Radiační zóna XV.
ID: #7097
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 10.05.09 14:56:03 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 168 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Jak řekl starosta, přišel jeho syn a odešel s Jiřkou do vesnice, ukázat mu to jeho nové obydlí.
,,Teda, byl to docela šok, vás tam najít u toho auta.“ začal hovor mladík.
,,Co jste s ním udělali?“ na to Jiřka.
,,S čím?“
,,S tím autem.“
,,Jo....to vám místní chlapy odvlekli před dům. Asi už jen tak jezdit nebude....chybí vám jedno přední kolo, nenašli jsme ho.“
Jiřkovi v tu ránu došlo, že jak napřed zalétl do toho příkopu, musel si to kolo nějak poškodit....a to mu potom upadlo. No jo no....když se něco sere, tak pořádně.
Vesnice byla vskutku velká. Šli po široké silnici, kde u jedné krajnice začínalo koryto, v něm spokojeně ubíhala místní řeka. Na straně druhé vybíhaly do výšky špinavé červené zdi místní továrny. Po chvilce došli na náměstí. Ze čtyř stran ho klasicky lemovaly staré baráky z devatenáctého století, které bývaly dříve barevné, dnes všechny přešly na jednotnou ukázkovou šeď. Zdálo se že tu nikdo nebydlí, prošli náměstí, směřovali do mírného kopečka pryč, tady už byly domy mladší, hranatější a obecně komunističtější.
,,A támhle! Tam máme náš nejstarší dům v obci, je z roku 1499.“ pravil mladík a ukázal na dotyčnou stavbu prstem.
,,Kde?“ otázal se Jiřka.
,,No támhle! Nevidíte?“
Jiřka trochu zaostřil. Mezi stěnami tří různých domů byla naházená velká hromada tmavého dřeva.
,,Tam?“
,,Jo, to je on.“ pravil mladík spokojeně.
,,Předpokládám, že v něm asi nikdo nebydlí.“ dodal Jiřka sarkasticky, vytáhl cigaretu a zapálil si. Mladík na chvilku zbystřel, sledoval Jiřkovu krabičku, jak pomalinku zajíždí zpět do náprsní kapsy, v ústech se mu hromadily sliny. Jiřka mu nenabídl. Mladík si pomyslel něco o debilech a šli dál.
Dostali se ž na samotný konec vesnice. Jiřkův dům byl kousek od cedule Krásný Buk... mimo obec a všechny ostatní domy.
Byl to takový menší zámeček. Střecha propadlá, okna vytlučená, zato měl docela velkou zahradu porostlou metr vysokou a žlutou trávou. Od velkých, zrezlých vrat vedla k domovním dveřím dlouhá a úzká cestička z betonových dlaždic. Jiřka přišel k domovnímu vchodu bez dveří a vstoupil do chodby. Prošli do velké místnosti... pravděpodobně bývalého obýváku. Strop promáčený, podlaha, původně pravděpodobně z dřevěných parket vytrhaná, na špinavých tapetách byly vidět světlé čtverce od obrazů.
,,Možná byste si to tady měl trochu zpravit.“ poznamenal starostův syn.
,,Na to kašlu.“
,,Líbí se vám tu?“
,,Ne.“
,,To máte ale smůlu....jiný dům tu nemáme.“
,,Hmmm.“ Ono hmmm znělo tak nepříjemně, že by odpudilo ze dveří i párek Jehovistů. Starostův syn se rázem otočil a prošel dveřmi ven. Jiřka si sedl na podlahu a opřel se o zeď, vytáhl krabičku a zapálil si cigaretu.
…........................................
