Radiační zóna XI.
ID: #7092
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 10.05.09 14:41:30 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 179 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Otto seděl na posteli a obědval. Jídlo bylo dobré, moc dobré, čočka s kukuřicí mu vždycky chutnala. Sestřička-čekatelka Vyhlídalová seděla u jeho postele a krmila ho.
,,Sestro?“
,,Ano pane Pilharte?“
,,Co je s tím klukem, co před tím ležel tady vedle?“ podíval se na prázdnou postel vedle sebe.
,,Jo ten, ten umřel.“
Otto polkl, znovu zhltl nabízenou lžíci. Otevřely se dveře a vstoupil Jiřka, Otto, jen co ho zahlédl, vyplivl sousto čočky a kukuřice na peřinu, otevřel ústa ale nebyl schopen nic říct. Jiřka si toho pravděpodobně nevšiml.
,,Zdravim! Mám tady ovázat ňákýho týpka.“ řekl nervózně.
,,Koho?“ zeptala se Vyhlídalová udiveně.
,,Někoho mám ovázat...prej pokousanýho...a tak...“
,,Ach tak. Ten zemřel. Ráno.“ na to sestra smutně, vzala papírový ubrousek a utírala to, co Otta vyplivl.
,,Aha. Kurva...to je bordel.“ poznamenal Jiřka. Pozoroval sestřino pozadí, jak se natáhla nad postel. Následně ucítil, jak na něj Otta zírá. Rozhodl se mu to oplatit.
Náhle mu výraz tváře ztuhl jak kus ledu. Oba na sebe nějakou chvíli zírali. V místnosti byjste uslyšeli spadnout i špendlík.
,,Sestro....“ řekl nepřítomně Jiřka
,,Ano pane kolego?“
,,S tímhle si vystačím....můžete odejít.“ Vyhlídalová na něj nechápavě pohlédla, což ji Jiřka neopětoval.
,,Nerozumím....“ načala sestra odmítavě.
,,Vypadnete? Hned?“ na to Jiřka, stále nepřítomně a stále, aniž by na ni pohlédl. Vyhlídalová se chvíli ani nehla, nepobírala, přesto se nakonec zvedla a odešla. Jen co za ní zapadly dveře, Jiřka vyrazil jak střela. Otta nestačil ani ceknout, a už ho svíral pod krkem.
,,CO, TADY, KURVA, DĚLÁŠ?!!!“
Otto koulil očima ze strany na stranu.
,,Poslali mě sem.“ řekl přiskrceně.
,,Za co!“
,,Vražda....“
Jiřka ještě více sevřel Ottův krk. Otta zčervenal.
,,Co mi to tu povídáš! NO?!! Ty jeden debile! TY! Bys nebyl schopnej ani zabít kuře!!“
Otta se pokusil něco odpovědět, ale vyloudil jen pár hrdelních skřeků. Jiřka ho pustil a sedl si na to místo, kde seděla před malou chvílí sestra. Otta kašlal, držel si bolavé hrdlo a prohlý nad peřinu se pokoušel nadechnout. Jiřka mu pomohl pár údery do zad. Nakonec si Otta zase lehl a jen příležitostně pokašlával.
,,Seš magor....víš to?“ pronesl na Jiřkovu adresu a opět zakašlal.
,,Jo....“ odpověděl Jiřka, sáhl pod plášť pro cigarety a když si připaloval, tak dodal koutkem úst ,,A teď pravdu.“
,,Co....?“
,,Pravdu povídám! Nebo mi chceš namluvit, že TEBE sem poslali za vraždu?! To na mě nezkoušej!“
,,Jsem tu kvůli tobě....“
,,Kvůli mě?! Nepovídej!“
,,Z vraždy mě jenom obvinili...ale mám tě tu najít kvůli nim.“
,,Jakým ,,jim,,?“
Otta neodpověděl, rozkašlal se. Jiřkovi rázem došlo o co jde. Vzpomněl si na toho policajta před chvílí na chodbě. Nebýt toho setkání s Ottou, nezapoměl by tak rychle.
,,Voni po mě jdou...?“ zeptal se Otty tak, jako-by sám ani té otázce příliš nerozuměl. Otta několikrát přikývl.
