Byl jeden z
mnoha chladných podzimních večerů. Byla v pokoji sama, seděla na svém oblíbeném
křesle, a aby se nenudila, četla si svoju zamilovanou knížku. Četla ji už asi
potřetí, ale i přes to to byla pořád ta nejlepší knížka na světě.
Vedle sebe,
na malém stolečku, měla postavený šálek s heřmánkovým čajem a malovaný
popelník, ve kterém pomalu hořela zapálená cigareta. Hodiny na stěně ukazovaly
něco kolem jedenácté. Dál četla, občas si usrkla čaje, nebo nasála do plic
voňavý cigaretový kouř, který pak vyfukovala do prostoru před sebou, kde
tvořil, nad otevřenou knihou, bílý obláček. Stále četla. Už se jí pomalu
začínaly klížit oči, ale v duchu si říkala, ještě pár stánek. Tak moc tu knihu
milovala, že nemohla prostě zaklapnout desky, položit ji na stolek a jít spát.
To však nezměnilo nic na tom, že se jí zavíraly oči a chvíli co chvíli se
musela vracet na stránce zpět, aby nevynechávala řádky. Ovšem než svůj předem
prohraný boj s únavou vzdala, uplynulo ještě dobrých pár minut. Co se mělo
stát, to se stalo a tak jednoduše usnula v křesle s otevřenou knihou na
klíně.
A najednou, z
ničeho nic ? Nová realita. Bylo ráno. Stála na chodníku před domem, ale tohle
přece nemohlo být město, ve kterém až doposud žila. Druhá věc ale byla, že to
zároveň nemohlo být ani žádné jiné. Na každý pád tu ale bylo něco divného. Něco
bylo jinak. Ale co? Na zádech měla sbalenou krosnu, jako když jede na víkend k
rodičům. Nic nechápala a tak se prostě vydala dolů ulicí. Rozhodla se totiž, že
když už má sbaleno, pojede opravdu domů za svojí rodinou. Šla ulicí už jistě
víc než deset minut. Přišla jí nezvykle dlouhá. Asi jsem si toho dřív nevšimla,
pomyslela si a pokračovala v chůzi. Všechno kolem sebe si prohlížela jak malé
dítě, jako by to viděla poprvé. Zřejmě to tak i bylo, ale to si nechtěla
připustit. Známé domy stály na jiných místech než dřív a byla tu i spousta
nových, které jak živa neviděla. Lidé kolem ní procházeli s pohledy upřenými
před sebe. Nikdo si jí ani nevšimnul, a ani koutkem oka se nepodíval jejím
směrem. Připadala si, jako kdyby ani nebyla, jako kdyby vůbec neexistovala.
Všichni ti lidičkové navíc vypadali neskutečně spokojení a ze tváří jim
vyzařovalo štěstí. Bylo to zvláštní, ale vlastně krásné.
Konečně došla
na konec ulice a zabočila do leva směrem k nádraží. Opět to samé, stejně
šťastní lidé, stejně nekonečná ulice, jenom domy tu byly jiné. Byly všechny
téměř stejné, napravo žluté a nalevo šedé. Ulice byla zalitá slunečními
paprsky, takovými jaké na jaře otevírají poupata sněženek. Byl to hezký pohled.
Šla dál a všechno to zvláštní kolem si prohlížela.
Na konec
ulice chyběl ještě kus cesty, když si na pravé straně všimla domu, který byl,
podle všeho, jiný než ostatní. Přešla na druhou stranu ulice a zastavila před
ním. Byl to vysoký starý dům se dvěma patry, měl kamenný komín a na střeše sem
tam chyběla taška. Dům byl obehnán plotem ze zrezivělého pletiva, uprostřed s
malou, plechovou brankou. Něčím ji ten dům přitahoval. Nejraději by se podívala
dovnitř, nebo alespoň nakoukla do nevelké zahrady. A proč ne? Stála několik
kroků od branky. Nepřemýšlela nad tí, jestli se opravdu půjde podívat dovnitř,
to už věděla, ale přesto tam malou chvilku stála, než udělala krok kupředu.
Snad z ůcty k tomu magicky přitažlivému místu? Kdo ví?
Udělala onen
krůček, a aniž by se dotkla branky, jako nějakým kouzlem, ocitla se za ní. Pod
nohama jí ležel hnědavý pískovcový chodníček. Nebýt těch kamenů, dalo by se
mluvit spíš o pěšině. Okolo neupravovaný trávník, taková louka na zahradě a na
ní sem tam nějaký zakrslý stromek či keř. Příklad zahrady, o kterou se dlouho
nikdo nestará. Došla až k domu, k jeho dveřím, nebo spíš vratům. Tyhle dveře
neměly kliku, jen dvě obrovská klepadla. Celé měřily snad ke čtyřem metrům.
Neváhala, stoupla si na špičky, aby dosáhla na klepadlo a třikrát s ním do
dveří udeřila. Potom k nim přiložila ucho. Čekala, že uslyší ze vnitř kroky,
nebo alespoň něčí hlas a trochu se bála. Nic se ale nestalo. Zkusila tedy do
dveří zatlačit ramenem a ty se s hlasitým zaskřípěním pootevřely. Zatlačila
ještě jednou a protáhla se švírou mezi křídly do domu.
