Radiační zóna XII.
ID: #7094
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 10.05.09 14:51:05 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 145 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
,,Tak tedy.“ načal Páral, využíc malé příležitosti k archii si nalévajíc skleničku ,,Pane Pilharte.“
Otta seděl na židli a už jenom čekal, kdy mu zasvítí do obličeje lampičkou. Střídavě šilhal po Páralovi a Principalovi, jako by čekal, že na něj jeden z nich za chvilku skočí.
,,Vy říkáte.“ pokračoval Páral, jen co so sebe nakopl vizoura ,,Že víte, kde najdeme Jiřku.“
Otta přikývl.
,,Trvalo vám to...nu dobře. Kde se tedy zdržuje ten hajzl.“
,,Ječná ulice!“ vyhrkl stále nervózní Otta. Třásla se mu kolena, ale nedokázal to ovládnout.
,,Ječná....?“ na to zamyšleně Páral ,,Ta je kde? Ječná?...“ zadíval se na Principala, ten pokrčil rameny. ,,To je vlastně fuk....pak si to zjistíme.“ mávl rukou a znovu nalil panáka. Otto ho sledoval, div neslintal.
,,A jak vypadá? To víte...lidé se mění.“ pokračoval. Otta sebou cukl, jak byl vytržen ze svých myšlenek ohledně pití.
,,On je...vlastně pořád stejně. Je takovej....víc zarostlej. Má vlasy asi....podsať. No a je takovej dost jako..votrhanej.“
,,Aha...takže pořád stejně.“ na to Páral potěšeně. ,,Nicméně pane Pilharte....co s vámi?“
Otta polkl. Hlavou mu opět proběhla myšlenka o domovu, ženě a tak.
,,Já osobně...“ pokračoval Páral, stále si nalévajíc ,,...odjíždím do N.P. ještě dnes. To víte, nemám tu pořádně co dělat.“
,,A já...?“ zeptal se Otta co nejopatrněji.
,,Vy?“ usmál se Páral ,,Vás sebou vzít nemohu, to víte, mám k tomu své zjištné důvody. Pak to ještě mohu nechat na svých dvou mužích, co jsou tu se mnou.....tady Dobrev třeba odjíždí až zítra. Můžete se domluvit s ním....nebo víte co?! Zeptám se ho sám! Dobreve! Vezmeš sebou zítra tady pana Pilharta?“
Otta se otočil na Dobreva. Udělal to tak rychle, že si nestačil ani všimnout, jak Páral na Dobreva soustavně mrká. Nicméně Dobrev, těžko říci, jestli si vůbec něčeho všiml přes černé brýle a mizerné světlo, pouze párkrát nesouhlasně kynul hlavou.
Otta skoro až skokem vstal. Jako kdysi při výslechu se jeho židle odrazila jako živá. Převalil se přes stůl a pokoušel se dosáhnout na Párala.
,,KURVY TO NEMŮŽETE ZATRACENĚ AAAA!!!!!“
Přiběhli dva gardisté a spolu s Dobrevem ho během chvilky spacifikovali. Zrovna když Otta klečel na studené zemi a držel si zkrvávený nos, ozval se znovu Páral:
,,Pane Pilharte. To jste mi zrovna neudělal radost. Já bych váš odvoz samozřejmě nějak vyřešil, ale takhle....napíšeme o vás hlášení. To víte, útok na veřejného činitele se trestá docela přísně.....mám pocit že nějakými patnácti lety v zóně? No, ale vy to budete mít beztak na doživotí že?“ vstal se židle, obešel stůl než vstanul nad Ottou. ,,Můžete říct něco na svou obhajobu?“
Páralovi se líbilo dělat soudce, kterým nebyl. Bavilo ho rozhodovat nad osudy ostatních, hlavně když případný rozsudek neměl žádnou právní mez.
,,Parchanti...“ vypravil ze sebe Otta polohlasně. Poté ucítil náraz na žaludek a měl chvíli pocit, že se mu uvnitř obrací vnitřnosti naruby. Páral miloval, když si někoho mohl jen tak kopnout.
,,Veliteli!“ zavolal Páral. Principal na něj pohlédl jako zklamané štěně. To byla přece jeho výsada, volat Velitele.
Velitel vstoupil. Bylo to rychlé, neboť klečel přede dveřmi a poslouchal veškeré dění. Napřed přistoupil k Principalovi, poté nakonec k Páralovi.
