Radiační zóna XIV.
ID: #7096
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 10.05.09 14:54:11 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 147 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Část druhá (ta kratší)
Radiační zóna venkov
Teodor si vysypal několik kazet do klína a postupně se jimi probíral a hledal, co by si pustil za hudbu. Jel asi stovkou a Lada se i tak klepala, jako by se měla brzy rozpadnout. Žádný titul mu nepřipadal nijak známý, všechno to vypadalo na odpudivý Pop. Na jedné kazetě si přečetl název Carcass.... Proč ne? Řekl si. Název nevypadal špatně. Strčil ji do rádia a v ránu kabinu zaplnil ječivý Grindcore. Už už se natahoval, že to vypne....nakonec si to ale rozmyslel s tím, že se to za A - k cestě hodí, a za B - to nezní zas tak špatně.
Dálnice byla absolutně prázdná, v čemž si liboval. Až na občasný bordel na asfaltu, pár srnek a čoklů mu vůbec nic nestálo v cestě.
Neměl ani tušení, jakou má Lada dojezd na plnou nádrž. Nevěděl totiž, kolik benzínu v ní bylo, když ji tehdy získali. Nevěděl taky, kolik ujel zatím kilometrů, neboť tachometr se zdál nefunkční. Řídil se tedy filosofií, že kam dojede, tam i nějakou dobu zůstane....alespoň do té doby, než najde odvahu přejít hranice.
…........................................
Vlnys se již zabydlel v Hradu. Od nástupu do funkce uběhlo sice jen pár dní....ale i tak bylo až s podivem, jak si na vše rychle zvykl. Ono dělat Principala mu již nepřipadalo tak hrozné. Měl krásnou, měkkou, pohodlnou a teplou postel s nebesy.... takovou nesežene ani v New Prague. Jídlo třikrát denně, sloužící, co mu nosili vše co si jen zamanul. Gardu, kterou mohl podle nálady buzerovat do zbuzerovatelna. A to vše jen za jednu cenu, že mu někdo někdy donesl lejstro a on ho podepsal. Lejstro sem, lejstro tam, podpis a razítko sem, podpis a razítko tam....no není to krásné? Nic vlastně nedělal. V New Prague ho jen neustále buzeroval Páral... měl už toho chlapa po krk.
Rada ještě nestanovila nástupce pro funkci Velitele principalovi gardy. Místo toho gardisté tahají každý den slámky o to, kdo bude Vlnyse obsluhovat. Je to pro ně pruda a taky tak trochu zbytečná deprese....v Hradě platí nepsané pravidlo, že jen Velitel stráže doopravdy něco dělá. Ani Principal nedělá tolik, co on.
Teď tu seděl Vlnys, neboli Principal R.Z.C.M.S. sám, za principalským stolem v principalské kanceláři a kouřil svou vlastní principalskou Sarsku, kterou jako značku prohlásil opravdu pravým interzónovým pokouřením. Chce udělat plno věcí, chce tohle prostředí trochu zlepšit. Plánuje bojovat za sanitky pro nemocnice, prodloužit dobu přídělu vězeňských balíčků, výhody pro rodiny s dětmi, pro vězně starší šedesáti sedmi let. Lepší léky, lepší jídlo, prostě a jednoduše, chce z Radiační Zóny udělat dobré místo pro život. Ale to počká, napřed dojí svou večeři a trochu si zchrupne.
…........................................
Grindcore z kazety už hrál dokola asi po třetí. Jiřka si napřed myslel, že mu agresivní hudba pomůže zůstat vzhůru....ale napotřetí už začal usínat. Poslední, co se mu ukotvilo v hlavě, byla naprosto rovná silnice.
Spal jestli minutu. Probudil ho až náraz.....náraz jeho hlavy o volant. Až v tu chvíli si uvědomil, že usl. Bylo to přímo do čela. Držel se za hlavu, kňučel, sakroval, tyvadoval, kurvoval a doprdeloval. Druhou rukou mlátil vzteky do volantu, palubovky a vlastně všeho, aby si trochu ulevil od bolesti. Ani ho nenapadlo, že by to tak vůbec nemuselo být, kdyby se připoutal. Grindcore hrál a zrovna když si zpěvák užíval předlouhé, strašlivé sólo, tak Jiřka vzteky praštil do rádia až to v panelu křuplo.
A bylo ticho.
Uvědomil si, že visí nějak z kopce, dveře mu nešly otevřít, nebo alespoň ne tak, aby vylezl. Stáhl okno a dostal se ven.
Zapích to do příkopu.
,,Do prdele.....já to zapích do příkopu....“ řekl si sám pro sebe, až užasle. Stále si mnul čelo. Vystoupal na černou silnici, kde si sedl a zapálil cigaretu. Pomalu začal veřit pověře, že samotáři trpí samomluvou.