,,Voni...čet sem to v novinách...uch...přehodnotili tě....uch...nová komise a tak...uch uch...chtěj tě po...uch...popravit...uch...“
,,Si dělaj kozy....“ řekl Jiřka tak potichu a nepřítomně, jako nějakou nahlas vyřčenou myšlenku. Zvedl se a nervózně procházel po pokoji.
,,Ten Bojdar....bordel....“ uvažoval.
,,Bordel...???“ podíval se na něj Otta tázavě.
,,DRŽ!...“ vyštěkl Jiřka a pokračoval. ,,Bordel....policajt na chodbě...von.....prdele....“ zastavil se a pohlédl zděšeně na Ottu ,,Maj mě v hrsti...“
,,Chytli mě v New Prague.“ načal Otta, kašel ho jak se zdálo již přešel. ,,Odvezli mě do basy, kde mě vyslíchal nějakej polda...“
,,Měl pásku přes oko?“ skočil mu do řeči Jiřka. Sedl si zpět na židli a podebral si dlaní čelo.
,,Co?“
,,Měl pásku přes oko?“
,,Ach tak...jo, to měl.“
,,Prdele...Páral.“ na to Jiřka nešťastně.
,,Jo, tak se jmenoval.“
,,Jak tě maj najít....potom...?“
,,Mám se stavit u Patricije...“
,,Principala.“
,,Jo...Principala.“
chvíli mlčeli, potom si to Otto uvědomil.
,,Ale můžou tu bejt ty dva.“
,,Jaký dva?“
,,Vlnys a Dobrev, ty dva mě sebrali na ulici a vodvezli k tomu poldovi....kdyby mě chtěl kontrolovat, poslal by určitě ty dva.“
,,Jak vypadaj?“
,,Ten jeden je malej, druhej velkej, oba nosej vobleky a černý brejle.“
Jiřkovi zablýsklo v hlavě ,,A ten velkej, nemá náhodou plešku? Viď že ne?“
Otto přikývl. Jiřka se rychle zvedl ze židle a odhrnul peřinu z jeho postele.
,,Co je?!!“ zařval Otta.
,,Musim vypadnout! A ty! Pudeš se mnou!“
,,Proč!?“
Jiřka neodpověděl. Chytl Ottu za ruku a doslova ho vystrčil z postele. Ten se ani nestačil obout a vyběhli na chodbu.
Proběhli pár chodeb, schytalo to několik stolků s nástroji, jídlem nebo povlečením. Do cesty se jim připletl i jeden vozíčkář, však von ho někdo zas posadí. Také srazili pár pacientů a pár doktorů.
Nicméně se nakonec ocitli v personální šatně.
,,Najdi si tady boty! A dělej!!“
,,To je jako ukrást...?“ zaprotestoval zadýchaně Otta.
,,DĚLEJ!!“
Když konečně našel svou velikost, která odpovídala pouze jednomu páru ošoupaných a na místech i děravých tenisek, přibral k tomu i ošoupanou a místy děravou bundu. Jiřka ho opět čapl za ruku, rozrazil vchodové dveře nemocnice a bežel z folimanského kopce dolů. Otta za ním pouze bezvládně vlál.
,,Promiňte sestro.“
Sestra, jenž měla zrovna službu na informacích v bloku A, významně a s určitou dávkou despektu pohlédla Vlnysovi do tváře.
,,Ano pane?“
,,Hledám blok F, mělo by to být někde tady.“ pravil Vlnys, utírajíc si pot z čela a ve skrytu duše nenávidějíc svůj teplý, černý oblek hodící se leda tak někam na Sibiř.
,,Ale pane...ten je úplně jinde.“
,,To vím.“ odpověděl Vlnys, ještě stále trpělivě.
,,Musíte takhle dál tou chodbou, potom v chodbě B....vlastně ne, chodbu B vynechte, jděte do chodby C, pak na chodbu D a dejte pozor, protože se tam křižuje s E F G H CH a J....potom chodbou CH...pardon, chodbou F jděte na konec. Tam je schodiště do chodby O, z chodby Q, odtamtud je zase schodiště, ale dolů, je tam kantýna...kdybyste chtěl třeba kafíčko. No a z chodby Q....“
,,Počkat!“ zarazil ji Vlnys ,,Říkala jste, že z té chodby D je křižovatka do eF.....není to ono?“
,,Ach tak....ne ne. To je jen chodba...vy musíte do bloku. A ještě něco, jaké číslo je chodba, kterou potřebujete?“
,,Číslo...?“ na to Vlnys nechápavě.