,,Zavolejte stráže, ať si ho odvedou.“ zněl rozkaz.
,,Ale pane...“ na to Velitel ,,Všechny stráže jsem poslal před chvílí na večeři.“
Páral obrátil oči v sloup a vzdychl:
,,No tak si ho odveďte sám.“
,,A kam?“ zeptal se bezradný Velitel.
,,Já nevím prdele! Strčte ho k Bojdarovi!“
Velitel sklapl podpadky, pomohl Ottovi na nohy a držíc za límec ho dvedl. Páral počkal, než se za nimi zavřou dveře a obrátil se k Dobrevovi.
,,Běžte za nimi....kdyby se pokusil zdrhnout.“
Dobrev přikývl, otočil se a co nejtišeji za sebou zavřel. Principal jen bezradně stál. Rád by také něco dělal, ale nebyl patřičně zaúkolován. Jen pozoroval Párala, jak si balí do malé, kožené tašky své věci, tedy pero a nějaké desky.
,,Takže vy odjíždíte?“ zeptal se Principal.
,,Já ano, podám hlášení a pošlu ho výš....o spolupráci s vámi a tak. Myslím, že to nebude žádná sláva.“
Principal polkl. Ještě aby ho odvolali z funkce, to by mu tedy chybělo.
,,A co Jiřka? Nepošleme za ním někoho?“ zkoušel zachránit svou deputaci Principal.
,,Vy?“ uchechtl se Páral ,,Vy vypusťte Jiřku z hlavy. V téhle věci jste už nadělal bordel až až.“
Zaklapl svou tašku a odcházel z místnosti. Když otevřel dveře, ještě se na Principala otočil.
,,Dobrev s Vlnysem se o to postarají....akorát jim poskytnete pár svých lidí. Zlomte vaz.“
A zavřel za sebou.
Principal, stále oděn ve své spací košili a čepici s bambulkou, rozhodl se proto, že toho využije a půjde spát. Lehl si do své postele s nebesy a přikryl se sametovou peřinou, neměl chuť onanovat, takže za chvíli usnul.
…........................................
U hlavního vchodu do Hradu byl klid. Ostatní gardisté měli volno a nacházeli se na druhé straně Hradu v královské jídelně. Gardisté Malíček a Bukvice si vytáhli nejkratší sirku, a proto musejí zůstat tento den o hladu a hlídat hlavní vchod.
,,Zima co?“ pokoušel se Bukvice navázat hovor s Malíčkem.
,,Jo to je.“ přisvědčil Malíček.
(Ti dva si neměli co říct, jednoho sem poslali za to, že zranil svého nadřízeného a druhého za to, že osahával patnáctileté děvče, protože jelo ve čtvrtém patře New Pragueského metra na černo. Jeden byl mezi svými kolegy hrdina, ten druhý spodina, kterou každý nenávidí a zásadně se s ní nezná.)
,,Jsi rád, že jsi v gardě?“ zkoušel to dál Bukvice.
,,Jo.“ odpověděl Malíček, Bukvice rytmicky přikyvoval, potom se zadíval do země a zaujatě kopal do vyčnělé kočičí hlavy. Rozhodl se, že bude radši mlčet. Škvírou v bráně sem doléhalo jakési světlo. Bukvice si toho všiml a přistoupil k malým dvířkám, které jsou snad v každé hradní bráně a slouží pro pěší, otevřel je.
Viděl dvě světla nějakého auta, přibližovala se. Došlo mu, že je to Lada gardistů. V tu chvíli si neuvědomil, že auto někdo ukradl a že by měl okamžitě volat na poplach. Místo toho zavřel dvířka a zavolal na Malíčka:
,,Jede sem Lada, musíme otevřít!“ Malíček se na něj otráveně podíval. On se zase rozhodl Bukvici zásadně neposlouchat, proto jen odpověděl:
,,Si snad počkaj ne?!“
V tom se ozvala obrovská rána, Lada projela starou a trouchnivějící branou jako nůž máslem, kousky trámů a třísky letaly všude. Malíček zůstal v bezvědomí zaklíněný pod deskou jednoho křídla obrovských vrat.
