| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
Radiační zóna XVI.ID: #7098 | Autor | Theodorowitz |  | | Vytvořeno | 10.05.09 14:59:10 | | Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) | | Téma | | | Počet návštěv | 160 | | Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Byla noc, něco kolem druhé, nebo třetí ranní. Jiřka se natáhl na postel a spal, stejně jako pacient a celá vesnice. Přes igelity natažené v okně sem problýsklo krátké, ostré světlo. To však Jiřku neprobudilo. Vzbudil se až při hlasitém řevu něčeho, připomínající bublavý zvuk motoru. Zvedl se a přešel k oknu. Ono světlo bylo slabší, pomalu se vznášelo dál po cestě pryč, poté se zastavilo a zhaslo....tak i motor.
,,*píp*!“
Jiřka přiskočil k malé dřevěné skříňce vedle operačního stolu a vytáhl pár nožů, byly tupé, ale i tak si je nechával pro jistotu. Poté zaběhl ke skříni a kdesi vyhrabal starý látkový batůžek s nášivkou Mickey Mouse. Naházel do batohu nože, noviny, krabičku s tabákem a na vrch přihodil ještě láhev místní pálenky.
Sedl si za stůl a čekal. Během deseti minut uslyšel kroky, byly výrazné, jako kdyby dotyčný nosil taneční boty. Jiřka cítil, že se onen neznámý dívá do místnosti.... ještě do ní nevstoupil, ale dívá se.
,,Vy jste to tu ale zahulil pane Jiřko...“ ozvalo se.
Jiřka vyskočil a hodil nůž směrem ke dveřím. Netrefil se, nůž odrazen od zdi proletěl oknem ven.
,,Mám kudlu, sráči!! Hodně kudel!! Ani se do prdele nehni!!“ zařval Jiřka. Uzlíček ve dveřích nebyl. Opřel se o stěnu na chodbě..
,,To jsem rád pane Jiřko, že jsem vás nalezl.“ řekl klidně, obracejíc dýkou. Obdivoval její lesklost.
,,Jak ses sem *píp* dostal?!“ zeptal se Jiřka, další nůž držel za špičku palcem a ukazovákem, rytmicky s ním houpal.
,,To víte pane Jiřko....ten nový Principal není zas tak špatný. Sehnal mi motorku. Nějaký Ural. Mám ji ale vrátit, až to s vámi skončím. Krom toho, nebylo od vás hezké, že jste mi sebral Ladu.“
,,Najal si tě Principal?!“
,,Samozřejmě.“
,,Za co to děláš!?“
,,Za nic.“
,,Tak proč to děláš?“
,,Z principu pane Jiřko, z principu....a také si chci oživit staré časy.“
,,A jak jsi mě našel?.“
,,Taková malá náhoda...víte? Sám jste přece říkal, že chcete buď na Moravu, nebo na sever. Tak jsem se rozhodl ohlédnout se po vás tam, kam to mám blíž. No a tak si jedu a najednou potkám nahoře na silnici takovou paní s pihou v obličeji.....nemá vás ráda, to vám řeknu.“
,,Ta kráva!“ zahalekal Jiřka.