,,Do hajzlu.....to je v prdeli.“ řekl jakoby někomu pomyslnému a pořádně šlukl. Seděl nějakou chvíli, než dostal žízeň a po prohledání všech kapes se ujistil, že je placatka v autě. Vlezl dovnitř a letmo sjel pohledem tachometr, keterý vynuloval než vyjel. Teprve padesát pět kilometrů.....ujel padesát pět kilometrů a už se vyboural. Při představě, že by ten zbytek došel pěšky se mu dělalo nevolno.
Z hluboka upil a šel se podívat, jak vypadá předek. Blatník zabořený v bahně, jedno světlo rozbité....ale jinak to nevypadalo až tak strašně. Měl za to, že jak usl, tak sundal nohu z plynu.....mohl sem vlítnout leda tak krokem. Ale i tak ho hlava bolela jak svině.
Kdysi viděl nějaký seriál, kde hlavní hrdinka pila tak silný alkohol, že si ho z legrace třela na záda, aby se vsákl do jater. Namočil si do pití prsty a mnul čelo v naději, že to mozku pomůže. Jedinou jistotou by mu leda tak bylo, že kdyby si tím pokropil vlasy, tak by vši zdrhali jak o život. To však neudělal.
Jeho jediným štěstím bylo... tedy až na to, že se nějak vážněji nezranil, že to nebyl klasický příkop, ale jenom taková brázda od silnice, rovně končící v poli. Přesvědčil se, že mu přední kola stále sedí na zemi.....s trochou dobré vůle by se z toho mohl dostat.
Nastoupil dveřmi od spolujezdce a přelezl k volantu. Otočil klíčkem. Motor se točil....ale nestartoval.
,,*píp*...“
Zkusil to znovu, pořád stejné. Vrazil pěstí do volantu, ještě několikrát zakurvoval.
,,No tak no tak pojď pojď no tak kamaráde no tak....“ opakoval dokola a šlapal na plyn jak to šlo s nadějí, že to nějak pomůže. A pak najednou: VRRRRRRRROOOOOOOARRRRRR!!!!!!!
Pustil plyn a opřen do sedadla děkoval všemu nahoře. Pak zařadil jedničku a pomaličku pouštěl spojku. Motor nabíral otáčky, cítil, jak se kola točí.....ale ani se nehlo. Když se mu to nepovedlo ani na potřetí, tak na to pořádně dupl. Kola se protáčela, motor řval.....ale už cítil, jak se po centimetrech sune kupředu. A pak to najednou vyšlo. Auto vyrazilo jak střela a po povrchu bývalého pole poskakovalo jak kamzík. Jiřka jen tak tak držel volant, hlavou narážel o strop a střídal radostná volání s nadávkami. Našel bývalý nájezd pro traktory a dostal se zpátky na silnici.
…........................................
,,Veliteli!“ zavolal Principal.
Čerstvý velitel principalovi gardy otevřel dveře, vykročil svých plánovaných pět kroků k principalskému stolu a zasalutoval. Byl zvolen do této funkce, protože je nejdéle sloužícím gardistou na Hradě. Všichni ti mladí hajzlíci se mu smáli, pro jeho hrb a zvláštní chůzi, asi proto se mu říkalo Shrbený, říkalo se mu tak už dlouho, tak dlouho, že si ani on sám již nepamatoval své skutečné jméno.
,,Ano pane?!“
Principal se usmál ,,Tady čtu.“ posunul papír blíže k Veliteli ,,Že brněnský Principal nechal zřídit vlastní poštovní úřad.“
Velitel znejistěl ,,Brněnský Principal pane?“
Principal přikývl.
,,Ale.....“ zkusil velitel ,,....Brno NEMÁ Principala.“
Principal se zatvářil udiveně ,,Ale má, podívejte! Tady se to píše černé na bílém....“ konstatoval a počal hrabat ve vrstvě papírů na svém stole, hledajíc odpovídající dokument. Když ho konečně nalezl, otřel kolečko od hrnku kávy a nahlas četl: ,,Brněnská rada apelovala na vládu Demokratické republiky New Prague pro ustanovení Moravy jako samostatného vězeňského komplexu odpojeného od Čech a Slezska. Rada již stanovila svého Principala, padesát členů gardy, velitele gardy i hlavní principalské sídlo. Vláda její nabídku přijala pod náležitými podmínkami, které nová zóna již přijala.... tedy řeknu vám veliteli, oni si to celé berou velmi k srdci.“
Velitel přisunul židli a po usednutí si zhluboka oddechl.
,,Pane.....to je tragédie.“ pronesl sklesle, podupávajíc nohou a lámajíc klouby prstů.
,,Ale proč veliteli? Berte to tak, že bude alespoň o starost míň.“ utěšoval ho Principal.