Uzlíček projel chodbou na Hlavní nádvoří. Matně si pamatoval cestu a ještě k tomu mu v zorném poli mu vadil desátník Bukvice, přilepený ne předním skle, mermomocí se držíc stěračů s očima vykulenýma tak, že by mu měly každou chvíli vypadnout z důlků. Uzlíček prudce zabrzdil, Bukvice odletěl z kapoty a dopadl na zem před auto, ležel tam a držel se za nohu, schoulený do klubíčka. Uzlíček se znovu rozjel, auto dvakrát poskočilo.
Zajel ke zdi a zaparkoval. Chvíli s Jiřkou mlčeli, jako by čekali nějaké šrocování davů či salvu kulek.
Bylo však dokonalé ticho. Prolomil ho až Jiřka.
,,No co jsem ti vole říkal? Je to tu jak po morový ráně. Máme....já nevím, tak hodinu? než vylezou stráže z oběda a najdou tu nenápadnou díru v hlavní bráně...takže, ty! Najdi Bojdara, když ho nenajdeš, nic moc se neděje, podle mě je už stejně mrtvej....já! Půjdu najít Principala.“ Uzlíček nechápal, pokýval hlavou.
,,Na co vám bude pro boha Principal?“ zeptal se, jako vždy sarkasticky.
,,Mě bude stačit!“ řekl Jiřka, odemkl dveře a vyskočil ven.
…........................................
Principal se vzbudil. První myšlenka, co se mu prohnala hlavou se týkala toho, jak byl unavený, když si šel lehnout a jak je teď vyspalý, ač nespal moc dlouho. Odkryl peřinu, sundal si noční košili a oblékl se do kalhot a saka. ,,Jardíku!“ zavolal. Otevřely se dveře a z nich vykoukl Jardík. Usmál se. Principal si nasadil brýle.
,,Jdu pozorovat mraky, přines dalekohled.“
Jardík se usmál ještě více, neboť jeho pán během věty nepoužil jediné sprosté slovo týkající se jeho osoby. Zavřel za sebou a pomalu se odklopýtal chodbou pryč.
…........................................
Uzlíček byl naposled v Hradě před patnácti lety, to je dlouhá doba. Ještě k tomu byl při svých ne příliš obvyklých návštěvách voděn jen po pár galeriích.
Vyskočil na parapet jednoho okna v přízemí, bylo rozbité, rám se rozpadl jen co do něj trochu šťouchl. Skočil dovnitř a ocitl se v rozlehlé, špinavé místnosti. Krom šedých stěn a obrovských množství pavučin tu nebylo nic. Prošel ke dveřím na chodbu, kupodivu o poznání čistší. Svítilo se tady loučemi, to poznal podle začouzeného stropu. Podlaha, vykládaná hnědými dlaždicemi byla vytřená a vyleštěná. Pokračoval dál chodbou s množstvím dveří. Všiml si vyleštěných klik a natřených prahů, Principal byl opravdu pyntlich člověk.
Zaslechl kroky, podíval se na konec chodby, ale všude jen tma jak v pytli. Po chvilce si všiml slabého světla na konci. Otevřel hned první dveře co potkal. Nechal pootevřeno a čekal. Během chvilky uslyšel i kroky. Patřili jednomu člověku, což uvítal. Ve správném okamžiku prudce otevřel. Ozval se náraz dotyčného o dveře a následně i o podlahu, louč mu vypadla z ruky. Uzlíček ho kopl do boku, zkroutil ruku za záda a vytáhl dýku, jenž mu následně přitlačil na ohryzek.
Velitel nemohl nic dělat. Nezmohl se ani na slovo, natož volání o pomoc.
,,Hledám Bojdara.“ oznámil mu Uzlíček klidně. Velitel cosi zamumlal. Uzlíček uznal, že by měl trošinku přitvrdit, tak pokračoval: ,,Věřte pane, že bych vám moc nerad podřízl krk.“
,,Je ve sklepě!“ vyhrkl Velitel bolestivě.
,,Fajn.“ prohodil Uzlíček ,,Tak mě tam pěkně dovedete.“ volnou rukou pomohl veliteli vstát a s nožem, který mu přitlačil do zad, ho popoháněl kupředu.
…........................................
Jiřka neměl ani šajn, kde by měl principala hledat. Bloudil po chodbách, prohledával místnosti ale nikde nic.
Byla už půlhodina pryč.