,,Ale no tak, pane Jiřko. Vy se prostě vzdáte, já vás zabiju a poté odjedu do Prahy...je to jednoduché, musíte jenom spolupracovat.“
,,Fajn....tak mě zabij, ale napřed Uzlíčku, ty sráči, ty svině....si mě chyť!!!!“
Jiřka vyrazil od stolu, přeběhl místnost a skočil, celou vahou svého těla proletěl okněm i s igelity. Upadl a několikrát se překulil na zahradě, potom se zvedl a zdrhal dál. Podíval se za sebe, z domu vyběhl Uzlíček, ale pokračoval jinou cestou, Jiřka zrychlil. Netrvalo dlouho a objevili se za ním světlo motocyklu. Jiřka byl zadýchaný jako nikdy, avšak znáte to, člověk dokáže cokoliv, když mu jde o život, a Jiřka, silný kuřák, by v tuhle chvíli běžel klidně ještě tak pět kilometrů, než by mu s největší pravděpodobností selhalo jeho slabé srdce. Dostal se k továrně u řeky. Uzlíček se rychle přibližoval. Skoro ho měl, ale Jiřka vběhl do továrny, kam se vrah se sajdou nedostal. Uvnitř to byla jedna velká hala, znal to tady nazpaměť, když sháněl věci do domu, prolézal prázdné budovy v celém okolí. Proběhl továrnou a dostal se ven druhým vchodem. Zastavil se, před ním se rozléhala dlouhá louka, za ní stál nějakých sto metrů les. Rozběhl se. Za ním cosi zapraskalo, otočil se, Uzlíček s trojkolovým Uralem projel křovinami kolem továrny a zastavil se. Jiřka běžel dál. Ural zařval a vyrazil, Jiřka byl v půli cesty, teď to nemůže vzdát, naděje umírá poslední, tedy.... ještě před ní štěstí a spokojenost. Uzlíček se za řídítky usmíval. Byl od Jiřky už jen pár metrů. Jiřka dál běžel, snažil se dát do toho všechno. Už už ho měl Uzlíček pod koly....když Jiřka ztratil půdu pod nohama a spadl. Uzlíček zpozoroval Jiřkův pád ale s danou situací nemohl nic dělat, obrovskou dlouhou díru uprostřed pole zpozoroval až na poslední chvíli. Motorka ji přeletěla, pak se ale zapíchla předním kolem do země. Uzlíček přepadl přes řídítka a dopadl tak tvrdě, že ztratil vědomí. Měl štěstí, protože se mu motorka vyhla. Několikrát se za strašlivého rachotu překulila, než zůstala ležet.
…........................................
Jiřka procitl, možná díky mokrým a studeným zádům. Ucítil silnou bolest v noze, chytl se za ni. Posadil se a zpozoroval, že je v korytě místního potoka, naštěstí nijak velkého, při pádu si omylem zabodl nůž do nohy, sáhl pod hladinu a nůž si vzal. Vstal, byl ještě v šoku, mohl v celku dobře chodit, ta pravá bolest přijde až za chvíli. Vylezl z koryta a zpozoroval Ural zabořený řídítky a sedačkou v zemi. Kousek od něj ležel Uzlíček, nehýbal se, Nechal ho být a šel klopýtavým krokem směrem k lesu. Neměl absolutně žádný plán, kam se chce vlastně dostat, ale nesmí to být tak daleko.
…........................................
Zrovna nedávno byl stanoven moravský pricipal, jmenoval se Břéťa Uhlíř, jeden z největších brněnských básníků žádných let. V Brně bylo vždy hodně básníků, když jste se nějakého z nich zeptali, proč nepíše třeba prózu, tak odpověděl, že se u toho musí moc myslet. Břéťa Uhlíř toho moc nenamluvil, s ostatními vězni se nestýkal, nikdy nevylezl ze Špilberku, jako by z oka vypadl bývalému principalovi R.Z.C.M.S. Je to ale škoda, že byl i Břéťa ve své funkci zakrátko zavražděn, na jeho místo nastoupí sadomasochistický homosexuál, jehož jedinou prací bude depilace nohou a lakování nehtů.
…........................................
Jiřka usnul po celodenní chůzi pod stoletou borovicí. Ušel asi deset, nebo možná i patnáct kilometrů, měl hlad a noha ho začala pekelně bolet. Bolest ho postupně probouzela z nočních můr. Když se tak stalo po třetí, uznal, že je čas jít. Neměl žádný pojem o čase, nevěděl kolik je hodin, jestli je den nebo noc. Kulhavým krokem klopýtal lesem, než uviděl mezerami mezi stromy pole, došel tam. Před ním se rýsovaly kopce. Nevěděl jaké. První věc, co ho napadla byla, že se může snadno dostat do Radiační zóny Polska. Pokračoval dál vstříc kopcům.