,,Ale...o to nejde pane.....vždyť jsme o tom přece mluvili. Co když Jiřka prchl na Moravu?....a tím, že se to teď rozdělí, přijdeme o možnost ho chytit....“
,,Ale Veliteli.“ skočil mu dořeči úsměvně Principal ,,Tlačí nás něco? Netlačí. Vždyť vám říkám, o starost míň. Jak s Moravou, tak s Jiřkou. Oni si s ním poradí.“
,,Ale pane...“ vždyť jste po něm vy sám pátral.....“
,,Jistě Veliteli. Ale to byl ROZKAZ. A já zatím změnil funkci a ten rozkaz jsem nedostal....takže to ani není moje věc. Pokud se ovšem Jiřka nevrátí.“
,,Takže vy ho už nechcete hledat?“
,,Ále....kašlem na něj. Dáte si cigaretu?“
Veliteli se přes všechen smutek přece jen vykouzlil na tváři úsměv. Natáhl se k nabízené cigaretě a přisunul blíže svíci, aby si připálil.
,,Dobré cigarety.“ zaliboval si a nadšeně šlukoval.
,,Viďte? A prý že jsou Sarsky hnusné.“
Veliteli ve vteřině úsměv zmizel. Držel cigaretu mezi palcem a ukazovákem a s drobným odporem ji prohlížel. A skutečně, měla na sobě hůlkou napsáno Sars. Koutkem oka zahlédl Principala, jak si v kouření libuje, a tak aby neurazil, natáhl znovu.
Ta cigareta byla naprosto odporná.
,,Veliteli?“
,,Urgh....“ nadskočil vylekaně Velitel.
,,Je stále funkční hradní knihovna?“
Velitel se pokoušel kdesi uvnitř spojit slovo Knihovna s něčím, co už někdy v životě viděl. Nedařilo se. Principal si všiml onoho nevědoucího výrazu jeho obličeje a rozhodl se Veliteli pomoci.
,,Takové to s dřevěnými policemi.....knihami...to jsou ty věci s papírama a písmenkama uvnitř...v pevné vazbě.“
Velitel procitl.
,,Vy myslíte...to...knihovnu?“
Principal se radostně zasmál a luskl libózně prsty ,,Přesně to!“
,,No....“ uvažoval Velitel dál ,,Tady jsou vlastně knihy všude....akorát je používáme na zátop a tak....taky si s nimi chlapci vytírají to....no...prostě to...“
,,Dobrá dobrá dobrá to nemusíte říkat.“
,,No ale jinak je jich tu dost....chcete nějaké? Dřeva je ale dost.“
,,Ale no tak veliteli. Copak jsme burani? Přineste mi něco na čtení, a ať je to česky.“
Velitel přikývl, típl cigaretu a zvedl se a sklesle odcházel pryč.
,,A taky kávu mi udělejte....nejlépe celou konvici.“
Ale to už za Velitelem zapadly dveře.
…........................................
Jiřka jel po vedlejší silnici směrem na sever. Po dálnici to nemělo cenu, hledal vesnici, obydlenou vesnici, a tu z dálnice neuvidí. Značky stály za *píp*, většina z nich byl jenom do červena zrezlý kus plechu na tyči. Hledal živou duši, jakéhokoliv člověka, světlo v okně, kouřící komín, prostě náznak civilizace.
Na šero si již zvykl dávno. Ale jakmile se dostal do lesa, byla tma jak v prdeli. Silnice docela ušla, až na velké množství děr a úplné absenci patníků. Zahlédl cosi uprostřed silnice, přibrzdil.
Někdo tam šel, pomalu jako šnek, motal se ze strany na stranu. Jiřka mu svítil do zad a jel rychlostí jeho chůze. Dotyčný byl chlap...s největší pravděpodobností. Měl potrhané hadry a mastné, dlouhé vlasy, které se mu čirým nemytím, slepily v chuchvalec dredů. Ani se neohlédl. Jiřka za ním pomaličku jel. Měl radost, že už konečně někoho potkal. Akorát zauvažoval nad tím, jak by se asi on sám zachoval, kdyby šel po silnici, kde auto neprojelo roky a někdo mu najednou svítil reflektory do zad.....určitě by se otočil. Chlápek ale ne, dokonce pořád zpomaloval až stál. Jiřka taky stál. Chlápek dál stál a potom upadl, tedy, praštil sebou o asfalt a zůstal ležet. Jiřka si vystoupil, zapálil cigaretu. Přišel k chlapovi a sehnul se nad něj. Byl starší, mohlo mu být přes padesát. Promluvil, hlas se mu třásl... vlastně to obecně vypadalo, že mele z posledního.
