blaženě jsem se rozvalila v křesle a pustila telku. Ani nevím, kdy jsem usnula. Probudilo mě až podivné bušení. Zmateně jsem se rozhlížela, odkud to přichází a pak mi to došlo. Alice mě varovala, že Kamila vede poněkud bouřlivý sexuální život. Natáhla jsem se pro ovladač a přidala zvuk.
Buch!
Tak tahle rána nešla přeslechnout ani přes řvoucí televizi. Vymrštila jsem se z křesla, něco padlo na můj balkón!
„Áááááá!“
Skrz sklo na mě zíral nahý cizí chlap.
Bože, co budu dělat?
Chlap se otočil, nezúčastněně na sebe natáhl džíny a triko, přehoupl se přes zábradlí, další buch a byl pryč. No jasně! Rázem jsem pochopila, od čeho je ten blátivý flek v trávníku dole. Je vyskákaný!
K mému úžasu se povědomé zvuky za chvíli začaly ozývat znovu a vydržely s krátkými přestávkami skoro do rána.
Po dvou bezesných nocích jsem, vyzbrojená pytlíkem kávy a sušenkami, zazvonila ve druhém patře.
„Simtě, nesmíš bejt tak prudérní,“ smála se Kamila.
„Nahatej? To ses asi blbě koukla,“ hihňala se. „Von si Brumlík vždycky stihne natáhnout aspoň trenýrky.“
„Vydrž eště dneska. Ten můj prďola ráno zase na tejden vodjede, tak si to musíme trošku užít. To víš, tirák, musí si nastřádat do zásoby!“
Buch, buch, buch, buch... pomalu si začínám zvykat, i když... Že by trochu závist?
Kamily tirák je někde na štrece, Brumlík má volné pole působnosti. Co já bych dala za takového brumlu. Sedím tady sama v prázdném bytě. No není to hřích?
Buch! na balkón.
Panebože, to není Brumlík! Zíráme na sebe skrz sklo. Pak natáhne ruku a jemňounce zaťuká. Neodolám a otevírám dveře. Nesměle se omlouvá, zatímco loví z báglu oblečení a souká ho na sebe.
Nestydatě si prohlížím jeho snědé vypracované tělo. A modrooký blonďáky já ráda. Ta Kamila má docela dobrý vkus.
„Promiň, já nevěděl, že tu už nebydlí Alice. Ona mě vždycky pouštěla vnitřkem, když... když... když přišel Brumlík...“
Aha, takže hierarchie.
„Dáš si kafe?“
„Joo, to bych rád...“
A ten úsměv. Ách jo.
Ostatně, nesmím být tak prudérní.