Po pár kilometrech se mu udělalo špatně, motala se mu hlava, chtělo se mu zvracet. Přiložil si ruku na čelo...měl horečku, na čele mu začal vyrážet studený pot. Dostal se do dalšího lesa, bylo to tam děsivé, les byl neudržovaný, neměl žádné pěšiny, ani zpěv ptáků, ani šelest hlodavců, nikde žádní mravenci nebo jakkýkoliv hmyz. Měl pocit, že ho někdo pozoruje, zrychlil krok, otočil se, nikdo za ním nešel, najednou zakopl o kořen a upadl tvrdě na zem, chvíli bez hnutí ležel, zakašlal a poté se otočil. Ležel a oddechoval. Náhle uviděl nad sebou postavu. Oběšence, měl na sobě bílé, lékařské pantofle, béžové kalhoty a béžovou košili, šedé, ustupující vlasy, v zeleném obličeji mnoho vrásek. Oběšenec ho pozoroval a usmíval se.
,,Dědo?“ vyhrkl Jiřka.
,,Ahoj Theo....jak je?“
Jiřkův děda se oběsil v roce 1997, byl nemocný a už nemohl vydržet bolest. Lékaři mu tehdy nedávali absolutně žádnou naději a tak ho jenom dopovali léky proti bolesti.
,,Docela dobře ty starej komunisto.“ odpověděl Jiřka a usmál se.
,,Neměl by jsi se mnou takhle mluvit Theo, jsem sice mrtvý, ale pořád bych tě mohl pěkně lísknout.“
,,Jaký to je ty mizero?“ zeptal se Jiřka.
,,Co myslíš Theo?“
,,Bejt mrtvej.“
Děda pokrčil rameny ,,Docela to jde, je to takové zpestření.“
,,Co celý dny děláš?“
,,Hmmm...vlastně nic, můžu teď víc cestovat, víš co, já jsem jenom éter, nic víc, normální člověk mě vidět nemůže, hodně cestuju, chodím na letiště a nastupuju do letadel.“
Jiřka pokrčil rameny.
,,Potkal jsem ti jednou takhle v letadle nějakýho fyzika...taky mrtvýho.....jak on se jmenoval? Ampér? docela jsem si sním pokecal. Vysvětlil mi, že člověk vidí jen ve třech rozměrech, a my jsme ve čtvrtým, aby nás někdo viděl, musel by buď umírat, anebo by musel mít o čtyři oči na víc.“
,,To je dobrý.“ na to Jiřka.
,,Tudíž...“ pokračoval děda ,,Myslím, že jsi můj milý chlapče v háji.“
,,Jo, to je fakt.“
,,Až umřeš, přijď sem za mnou, pokecáme a tak.“
,,Jasný dědo.“
Jiřka se zvedl a odcházel pryč, po pár metrech se otočil, oběšeněc tam už nebyl. Jiřkovi to připadalo docela normální, byl v takovém stavu, že ho nerozhodilo ani setkání se svým třicet let mrtvým dědou.
Bude to trvat ještě tak den, než k těm kopcům dorazí. Jiřka našel silnici a asi po kilometru chůze si všiml vesnice rýsující se na obzoru. Měl žízeň a ještě větší hlad.
Samotná vesnice byla opuštěná, přízemní baráky nahustěné u silnice, nějaké ty vilky na okrajích, uprostřed polorozpadlý kostel. Jiřka si stoupl ke dveřím jednoho domu , stiskl kliku ale dveře byly zamčené. Vykopl je, v noze ho štíplo tak, že se to dá rovnat amputaci bez umrtvení, chytil se za ni a upadl do chodby domu. Opřel se o zeď, stále si nohu svíral. Po chvilce se zvedl. První, co ho na chodbě upoutalo, byla absolutní zachovalost. Věšák a na něm pověšené nějaké kabáty, přes vrstvu prachu nebyla ani poznat jejich původní barva. Botník, vedle něj složené pantofle a holínky. Guma, z které byly vyrobeny, byla celá popraskaná, to znamená, že by se holínky rozpadly, jen co by jste je vzali do ruky. Velké špinavé zrcadlo naproti, odraz v něm nebyl vidět. A také krucifix, pod ním kýčovitý obrázek Panny Marie. Zvedl se a prošel dveřmi do útrob domu. Obývací pokoj, ve kterém se zrovna teď nacházel, byl až na neuvěřitelnou špínu vziklou usazeným prachem v naprosto zachovalém stavu. Televize na stolku, před ní gauč a fortelné křeslo, o kousek dál kuchyňský kout, u dřezu se už mnoho let schne umyté nádobí, uprostřed místnosti stúl s šesti židlemi. Stůl byl prostřený a uprostřed stála skleněná mísa a v ní cosi hnědého a svrasklého, pravděpodobně to bývalo ovoce. Jiřka trhl za ubrus, skleněná mísa se po dopadu na zem roztříštila na noho kusů, ubrus odhodil do kouta. Lehl si na stůl a oddechoval.