,,Ano...je tu totiž F1 F2 F3 F4 F5 F6 F7.....do té poslední nechoďte, tam jsou sály.“
,,Ježiš....“ zabědoval Vlnys s očima obrácenýma v sloup.
,,Tak tedy...“ pokračovala sestra úsměvně ,,Kantýna na Q, ano? A dál na R a tam je zase další sesterna a tam se když tak zeptejte.“
,,A nemohla byste mi namalovat plánek.“ zkoušel to Vlnys prosebně, s očima jak pes, co zahlédl sušenku.
,,Když já nemám papír....“
,,Tak tedy...děkuju.“ řekl a otočil se zády k odchodu, neušel ani dva kroky, když za sebou uslyšel sestru.
,,Ale mohl byste jet výtahem.“
Otočil se a vrhl na ní pohled se směsí udivení a nenávisti.
,,Tady je výtah?!“
,,Ano tady...“ ukázala sestra na velké, železné dveře hned vedle svého stolu. Vlnys nic neřekl, ale hluboko uvnitř nadával jak italská žena.
,,Mám pocit, že hned druhé patro je blok F.“ to ještě zaslechl, než vběhl dovnitř. DALŠÍ ZRADA! To ho napadlo, když uviděl panel pater s římskými číslicemi. Brzo se však vzpamatoval a konečně zmáčkl druhé patro.
Jiřka s Pilhartem doběhli k domu v Ječné ulici. Otta zakopl o výstupek na chodníku a jak široký, tak dlouhý se rozmázl na zem. Jiřka mu pomohl se vyškrábat na nohy. Vyběhli dle svých možností schody a jen co za nimi zapadli dveře bytu, sebou Otta praštil znova, tentokrát definitivně. Choulel se na zemi jako epileptik a lapal po vzduchu jak kapr na suchu. Jiřka na tom byl o poznání lépe, neboť ještě došel ke své sedačce. Sáhl do kapsy a zapálil si cigaretu. Po prvním šluku se rozkašlal, potom si šlukl znovu a už to bylo lepší.
,,Proč...proč jsi mě vzal sebou?“ zeptal se Otta, jen co nabral dech.
,,Protože.....“ začal rychle Jiřka a stejně rychle se zarazil. Přemýšlel, jak nejlépe zformulovat odpověď. ,,....víš, ty jsi mě tam uviděl. Abych pravdu řek, nevěřím ti. Je lepší, když půjdeš se mnou, než aby si tě tam našel ten policajt.“
,,Ale....“ začal Otta ,,Když mi nevěříš.....zabiješ mě?..“
,,Ale prd vole. Proč jako? Co ti slíbili za to, když mě najdeš?“
,,Že mě pošlou zpátky...“
,,No vidíš! Prd tě pošlou! Nechaj tě tu shnít!“
,,Ale Páral říkal....“
,,Páral je kretén!!...poslyš, vzal jsem tě sebou, abych ti tohle řek, jasný? Oni ti nic nedaj, oni tě tu prostě nechaj. Nikdy nikoho odsud nikdy nikdo nedostal. Takže...nechoď za nima a máš to.“
,,Theodore?“ Jiřka sebou škubl, už dlouho mu nikdo takhle neřekl, jenom Bojdar a ten to myslel vždycky jen tak z prdele.
,,Co jsi tady dělal? Ty dva roky, co tu seš?“
,,Já....noooo...“ začal ještě stále šokovaný Jiřka. ,,Tak různě...napřed jsem živořil, no znáš to....pak jsem....pořád živořil. No a pak jsem našel Bojdara, to je takovej strejc...to je fuk. No a pak jsem se s ním pohádal, tak jsem si sehnal flek ve Špitále....no a pak jsem se s ním udobřil....furt jsem dělal ve špitále. No a teď je Bojdar...nevím...asi mrtvej. Flek ve Špitále už taky nemám. Takže vlastně, když se nad tím takhle jako zamyslím....tak vlastně zase živořím....“
,,Aha....“ na to Otta trochu zklamaně. ,,A tenhle byt je tvůj?“
,,Tohle?“ na to Jiřka, prohlížeje si jakoby překvapen svůj byt, ve kterém vlastně nic k prohlížení není. ,,Vlastně jo...nevím, já tu prostě jen bydlím.“
,,Aha...“ na to Otta, stále zklamaně. Poté se natáhl na zem a zavřel oči. Jiřka si zapálil další cigaretu. Bylo ticho jako v hrobě. Sáhl do kapsy a nahmatal placatku. Měl z toho radost, neboť se bál, že ji po cestě někde ztratil. Zhluboka si přilnul. Tohle měl rád, jenom takhle sám sedět, chlastat, kouřit a nemuset s nikým mluvit. Chvíli pozoroval spícího Ottu, pozoroval ho dostatečně dlouho na to, aby si něco uvědomil. Zvedl se a co nejtišeji odešel .