Vešla do
velké místnosti s vysokým stropem a holými kamenými zdmi. Stěny místnosti nebo
spíš vlastně haly zely prázdnotou. Nikde nevisel žádný obraz ani dekorace, jen
u protější zdi, přes celou její šíři stála omšele vyhlížející knihovna, skrz
níž po levé straně vedl vchod do jakési chodby. Ve zdi vpravo od knihovny byla
tři okna a přímo uprostřed místnosti staré křeslo, otočené proti dveřím a nad
ním u stropu velký dřevěný lustr se sametovými stínítky. Kromě malého stolečku
vedle křesla, to bylo veškeré vybavení pokoje ? Haly.
Rozhlédla se
jestli je uvnitř sama a pro jistotu ještě zavolala: "Je tu někdo?" Nikdo
neodpověděl, a tak se znovu opřela do dveří, aby je za sebou zavřela a hned
potom si šla prohlédnout knihy v knihovně. Na to jak ´všechno´ uvnitř domu
vypadalo staře a sešle, a to včetně oněch knih, tytuly, které knihovna ukrývala
byly nezvykle mladé. Byly tu dokonce i knihy současných autorů. Desky knih byly
prostě vyrobeny, jen aby tak vypadaly. A ještě tu byla jedna zajímavá věc,
které si všimla. Nikde ani smítko prachu. V takovémhle domě by ho čekala celé
kopice. Posadila se do křesla a hned zase vstala. Hm, pomyslela si, bylo by to
příjemné posezení, ale lákal ji pohled z oken do zahrady, a proto si to
namířila rovnou k jednomu z nich. Nahlédla do křišťálově čistého skla. Viděla
zahradu opět z jiného pohledu. Viděla távník, keře, stromy, plot, branku i
ulici za ní. Všimla si také, že zvenku se k plotu blíží nějaký mladík.
Nezpomaloval, šel stále stejně rychle a přímo proti němu. Sledovala ho. Chyběl
poslední krok, než narazí. Ale co to? Najednou byl v zahradě. Z ničeho nic,
aniž by cokoli udělal. A pokračoval v chůzi po pěšině směrem k domu. Pche. Ta
pěšina tu před tím nebyla.
Stála
přikovaná k oknu a přemýšlela nad tím, jak se ten chlapec dostal skrz plot a
kde se tak najednou vzala ta vyšlapaná cestička. V tom už se se známým
skřípěním začaly otevírat dveře. Uvědomila si, že tady vlastně nemá co dělat a
ve strachu rychle skočila za křeslo a přikrčila se.
Mladík
vstoupil do domu a šel bez zaváhání a přímo k místu, kde se krčila. Lekla se a
vyskočila. Chtěla vykřiknout, ale nezmohla se na nic víc, než že celá
zčervenala. Styděla se, že bez pozvání vlezla dovnitř a chovala se tu jako
doma. Najednou jí přišlo líto její opovážlivosti a drzé zvědavosti. Nevěděla,
co má dělat, ani co říct na to, že je tady. Ve zlomku vteřiny musela vymyslet,
jak svůj čin obhájí a jak se zároveň omluví. Než ale stačila cokoli říct,
promluvil chlapec k ní. "Já tě znám." Já tě znám, nic víc, jen tohle. Usmál se
a odešel pryč chodbou v knihovně. Už bylo slyšet jen, že jde po schodech nahoru
do dalšího patra.
Sotevřenou pusou teď zírala do temné chodby. Nachápala,
co tím myslel. Ona ho přece nezná. Co se to dnes děje? Hrůza! No ale co, chtěla
ses přece dívat z okna, ne, řekla si. Vždyť to není důležité. Když se však
otočila a chtěla jít zpátky k oknu, zjistila, že dveřmi právě vchází další
člověk. Už jí ani nepřekvapilo, že jde kní. Nejspíš i on prošel tak záhadně
plotem do zahrady, tak čemu se divit? Stála a čekala, co se bude dít. Copak mi
asi povíš, pomyslela si. Přistoupil k ní a usmál se. "Co by?" Řekl a znovu se
usmál. "Nemusím říkat nic. A ni ty nemusíš plýtvat slovy. Vím, co si myslíš.
Umím číst tvé myšlenky." To bylo všechno, co řekl a stejně jako ten před ním
odešel chodbou a po schodech nahoru. Chvilku v hlavě rozebírala, co právě
slyšela. Potom se ale vrátila ke svému původnímu plánu a to bylo přece
sledování světa za oknem.
Dívala se teď
na protější dům, z jehož komína stoupal k obloze dým. To by nebylo zase tak
zvláštní, kdyby ovšem ten kouř nebyl zabavený do modra a nevycházel z komína v
pravidelném rytmu, obláček za obláčkem. Vypadalo to, jako kdyby hrál nějakou
písničku. Chvíli se tou neslyšnou melodií nechala jen tak unášet. Dlouho jí to
ale nebavilo.
A co teď?