,,Nemáte náhodou papírky?“
,,Cože?“
,,Papírky....v Praze maj jen slimky.“
A pak nic. Vypadalo to, že omdlel. Jiřka do něj šťouchl špičkou boty. Ani se nehnul, kopl do něj, ani se nehnul. Jiřka si zase nastoupil, objel ho a uháněl dál, lesem po silnici. Asi po hodině zapnul rádio i když věděl, že až na šum nic nenaladí.. K jeho velikému překvapení, když habroval kolečkem sem a tam, naladil nějaký zvuk, s trochou citu bylo rozumět jakému si mužskému hlasu a to i přes strašlivý šum.
,,Hlásí se vám rádio Šluknov!“
Hlas moderátora zněl jako kdyby měl rakovinu přes celý krk, k tomu kouřil sto cigaret a pil litry petroleje denně....i když to možná slyšel Jiřka zkresleně.
,,Počasí! HejHůůůůůůůůůů!“
Asi to mělo nahradit znělku....nebo něco takového. Moderátor si odkašlal a pokračoval: ,,Na severu našeho krásného výběžku se dneska očekává déšť, takže se koukejte schovat, nevylézejte ani z peřin, protože dnešní teplota nestoupne nad osm stupňů celsia!“
Osm stupňů ujde. Napadlo Jiřku.
,,A teď si poslechněte onen slavný chorál našich Jičínských stráží.“
Neměl žádnou přehrávací techniku, bylo slyšet že přichází zástup nějakých lidí, rovnají se a šustí papíry textu.
,,Sólo naší národní hymny bude zpívat Venezuela Hulínská!! Haůůůůůů!“ zaječel moderátor a ozval se i tleskot.....jen jeho tleskot.
,,Já to nebudu zpívat!“ ozval se ženský hlas kdesi v útrobách studia.
,,Ale no tak, Venezuelo, vždyť jsme to zkoušeli před tím, a docela ti to šlo.“ řekl tiše moderátor, rádio vydalo divný zvuk, jak dlaní přikryl mikrofon. Nepomohlo to.
,,Na to ti seru! Nebudu to zpívat!!!“ zařvala Venezuela.
,,Ty krávo!!“ zařval moderátor, bylo slyšet, jak pustil mikrofon, zvedl se ze židle a vrazil Venezuele facku.
,,Auíííí!!“ zajíkla Venezuela.
,,Kdéééé domov můůůj, kdéééé domov můůůůůj!“ řval chorál, bylo to falešné, hrozně falešné, potom zpívala Venezuela ,,V boru skvííííí se jara kvěěét, zemskýýýý rááááj, toť na pohlééééd!“ zpívala ještě hůř než celý chorál dohromady, Jiřka vypnul rádio. Ale i tak byl potěšen. Za A- Našel civilizaci a za B- Je skoro na místě.
Zapálil si další cigaretu. Prohrabal zase kazety a namátkou jednu vybral. Byl to nějaký folk nebo jak se to jmenuje....ale i tak to nechal hrát, byl velmi dobře naladěn.
Les končil a následovala ostrá zatáčka. Jiřka pobrukoval muzice a přemýšlel o tom, co bude dělat na venkově, dokud se nesbalí a neodejde. Vlastně nevěděl nic o tom, kde bude bydlet, co bude jíst a podobně. Strachoval se možnosti, že by jako v pralese platilo pravidlo, že co si uloví, to má.
KŘŘŘŘŘACH!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
ÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Auto se zničehonic naklopilo na stranu. Jiřkovi se vycukl volant a i když ho šokovaně znovu chytil, řízení neposlouchalo. Zděšeně pohlédl před sebe a uviděl onu zatáčku.....byla zatraceně blízko.
Poslední, co mu utkvělo v hlavě byla svodidla a strašlivý náraz.
…........................................
,,Už nedostaneš alkoholíček!“ zvolal potácející se mladík, který kráčel uprostřed silnice a v ruce držel flašku.
,,Ale Jaroušku! Já potřebuju alkoholíček, musím si ho doplnit do krvičky, abych byla za chvíli střízlivoučká!“ zvolala dívka, která se o něj opírala. Oba se potáceli dobré tři hodiny po krátkém úseku silnice sem a tam.
,,Prd dostaneš!“
,,Dej mi ho!“
,,Něco sem řek!“
Začali se o flašku rvát, nakonec to vyhrála dívka, hluboce přilnula. Potom se vrátili do původní polohy držení se vzájemně o ramena a potácející se.
,,Poškej Zuziku!“ řekl mladík ,,Musim čurat.“
Pustil ji a odběhl.
,,No jistě!!“ volala za ním dívka ,,Jaroušek musí čůrat a tak mě tu klidně nechá!!“ potom zavrávorala a šlehla sebou o asfalt, mladík se vrátil a počal ji zvedat, nebylo to lehké.
,,Zvedej se ty krávo!“ řekl jen tak polohlasně.
,,Cos to žek?!!“
,,Ale nic, pojď už.“
Zvedl ji, opět se za sebe zapřeli a pokračovali silnicí dál.