,,Tohle se dělá Theodore?“
Jiřka se ohlédl. V křesle seděl jeho otec, celý oblečen v bílém a kouřil dýmku.
,,Ty?“ na něj překvapeně Jiřka ,,Vždyť ty nejsi mrtvej!“
,,Ale jsem mrtev synu.“ řekl Maxmilián a podíval se na hodinky ,,Umřel jsem před osmi minutami na selhání srdce.“
,,Tohle je už síla.“ řekl Theodor s očima upřenýma na strop.
,,Nejsi snad rád, že mě vidíš?“ řekl s tónem své typické přísnosti Maxmilián.
,,Ne.“ na to Jiřka.
,,Proč?“ otázal se ho Maxmilián.
,,Protože seš hajzl! Řekl jsem ti to už jednou a říkám to zas. Nemám tě prostě rád.“
,,Ale já osobně tě mám rád Theodore.“ na to překvapený Maxmilián.
,,Táhni do hajzlu!“ zařval Jiřka.
,,Počkej, chci ti jen pomoct.“ na to Maxmilián.
,,Nepotřebuju TEBE a už vůbec tvoji POMOC!!! Přežil jsem všechno možný jenom sám za sebe a pomoc vod takovýho starýho zmetka nechci!!!“
Jiřkův otec se zadíval do země... zesmutněl, potom se na Jiřku znovu podíval.
,,Už budu muset jít...opatruj se Theodore.“
,,Ty taky.“ odpověděl Jiřka, už citelně klidněji, ale nic by ho nedonutilo, aby se na něj byť jen podíval. Jeho otec tam už stejně nebyl.
…........................................
Pár hodin se prospal, jediná možnost, jak si alespoň na chvilku oddechnout od bolesti nohy. Vstal a šel do kuchyně, chtěl najít něco k jídlu. Všechny místnosti byly temné, venku je tak či tak prd světla. Otevřel lednici a naskytl se mu pohled do naprosté temnoty, pokusil se najít něco po hmatu ale jak se zdálo, tak si obyvatelé vzali veškeré jídlo na cestu sebou. Poté si všiml druhých dveří vedle vchodu, otevřel je a s radostí zjistil, že je to spíž, nějaké ty konzervy, jejichž konzistence nemůže být po takhle dlouhé době vůbec odhaditelná. Také našel láhev čehosi hnědého, otevřel to a přičichl, rum, přilnul si, byl výborný. Po důkladné prohlídce spíže našel pět plechovek, jedna byla s olejovkama, druhá s drůbežím masem, třetí byla omáčka na špagety, čtvrtá broskve ve vlastní šťávě a pátá žrádlo pro psa. Žádná nápaditá kombinace, ale Jiřka si zrovna vybírat nemohl. Nalezl také ještě jednu láhev rumu. Lehl si zase na stůl, pokrčil se, otevřel láhev a trochu si nalil na ránu. Byl rád, že vůbec dokázal udržet flašku, bolestí sebou trhal sem a tam, vydával všechny možné bolestivé zvuky. Po chvíli se to uklidnilo, cítil v noze nepříjemné brnění, ale předpokládal, že je to normální. Dal to všechno do batohu. Už chtěl odejít, když se rozpršelo, lehl si ještě na stůl, ale neusnul, jenom přemýšlel.
