Radiační zóna XVII.
ID: #7099
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 10.05.09 15:01:00 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 175 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Šel celkem dvě hodiny, mezitím si udělal čtyři přestávky, mezi kterými kouřil a mluvil sám se sebou. Cestou počítal schody, teď jich už vyšlápl celkem šest set pět, každý schod byl vysoký nějakých dvacet centimetrů, takže se za tu dobu dostal o nějakých sto padesát metrů výš. Jak se zdálo, pořád to bylo málo, pořád se mu nepodařilo se dostat ven ze tmy. Teď seděl na schodě číslo šest set šest, odechoval a kouřil. Před ním seděl duch Pilharta, Jiřka ho vždy viděl, když vdechoval kouř z cigarety a uhlík na jejím konci se více rožhavil. Napřed to nechápal.....protože logicky netušil, že je Pilhart mrtev.....ale netrvalo ani minutu a už mu to bylo jedno.
,,Theo?“ podíval se na něj Pilhart.
,,Mhhh?“ na to Theodor, když vyfukoval kouř.
,,Víš, že jsi dopomohl k tomu, že mě zabili?“
Jiřka se zadíval tam, kde předpokládal že je strop ,,Otto...nebudeš věřit, ale jsi dneska asi pátej, co se mě na to ptá.“
,,A víš to?“
,,Ne.“
,,Kdybysme se tenkrát nepotkali....kdybych šel tehdy ve druháku na tu jinou školu.....vlastně za to celý můžeš ty.“
,,Běž s tím do prdele.“
,,Ale ne. Odpověz! Uvědomuješ si to? Uvědomuješ si, za co vlastně jen ty sám můžeš?“
,,No...“ začal Jiřka ,,Mám totiž takovej pocit, že ty....ani ten zbytek tu nejste kvůli tomu, abych já spytoval svědomí....nebo tak. Řek bych, že hledáte něco jako odpověď.“
,,Co?“ na to Otto
,,No..odpověď na to, proč jste vlastně zemřeli...nebo tak, já vlastně vůbec nevím, proč tu jste, ale nějakej důvod to mít musí.“
,,Já o ničem nevím.“ vyhrkl Otto.
,,Fakt?“ řekl Jiřka a podíval se na rožhavený konec cigarety. ,,Tak v tom případě mě neotravuj.“ Cvrnkl špaček proti Ottovi. V tu ránu byla zase tma.
…........................................
O mohutnosti schodiště se Jiřka přesvědčil až po další hodině. Vyšlápl sedmistý schod a opřel se o zábradlí za účelem odpočinku. Podíval se nad sebe. Otevřel ústa a užasle zíral. Asi tři metry nad ním prosvítalo světlo, měl za to, že je to vchod do nějaké osvětlené místnosti, opravdové rozčarování přišlo až po té, co vyšlápl posledních pár schodů a zjistil, co to je.
Další dveře, ale ne ledajaké, kovové, zamčené, klíčovou dírkou prosvítalo úplně jasné, bílé světlo, v jeho odraze byl vidět vznášející se prach. Jiřka našel po hmatu další zábradlí a šplhal po dalších, tentokrát kamenných schodech nahoru. Schodů napočítal sedmdesát dva. Dostal se do úzké chodby, na jejím konci byla místnost, osvětlená místnost, šel přímo k ní.
Nebyla to místnost, nýbrž velký sál. Byl kulatý a po celém obvodu byl po jednom metru lemován malými okny. Byl prázdný, Jiřka se postavil přesně doprostřed, prkená podlaha pod ním vrzala. Čuměl, otevřená ústa, i přes šedivé, betonové stěny místnosti byla jasně osvětlená, Jiřkovi trvalo několik vteřin, než si uvědomil, že je to z oken. Ohlédl se, vedle vchodu, kterým přišel, byl ještě jeden, z něj pokračovali další, ale již užší schody nahoru. Jiřka se k nim doslova rozeběhl, vybíhal schody jako kamzík, štípavou bolest v noze nevnímal. Nad ním se o bjevil jakýsi čtverec, po stranách osvětlený štěrbinami. Poklop, Jiřka ho nadzvedl, zrezlý kov s rámusem dopadl na betonovou zem.