,,Alkoholíček.“ pronesla svou žádost dívka.
,,*píp*.“ odpověděl mladík.
,,Proč mi nechceš dát alkoholíček?“ zeptala se.
,,Protože seš ožralá dost.“
,,Ale já nejsem opilá!“ zvolala.
,,Seš!“
,,Nejsem!“
,,Seš!“
No tak Jaroušku, alespoň ločka...“
Mladík sáhl do kapsy a vytáhl placatku, uvnitř bylo cosi hnědého, dívka mu to vytrhla z ruky, odšroubovala víčko a zhluboka si přilnula.
,,Áááá!“ vyhrkla, obličej se jí zkroutil nechutí, zakašlala.
,,Poškej Jaroušku.“ řekla a pustila se ho ,,Musim se jít vyčůrat, ale nekoukej se!“
Mladík pokrčil rameny, otočil se zády od lesa, kam zašla a posadil se na silnici. Sáhl do druhé kapsy a vytáhl krabičku, zapálil si cigaretu.
,,Jaroušku!“ zavolala za ním dívka.
,,Copak je Zuziku?!“ zavolal aniž by se otočil.
,,Tady něco je!“
,,Co by tam bylo Zuziku?“ zavolal trochu otrávěně.
,,Ňáký autíčko!“
,,Co by tam dělalo autíčko Zuziku?“ zvolal a zasmál se.
,,Ono tu není samo!“ zvolala dívka.
,,Je tam víc autíček Zuziku?“ zeptal se mladík.
,,Ani ne.“ řekla dívka, ozvalo se zapraskání větví, mladík se otočil, vycházela z lesa.
,,Leží vedle něj mrtvola.“ řekla, ještě než klopýtla a upadla.
Mladík se zvedl a odešel do lesa.
Nekecala, vážně tam bylo nějaké auto, otočené na střeše. Jedno světlo ještě svítilo, přední okno rozmlácené a kastle zkroucená a zprohýbaná.
S tou druhou věcí taky nekecala, asi dva metry od auta leželo tělo oblečené do špinavého, koženého kabátu. Ohl se a šťouchl do něj. Nemělo to žádný výsledek. Odešel zpět na silnici, zvedl dívku na nohy a vedl ji pryč, směrem k domovu.
…........................................
Praha spala a na ulicích jste jako obvykle nikoho nepotkali. Jediní, kdo teď budil pražany z jejich spánku, byli osvětlovači. Chodili ve dvou, jeden nosil batoh plný nářadí a náhradních žárovek a druhý měl kolem pasu koženou přesku, kterou obepl kolem sloupu a vylezl nahoru jako plantážník na banánovník.
Osvětlovači však nebyli jediní lidé, kteří jsou teď vzhůru, existovali i kanibalové, to byli lidé, kteří milovali maso. I Nuselském špitále bylo maso opravdu vzácností. Kanibalové byli jako pouliční zloději, přepadávali lidi a zabili je, avšak když je stejně jako obyčejí zloději okradli a někdy i svlékli, tak je navíc ještě stáhli, vykostili a naporcovali. Kanibalů nebylo moc, tak tři, čtyři bandy, které se ještě k tomu nesnášeli, občas se stalo, že se mezi sebou i porvali a snědli
,,Synku.“
,,Ano tati?“
,,Slyším kroky, podej mi to kladivo.“
Hunt se svým desetiletým synem Katzem čekali na svou oběť v domovním podchodě ulice Na Míčánkách. Hund byl už starý chlap, bylo mu dvacet, vypadal na pětapadesát, jeho chraplavý hlas připomínal kotoučovou brusku řezající železobeton. Jeho syn byl nedomrdlík, měřil asi metr dvacet, kladivo bylo to nejtěžší, co unesl, na zádech měl malý hrb a nikdy nepil. Ostatní děti mu říkali ťava. Stoupli si vedle sebe, skrčili se a vyčkávali. To, co slyšeli, nebyly ani tak kroky, jako spíše skoky. Před Huntem se něco mihlo, něco malého, udeřil kladivem a to něco se sesulo k zemi. Katz začal vřeštět radostí a skákat, Hunt chytil svou oběť a zdvihl ji do výše, vykulil oči.
,,Tak tohle jsem ještě neviděl!“ zvolal, Katz se k němu přesunul. To, co chytli, bylo dítě, nemělo oči, nemělo nos, nemělo ani obočí nebo řasy. Prostě, jeho obličej byl úplně hladký. Hund se na něj díval, byl znechucen.
,,Tedy....řeknu ti synku.....úplně mě přešel pocit hladu.“
Katz přikývl, Hunt držel dítě jednou rukou za krk a druhou promakával tělo.