Uběhl rok, ty tu ubíhaly jako nic. Vězeň radiační zóny vnímá čas asi jako průměrný upír, dny jsou týdny, měsíce roky, roky desetiletí, víc jak desetiletí tu nikdo nepřežije, tudíž nějaké to století není důležité. Teď je rok 2029, srpen roku 2029. Ti, kdo to vědí, mají radost z toho, že se blíží třicátá léta. Ti, kdo to netuší, těm to může být jedno. Radiační zóna se před sedmi měsíci změnila z Radiační zóny Čechy, Morava a Slezsko pouze na Radiační zónu Čechy a Slezsko a Radiační zónu Morava. Většině lidem je to srdečně jedno, jen jsou rádi, že nemusí psát tak dlouhý název, stejně jako já. Pražský Principal Jan Vlnys se ve svém úřadu v celku dobře zabydlel. Skrze své dobré přátele v New Prague prosadil vznik pošty mezi oběma městy. Také prodloužil dobu přídělu balíčků pro nové vězně, o čtrnáct měsíců. O Vánocích nechal ozdobit strom na Staroměstském náměstí. Který pěkně blikal a svítil celé čtyři noci, než veškeré žárovky někdo ukradl. Bylo to zbytečné ho tam stavět, stejně se na něj pomalu nikdo nepřišel podívat. New Prague bylo vyhlášeno městem s nejprospěšnější ekonomickou situací. podůstojník New Pragueské policie Páral podal demisi a odešel ve věku padesáti pěti let do důchodu. Jiřka byl před čtyřmi měsíci prohlášen za mrtvého. Všechny možné postavy, které jste dosud poznali, stačili za onen rok zemřít.
…........................................
Jiřka ale nezemřel, naopak se stačil docela v pohodě zabydlet, ač do opravy zámečku nevložil ani kus vlastní práce. Neustále mu tam zatékalo jak děravou střechou, tak rozbitými okny. Z povinnosti musel sehnat nějaký nůž, nějaký rádoby pracovní stůl a nějakou další postel....aby to vypadalo, že operuje jak o život. Má jedno štěstí, že tady žije bylinkářka, jmenuje se Konečná. Bývalá učitelka na základce, má tady jediný dům se skleníkem. Napsala mu na papír návody k mastím a nějakým jednoduchým sirupům na kašel. Akorát sádlo tu jde špatně sehnat, nikdo nemá v obci vepře. Sirup dělá jen z jitrocele.....léčí tím všechno, průdušky, kašel i chřipku. Jednou to napatlal na popálený prst a taky to fungovalo. Mast dělá z měsíčku....no a tím léčí vlastně celý zbytek. Naštěstí tu nikdo zatím nepotřeboval nic operovat. Měl jen jednu otevřenou ránu, šlo o místního truhláře......vylil ji chlastem, co se tu pálí u náměstí a sešil motouzovou nití. Truhlář se pak nějakou chvíli potácel v horečkách....ale přežil to.
Na půdě našel starou postel, neměla matraci a jednu nohu. Matraci nahradil různými hadry, co kde posbíral a místo nohy ji vypodložil knihami. Když neměl co dělat, tak spal. Neměl co dělat skoro pořád, tak spal aby nemusel tolik jíst. A aby nemusel tolik jíst a byl přece jen vzhůru, tak hodně kouřil.
V tom byl zásadní problém. Zásoby cigaret mu po pár týdnech tady došly.
,,Tak přece nespěte pane Jiřko!“
Jiřka otevřel oči. Ve dveřích stál starostův syn a tlemil se od ucha k uchu.
,,Táhni pijavice!“ zvolal Jiřka a otočil se na bok..
,,Ale, ale! Pane Jiřko! To se dělá? Chovat se tak ke svým přátelům? Kdyby to zjistil můj otec, hned by vás vyhostil z obce.“
,,To je mi u prdele.“
,,Ale není.“ prohlásil starostův syn, vstoupil dovnitř a sedl si na židli.,,Vám se tu u nás líbí, přiznejte to, alespoň jednou, neumíte si představit život jinak, než v této vesnici.“
Jiřka neodpovídal, dělal že spí.
,,Mám pro vás ty noviny.“
,,To je fajn. Dej je na stůl a můžeš jít.“ na to rozespale Jiřka.
,,Dal mi je hajný....a že ho bolí za krkem....mám vzkázat.“ pokračoval starostův syn.