Otočila se od okna a rozhlédla se po místnosti. Podívala se na dveře, na křeslo
se stolkem a potom i na knihovnu. Chodba. Co se tak ještě podívat tam? Chodba
vyhlížela tajemně. Dalo by se možná říct, že až strašidelně. Prošla knihovnou
do chodby. Bylo tu šero, jen u schodiště blikala vybledlá zářivka. Schodiště
bylo teď přímo proti ní a před ním po obou stranách chodby dveře. Otevřela ty
nalevo. Ještě než však vstoupila do místnosti za nimi, všimla si, že někdo opět
vchází do domu. Rychle skočila dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře. Netoužila
po tom, zase někoho potkat. Místnost nebyla velká a protože neměla okna byla v
ní naprostá tma, černočerná a neprostupná. Snažila se nahmatat kolem místa, kde
tušila dveře, vypínač na světlo, ale zřejmě tu žádný nebyl. Přitiskla se uchem
ke stěně a poslochala pomalé kroky na chodbě. Kroky se zastavily. Bylo ticho. V
tom se ale rozletěly dveře a do místnosti vletělo cosi, připomínající světlo z
chodby. Lekla se a ze samého leknutí povalila něco dutého v šeru vedle sebe.
Ve dveřích
stál človíček s hustým dlouhým plnovousem, sahající jí sotva po ramena. V rukou
držel zvláštní věc, zřejmě nějaký přístroj. Promluvil k ní chraplavým hlasem.
"Neboj se. Já jen tímhle přístrojem hledám lidi. No a teď jsem našel tebe."
Otočil se a zmizel na schodech do patra.
Chvíli stála
zmateně a přemýšlela o tom, co se to vlastně děje. Potom pomalu vystrčila hlavu
ze dveří a rozhlédla se na obě strany. Nikde nic. Vzduch je čistý. Vyšla ven do
chodby, ale v tom opět zaskřípěli vchodové dveře. Už se neschovávala. Už ji to
ani nenapadlo. Čekala s pohledem upřeným na otevírající se dveře, s myšlenkou
na to, co ji asi překvapí tentokrát. Dveřmi vešlo pět mladých lidí, tři dívky a
dva chlapci. Věděla že půjdou za ní a věděla, že k ní budou mluvit, nevěděla
jen, co jí řeknou. "Chceš znát tajemství tohohle domu?" Řekl mladík s dlouhými
blond vlasy. Kývla na souhlas. Mladík se otočil k dívce, která stála hned vedle
něj. "Pověz jí to." A dívka s neuvěřitelně černýma očima začala mluvit. "Tenhle
dům patří všem, kteří tu chtějí být. Může tě obdarovat vším, na co si jen
pomyslíš. Najdeš v něm všechno, co chceš najít. Ten dům je a ten dům není. Je
každý den jiný. Je každý den na jiném místě. Je všude tam, kde chceš, aby byl.
Ale smíš do něj vstoupit jen jednou. Máš na výběr jen ze dvou možností, zůstat
nebo odejít." Potom ještě druhý z chlapců dodal prosté:"Volba je na tobě." Po
těch slovech se celá skupinka odebrala ke schodišti. Prošli kolem ní jako
duchové a zmizeli v šeru.
Opět stejná
situace jako při prvním setkání s návštěvníkem nebo možná novým obyvatelem
domu. V hlavě měla zmatek a nevěděla, jestli to vůbec může být pravda. Ale proč
by ne? Dnešek byl vlastně celý tak zvláštní, že už věřím všemu. Stále
přemýšlela a šla pomalu chodbou do haly. Když do ní vešla, první, čeho si
všimla bylo, že za okny už je tma. Měla pocit, že už toho je na ni dnes moc.
Sedla si do křesla. Otočila se vedle sebe a zjistila, že na stolečku u křesla
je stejný malovaný popelník, jaký má doma. Vytáhla z kapsy cigarety a zapálila
si. Když se otočila znovu k popelníku všimla si, že na stolečku je ještě něco.
To snad ne? To je přece její oblíbená kniha. Ani vteřinu neváhala a otevřela ji
na straně kde byla záložka. Tady přesně jsem včera zkončila, žasla. Paráda.
Tady se mi bude líbit, pomyslela si a usmála se. Najednou uslyšela něco jako
cinkání. Ne. Zvonění. To zní jako můj budík. Budík? Co tu dělá můj budík?
Pátrala po tom, odkud ten zvuk vychází. Znělo to jako za dveřmi. Chtěla se
zvednout z křesla a jít se přesvědčit, ale nešlo to. Seděla v něm jako
přilepená. Vrtěla se a škubala sebou ze všech sil, ovšem nic platné
V tom se
stalo něco, co nečekala. Dveře se samy od sebe otevřely a ačkoli venku musela
být přece tma, celou místnosti se v tom okamžiku rozlila oslepující záře. Bylo
to tak ostré světlo, že musela zavřít oči. A když je otevřela. ŠOK!!!
Seděla doma,ve svém oblíbeném křesle, na kolenou otevřenou tu nejlepší knížku na světě - její zamilovanou - a vedle z ložnice zvonil na plné pecky budík...
KONEC