,,No....vypadá měkce...mohlo by se rozplývat na jazyku....odříznem z něj spodní polovinu a zbytek zahodíme.“
,,Ale já mám rád jazyk....a tlačenku tati!“ protestoval Katz, Hunt chvíli přemýšlel, potom mu prsty roztáhl rty, podíval se na Katze
,,Má úplně černý zuby.“
Roztáhl mu čelist prsty a sáhl mu do úst, vytáhl jazyk
,,Špičatej? Proč má špičatej jazyk?“ prohlásil nechápavě Hunt. Katz pokrčil rameny.
,,Podej mi nůž.“ přikázal Hunt, Katz sáhl za opasek a vytáhl velký, lovecký nůž, podal ho svému otci.
,,Taťko?“
,,Ano synku?“
,,Von mrknul.“
Hunt, který se zrovna pokusil přiložit nůž k jazyku zkameněl.
,,Co jsi to řekl synku?“ řekl pochybovačně a podíval se na Katze.
,,Mrknul....vážně, viděl jsem to.“ bránil se Katz.
,,Synku?“
,,Ano taťko?“
,,Von nemá voči.“ Katz se užasle podíval na otce, potom sklopil hlavu a mlčel. Hunt pokýval hlavou a obrátil se zpět k dítěti, jazyk byl pryč.
,,Do háje!“ vykřikl Hunt ,,Zatracený reflexy!“ opět roztáhl dítěti rty a zuby, sáhl dovnitř.
,,Tati?“
,,Co je synku?“ zeptal se Hunt, plně zabraný do vyndávání dětského jazyka.
,,Jeho ruka.“
,,Co s ní?“
,,Chce ti sebrat nůž.“
V tom Hunt zakřičel, dítě mu skouslo prsty, ve stejnou chvíli čaplo jeho nůž za ostří a prudce mu ho vytrhlo. Hunt křičel, zmítal se, pobíhal sem tam, několik metrů s dítětem zakousnutým ve vlastní ruce. Potom odpadlo, zakutálelo se několik metrů na chodník a sedlo si. Udělalo ten nejhorší škleb, jaký si je možné jen představit a vyplivlo Huntovy prsty...byly čtyři. Kutálely se jako malé kuželky po hrubé struktuře asfaltu, než se pohodlně uhnízdily v louži.
Katz utekl. Hunt klečel na chodníku a sténal. Dítě se zvedlo, otřelo si krev na bradě a dál pokračovalo svým obvyklým skákavým krokem v bezcílné cestě.
…........................................
Jiřka otevřel oči. Kolem něj tma jak v ranci. Chvíli mžoural v temnotě a přemýšlel nad tím, jestli je mrtev a zda-li je mrtev, tak jestli je tohle nebe nebo peklo. Ležel....to poznal....ale kde ležel? Bylo to měkké....a taky teplé....na sobě měl také něco měkkého a teplého. Ulevilo se mu nad zjištěním, že má obě ruce. Vytáhl je na vzduch a ohmatával to na sobě. Po chvilce musel uznat, že leží v posteli. Už po letech zapoměl, jaká taková postel vlastně je. Pokrčil pravou nohu, levou nohu....nikde ho nic nebolelo, tudíž si ulevil nad tím, že je v jednom kuse. Sáhl si rozpálené čelo a nahmatal obrovskou bouli....alespoň našel ohnisko jediné bolesti na těle. Pokusil se posadit, ale mozkový skřet se zakousl tak mocně, že si raději s kňouráním a nadávkami opět lehl.
Moc si toho nepamatoval, vlastně si nepamatoval vůbec nic. Uvažoval, jak se mohl dostat do postele a kde to tedy je, na jakém zázračném místě, že se tu ta postel vůbec nachází. Také ho musel někdo do té postele dostat...musel ho i svléknout z šatů, neboť cítil, že je nahý jak ho pánbů stvořil. Náhle se ozval skřípot. Napřed tak jako vzdálený, poté přibližující....jako by někdo šel po starých, dřevěných schodech. Poté dunivé kroky po podlaze. Někdo otevřel dveře a vstoupil. Všudepřítomnou tmu razila slabá, petrolejová lampa. Jiřka dělal že spí.
Postava položila petrolejku na noční stolek vedle něj. Jiřka ucítil, jak mu sáhla na čelo. Rychle ji chytil za zápěstí, vyskočil z postele a zkroutil ji ruku za záda. Postava zajíkla, byla to ženská. Jiřka s ní praštil o postel, čapl lampu ze stolku a posvítil ji tak, aby viděl do obličeje.
Byla to vskutku ženská, tak čtyřicetiletá, obtloustlá, s malou pihou na bradě.
,,Kde to sem?!!“ zařval Jiřka. Neodpovídala, jenom třeštila oči a rychle oddychovala.
,,Mluv *píp*!!“ zařval znovu. Napřed měl za to, že to možná trošku přehnal....tedy když ji tak strašně vylekal. Ale ve chvíli kdy se i rozbrečela musel uznat, že to bylo opravdu moc.
