Venku vychází slunce a ptáci zpívají. „Držte zobáky, ptáci pitomí!“ Měl bych vylézt z postele a jít do práce, ale po probdělé noci to nejde. Nohy mám těžké a nedokážu se ani posadit. „Krucinál, mě se tak motá palice, to je hnus.“ Snažím se vstát, ale marně. Potřeboval bych napít, ale nezvednu se. „Kde jste kdo? Aleno, prosím tě, kde jsi?! Honzo, Lenko!“ Nic. Došlo mi, že manželka je v práci a děti s námi už nebydlí. „Do prdele, já tu nechci být sám!“
Všechno to začalo před lety. „Pane doktore, mě je pořád špatně a jsem strašně unavenej. Včera jsem z té únavy omdlel. Co mi je?“ Odpovědi byly pořád tytéž: „To chce lepší životosprávu, pane Polesný.“ „Blbci, idioti! To jsou kecy! Jakou životosprávu?!“ „Petře, proboha, uklidni se!“ lomcovala se mnou manželka. Byla ze mě byla zoufalá. „Maminko, to bude dobrý, neboj, my jsme s tebou,“ opakovaly děti. Vytáčelo mě to. „Jak s tebou? Se mnou jako ne?“ Uráželo mě to. „Já jsem tady kripl, do hajzlu!“
Pak jednoho večera zazvonil telefon. „Ježišmarjá, to je Trávník. To je průser!“ Volal můj známý, lékař. „Pane Polesný, okamžitě přijeďte. Jde vám o život!“ znělo ke mně ze sluchátka. „Já musím zítra do práce,“ protestoval jsem. „Prosím, přijeďte hned, zítra už bude pozdě,“ naléhal hlas v telefonu a já věděl, že musím jet. „Alenko, to je v prdeli! Oni mě zabijou!“
Dorazili jsme do nemocnice a našli doktora. Mě vzal na ošetřovnu a moji rodinu poslal domů. „Pane Polesný, nemějte obavu, všechno bude dobré,“ uklidňoval mě. Ale já z okna viděl odjíždějící auto, které vezlo moje nejbližší pryč. „Nebude, sakra. Nebude!“ křičel jsem. „Podívejte se na ně, jak jsou vyděšený!“ Manželka seděla zhroucená na zadním sedadle, dcera za volantem, oči vytřeštěné, syn na sedadle spolujezdce, bledý jak stěna. „Pane doktore, já mám strach! Šílenej strach!“ třásl jsem s ním. „Já nechci umřít! Dělejte něco!!!“
Začal kolotoč vyšetření, bezesných nocí a doufání. „Ahoj Petře,ahoj tati,“ ozývalo se denně. „To bude dobrý, to zvládneš,“ snažili se mi dodávat sílu, a já jim za to byl vděčný. Jenže jak běžel čas, naděje se ztrácela. Konečný výrok lékařů mi vrazil nůž do srdce. „Doživotní kriminál? Já nechci, já chci žít!!!“ Nazývali to dialýzou. Do konce svého bytí ležet třikrát týdně několik hodin přivázaný na drátech, to pro mě byl strašný trest. „Za co? Krucinál, za co?“ Rodina mě ujišťovala, že to ustojíme, ale já měl strach, že to nepůjde.
Vrátil jsem se těsně před Vánoci. Všichni se strašně snažili. „Nechte mě! Stejně zhebnu, tak mi dejte pokoj,“ vztekal jsem se. Byl jsem tak na dně, že jsem jim zkazil Štědrý den. Nechtěl jsem, ale bylo to silnější než já. „Vy ste, sakra, zdravý! Nemusíte mi dávat najevo, jak sem neschopnej!“ křičel jsem. Ale věděl jsem, že je to jinak. Že se snaží, abych zapomněl. „Krucinál, to já měl zajišťovat dárky, zdobit stromek a pomáhat v kuchyni, ne děti,“ běželo mi hlavou. Myslel jsem, že hůř už být nemůže. Ale byl jsem teprve na začátku komplikací, bolesti a kolapsů. „Sakra, proč?!“
Pak se odstěhoval syn. Za svou novou rodinou, za dítětem, které se nečekaně stalo mojí vnučkou. „Stejně to nezvládal. Je to chlap, tak neumí o chcípáky pečovat,“ řekl jsem tenkrát ženě. Po roce ale odešla i dcera, odstěhovala se pryč z Prahy. „Nechci, aby zmizela! Chci ji tady, s náma!“ Smůla. „Petře, ona přece musí žít. Ne se tu zakopat s rodičema,“ vysvětlovala mi Alena. Má svou lásku, to jsem si uvědomoval. „Ale nechci tu být sám! Bojim se toho!“ Z živého bytu se stala izolace. Vyplňovalo ho jen naše neštěstí a tíseň. „Nechci ticho! Mluvte na mě někdo!“ křičely do tmy moje myšlenky. Výsledek? Diagnóza depresivní syndrom. On může za to, že jsem na své blízké zlý, hlavně na svou ženu. Často na ni ječím. Nemyslím to tak, ale ona je zdravá. „Sakra, copak to nevidíš? Jsem kripl! Tak mě nech!“ Ale já ji mám rád! Někdy si sní v duchu povídám. „Aleno, chtěl bych ti říct, jak moc tě miluju. Ale ono to k ničemu nebude, nevěřila bys mi. Už ne,“ mluvím k ní v myšlenkách. Drtí mě to. Zkazil jsem jí život. „Já vím, místo aby ses radovala z Janičky, hlídáš mě, abych si dával pozor. Abych vůbec žil.“ Vidím, jak se mi ztrácí před očima, jak propadá zoufalství. S každou zamítnutou transplantací pořád víc. A můžu za to já!
Občas se mi v noci zdá sen, že jsem v pořádku. Pak se ráno probudím a všechno je při starém. Bolest, nemohoucnost, beznaděj. „Nechci už takhle žít! Chci to skončit!“ říkávám ženě. Vždycky pláče. „Alenko, já to přece nedokážu. Kvůli tobě a dětem! I když vám ubližuju, mám vás rád,“ dodávám, když jsem o samotě.
Slunce už je vysoko na nebi. „Blbej pumlíč žlutej, pitomej.“ Teď už musím vstát a jít se najíst, jinak omdlím. Pomalu spouštím nohy z postele a opatrně vstávám. „Jde to,“ usměju se. Úspěšně jsem začal další den čekání. Čekání na vysvobození. Snad přijde brzy.