,,Co já s tím?“
,,No, mám se vás zeptat ne nějakou radu co s tím.“
,,Řekni mu, ať tvýmu otci přestane věčně lízt do prdele. Pak, že to určitě přestane.“
,,To nebylo vtipný.“
,,To bylo jen suchý konstatování.“
Jiřka vstal, protáhl se a sáhl pod postel. Vytáhl zrezlou plechovou krabičku. Sedl si ke starostovýmu synovi a otevřel ji.
,,Pane Jiřko?“
,,Neříkej mi ,,Pane Jiřko,,!“
,,Proč ne!?“
,,Protože mi tak už v minulosti říkal jinej *píp* a prostě to nemám rád!“
,,Tak pardon...doktore.“
,,Fajn, to by šlo.“ souhlasil Jiřka a utrhl z novin malý obdélník. Pak sáhl do krabičky a vytáhl malou hrstku něčeho, vzdáleně připomínajícího tabák. Nasypal to do papíru a balil.
,,Tak teda Pane Doktore?“
,,Jo?“
,,Nemyslíte, že kouřit cigarety z bůh ví jaký směsy, co vám dala pitomá bába bylinkářka, zabalený do dvacet let starýho novinovýho papíru.....že je to trochu nezdravý?“
Jiřka se musel zamyslet, aby řekl pravdu, tak ho to ještě ani nenapadlo.
,,Ne.“ odpověděl ,,A nepomlouvej bylinkářku, je to docela fajn ženská.“
,,To sice jo.“ namítl starostův syn ,,Ale má rakovinu.....a je dost možný, že z tohohle.“
,,Ty toho naděláš.“ prohlásil Jiřka a připálil si.
,,Vždyť to smrdí jak pálený listí! Z čeho to je?“
,,Já ti ani pořádně nevim....“ zauvažoval Jiřka, dívajíc se na cigaretu ,,Říkala něco vo sušenejch kopřivách, nějakých pár kousků dubový kůry....taky prej lístky pampelišek...no a tak.“
,,Nepamatuju si, že by tady někdy kvetly pampelišky.“ zapochyboval starostův syn a opřel se do židle. Rukama se zapřel do takového toho panovačného postoje a už už se připravoval, že něco řekne.
,,Jinak....“
,,Jinak bys moh jít.“ přerušil ho Jiřka.
Starostův syn chvíli jen čuměl. Pak se zvedl a odešel dveřmi pryč, ještě se otočil.
,,Tak nashle!“
,,Nazdar.“ sykl Jiřka aniž by se na něj podíval.
…........................................
Praha zvučela. Konala se devátá olympiáda od Evropských radiačních zón. Mezi vězni panovalo obecné nadšení z toho, že se letos koná právě v Praze a všichni vězni se snažili protlačit dovnitř polozbořené Sazka areny. Za lístky se neplatilo.
Dnešní program moderoval Štefan Burgač, známý svým pořadem Masturbace, který dával v desátých letech jedena dvacátého století a byl velice oblíbený svými sprostými vtipy a úchylnými gagy.
,,A teď milí diváci přichází další disciplína.......Horké kameny!!!“
Lidé se zvedali ze sedadel a křičeli, většinou byli opilí, zase.
Ona disciplína ,,Horké kameny,, spočívala v tom, že byly sebrány kameny, jejiž váha je upravena přesně na patnáct kilo a jsou také zahřáty na teplotu osmdesát stupňů celsia, tudíž držet je v rukou vyžaduje náležitou obrněnost a přípravu.
V pražské olympiádě soutěžilo celkem dvanáct družstev z různých radiačních vězení. Olympiáda se konala na rozdíl od té klasické každý rok a vždy ji hostoval jiný stát. Soutěžící z řad vězňů museli mít zvláštní povolení pro cestu do jiného vězeňského komplexu. Vzhledem k tomu, že žádný vězeňský stát v Evropě nemá řádnou administrativu, musejí případní zájemci pro účast na olypmiádě podat oficiální žádost do svého nového města na jihu. Proto je družstev vždy tak málo....někdy se to s povolením prostě nepovede.