Prohledal jedno křídlo, potom zjistil, že jestli chce prohledat další, musí přejít nádvoří, protože jiný vstup prostě není. Vylezl z okna a dopadl na kočičí hlavy. Jeho pohled upoutalo něco divného. Nějaký malý mužík, velice znetvořený, procházel přes nádvoří, na sobě měl jenom potrhané trenky a přes záda mu visel dalekohled
,,Dalekohled! Je to von!“ užasl Jiřka. Mužík se nervózně rozhlížel kolem, ale nezdálo se, že by si Jiřky všiml, jeho pohled upoutalo cosi na opačné straně, než Jiřka stál. Pak se zastavil a pohlédl kamsi nahoru. Znenadání začal ječet a rozběhl se. Jiřka stál a nechápal. Poté mu káplo do vlasů. Podíval se stejně jako ten mužík nahoru a po obličeji mu slezlo pár dalších kapek. Prší...a co má být? Napadlo ho. Nicméně se také rozběhl, neboť ho napadlo, že kam běží mužík, tam bude i to, co hledá. Všiml si dokonce, kam onen podivný člověk běží.
Jardík klusal dost neohrabaně, doslova mu překážely vlastní nohy, běžel a přitom strašně řval. Za chvilku ho Jiřka předběhl. Jardík si ho ani nevšiml, měl z deště mnohem větší hrůzu než z nějakého cizého chlapa. Jiřka vběhl do otevřených dveří, které ústili v loučemi osvícenou chodbu. Zpomalil na klasický, zato rychlý krok. Přitom uvažoval, kudy se vydat dál. Jardík tam vběhl jen tak tak, nezastavil se však, běžel dál, dokud nedohonil Jiřku. Ten si ho ani nevšiml. Jardík se napřáhl a ze všech sil praštil Jiřku dalekohledem přes hlavu. Ozvalo se křupnutí skleněných čoček, Jardík běžel ještě pár metrů a potom se zastavil a zahodil dalekohled. Jiřka, který po úderu spadl na zem, se zvedl a opřel se o stěnu. Podíval se na svou dlaň, kterou si svíral zátylek. Byla pokrytá krví.
,,*píp*!“ zařval, Jardík se k němu přisunoval, funěl a vztekal se. ,,Ty sráči!“ poznamenal Jiřka. Jardík vyskočil a svýma obrovskýma rukama sevřel Jiřkovi hlavu. Chtěl mu zamáčknout palci oči. Jiřka s ním házel ze strany na stranu ale Jardík se držel jako klíště. Sáhl do kapsy a vytáhl placatku. Boj na chvíli přehlušil rámus rozbitého skla. Nakonec ho Jardík přece jen pustil a sesul se bezvládně na podlahu. Držel se za břicho, ze kterého mu trčila horní strana skleněné láhve. ,,Svině!“ zařval Jiřka a kopl svíjejícího se Jardíka do obličeje. Jardík pustil zbytek placatky a za chvilku se již nehýbal vůbec. Jiřka vytáhl placatku a v duši plakal nad vším tím rozlitým pitím okolo...nicméně alespoň měl alespoň nějakou zbraň, kdyby ještě někoho potkal. Prsty si promnul oči, zvedl se a pokračoval dál. Ušel jen pár kroků, když ho něco napadlo a otočil se zpět.
…........................................
,,Doufám milý pane, že jste s panem Bojdarem zacházeli v rukavičkách, jinak si to vy sám odskáčete!“ oznámil Uzlíček veliteli, ten nervózně zakašlal. Dovedl ho někam do sklepa, prošli pár chodeb a stanuli u dveří. Byly to velké, kované dveře bez kliky, byla tam jenom klíčová dírka.
,,Klíče!“ přikázal Uzlíček.
,,Nemám.“ odpověděl Velitel a zadíval se do země....nijak zkoumavě, prostě se jen zadíval do země. Aby od ní obrátil pohled zpět ho donutila až špička Uzlíčkova nože, jenž ještě nepříjemněji zatlačila do jeho zad. Sáhl do kapsy a sevřel klíč v dlani. Uzlíček ho pustil z nepříjemného sevření a nastavil pro klíč dlaň. Velitel se však k nějakému předávání neměl, šilhal ze strany na stranu jako důchodce v tramvaji.
,,Dejte mi ho.“ řekl klidně vrah.
Za dveřmi někdo hlasitě zasténal.
Velitel mu hodil klíč kamsi na prsa a čekal na moment, až se ho Uzlíček pokusí zachytit. Jakmile se stalo, odstrčil ho a upaloval chodbou pryč. Uzlíček se naštěstí rychle vzpamatoval, běžel za Velitelem a dostihl ho krátce před tím, než stihl vyběhnout na schody.