,,Kde sou moje hadry?“ zeptal se už mírněji. Neodpovídala, jenom brečela.
,,Tam!“ vyhrkla nakonec a ukazovala prstem kamsi do rohu.
Jiřka tam přešel s lampou v ruce. Stála tam židle, na ní byly úhledně složené jeho kalhoty i košile. Vyprané a vyžehlené, to už dlouho nezažil, přes židli byl přehozený jeho kabát, umytý avšak stále děravý. Pod židlí stáli jeho boty, očištěné a namazané. Oblékl se, přešel znovu místnost a podíval se na postel, ta ženská tam už nebyla. Vyklouzl ven z pokoje a ocitl se v úzké chodbičce ústící v schody. Skřípot z toho, jak je scházel, by probudil celý barák. Na konci schodů se mu postavili do cesty dveře, když jimi prošel, dostal se do jakého si obýváku. Seděla tam ta ženská, co ji viděl nahoře. Seděla u jídelního stolu a při světle druhé petrolejky něco pletla. Nic neřekl a ona také ne. Všiml si kusu chleba a sýra na stole, přistoupil k židli a když si byl po chvilce jistý, že nebude mít žádných námitek, dal se s chutí do jídla. Jak jedl, poprvé se na něj podívala, měla zvláštní pohled, takový jako usměvavý a zároveň říkající něco o prdeli. Nebyla tak stará, v mládí musela být i hezká, trošku oplácanější ale na tom moc nezáleží.
,,Jak se jmenuješ?“ Zeptal se Jiřka, jen co dojedl.
,,Kateřina.“ odpověděla.
,,Bydlíš tu dlouho?“
Přikývla.
,,Kde to sem?“
,,V Krásném Buku.“
,,Tak se to tu jmenuje?“
Přikývla.
,,Jak sem se sem dostal?“
,,Našel vás starostův syn, doběhl pro pomoc. Přinesli vás sem místní chlapi, spolu s dcerou jsme vás umyly, já vám ještě vyprala oblečení. Mám vám povědět o všem, na co se budete ptát, až se vzbudíte.“
Jiřka se usmíval.
,,Kde je ta tvoje holka?“
,,S kamarády.“
,,Kolik jí je?“
,,Šestnáct.“
,,Prodáš mi jí?“
,,Ne.“ odpověděla jak kdyby byla zvyklá.
,,To byl jen fór.“ odvětil Jiřka, rozhlédl se po světnici. ,,Tak tady mám bydlet?“ optal se jen tak ze zvědavosti.
,,Ne, nemáte, máte se nahlásit u starosty, velký dům na návsi, tam to najdete. Přidělí vám nějaký dům, tedy, pokud tu chcete zůstat. Byl by velmi rád, kdyby jste zůstal, je nás tu málo.“
Jiřka přikývl. Dojedl kus chleba a tiše říhl. Zvedl se a zasunul židli. Beze slova odešel.
….........................................
Starosta Krásného Buku měl jenom malou kancelář, skromně vybavenou. Jiřka seděl na dřevěné židli před jednoduchým stolem, který než stůl připomínal spíše školní lavici. Místnost byla osvětlená petrolejkou, na špinavých stěnách oblepených tapetou s dětskými vzory, visely obrazy zobrazující střídajíc různé české památky s nahotinkami. Jiřka tam seděl, nudil se, třel podrážkou nohu lavice, což vydávalo nepříjemně vlezlý zvuk. Otevřely se dveře a vešel starosta.
,,Promiňte, že jste musel čekat!“ přešel svou malou kancelář a usedl na školní židli před Jiřku ,,Měl jsem nějakou práci, pochopte, není to tak malá vesnice.“
Jiřka přikývl.
,,Takže, pane...“ starosta se přitáhl a opřel lokty o stůl, podíval se Jiřkovi do očí přes své tlusté brýle. Ve světle petrolejky se mu pěkně leskla pleška.
,,...Když jste se vyboural, prohledali jsme vám auto i oblečení. Až na pár kartónů cigaret v kufru nemáte nic. Žádné doklady...prostě nic.“
,,To jsem všecko....tak jako postrácel....“ na to opatrně Jiřka.
,,A jak se tedy jmenujete? Nerad říkám lidem jenom pane.“
,,Já? Eeee...“ Jiřkovi problesklo hlavou, jestli mu říkat pravé jméno....i sem by se mohlo časem dostat to, že je hledaný. Nakonec to ale riskl s tím, že by to stejně neudržel dlouho. ,,Jiřka.“ odpověděl.
Starosta jen seděl a nic neříkal. Chvíli Jiřku jen tak pozoroval a pak se zeptal:
,,Tak to jste vy, co zdrháte před Principalem?“
Ta slova Jiřkovi trochu hnula žlučí. Pokoušel se, aby nebylo vidět, jak moc ho to vyvedlo z míry...ale asi se to moc nevedlo.