Na kulatou dráhu pro běžce se vedle sebe postavili čtyři soutěžící. Burgač, který jednou rukou držel mikrofon a druhou tahal za dlouhou šňůru, ladně procházel kolem soutěžících a komentoval.
,,A tento devatenáctiletý mladík vyhrál tuto disciplínu na olympiádě v Oslu 2025, dámy a pánové, zatleskejte tomuto ruskému hrdinovy dnešní doby Vienčeslavovi Muratovovi. Dav tleskal, pískal a hučel. Ruský soutěžící měl přes dva metry, byl blonďatý s typicky kulatým obličejem a kulatýma očima. Zdvihl ruce nad hlavu a nechal se od davu vychvalovat. V tu chvíli jste si mohli všimnout jeho velkých jizev na dlaních, vzniklých po dlouhé kariéře v této disciplíně.
,,A druhý soutěžící v této disciplíně je Maksim Savojov z Ukrajiny, mistr Evropy a trojnásobný vítěz národní soutěže!“ Dav opět tleskal a pískal, ne tolik, jako u Muratova, ale pískal. Savojov byl také velký, ale ne tak, jako Muratov, měl pro změnu mnohem více svalstva, na hlavě se mu tyčila do výšky kštice dlouhých, černých a na dotek kartáčovitých vlasů.
,,Předposledním soutěžícím v této disciplíně bude Andrej Iesterbij ze Slovenska. Dámy a pánové, přivítejte našeho dávného bratra z dob minulých, teprve sedmnáctiletého Andreje, OSMINÁSOBNÉHO mistra Slovenska!!!“
Tentokrát dav nepískal ani nehučel, objevilo se sem tam nějaké to nesouhlasné brumlání. Všichni už totiž slyšeli o tom, jaké mají slovenští vězni příděly... každý den maso, každý den krabička cigaret, každý den balíček, který dostávají čeští vězni jen jednou měsíčně. Popravdě to jsou všechno prachsprosté fámy, ale vysvětlujte to čtyřiceti tisícům kriminálníků.
Mladý Iesterbij, jenom co si toho všiml, dal pěst nad hlavu, ukázal prostředníček a otáčel se dokola. V tu chvíli se většina návštěvníků zvedla ze sedadel a začala řvát jeden přes druhého. Iesterbij, jen co se stalo to, co přesně chtěl, tak se ještě ohl a plácal se po zadku, otáčel se na jedné noze jako baletka, poskakoval a usmíval se. Burgač měl hodně starostí, aby rozvášněný dav uklidnil.
,,A poslední soutěžící!“ zvolal Burgač, značně udýchaný ze složitého uklidňování davu ,,Dámy a pánové! Uvítejte našence, opravdového šampiona a rodáka z Oseka....Luboše Koulu!!!“
Tentokrát se dav zvedal ze sedaček, pískal a volal, až z toho praskaly bubínky. Koula byl asi o hlavu a půl menší než ostatní běžci, na nose měl kulaté brýle a i tak bylo vidět, že jde spíše o intelektuála, než o sportovce.
Ze vchodu pod tribunami vyběhli čtyři muži, každý nesl drátěný kotlík, na kterém seděl ještě kouřící kámen, po jednom je položili před soutěžící a zase odběhli. Přišel rozhodčí, v ruce držel petardu a krabičku zápalek. Stoupl se na levo od běžců.
,,Připravit!“
Běžci poklekli, ale ne tak, aby se koleny dotýkali země.
,,Pozor!“
Napřáhli ruce ke kamenům, ale nedotýkali se jich.
Rozhodčí škrtl petardu o krabičku a jen vzplála, hodil si ji pod nohy a dva kroky poodešel, slovo start už říkat nemusel.