Uzlíček se napřáhl a hodil....
...vzduchem to zasvištělo....
….a Velitel se skácel jak široký, tak dlouhý.
Nebyl však mrtvý, to vrah zjistil, když z něj vytahoval svou dýku. Vzpomněl si tehdy na jednu knihu. Byla také o nájemném vrahovi jenž vždy zabíjel své oběti dvěma ranami. Jedna do prsou - jako trest a druhá do hlavy - coby rána z milosti. Velitel však neměl to štěstí, Uzlíček neměl pistoli. Hluboké bodnutí do zátylku....to byla jeho rána z milosti.
Jakmile se Uzlíček otočil, čistíc svou kudlu, čekalo ho druhé nemilé překvapení....a to v podobě Dobreva. Který stál před otevřenými dveřmi a překvapivě neměl ani své brýle. Nebyl však sám. Je třeba počítat i Ottu, který mu dělal terč a to silně nedobrovolně, když tedy počítáte pistoli, kterou mu držel Dobrev u hlavy.
,,Zahoďte ten nůž!“ přikázal Dobrev.
,,Jinak co?“ otázal se vrah blížíc se k němu rozvážnými kroky.
,,Jinak ho zabiju!“ zahrozil Dobrev a ještě víc přitlačil hlaveň, aby to vypadalo důvěryhodně.
,,Pro mě za mě.“ poznamenal Uzlíček a usmál se.
,,Vidíte pane Pilharte? To máte kamarády!“ zazubil se Dobrev. Otta se nezmohl na slovo. Slzy pokory a strachu se mu v obličeji mísily s potem a krví.
,,Já toho člověka neznám.“ ujistil ho Uzlíček, již nebezpečně blízko. ,,Jdu si pro pana Bojdara.“ dodal.
Jak se zdálo, tato slova vyvedla Dobreva z rovnováhy. Na okamžik zašilhal do cely vedle. Možná uvažoval nad tím, že se tam postupně s Ottou přesune, možná ne. Nicméně nikdo nedokáže řádně vysvětlit to, jak se nakonec zachoval. Odstrčil Ottu.
Již narovnával pistoli aby vystřelil.
Uzlíček se sklonil a spodním hodem poslal dýku.
Dobrev vystřelil....
Uzlíček se k němu rychle přiřítil a uštědřil mu přímou ránu pěstí na oko. Jen co dopadl na zem, přidal i pár kopanců. Dobrev upadl do bezvědomí, Uzlíček mu vytáhl z ramene svou dýku litujíc, že netrefil hlavu. Až poté si všiml Otty, který ležel na zemi a nehýbal se, otočil ho. Až poté si vzpomněl na to, že Dobrev vystřelil. Ale bohužel pro Ottu, netrefil toho, koho chtěl. Otta skončil s velkou krvavou dírou v temeni, kolem se začala tvořit tmavě rudá louže. Uzlíček mu zatlačil oči, chvíli nad ním klečel a přemýšlel, co to bylo za člověka.
Uslyšel z cely zasténání.
Zvedl se a prošel dveřmi dovnitř. Byl tam Bojdar. Akorát zmlácený k nepoznání. Ležel na kupě sena v rohu. Uzlíček mu pomohl na nohy ale zdálo se, že je má zpřelámané. Bojdar se do něj zavěsil a s obtížemi opustili celu. Rozhodl se, že se raději nebude Bojdara na nic ptát.
…........................................
Principal seděl za svým stolem. Čekal na Jardíka. Byl od přírody netrpělivý.
,,Kde si ty nemehlo?“ brblal si pod vousy. Venku přestalo pršet a proto chtěl využít příležitost a pozorovat své mraky, zbožňoval své mraky.
Uslyšel kroky, podíval se směrem k dveřím. Objevila se tam Jardíkova tvář a dole noha, jako kdyby se bál toho, co uvidí v sále a tak to tam napřed prozkoumává jako zvědavý pes.
,,Ty kreténe!“ zařval Principal kráčejíc rychle ke dveřím ,,Víš jak na tebe dlouho čekám?“
Byl skoro tam, když se ozval jemu známý hlas.
,,Ne tak dlouho, jako já na tebe!“
Do místnosti vběhl Jiřka, v jedné ruce držel Jardíkovu useklou hlavu a v druhé nohu.