…........................................
Výzkumnou věž na kopci Luž v Lužických horách postavila New Praguaská vláda ve spolupráci s New Berlinskou vládou roku 2020. Materiál na stavbu byl dovážen spolu s dělníky helikoptérami. Stavba trvala sedm měsíců. Výsledkem je třicet pět metrů vysoká věž z betonu, s betonovou terasou na vrcholu, postavena na základech původní rozhledny. Kopec Luž byl z celé pahorkaté škály vybrán právě díky své výšce 793 m.n.m., neboť přesně tolik dosahovala horní hranice mraku. Vědci v ní měli dlouhodobě zkoumat činnost mraku a jeho vlivu prostředí pod ním. Výzkum byl však zakrátko zrušen a vědci odjeli zpět do New Prague. Věž byla ponechána svému osudu. Největší zvláštností celé stavby je víc jak sto metrová díra v zemi, vyložená kovovými, točitými schody, které měli fungovat pro vcelku rychlý přesun vědců do zamořeného území pro přímý odběr vzorků.
…........................................
Jiřka stál u betonového zábradlí a nemohl věřit svým očím, nemohl věřit tomu, že to vůbec jeho oči vidí. Před ním se rýsovala krásně modrá obloha, na jejím obzoru slunce, které pomalu zapadalo pod mrak.
Ten byl nějakých sedmdesát metrů pod ním, hnusný černý, ze svými barevnými odstíny šedé, hnědé a rudé se táhl po celé délce, kam jen Jiřkovi oči dohlédli, na jeho konci se stéměř souvislou čarou dělil s oblohou, na které sem tam proplul nějaký tem bílý mráček. Kam dohlédl, viděl i vrcholy jiných kopců, bylo jich tam v dáli rozeseto spousty. Jiřka se díval na tu nádheru, poté zavřel oči a nechal si hřát tvář od teplých paprsků zapadajícího letního slunce.
Stál tam tak asi půl hodiny, než se mu udělalo špatně od žaludku. Jeho noha si vzpoměla, co jí to před tím provedl a oplácela mu to pekelnou bolestí. Sedl si a opřen o zábradlí sténal. Možnost nalít si na ránu nějaký alkohol už raději zavrhl. Místo toho si láhev otevřel a proléval hrdlo, jak to šlo. Měl půl láhve, když se zamotal a sesul na ležato k zemi. Láhev se odkutálela k poklopu.
…........................................
Byla noc, něco kolem čtvrté hodiny ranní. Naproti Jiřkovi se z ničeho zhmotnili dvě postavy. Na první pohled vypadaly stejně, avšak to byl jen klam, který oči zkušeného nevidí.
,,Nazdar Theodore!“ pozdravili obě naráz. Jedna měla hlas jako malé dítě, a druhá jako naštvaný Death metalový zpěvák. Tento kontrast by probudil i mrtvého, Jiřka pouze umíral. Otevřel oči a podíval se na ty dva. V tuhle chvíli ho asi nic nepřekvapí, ani dva jemu pekelně podobní chlapíci, kteří, ač byla tma, byli jakýmsi podivným způsobem osvětleni. Oba byli oblečeni do těch samých šatů jako on, vojenský kabát, kožené boty... avšak rozdíl byl v jejich tvářích. Jiřka se pozorně zadíval na toho prvního. Byl o trochu menší než ten druhý a měl kratší vlasy, také neměl žádné vousy nebo vrásky. Obličej byl svými rysy úplně stejný jako Jiřkův ale i tak na něm bylo něco silně divného. Postavou vypadal normálně, nebyl tak vyhublý jako Jiřka, na čele měl propisovačkou napsáno ,,HOVADO,,.