,,BUM!!!!!“
Běžci sebrali své kameny a vyrazili. Nejlepší start měl Muratov, držel se nějaké čtyři metry od svých soupeřů, držel se dalších deset vteřin, poté do něj zezadu trcl Savojov. Muratov přepadl, udělal několik kotrmelců než zůstal ležet. Z vchodu pod tribunou vyběhli zdravotníci v bílých pláštích, naložili ho a zase odběhli. Savojov vedl o nějakých osm metrů, Iestrebij se k němu nebezpečně blížil. Koula asi padesát metrů za nimi běžel si svým mírným pokusem a i když ho obecenstvo povzbouzelo hlasitým voláním, nic to nepomohlo. Za dalších patnáct v teřin doběhl Iestrebij Savojova. Iestrebij chtěl praštit Savojova, ale Savojov se jeho ráně stačil vyhnout, zaútočil zpětně na Iestrebije, ten schytal ránu do ruky, avšak svůj kámen neupustil. Iestrebij chytl kámen jednou rukou a praštil Savojova do zad, ten zpomalil, avšak v udržení jeho vedoucí pozice to neohrozilo. Byli posledních dvacet metrů od cíle, Iestrebij povyskočil a kopl Savojova do holeně. Povedlo se, Savojov se složil avšak upustil svůj kámen a ten nešťastně přistál na noze Iestrebijovi, ten také upustil svůj kámen a nebezpečně se zaklopýtal, chytil Savojova kolem krku a to už byl konec jejich závodu, oba spadli, váleli se přes sebe nějakých deset kotoulů, než oba zůstali nečině ležet. Přiběhli zdravotníci, Iestrebij mrtev, zlomený vaz, Savojov zemřel v zákulisí, prý vnitřní krvácení. Verdikt: Iestrebij a Savojov se navzájem zabili. Zdravotníci oba odnesli, za nějakých sedm minut doběhl Koula do cíle, jeho trenér, snad ještě menší než on ho nadšeně objímal, dav šílel a provolával slávu českému hrdinovi.
,,Tento sport je trochu nebezpečný, nezdá se vám Veliteli?“
Principal seděl v prosklené tribuně téměř u střechy, na rozdíl od svého předchůdce neodolal, aby se na ony hry nepřišel podívat.
,,Jsou pane, avšak, skvěle to podporuje morálku vězení.“
Principal přikývl.
,,Byl to skvělý nápad, pořádat je letos v Praze, to by vašeho předchůdce jistě nenapadlo pane.“ pokračoval Shrbený konejšivě. Principal se usmál, měl rád podlejzače.
,,Já vím veliteli, já vím.“
Ve dveřích za Principalovi zády se objevil jeden gardista, pro principalovo bezpečí jich muselo být všude tucty, zamával na Shrbeného a ten špitl Principalovi.
,,Pane, myslím, že ho přivedli.“
Úmrtí na olympiádě, to nebylo nic tak vzácného, obecně soutěžilo zhruba sto dvacet lidí, a asi třicet z nich přišlo o život, na olympiádě Budapešť 2023 přežilo pouze devatenáct soutěžících a ani tehdy to nepřilo nikomu ani trochu divné.
,,A teď dámy a pánové, přichází soutěž družstev....a s ní také další disciplína a tou je.....VZDUŠNÁ MÁJKA!!!“
Dav opět křičel a pískal. Tato disciplína je jednou z nejoblíbenějších na olypiádách, paradoxně proto, že při ní přijde o život nejvíce soutěžících. Spočívá v tom, že družstvo složené ze šesti mužů, přinese doprostřed plochy asi dvacet metrů dlouhou kládu, podle předpisů nahoře dvacet a dole čtyřicet centimetrů silnou. Pět z nich ji drží zpříma a jeden leze nahoru, poté, co se dotkne vrcholu, sleze dle svých možností dolů, kde se sám ujme držení kmene a vystřídá ho jiný z jeho druhů. Zvítězí to mužstvo, které se na májce prostřídá celé, aniž by májka spadla jedinkrát na zem.