,,Já já....eeeee...no....jo.“
,,Víte pane Jiřka...“ načal starosta ,,Ve vězení se zprávy šíří rychle. Nejste to náhodou vy, co odpráskl kdysi dávno tu školu?“
,,Ne.“ odpověděl klidně, ale zato rázně ,,Byl to jen pokus, nic jsem tehdy neudělal.“
,,Ano ano jistě. Jste neviný, já přece vím.“ na to starosta s úšklebkem. ,,Chci jen říct, že se nemusíte ničeho bát pane Jiřko. My všichni tady v obci jsme na tom podobně jako vy.“
Jiřka se zatvářil nechápavě ,,Co?“ vypadlo z něj.
,,No.“ začal starosta ,,My všichni tady jsme se nějak provinili v New Prague, a poté i tady, ve vězení. Jsme vlastně taková kolonie vyvrhelů.“
,,Takže vám nebude vadit, když se tady na nějakou dobu zabydlím a....“ Jiřka svou větu nedokončil, starosta ho přerušil.
,,No....snad ani ne. Víte, máme to tady tak jako přerozdělené. Tenhle pěstuje zeleninu, tenhle seká dřevo, tenhle dělá chlast, tenhle zase nábytek....tenhle opravuje střechy....no a tak. Každý něco dělá a dělá to jen za to, že mu někdo jiný pomůže....chápete? No a když jedinec nechce dělat, tak ho prostě z obce vyhostíme.“
,,Aha....“ na to Jiřka. V tom Aha byla cítit nechápavost....skutečností však bylo, že to nechtěl, ba se i bál to pochopit.
,,Tak.“ zvolal rázně starosta a snad pro efekt ještě mávl rukou ,,A teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Co umíte.....nebo co byste tu chtěl tak jako dělat...?“
Jiřka si podepřel pěstí bradu a přemýšlel napřed nad tím, jak se z toho co nejlépe vymluvit a vypadnout odsud. Pak ho ale napadlo, že kdyby tu nakecal nějakou naprosto jednoduchou práci, u které se po něm vlastně vůbec nic nechce. Mohl by si tu žít v jakéms takéms blahobytu, kdy se pomalu zadarmo nají a dostane i postel ke spaní. Bohužel ale...neuměl plést svetry nebo třeba košíky....a z toho prý bolí prsty. Neuměl pěstovat kytky...což mu vždy připadalo jako činost pro buzeranty a neuměl ani třeba sekat kosou....
...tak jaké povolání si vybrat, aby mohl celé dny sedět doma, topit si v kamnech a jen se válet? Muselo by to být povolání na pohled složité, které on sám dokáže nějak ošmelit a zároveň to musí vypadat, že své řemeslo umí naprosto dokonale a zároveň to musí vypadat tak složitě, aby nikdo neměl námitek.
,,Doktor.“ vypadlo z něj.
,,Cože?“ zeptal se starosta.
,,Jsem doktor.“ opakoval Jiřka a doufal, že to zní alespoň trochu přesvědčivě.
,,To jako....ten pravej?“
,,Jo.“ na to Jiřka a ještě ždibec přesvědčivěji.
,,A jako....jaké zaměření?“ vyzvídal starosta dál.
,,No...však víte. Různě tak jako hlava a tělo....no a rentgeny a rezonance a kapačky a vrtačky a pilky a amputace a celiakie a cukrovka a rakovina a leukémie no a pak uši a nos....no a tak.“ oddychl si a tajně doufal, že to bude starostovy stačit.....neboť více slov už ve špitále nepochytil.
Starosta seděl a zaraženě koukal. Jiřkovi stékal po čele studený pot.
,,No to je úžasný.“ vyhrkl starosta. Z Jiřky jako-by spadl stokilový pytel cementu. Vypadal teď mnohem volněji.
,,Zavolám svého syna, ví, kde budete mít dům, odvede vás tam.“ pokračoval starosta úsměvně ,,Řekne vám co a jak, kde najdete bylinkářku....no, on bude vědět.....jo a až se tak jako zabydlíte, tak se stavte, páč mě tak jako píchá v boku. Chápete....“.
,,Naprosto.“ odsekl znalecky Jiřka a zvedl se.
,,No a samozřejmě pokud by se vám v tom domě nelíbilo....máme tady spoustu dalších, lepších....“ zkoušel to starosta. Tón jeho hlasu byl najednou mnohem přátelštější, než na začátku.
,,To je dobrý....zas tak dlouho se tu nezdržim...“ odsekl Jiřka ,,Zavoláte už toho svýho synátora? rád bych se někde vyspal.“
,,Ale jistě! Jistě! Jardóóó!!“ zavolal starosta, potom se podíval na Jiřku a šibalsky se usmál. ,,Pane...doktore.“
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