V Jiřkovi se probudila dávno zapomenutá událost, která se mu stala na škole v přírodě ve třetí třídě. Spolubydlící mu to tehdy napsali na čelo když spal, druhý den s tím chodil celý den a nemohl pochopit, proč se všichni tak chechtají. I učitelky se chechtaly a nic mu neřekly. Ten chlapík měl na bradě jizvu, otevřenou, ale nekrvácela. Jiřka si sáhl na bradu, měl tam také jizvu, ta však byla dávná, již zapomenutá, udělal si jí, když mu v sedmi letech koupila matka plastový skateboard a on s ním jel, zasekl se na chodbě o své boty a dopadl rovnou na hubu. Při tom pádu utrpěl i jiná zranění...ale na ty je ještě čas.
Ten druhý byl přesný opak toho prvního, neměl jizvu na bradě ani nápis na čele, místo toho byl strašně vyhublý, měl nazelenalou kůži a vypoulené oči, jeho nos byl podivně zdeformovaný, jakoby zlomený. Měl také otrhaný a špinavý kabát. V jedné věci byli ale oba stejní, oba měli otevřenou ránu na noze, přesně tu, jakou má teď Jiřka.
,,Co jste vy dva zač?“ otázal se. Hlas se mu mírně třásl.
,,Á em tvá minuost.“ řekl ten první. Bylo to přesně to, co chtěl Jiřka slyšet. Tehdy, když spadl z toho skateboardu, tak si prokousl jazyk a nějakou dobu mluvil jako *píp*. Onen člověk, ten první, měl hlas jako puberťák, hlasivky mu každým slovem skákaly z tóniny na tóninu.
,,A ty?“ otázal se Jiřka toho druhého.
,,Já jsem tvá budoucnost.“ odpověděl ten druhý záhrobním hlasem a následně tuberácky zakašlal.
,,Fajn...tak jsme se představili, víte, kdo jsem já?“
Oba přikývli ,,Ty jsi Přítomnost.“ řekli najednou.
,,No tak to je v....“
,,...v pvdeli. Á vím.“ na to Minulost.
,,Ale ne, já jen myslel že....“
,,Že jsme ty. Já vím.“ na to Budoucnost.
Jiřka uznal, že jakákoliv konverzace s nimi postrádá smysl. Došlo mu, že tak, jak vypadá Budoucnost, bude vypadat i on ve chvíli své smrti. A Budoucnost byl celý otrhaný, a jak se zdálo, tak celým držením svého těla byl i rozlámaný. Připadalo mu trapné, jen tak mlčet, takže se podíval na Budoucnost a rozhodl se, že načne nějaký ten hovor.
,,Pověz mi ty....ty votrhanej, co bude s tebou, až já umřu?“
Budoucnost se ani nezamyslel a automaticky odpověděl.
,,Splním svou funkci, můj éter se rozpustí a já nebudu, poté mě nahradíš ty.“
,,Takže já budu Budoucnost?...a čeho, když budu mrtvej?“
,,Budeš Budoucnost své minulosti.“ řekl Budoucnost ,,Lidé si o tobě budou nějakou dobu vyprávět, budou postupně formulovat to, jak si žil a ty se budeš podle toho měnit.“
,,Fajn....proč ne.“ na to Jiřka a pro změnu se podíval na Minulost.
,,A co ty, co bude s tebou.“ Minulost odpověděl stejně jako Budoucnost, bez rozmyšlení.
,,Á u budu na veky. Me netvoví lidé, me tvovíf ty, nikdo nedokáve zmemit svou minuvost.“
,,Tak to je fajn.“ na to Jiřka ,,Takže jedinej, kterej bude mít klid je svým způsobem tady Budoucnost.“
,,Samozřejmě....a nezávidím ti.“
,,Proč ne?“ otázal se Jiřka.
,,Protože já prožil to, co ty ještě ne a mohu ti říct, že mě nic hezkého nepotkalo.“
,,Tak to už se těším.“ odvětil Jiřka a usmál se.