,,A tady je máme! Dámy a pánové přivítejte soutěžící z Litvy, Estonska, Slovenska, Běloruska, Ruska a Norska!!“
Dav neprovolával žádné velké nadšení, bylo to spíše zklamání, že v této disciplíně nesoutěží český tým. Tím provokativnější bylo, že se účastnil tým slovenský, ale nadávky na jeho stranu se ve všemožném hučení a brblání naštěstí ztratily. Ze šesti vchodů do areny vyšlo šest mužstev o šesti mužích, které si každé neslo sebou svoji kládu. Mužstva byla oblečena do svých národních barev, které symbolizovaly stejnokrojné tepláky jedné barvy, důležité bylo, aby byla použita alespoň jedna barva z národní vlajky, ale také to, aby se od sebe mužstva navzájem lišila.
,,Proč zde nesoutěží také naše mužstvo veliteli?“ obrátil se Principal na Shrbeného.
,,Ptal jsem se pane, podle mých informací se jim nepodařilo najít odpovídající strom.“
,,To je trapné.“ zhodnotil to Principal a trochu si přisunul židli, aby lépe viděl dolů.
Mužstva se rozmístila po celé ploše areny. Poslední z nich přivázal na užší konec májky dlouhý provaz, všichni se postavili na jeho druhý konec a najednou zatáhli. Májka se postavila, ale témeř vždy přepadávala. Muži pustili provazy a přiběhli k ní. Objali ji dokola a pokoušeli se ji vyrovnat. Každé mužstvo mělo svého rozhodčího. Jeden z nich škrtl petardu o krabičku zápalek.
,,BUM!!!!“
Jeden z mužů pustil májku, poodešel pár metrů, rozeběhl se a vyskočil, čím výše se na májku dostal, tím lépe. Možná vám to připadá nepraktické, ale tak to stálo v pravidlech, ostatní muži měli veliké problémy, aby udrželi tento velký, několik metráků vážící kus stromu a ještě k tomu zpřímený. První skok vydržela všechna mužstva. Estonský lezec byl ze všech nejrychlejší, dotkl se vrcholu a nohama se od májky odrazil, přistál na zemi, chvilku ležel, poté se zvedl a bloumavě odešel ke svému užstvu pomoct držet strom. V pravidlech nebylo udáno, jak se má soutěžící dostat ze stromu dolů, hlavní je, aby při lezení jednoho závodníka jich dalších pět muselo držet májku. Poslední, běloruský závodník se dotkl stromu, pro jistotu se ladně sklouzl dolů, začalo druhé kolo, zatímco Estonci už střídali třetího lezce, tak bělorusové za nimi zaostávali o celých čtyřicet metrů délky. Principal se na závod díval s velkým zájmem, slyšel, jak někdo vchází do místnosti.
,,Židle by nebyla?“
Principal se otočil, za ním stál malý muž v černém obleku, umytý a učesaný.
,,Pan Uzlíček?“ zeptal se Principal pro jistotu.
Uzlíček přikývl.
,,Veliteli, přineste panu Uzlíčkovi nějakou židli!“
Shrbený se zatvářil tak otraveně, jak jen to šlo. Otočil se a vypadl ven.
,,Pane Uzlíčku?“
,,Ano pane?“
,,Co říkáte hrám?“
,,Kdybych sem nemusel, nešel bych sem pane. Je to na mě moc násilné.“
,,To je zvláštní....vaše minulost a tak.“
,,To je dlouho pane.“
Principal zmlkl, dále pozoroval hry. Estonci střídali posledního lezce, ten se vyskočil na májku, avšak unavené mužstvo ji pustilo, při pádu rozdrtila jednoho muže úplně, druhého na půl, třetímu zarazila obě nohy do země.
,,Ale ne! To je ale opravdu škoda! Nemyslíte pane Uzlíčku?“
Uzlíček nevnímal, přisunul se blíže k oknu aby viděl dolů. Mraveniště lidí tam odstraňovalo strom a odnášelo mrtvé závodníky.
,,Co to bylo za mužstvo?“ zeptal se Uzlíček.