,,Promiňte sestro.“ načal Vlnys, upocený, unavený a už jen tak tak držejíc vztek na uzdě. S rukou předem sevřenou v pěst, kdyby náhodou dotyčná řekla něco, co nechce slyšet.
,,Ano...?“ otočila se na něj překvapená sestřička-čekatelka Vyhlídalová, jenž nevěděla, jestli dřív věnovat pozornost jemu, nebo prázdné Ottově posteli v pokoji, před kterým teď stála.
,,Hledám blok F.“ oznámil ji Vlnys unaveně. Napřed ho jakoby nevnímala, poté se jedna strana myšlenek přesunula z jedné poloviny hlavy na druhou a odpověděla:
,,Stojíte v něm.“
Vlnys se natáhl, viditelně i slyšitelně si odychl, čemuž dodalo na efektu i potření zpoceného čela a prohlásil:
,,Skvěle!“ ...a to velice nadšeně.
,,Promiňte...“ omluvila se mu a obešla ho k odchodu. Vlnyse napadlo, že vypadá velice zamyšleně a že asi vznikl nějaký problém, přesto se jí ještě rozhodl odchytit.
,,Počkat!...“ zavolal a chytl ji za rameno ,,Hledám tu nějakého Pilharta, nevíte o něm něco?“
,,Pi pi Pilhart?!...“ vyhrkla šokovaně sestra. ,,Ten ležel tady!“
Vlnys odběhl k pokoji a uviděl prázdnou postel, přiběhl zpět k sestře. Uchopil ji za ramena a cloumajíc řval: ,,KDE JE?!“
,,Odešel....“ odpověděla roztřeseně Vyhlídalová.
,,KAM?!“
,,Já...nevím....možná s Jiřkou...“
,,COŽE?!“
První věc, co podůstojníka newpragueské policie Vlnyse napadlo je, že Pilhart odešel kamsi se ženou jménem Jiřina....záhy se však vzpamatoval.
,,S JIŘKOU SAKRA JIŘKOU S THEODOREM JIŘKOU????!!!!!“
,,Já já.....“ koktala bezmohouce sestra ,,Já já ano.“
Vlnys ji záhy pustil. Šel rychle chodbou, přitom se mlátil do vlastní hlavy a nahlas naříkal.
,,Ježiš ježiš kurva sakra ježiš do hajzlu! Ty seš takovej KOKOT! Takovej KOKOT!!“
,,Ale ale....“ opakovala Vyhlídalová, když pozorovala, jak mizí v dáli. Neslyšel ji.
…................................
Bojdar klečel u špalku. Křečovitě se držel za ruku a naříkal. Za ním stáli dva strážní principalovi gardy a zdruhé strany Páral, usmíval se. Po jeho levici zase Dobrev, jenž držel kladivo a tvářil se nijak.
,,Jen jeden prstíček pane Drathe.“ povídal Páral úsměvně. ,,Jen jeden prstíček vám zbývá....vážně s námi nechcete mluvit?“
Bojdar nesouhlasně pochrchlal. Páral dal znamení strážným. Jeden Bojdara chytl pod paže a druhý mu se mu snažil dostat ruku na špalek.
,,NE KURVY NE NE NE NE NE SAKRA AAAAAAAA NE!!!!!!“ křičel Bojdar. Strážný nastažil jeho palec na špalek a čekal.