Hovor se opět dostal na úroveň mrazu, tihle chlapíci nejsou zrovna komunikativní.
,,A kdy vlastně umřu?“ zeptal se Jiřka Budoucnosti.
Budoucnost pokrčil rameny. Kosti zachrastily.
,,Tehdy jsem neměl hodinky, ale myslím, že to bude za nějakých deset minut.“
,,Tak to jo.“ na to Jiřka.
Najednou bylo slyšet kroky, dost výrazné, jako klepání dlaní o desku stolu v pomalých inervalech. Budoucnost i Minulost se na sebe podívali, poté se podívali na Jiřku, oba zvedli pravou ruku a najednou luskli prsty. Poté nebyli, prostě zhasli, jako dvě svíčky po sfouknutí.
,,Tak čau kluci!“ zvolal s úsměvem Jiřka. Na terase se objevil nově příchozí.
,,S kým jste si to tu povídal pane Jiřko?“ otázal se Uzlíček, držíc v ruce připravenou dýku.
,,Ále, povídal jsem si se svou Minulostí a Budoucností, jsou ti to docela fajn kluci.“
Uzlíček se ohlédl, ale nic neviděl, podíval se zkoumavě na usmívajícího se Jiřku.
,,Vy jste se musel praštit do hlavy pane Jiřko.“ řekl sarkasticky.
,,No...ne. Rozhodně ne tolik co ty.“ Uzlíček si sáhl levou rukou na ránu na čele, kterou utrpěl, když se sním převrátil Ural.
,,To je jen takové..škrábnutí.“ povzdechl.
,,Překvapuješ mě ty malej zapšklej skřete....už jsem myslel, že je po tobě.“
Uzlíček nezklamal...i na urážky vůči své osobě se jen usmíval. ,,Jen jsem se trochu prospal.“ řekl na to.
,,Malej vytrvalej hajzlík.“ konstatoval Jiřka, taktéž úsměvně.
,,Jste ozbrojen?“ zeptal se Uzlíček, který viditelně strácel trpělivost.
Jiřka sáhl za pas a vytáhl malý nůž. Pokyvoval si s ním mezi palcem a ukazováčkem ,,Mám jen tohle, tímhle malým zkurvencem jsem se sám bod do nohy.....myslíš Uzlíčku, že má cenu ho po tobě házet? Ty mi to zase vykreješ, já tě znám.“
,,Můžete to zkusit pane Jiřko.“ na to Uzlíček.
Jiřka se vyškrábal na nohy, postavil se a natáhl ruku s nožem před sebe, zaměřoval.
Začalo svítat.
,,Neodpověděl jsi mi Uzlíčku.“ začal Jiřka, který se teď ladně pohupoval z jedné nohy na druhou, kvůli problému i s udržením rovnováhy.
,,Na co pane Jiřko?“ zeptal se Uzlíček, aniž by zaujal jakékoliv postavení...prostě jen stál.
,,Jak jsi mě našel?“
,,Ach tak...to nebylo tak těžké, probudil jsem se za pár hodin a šel také do lesa, přesně jako vy. Nějakou dobu jsem vás hledal, už jsem to chtěl vzdát....no a jednou si takhle sedím na kopci a pode mnou na cestičce něco pokulhává, težce to oddechuje a ještě k tomu to za sebou nechává dlouhou kouřovou stopu....tak na to koukám a najednou mě napadne ,,Že by to byl ten pan Jiřka?,, no, a je to von.“ Uzlíček se usmál. Jiřka měl největší chuť mu do toho úsměvu hodit nůž, ale musel zachovat chladnou hlavu, tohle ještě není ten správný okamžik..
,,Tak proč jsi mě nezabil rovnou?“ zeptal se ho chladně.
,,Víte...pane Jiřko. Ne, že bych to nezvládl, ale já jsem si s vámi chtěl alespoň trochu pohrát, jako kočka a myš, chtěl jsem vám navodit pocit, že jste dosáhl svého cíle, své svobody a tento okamžik vám poté překazit.“ Uzlíček se usmál jako pravý prototyp šíleného vraha. Jiřka se také usmál.