,,Hmmm..mám pocit že Estonci.“ odpověděl Principal
,,Hmmm...škoda.“ na to Uzlíček a opět se stáhl.
Principal chtěl něco odpovědět, ale mlčel.
Přiklopýtal se Shrbený s židlí, Uzlíček si na ni sedl, ale hry nepozoroval, díval se na Principala.
Bělorusům také spadla májka, ale nikomu se nic nestalo. Poslední závodník ze slovenského týmu se dotkl vrcholu a skočil dolů. Slováci pustili svoji májku a oslavovali vítěztví. Pět mužů skákalo a radovalo se, na rozdíl od obecenstva. To jenom zaraženě sedělo a mlčelo, sem tam někdo mlátil hlavou o podlahu. Slováci se stále radovali, vzali se za ruce a skákali dokola, poté si všimli, že něco není v pořádku....že jich je nějak málo, ohlédli se a viděli jednoho svého, který ležel vedle májky a nehýbal se, byl to ten, co poslední skočil. Při pádu si zlomil vaz.
,,Vidíte pane Uzlíčku? Někdo je zraněný.“
Uzlíček se přisunul k oknu, zdravotníci zrovna dotyčného nakládali na nosítka.
,,Ten je mrtvý.“ poznamenal Uzlíček.
,,Hmm..proč myslíte?“ zeptal se principal, stále se dívající dolů.
,,Ti nic nevydrží.“
,,Možná máte pravdu....slyšel jste o těch jejjich přídělech?“ na to Principal.
,,Slyšel...otřesné...“
Principal přikývl.
Ozvala se siréna, druhý den her končí. Obecentstvo se zvedlo a zaraženě odcházelo ze stadiónu. České družstvo vyhrálo jen jednou a to si ještě každý uvědomoval, že naprostou náhodou.
Cesty ze stadiónu budou opět pomalovány zdi sprostými nápisy, poté se polovina České radiační zóny opije a bude všude nablito.
,,Možná bych vám měl říct, proč jsem si vás sem zavolal.“ ohlédl se Principal na Uzlíčka, ten pokrčil rameny.
,,Jistě víte.“ pokračoval principal. ,,Že jsem při nastoupení do své funkce zrušil některé tresty smrti.“
Uzlíček přikývl.
,,Bylo jich celkem sedmnáct, a já jsem zrušil šestnáct.“
Uzlíček přikývl.
,,Až na ten váš.“
Uzlíček přikývl.
,,Určitě vás zajímá proč.“ pokračoval Principal.
Uzlíček přikývl.
,,Znáte Theodora Jiřku?“
Uzlíček přikývl.
,,Podle mých informací, jste se nějakou dobu svého pobytu zde zdržoval v jeho blízkosti.“
Uzlíček přikývl.
,,Váš trest může být zrušen, ale musíte proto něco udělat.“
Uzlíček přikývl.
,,Tady velitel si vás odvede a vysvětlí vám podrobnosti...kromě toho, je to stejně jeho nápad.“
Principal se podíval na Shrbeného, ten se zvedl, Uzlíček se také zvedl, odcházeli spolu ze dveří ven. Principal tam zůstal sedět, dívajíc se prázdnou dráhu.
…........................................
Věřte, že Jiřka není hloupý člověk. Říká se, že když byl ještě malé děcko, patřil k nejinteligentnějším, nejveselejším, nejspolečtějším.....prostě to bylo to pravé dítě, z kterého jednou vyroste úspěšný bankéř, politik nebo něco jiného. Trochu vás pak zaráželo, když od patnácti kouřil jednu cigaretu za druhou, kopal do sebe jedno kafe za druhým a jestli něco miloval, tak flákání či zlití do němoty. Říkalo se, že z toho jednou vyroste, což se sice nestalo, ale jemu osobně je to dodnes upřímně jedno. Dostal se do fáze, že pokud má kde spát, má co kouřit a co pít, tak je vlastně ten nejspokojenější na světě. Pravda....trochu to otupilo většinu jeho smyslů....vlastně úplně všechny jeho smysly...ale zato měl stále alespoň jedno kolečko zbývalo. Díky tomuto jednomu kolečku mu stále docházelo spousty užitečných věcí. Třeba to, že tady na venkově, skejsne ještě na dost dlouhou dobu. Původně se chtěl odtud dostat před zimou...a za chvíli je tu září.