…........................................
Déšť sebou přinesl studeno. Jiřka se kvůli náhlé zimě zvedl ze stolu a vydal se prohledat skříně, jestli nenajde něco teplého. Vyběhl ze zámečku v Buku jen tak, v košili a gatích. Nutně potřeboval nějaký kabát. Řešení se nabídlo samo, když otevřel starou almaru v patře, na ramínku tam visely vojenské uniformy a staré obleky. Sáhl mezi ně a procházel jednotlivě, jestli by mezi nimi nemohl něco najít. Jedna věc ho tam zaujala, sáhl do zněti hadrů a vytáhl, dlouhý, zelený kabát. Oblékl se doněj... kousal jako koňská deka, na ramenou a límcích měl zelené výložky pro hodnosti, vzadu na zádech dragouna, přichyceného zlatými knoflíky se vzorem srpu a kladiva. Dokonce i kapsa byla hluboká přesně na láhev s rumem. Sešel dřevěné schody, líbujíc, že ho i noha už tak nebolela. Vyšel z domu a pokračoval ulicí pryč.
Na levé straně byla stará výloha, špinavá a prázdná, na rozdíl od výloh v Praze nerozbitá. Jiřka stál a ve špatném odraze prohlížel svůj nový kabát. Náhle ho ostře štíplo v noze, zaječel a chytl se za ni.
,,Do píčí! *píp*! Do prdele! Já se na to snad vyseru!“ ječel, když se pomalu sunul k zemi. Mezi prsty mu začala stékat krev, sáhl do kapsy kabátu a vytáhl láhev rumu, stiskl zátku mezi zuby a otevřel ji. Pustil si nohu, nalil si trochu do dlaně, přiložil si to na ránu, zařval. Zvedl se a oddechoval, noha se mu klepala, jako kdyby měl zimnici.
,,Pane Jiřko, doufám, že vás to hodně bolí.“
Jiřka se podíval za sebe, nic tam nebylo.
,,Mě jste zabil také velice nevkusným způsobem.“
Podíval se do odrazu výlohy. Vedle něj se vznášel Smetana, z pahýlů, kde měl dříve ruce a nohy mu stékala krev.
,,Kde se tu bereš ty sráči?“ zeptal se unaveně Jiřka.
,,Ale, jenom si tady pluji a najednou potkám vašeho otce...jednou jsem se sním setkal. Vaše matka s vámi nedokázala nic dělat, ubohá toť žena. Zavolal jsem tehdy vašemu otci, aby se za mnou stavil. Vždy mě vrtalo hlavou, jak mohl tak pohodový člověk jako on, slodit takového bastarda, jako jste vy.“
,,Nevěděl jsem, že s tebou mluvil.“
,,Skvěle jsme si popovídali o matematice, nevěděl jsem, že byl tak dobrý ekonom.“
,,Ale zato on moc dobře věděl, jaká ty seš svině.“ na to Jiřka.
Smetana se vznášel a mlčel.
,,Jak to, že nejsi normálně vidět?“ zeptal se o Jiřka.
,,Nemám ještě takovou sílu, můj éter není dostatečně hustý.“
,,To znamená, že jseš silnej akorát na to, abych tě slyšel.“
,,Ano, to je asi pravda.“
,,To, že jsem tě zabil, byl můj největší životní úspěch.“
,,To vám věřím.“
,,Škoda, že jsi jenom éter, zacvičil bych si s tebou znova.“
,,Tak to už máte smůlu.“
,,Jo, já vím.“
Jiřka se otočil a odcházel ulicí pryč, Smetanu už neslyšel.
Přeludy... Jiřka moc dobře věděl, co to znamená. Je nemocný, není to schizofrenie, jeho mozek zmateně reaguje na podněty okolí... musel chytit nějakou vážnou nemoc. Vyhrnul si kalhoty a podíval se na ránu. První, co ho zarazilo byl ostrý zápach, jako sýr, nebo zvratky. Sněť? Co když je otrava krve? Kopce byly stále blíže, už nějakých posledních pár kilometrů. Sám doufal, že se ještě nějak udrží, aby je přešel.