,,A stálo ti to za to? Chodit takovou dálku, jen abys zabil nějakýho magora, kterej za chvíli stejně chcípne sám od sebe?“
Uzlíček se zadíval mimo, chvíli uvažoval, poté se znovu podíval na Jiřku.
,,Jo!“ přisvědčil.
,,Jseš kretén.“ na něj Jiřka.
,,Vy větší.“ odvětil Uzlíček.
Jiřka vyhodil svůj nůž, ten letěl Uzlíčkovi přímo na břicho, jedna z mála částí těla, kterou se nedá tak rychle uhnout před letícím předmětem. Ve stejnou chvíli, kdy Jiřka odhodil nůž, odrazil se a běžel přímo proti Uzlíčkovi. Ten sice nůž pohodově vykryl ale už nedokázal vzdorovat náhlému útoku samotného Jiřky. Ten se k němu přiřítil a vrazil mu silnou ránu pěstí do obličeje. Poté ho chytl za límec a přirazil zády o kamenné zábradlí. Uzlíček se zapřel Jiřkovi nohou o hruď a odstrčil ho od sebe. Konečně zaujmul alespoň nějaký postoj. Jiřka couval, bolest v noze mu stoupala do takových výšin, že už nedokázal kontrolovat ani sám sebe. Opřel se zády o zábradlí. Uzlíček před ním jen nehnutě stál, mlčel a funěl vzteky. Jiřka se zarazil, Uzlíček se před jeho zraky začal měnit, jeho černý, snad poprvé zašpiněný oblek se změnil na bílý. Poté se začal měnit i sám Uzlíček, po chvíli měl plěť bílou jako smrt a ustupující, šedivé vlasy. Jiřka se na to jen díval, dokud nepoznal, co je postava zač.
,,Tati...?“
Najednou ucítil, jak mu cosi projelo břichem, podíval se na to.
Nůž, dlouhý ostrý nůž.
Jiřka se na to zděšeně díval, jak se jeho otec usmívá. Ani necítil bolest, nemohl.
Uzlíček vytáhl nůž z jeho těla, Jiřka se složil na zem jako pytel brambor. Uzlíček sáhl do náprsní kapsy a vytáhl bílý kapesník, utře si sním čepel.. Jiřka na zemi krátce zasténal, vrah se na to chvíli jen díval, potom vzal Jiřku ze spod ramenou a nadzvedl ho, opřel o zábradlí. Poté mu zvedl nohy a položil ho na kamenitou zídku, která dělila terasu od světa okolo. Jiřka byl v bezvědomí, nic necítil, těžko říct, jestli se vůbec dožil svého dopadu na zem. Jisté však je, že jen co jeho tělo dopadlo, tak se ještě několikrát překulilo po ostrých kamenech, než zůstalo zaklíněné kousek nad úrovní mraku.
Bylo tam bylo ještě dlouho, jisté je, že má na sobě otrhaný kabát a tvář se zdeformovaným nosem.
…........................................