,,Safra!“ zařval Principal, než ho Jiřka praštil do tváře Jardíkovou bradou. Jakmile se složil na zem, zahodil Jiřka obě části těla a vrhl se na něj, chytl ho za límec a mrskl s ním o stůl. Principal byl kost a kůže, nebyl moc vážný problém, ho někam odvléknout. Jiřka vyskočil a přitlačil mu koleno na hruď, klečel na něm a škrtil ho.
,,Tak co Smetano?!! Užíváš si svojí moc ty jeden hajzle?!“ zařval, vytáhl rozbitou placatku, vhodně ji otočil a tím nejdélším střepem odstrčil Smetanovy brýle na podlahu ,,Safra!.....pamatuješ zmetku?!! Pamatuješ, jak jsme se tomu tvýmu SAFRA všichni řehnili?!! Co mi k tomu řekneš?! Snad ne SAFRA!!!“ Jiřka zvedl tvář vzhůru a zasmál se. Principal zůstal tichý a nehýbal se, avšak nedá se říct, že by byl klidný, koulel očima ze strany na stranu a rozhlížel se po někom, kdo by ho zachránil. ,,Nebo ten dalekohled?! Ty ses přece vždycky rád díval na hvězdy, měls ten posranej dalekohled vždycky postavenej v kabinetě!!“ Jiřka mu projížděl střepem po čele ,,Nepřej si vědět, co s tebou všechno provedu.....hovado.“ řekl klidně ,,Ten tvůj malej dalekohledovej poskok bude proti tobě fešák!“ Smetana se pokusil zvednout ruku, sám nevěděl proč, byla to asi přirozená reakce, když ho svědělo čelo od toho střepu, zvedl ruku jen o kousek.
,,Tak tohle ne!!“ zařval Jiřka a bodl mu střep doprostřed dlaně, načež se onen kousek skla oddělil od zbytku placatky a zůstala mezi ničím, Smetanovou rukou a asi centimetrovou hloubkou ve stole. Pricipal řval a cukal sebou jako raněný pes. Jakmile se pokusil jen se natáhnout ke zraněné dlani, Jiřka ho praštil do obličeje tak silně, že vyprskl proud krve. ,,Co to tady na mě zkoušíš *píp*?!!“ zařval znovu Jiřka, chytl Principala za límec a přisunul si ho blíž ,,Z tohodle se nevyvlíkneš sráči! Tvoje stráže si teď cpou nácka, a než se vrátěj, můžu si stebou dělat, co se mi zachce!“ znovu Smetanu praštil, tentokrát do druhé strany tváře. Vzal ho za raněnou ruku a silně s ní cukl, Smetana zase řval, neboť ač již nebyl připevněn ke stolu, rána ho o to více bolela.....a hlavně citelně víc krvácela. Jiřka slezl a shodil ho ze stolu, chvilku do něj kopal, potom ho vzal za nohy a táhl pryč.
…........................................
Zazvonil zvonec. Garda se jako jeden muž zvedla od stolů a opouštěla místnost. Muži se tvářili různě, někteří unaveně, někteří naštvaně a někteří jako někdo, kdo nestíhá dlouhý běh na toaletu. Garda měla dost příslušníků, asi sto. Bydleli ve dvou místnostech v západním křídle, měli tam palandy se třemi lůžky nad sebou, což mělo nevýhodu jen tehdy, pokud gardista v posledním patře palandy trpěl urologickými problémy. Teď se měli vrátit do svých pozic po Hradě a dávat pozor na případné rebely nebo útočníky zvenčí.
…........................................
Uzlíček zaklapl zadní dveře Lady, kam uložil Bojdara. Slyšel kroky, moc kroků. Sáhl pro své cibulovky, čtvrt na osm. Nebude trvat dlouho a všimnou si buď jeho, nebo té mrtvoly dole. Pokud již ovšem ten v té cele neřve o pomoc na celé kolo.
Přemýšlel, co má dělat. Jiřka nikde, stráže se přemisťují zpět na své pozice, mohli by ho chytit, ale to bylo to poslední, nad čím teď přemýšlí, musí vzít sebou Jiřku, neboť ten ví, kde je nemocnice. Ale potom chytí i jeho, najdou Bojdara a zabijou je všechny tři.
Netrvalo to ani dlouho. Rozběhl se a jedním skokem se dostal na parapet okna v přízemí, proskočil dovnitř. Stráže byli blízko, cítil je na každém kroku. Upaloval Hradem, jak mu nohy stačily. Nevěděl, kde Jiřku hledat, nevěděl, kde by se mohl Jiřka nacházet, nevěděl vůbec nic.