Nechtělo se mu odtud. Těžko říct, jestli jen z jeho osobního pohodlí, nebo jestli byl prostě líný.
Štvalo ho, že bydlí v jediné nevytápěné místnosti, proto si postavil do rohu sud, udělal do něj tři díry, jednu na přikládání, druhou na vyndávání popela a třetí pro komín. V onom rohu stála kamna už dřív, ale někdo je ukradl, zbyla jenom díra ve zdi, z které čouhala komínová roura. Strčil rouru do třetí díry v sudu a zafáčoval to drátem, což však nestačilo, protože jakmile zatopil, naplnila se místnost kouřem. Alespoň už sem netáhlo. Horko těžko sehnal pár velkých, matných igelitů, které přitloukl na rámy oken. Od hajného sehnal nějaké dřevo. Starosta mu poslal plesnivou matraci, na kterou pokládal pacienty.
Měl za to, že je mu ta matrace na nic....neboť postel již má. A ejhle, za pár dní přišel nějakej místní a prej:
,,Doktore....apendix mě zlobí...“
,,Co?“
,,Apendix.“
,,Apendix?“
,,Slepák....“
,,Jo aha! Slepák!“
No a hned mu byla matrace dobrá. Ten chlápek operaci přežil. Slepák je venku a může bejt spokojenej. Zrovna spí. Jiřka si lehl na svou postel a kouřil ubalenou cigaretu. Přemýšlel, jak chlápkovi vysvětlí ty dvě jizvy navíc....přece mu nemůže říct, že nemoh najít apendix.....nějak se to podá.
Vyvařil nůž ve svém jediném hrnci a umyl ho, dal novou vodu a teď si vaří zeleninovou polévku.
,,Doktore.“ Jiřka se otočil. Chlápek byl vzhůru... vyjeveně se na něj díval a těžce oddechoval. Jiřka nic neřekl.
,,Přežiju to?“ jeho oči byly plné naděje a nevyřklých proseb.
,,Jak to mám vědět?“ na to Jiřka.
Pacient se podíval do stropu ,,Nedáte mi alespoň něco proti bolesti?“ zeptal se, rázem hlasitě zasténal. Jiřka vstal a otevřel skříň postavenou mezi okny, vytáhl láhev s průhledným obsahem. U kamen byla postavená židle, přes ní přehozen hadr, kterým utíral nádobí, včera ho vypral a dal usušit. Teď ho suchý vzal, otevřel láhev. Přičichl.
Vypadalo to dobře. Přičichl znovu.
To má grády! Nalil trochu do hadru a následně do něj zabořil půl obličeje.....zhluboka se nadechl.
Boží nádhera.
Přišel ke chlápkovi, ještě trochu přilil do hadru a už mu to chtěl dát na ústa.
,,Co to je?“ otázal se.
,,Tohle....? Já nevim vole...nějaký ředidlo či něco....“
,,Vy u toho kouříte?“ otázal znova chlápek vyjeveně.
,,Jo....proč ne? Hele nekecej a dejchej.“
Asi za tři minuty chlápek přivíral oči... po chvíli usnul. Jiřka zašrouboval láhev a uložil zpět do skříně. Vzal druhou láhev, postavenou hned vedle. Otevřel ji a zhluboka přilnul. Poté přešel k chlápkovi a trochu mu toho nalil na ránu. Než to zašrouboval, ještě si jednou upil, ale přehnal to a rozkašlal se.....místní pálenka je hroznej zabiják.
Sedl si raději ke stolu a zabořil obličej do dlaní. Cigareta mu mezi rty za chvíli dohořela. Odplivl zbytek na podlahu. Položil se na stůl a rozhodnutý jen tak lehce podřimovat usnul.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