…........................................
Jak přes den šel, stav nohy se postupně horšil. Už se na ní nedokázal pomalu ani udržet. Musel se podepírat nalezeným klackem a tudíž šel, jako když nešel. Jestli se dostal dál o pět kilometrů? Možná i to je moc....
Už byl na úpatí kopců. Rozhodl se, že překoná hranici zóny ještě dnes a za každou cenu. Vyřídil Uzlíčka, ale nevěděl, jestli mu není v patách ještě někdo další.
Pokusil se vyšplhat na první kopec, který se před ním objevil. Noha ho přestala bolet, místo toho do ní chytl křeč a nemohl s ní pohnout, o to víc se musel podpírat o klacek. Nakonec šplhal po čtyřech a nohu doslova vláčel za sebou. Klacek si přidržoval v levé ruce, protože pravou se chytal keřů a kořenů. Když někde narazil na stezku, šel krátce po ní, za chvíli byl však nucen znovu šplhat. Udýchaný a znavený se občas zastavil, aby ubalil cigaretu.
….........................................
Radiační mrak je svou vahou, rozlohou a šířkou snad největší ze všech mraků, jaké se kdy na Zemi objevily. Celkem je druhý, ten první, na čemž se zhodli i všichni ti vědci, které platí daňový poplatníci za to, aby se mraku co nejrychleji zbavili, je mrak prachový, který vznikl dopadem meteoritu a kterým bylo zapříčiněno i vyhynutí dinosaurů. Tento je také z vetší části tvořen prachem, ale také radioaktivními částicemi, které se postupně uvolňují na zem. Vědci odhadli, že než se mrak rozplyne, než dopadnou všechny částice, všechen ten prach a ostatní bordel, bude to trvat při nejmenším dvě stě padesát let. K výzkumu jim napomáhá skutečnost, že se mrak nehýbe a také vysí v poměrně nízké výšce sedmi set metrů.
…........................................
Jiřka se vyškrábal pomalu sto metrů pod mrak. Pomalu si uvědomoval skutečnost, že kopce končí někde nad ním a že projít mrakem by mohlo být o zdraví. Ale také počítal s tím, že jiná cesta prostě není....nebo teď nemá možnost jinou hledat. Našel prašnou cestu vedoucí nahoru, vydal se po ní. Na rozdíl od ostatních cest byla tato, jak se zdálo, ještě nedávno používána. Na to že vede na nějakou horu, byla i dost široká, jako kdyby po ní jezdila nákladní auta. Po celodenní únavné chůzy se mu začal vracet cit do nohy, křeč také povolila, bohužel to také znamenalo, že se vrátila i bolest. Kulhal po pěšině dalších sto metrů mírného kopce, než se zarazil. Před ním byla skála, vysoká skála, a v ní otevřený vchod jako do tunelu. Doklopýtal se tam. V tunelu byla úplná tma, Jiřka uznal, že co se nezkusí, toho může v budoucnu litovat. Vešel tam, z venku tam doléhalo mírné světlo. Byla tam místnost, podle stěn vysekaná do skály. Na jejím konci další, ale o dost menší vchod. Došel k němu, dveře byly otevřené, jak se zdálo, zámek před časem odpadl ze shnilého dřeva. Vstoupil tam a nahmatal jakési zábradlí, poté stoupl na schod, potom na další a na další. Po chvíli stoupání mu došlo, že je to točité schodiště, železné. Byla úplná tma, takže kdyby upadl, tak se už asi nesebere. A pád byl poměrně blízko, protože i zdravý člověk, kterého nebolí noha jako čert, má problémy se délší dobu pohybovat v naprosté tmě.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | Skoro mě mrzí, že tu nejsou pod textem poznámky. I když tohle není můj šálek čaje, myslím, že je to dobrý, a mohl by se najít někdo, kdo by to ocenil.
I s přihlédnutím k ostatním dílkům - bod,
Marek |
| |
| |
|
|