…........................................
Jiřka sestoupil do přízemí, loktem vymlátil jedno okno, strčil do něj Smetanu a shodil ho dolů do nádvoří. Vystoupil na parapet a skočil za ním. Docela ho překvapilo když zjistil, že je přesně na tom nádvoří, kde zaparkovali. Odtáhl Smetanu k autu, otevřel páté dveře kufru aby se následně ujistil, že je na Smetanu úložný prostor moc malý. Nicméně kufr byla rovná plocha oproti stropu, tudíž by neměl být moc velký problém ho tam posadit. Vzal ho pod pažemi a horko těžko si ho nasměroval zády dovnitř. Nakonec ho tam jaksi taksi vtěsnal. Nohy mu napasoval až koleny pod bradu. Trochu ho praštil do hlavy, jak kufr zavíral. Jak obcházel auto, aby se dostal ke svému místu, všiml si Bojdara, dost ho to překvapilo. Větším překvapením však bylo, když usedl na místo spolujezdce a Uzlíček nikde. Vystoupil zase ven a rozhlížel se. Nikde nic.
Náhle začala ječet siréna, taková ta, co ječí při leteckém útoku nebo nějaké havárii. Za chvilku zas zmlkla. Z hradu byl slyšet nějaký randál, nějaké křiky, poté i výstřely. Jiřka vlezl zpět do auta, tentokrát však na místo řidiče, hodil tam zpátečku, vycouval, otočil auto a zastavil, čekal. Randál pokračoval ještě asi minutu a poté umlkl, až podivně umlkl, kdyby se z toho Uzlíček dostal, rozhodně by pak takové ticho nebylo.. Jiřka pokrčil rameny a rozjel se směrem k východu.
Uzlíčka nezabijou, tím si byl skoro jistý. Ubrání se dost dlouho na to, aby jim došlo, že je jejich hlavní šéf pryč. Možná ho zraněj, nebo přizabijou ale rozhodně s nějakou tou popravou počkaj. Budou z něj chtít vymlátit informace. Ne, nezabijou ho, tím si byl jistý.
Bojdar za ním potichu sténal.
…........................................
Uzlíček byl připoután na židli uprostřed Vladislavského sálu. Stráže mu dali trochu zabrat, dopadlo to tak, že jich pár dostal, ale proti tomu počtu neměl šanci, takže ho zbili a připoutali tady. Po nějaké době se tam ukázal ten, kterého dostal dole ve sklepení. Měl černý oblek a černé brýle, což možná mělo zakrýt ten hrozný monokl, co mu udělal. Jeden rukáv saka mu visel naprázdno, ruku měl zavěšenou přes rameno na břiše. Zatím mu byl sympatický. Byl stejně malý jako on, měl stejné oblečení jako on a jak se zdá, moc mu to nemluví. Chlápek chvilku mluvil s nějakým důstojíkem z gardy. Ten nakonec odešel a ocitli se tu sami. Dobrev k němu přišel, nesl si druhou židli. Usadil se asi metr od něj.
,,Tak tedy...“ začal ,,Vy se jmenujete Přemysl Uzlíček ....souhlasí?“
Uzlíček přikývl.
,,Byl jste sem poslán teprv před pár dny...no...stihl jste toho hodně. Únos principala a k tomu ještě údajně pomáháte hledanému kriminálníkovi... a jak jsem právě slyšel, tak i zabití vrchního důstojníka gardy....to nevypadá dobře.“
Přísně se na Uzlíčka podíval, ten se na něj usmál. Ta kultivovaná mluva, ten chlap se mu líbí.
,,Říká se o vás, že jste nájemný vrah....a prý i dobrý“ pokračoval Dobrev.
Uzlíček přikývl.
,,Prý jste provozoval své řemeslo dlouhá léta a nepřišlo se na to.“
Uzlíček přikývl.
,,Věřte pane Uzlíčku.“ změnil náhle tón hlasu Dobrev a počal se zvedat ze židle ,,Nebudu vás nějak mučit, nebo z vás páčit informace, mě na vás nezáleží, mě upřímně štve tato díra v tom horším slova smyslu. Za prvé jsem utrpěl zranění, což mi podle směrnic doslova přikazuje odjet zpět...a za druhé, pokud je Principal mrtvý, nemám již od koho dostávat rozkazy.“
Uzlíček přikývl, Dobrev se otočil a odcházel.