Čtyři muži táhnoucí dlouhý kmen už byli skoro u cíle, zrovna vylézali dlouhou cestu od Malostranského náměstí nahoru. Než se dostali alespoň k bráně, byli tak vyčerpaní, že nemohli skoro chodit. Jeden z hlídkujících gardistů si jich všiml a hned běžel do principalské kanceláře oznámit onu skvělou zprávu, že dlouho očekávaná kláda je na místě. Za chvíli přiběhlo dalších deset gardistů, beze slova se ujali provazů přivázaných ke kládě a s těžkým odfukováním ji táhli na místo určení. Čtyři muži se zvedli, sarkastcky se dívali na deset gardistů, kteří jim byli ochotni pomoct až ve chvíli, kdy jsou na místě. Došli na druhé nádvoří, jeden gardista odstranil kanálový poklop z dlouho připravované díry pro stěžeň, poté jeden z nich přivázal dlouhý provaz na jeden konec. Poté vzali nějaké nářadí a na obě strany klády přitloukli hřeby, na jejichž koncích bylo kolečko, mezi obě kolečka provlékli ocelové lanko. Bylo přivoláno dalších pět gardistů a až poté mohla začít akce s názvem ,,zvedání stěžně,,. Tři gardisté tahali za dlouhý provaz, čtyři se snažili stěžeň nadzvednout na bocích a tři tahali za kratší provazy připevněné na nižší straně, na jedno velké ,,Á HOP!“ stěžeň postavili, poté ho přidržovali v jakž takž vzpřímené poloze, než přiběhli další gardisté s palicemi a tlustými, krátkými klacky. Přibouchávali je po stranách, mezitím ostatní manévrovali se stěžněm, než byl opravdu rovný.
Celá akce trvala hodinu, čtyři muži, kteří sem celý kmen donesli, dostali od gardistů nějaké cigarety a mohli si dát zaslouženou pauzu, tak tedy seděli na schodech do paláce a dívali se na celé to divadlo. Nakonec byl však stěžeň postaven. Gardisté odešli na oběd. Jen co vypadli do dveří, aby si nacpali teřichy vojenským mišmašem, přišel na dvůr Principal, Shrbený klopýtal za ním a na natažených rukou nesl nějaký kus složené látky. Všichni čtyři muži se zvedli ze schodů a šli Principalovi vstříc, sundali si čepice a přitiskli si je na hruď, bylo to takové gesto, které člověk použije, když neví co říct.
,,Dobrý den pánové! Jaká byla cesta?“
Muži spokojeně ušklíbli, opět nevěděli, co říct.
,,Podejte mi vlajku veliteli.“ přikázal Principal, Shrbený mu uctivě položil vlajku do dlaní a doslova rituálně se zaculil. Principal ji však vzal, chytl za roh a jedním máchnutím rozevřel jako kuchyňskou útěrku. Shrbený vykulil oči, otevřel ústa a vydal jakýsi neidentifikovatelný zvuk. Principal se na něj obrátil
,,Nějaký problém veliteli?“ otázal se.
,,EEE...ne pane!“ přisvědčil tvrdě Velitel, Principal přikývl.
,,To je dobře.“ řekl nakonec. Přichytil vlajku na lano a posunováním za druhý konec ji vytáhl nahoru na stěžeň. Zajistil ji a poté odstoupil. Byla to pěkná vlajka, vypadala jako ta česká, akorát že přes celou její délku byl vyšit zlatým písmem R.Z.C.M.S. Velitel šťouchl do Principala a pošeptal mu.
,,Pane, nemělo by tam být R.Z.C.S?“ Principal se na něj udiveně podíval.
,,Ne veliteli, a proč také, zítra se od nás odpojí Slezsko, pozítří se zóna přejmenuje na oblas a příští týden už nikdo z nás nemusí být.....proč bychom to měnili? Nechme to, jak to je, třeba nám časem přisoudí nějaké to místo s velkým M.“
Principal se usmál, Shrbený to nepochopil a s obavami se stáhl dozadu. Principal si všiml čtyř mužů, kteří jenom stojí a s pohřebnímí výrazy pozorují, proč sem tak dlouho táhli těžký, dlouhý klacek. Bylo jim smutno. Teď jim právě skončila služba, už je nic nespojuje, nemají proč zůstat pospolu a s největší pravděpodobností se už nikdy nepotkají. Principal si to uvědomil, nebo si uvědomil něco velice podobného už jen z výrazu jejch tváří, přišel k nim.
,,Pojďte chlapci, zvu vás na večeři, jen povězte, kdy jste měli naposled Svíčkovou na smetaně?“ Usmál se na ně, poté se otočil a odcházel, Shrbený ho následoval. Muži na sebe překvapeně pohlédli, poté následovali Principala do nejbližších dveří.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