,,Jenom pár slov pane Drathe....jenom pár slov by nám stačilo.“ pokračoval sladce Páral. Nic se nestalo. Bojdar těžce oddychoval. Sem tam si odplivl. Páral dal znamení Dobrevovi. Ten zvedl kladivo a udeřil. Bojdar se ve vteřině dostal mimo své tělo. Ve vteřině jakoby jeho duše byla někde jinde a bylo jí šumafuk, co se to děje všude tady okolo. Avšak jen co ta vteřina minula, ujala se ho neuvěřitelná bolest. Všech deset prstů zlámaných, neměl ani prsty na to, aby utěšili ten jeden poslední. Křičel a nadával, co se dalo.
,,Slyšel jsem pane Drathe.“ pokračoval Páral již méně sladce, teď spíše netrpělivě ,,Že máte rád doutníky....jenom škoda, že si je teď ani nepodržíte.“
,,Jděte do hajzlu....“
,,Řekl jste něco?“
,,Jděte do hajzlu.“
Páralův dobrácký obličej se ve vteřině změnil v oličej masového vraha. Klekl si k Bojdarovi, vzal ho za bradu a přitiskl jeho obličej co nejblíže ke svému.
,,To už jsem jednou slyšel! Hadejte od koho?! Bylo to chvíli před tím, než mi udělal tohle!!“ ukázal na pásku na svém oku ,,Vy ale naštěstí zrovna nekouříte že?! Že?!! Neserte mě! Za tyhle kecy bych vám měl vytrhnout jazyk! Z vás přece nikdy nic nedostaneme! Jako z něj! Stejné těsto, akorát pekař jiný!“
Pustil Bojdara, který se automaticky sesul na zem. Narovnal se a upravil sako tak, aby vypadal zas k světu. Poté se zahleděl na Dobreva. Zdálo se, že o něčem urputně přemýšlí.
,,To vlastně vůbec není špatný nápad....že? Takhle vytrhnout jazyk....“ řekl a dloubl Dobreva do ramene. ,,Víte co? Nechávám vám volnou ruku.“
Poté se otočil a odešel.
Dobrev vzal se stolku vedle sebe kleště. Pokynul dvoum strážným, jenž Bojdara vzali, přitlačili hlavu ke špalku a násilím mu otevřeli ústa.
Pražským hradem se rozlhl křik....
trval jen chvilku, ale i tak to donutilo mnoho spáčů vzbudit se....
….krysy....
….psy....
...netopýry....
….gardisty....
...principala....
Křiku se pak ozvalo mnohem víc. Jediný kdo v tom dokázal usnout, byl Páral.
….......................................
Když se Jiřka konečně dostal k Bojdarově bordelu, uběhlo už nějakých dvacet minut. Viditelně si odychl, když spatřil černou Ladu před vchodem. Těla již uvnitř nebyli, zato tu po nich zůstal citelný, nasládlý zápach. Vyběhl pár pater než se dostal k jemu známým dveřím.
Uzlíček seděl na hajzlíku a vyprazdňoval se. Alespoň v tom byl pan Bojdar dokonalý, dokázal přizpůsobit pracoviště tak, aby z něj nebyl důvod odcházet.
Někdo opakovaně silně udeřil do dveří. Uzlíčka to nějak nevzrušilo, jen na chvíli odvrátil pohled od starých novin datovaných na červenec dva tisíce sedm.
,,Uzlíčku! Ty bastarde! Vodevři!!“
Bezpečně poznal Jiřkův hlas. Natáhl se pro toaletní papír, aby záhy zjistil, že žádný není. Poté prozkoumal kvalitu novin a uznal, že něčím tak ošoupaným, zaprášeným a celkově špinavým se nehodlá utírat. Nakonec si sundal kravatu, utřel se, přeložil ji a utřel se, obrátil ji a utřel se, zvedl se, otevřel okýnko a vyhodil ji do dvora.
,,Uzlíčku kurva! Já ti ty zasraný dveře vykopnu!!“
Umyl si ruce v kýblu s dešťovou vodou, tu následně použil i ke spláchnutí. Přistoupil k dveřím. Když odemkl, naskytl se mu pohled na Jiřku, opírajícího se o zeď na chodbě.
,,Děje se něco pane Jiřko?“ zeptal se nezaujatě.
,,Tebe si pošlu pro smrt!“ zaklel Jiřka, jen co vešel dovnitř.
,,To uděláte dobře.“ řekl úsměvně Uzlíček ,,Ale děje se něco?“ zopakoval.