,,Co se tedy bude dít pane?“ zeptal se ho Uzlíček. Dobrev se zastavil, nebyl zvyklý, že mu zločinec vyká, nebyl zvyklý na takovýhle druh zločince. Chlápek, co nosí oblek, kravatu a košili bez jakékoliv poskvrny, která je teď ovšem trochu zakrvácená, protože se do dotyčného pustili stráže, podle něj není zločinec, odmítal si to přiznat, ale ten Uzlíček měl něco do sebe. Otočil se.
,,Bude vás soudit nezávislá komise, kdo v ní bude, o tom nic nevím, nezajímalo mě to.“ Nakonec přece jen odkráčel pryč. Jen co vyšel ven ze dveří, automaticky vyběhli dva gardisté, kteří Uzlíčka odvázali ze židle a odvlekli pryč. Dovedli ho do podzemí, prošli pár chodeb, přišli k velkým, kovovým dveřím bez kliky. Odemkli a strčili ho dovnitř. Moc světla tam nebylo, nějaké to seno a pár krys. Uzlíček věděl, co je to za celu, tady seděl Bojdar.
…........................................
,,Theo?“ otázal se na prázdno Bojdar z lůžka. Mohl mluvit, protože mu sestra obvázala hlavu jenom od nosu nahoru. Až v nemocnici se přišlo na to, že mu vypíchli oči.
,,Teď nemluvte.“ na to tiše Jiřka a sedl si na kraj postele.
,,To sem dopad co?“ řekl Bojdar. Vždy když promluvil, tak bylo vidět, že přišel o všechny zuby....sem tam zbylo jen pár jejich kousků. Bojdar kvůli tomu citelně šišlal.
,,Jo to jo....kdo to udělal?“ zeptal se Jiřka.
,,Takovej malej, v obleku, ta svině.“
Jiřka sklopil k zemi, nevěděl co říct.
,,Co Principal?“ otázal se Bojdar.
,,Je mrtvej.“ odpověděl Jiřka.
,,To ty?“
,,Jo. Zabil sem ho.“ zalhal Jiřka. Byli zticha, to prolomil až Bojdar.
,,Theo?“
,,Jo?“
,,Co Uzlíček?“
,,Zajmuli ho.“
Bojdar se odmlčel.
,,Musíš ho zachránit.“ řekl po chvíli. Jiřka přikývl.
,,Theo?“
,,Jo?“
,,Zabij mě!“
Jiřka nic neřekl. I když v jedné ruce již držel injekční stříkačku. Před tím totiž potkal na chodbě Ratlíka a pod různými výhružkami ho z ní dostal. Jenom nečekal, že si o to Bojdar sám řekne.
,,Nejste na tom tak zle....“ zkoušel se vymluvit.
,,Jsem slepý Theodore. Krom toho mám ruce a nohy na kaši a dost pochybuju, že jsou tady tak dobří, aby to zpravili.“ Jeho hlas zněl smířeně. Z koutku mu stekla dlouhá slina, Jiřka vzal ubrousek ze stolku a utřel mu ji. Být Jiřka na jeho místě, asi by se klepal strachy.
,,Vím, že máš nějakej jed.“ řekl znenadání Bojdar. Jiřku to trochu vytrhlo z rovnováhy, střídavě se díval na Bojdara a na stříkačku.
,,Ale....jak víte...?“ vypravil ze sebe.
,,Znám tě jako svý boty. To bys moch vědět.“ na to Bojdar a usmál se. Poté se odmlčeli, trvalo to asi minutu. Nakonec se ozval zase strýc.
,,Tak už?“ znělo to doslova netrpělivě. Jiřka se zvedl, vzal Bojdarovu paži a píchl mu do ní jehlu. Po celou dobu, kdy mu do krve vstupoval jed, byl Bojdar tiše a napjatý, jakoby ani nedýchal.
,,Bude to trvat dlouho?“ zeptal se nakonec.
,,Tak deset minut, je to klidný, usnete a potom už nic.“
,,Děkuju ti.“
,,Není za co.“
,,Tak už jdi....ať nemáš zase problém kvůli každý ptákovině!“ Rozkázal strýc a ukázal prstem tam, kde předpokládal dveře. Jiřka se zvedl a odešel.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