,,Ne, mělo by se snad něco dít?!“ zeptal se otázkou Jiřka. Sedl si na židli, nebyl ale zvyklý, že má nějaká židle více než tři nohy a tak málem spadl, jak se ji pokusil vyvážit.
,,No já nevím pane Jiřko. Akorát mě překvapuje, že mě hledáte zde.“
,,Chtěl jsem to tu omrknout, než tě půjdu hledat někam do hajzlu.“ zapálil si cigaretu. ,,Kde jsou ty mrtvoly?“ zeptal se jen tak mimochodem.
,,Mrtvoly...?“ na to Uzlíček, až překvapením stáhl obočí.
,,Noo....mrtvoly....ty, co tu byly tak jako....vokolo....“ vysvětloval Jiřka s nadšenou artikulací.
,,Aha, tyhle mrtvoly....no, když jsem přišel, tak tu byl nějaký člověk, prý... Hunt že se jmenuje! Že je pohřbí. Samotného mě to překvapilo, jak jsou tu ti lidé hodní a obětaví.“
,,To jistě....“ na to polohlasně Jiřka.
Uzlíček zmlkl. Možná mu došlo to, co Jiřka ví již dávno, nebo mu to ani dojít nechtělo. Rozhodl se vrátit zpět k věci.
,,Tak, pane Jiřko, co se tedy děje?“ opřel se o stůl a také si zapálil. Jiřka dal nohu přes nohu a zhoupl na židli tak nešikovně, že by jakýkoli jiný člověk spadl. Jednou rukou kouřil a druhou si mnul čelo.
,,Mám takovej menší průser...“ chvíli se odmlčel ,,Vlastně dva takový menší průsery...“
Uzlíček pokrčil rameny.
,,Prej mě chtěj poslat zpátky,...chápeš?! Prej mě chtěj i zabít!!.“
Uzlíček znovu pokrčil rameny.
,,Poslali sem dokonce už i POLICAJTY! Chápeš?! Policajti! TADY!“
Uzlíček opět pokrčil rameny.
,,Taky sem poslali jednoho bývalýho známýho...“
,,Koho?“ vskočil mu do řeči Uzlíček, který až teď projevil určitý zájem o celou věc.
,,Já...no...znám ho....ještě ze školy...to je prostě starej známej...“
,,Z té školy, z jaké si myslím?“ otázal se Uzlíček.
,,Co?...jo.“ na to překvapeně Jiřka.
,,Kde je teď?“
,,Co?“
,,Ten váš známý.“
,,U mě v bytě....“
,,Vy jste trotl!“ zvolal úsměvně Uzlíček a hlasitě se zasmál, klátíc hlavu dozadu. Jiřkova tvář byla směsicí mnoha výrazů. Vešlo by se tam uražení, šok, dotčení a nechápavost. Uzlíček si toho během chvilky všiml a stále se smějíc mu to objasnil:
,,Tak tedy. Je tu o vás notoricky známá věc, jakou věcí jste se provinil, že jste tu! Ten váš starý známý je tehdejší potenciální oběť! Takže...je jim jasné, že vás ten chlápek nemá v lásce a že vás práskne! No a vy! Vy! Jste dokonce takový hlupák, že si ho přivedete domů!“
Jiřkův obličej se zase zěmnil ve výspu nenávisti.
,,Nic o tom nevíš.“ pronesl zachmuřeně.
,,Ne!“ pokračoval dál se smějící Uzlíček ,,Ale vím dost, abych si o tom všem udělal svůj obraz!“
,,Tak co mám podle tebe dělat ty chytráku?!“ zvolal Jiřka stále zachmuřeně. Byl dokonce tak naštvaný, aby se přestal houpat. Sedl si normálně a opřen lokty o stehna si stále mnul čelo.
,,No...“ začal Uzlíček, s nímž stále sem tam škubal smích ,,...na to zabít ho je už trochu pozdě...“
,,Ježiš já ho nechci zabít!“ zamračil se na něj Jiřka.
,,Tak to tedy nechápu, jak můžete být stále naživu.“ odpověděl Uzlíček.
,,Nic nechápeš...“
,,Chápu vše.“
,,A musíš mít vždycky poslední slovo!“
,,Jen aby jste ho neměl vy.“
Jiřka zmlkl. Ať dělal co dělal. Ať uvažoval jak uvažoval. Neshledal v dané situaci žádné řádné východisko. Z přemýšlení ho vytrhla až dohořelá cigareta, neboť ho zrovna ukrutně zapálila v prstech. Vztekle ji odhodil. Uzlíček se opět zasmál.
Jiřka ho čím dál tím víc začínal nenávidět.
,,Mám odjet?“ zeptal se. Znělo to spíše jako otázka položená jemu samému. Jako úvaha, akorát vyřčená nahlas.
,,Kam?“ odpověděl otázkou Uzlíček.
,,Třeba do prdele!“ vyjel po něm Jiřka. V mžiku se však zklidnil a uvažoval dál. ,,Nevim....kurva...třeba na sever...nebo na Moravu...prostě někam.“
,,Tím autem, které nemá kola a z kterého jste tak chytře vymontoval sedadla?“
,,Můj nápad to nebyl.“
,,Ale udělal jste to.“
Měl chuť ho poslat někam. Rozmyslel si to.
,,Byl jsem v Hradu.“ poznamenal Uzlíček. Jako by chtěl navázat na jiné, příjemnější téma hovoru.
,,To je hezký.“ na to Jiřka despoticky, když si zapaloval další cigaretu ,,A v jakým?“
,,V jakém asi.“ na to Uzlíček, přitom pokýval hlavou a v očích měl stejný lesk, jako jedna z náctiletých puberťaček, které mají tak v oblibě pronášet odpovědi zrovna tímto způsobem. On to však na rozdíl od nich dokázal vyjádřit s patřičným úsměvem.
Tedy na rozdíl od Jiřky. Neboť pokud zrovna cigaretu nespolkl, tak mu musela alespoň vypadnout z úst. Stalo se něco mezi. Tak zakašlal, až mu vysela směrem dolů na jednom rtu.
,,Ses posral!“ zvolal. Cigareta spadla na zem a ani si toho nevšiml. Uzlíček se sklonil a strčil mu ji zpět mezi rty, zasazené v té udivené tváři.
,,A co jsem měl podle vás dělat pane Jiřko?“ zeptal se vážněji Uzlíček. ,,K vašemu strýci mě váží zaměstnanecká pouta. Sice nejsou tak silná jako vaše, ale jsou.“
,,Ale ale.....“ koktal Jiřka ,,Ale...ses prostě posral!“
Uzlíček rezignovaně mávl rukou a opět předvedl ten prazvláštní výraz. Jiřku to vyprovokovalo.
,,Ty vole! Jestli mi chceš říct, že ses blahočil do Hradu jen tak pro Bojdara. Tak to ses s prominutím prostě POSRAL!“
,,Buďte v klidu.“ na to Uzlíček chladně ,,Nenašel jsem ho, je zase po vašem.“
,,Bych prosil!“ zvolal Jiřka a konečně z cigarety natáhl.
,,Zato jsem viděl Principala.“ pronesl již nadšeněji Uzlíček. Jeho oči se leskly jako oči dítěte na pouti. Jiřka při této zmínce zpozorněl. Ač cítil přehršle nepříjemných pocitů k vrahovi Uzlíčkovi, tato věc ho nezkonale zajímala. Neboť před nějakým časem se v Kotli sázelo o Principalovu podobu a rád by věděl, kde je pravda.
,,Tak mluv...“ pronesl zasněně.
,,Tak tedy...vylezl jsem po stromě a dostal se do nějaké místnosti. Myslel jsem, že je to jeho kancelář a ono prd. Bylo to jen něco jako pracovna. To byjste neuhodl, co tam má. Hvězdářský dalekohled! A tedy pěkný, to musím říct....“
,,Vole na co tady dalekohled?“ na to Jiřka pochybovačně.
,,Také jsem nad tím uvažoval....asi na nic. Já bych si ho totiž ani nevšiml, pokud bych o něj nezakopl...udělalo to takový menší bordel...“
,,Ajaj.“
,,Ano, přesně tak. Nebýt toho, jistě bych měl dost času na hledání. Potom mě honili po chodbách....je jich tam tedy dost, těch gardistů. No a tak, abych se jim ztratil, zapadl jsem do jedněch dveří a tam uviděl chlápka...“
,,Povídej povídej!!“ do toho Jiřka nadšeně.
,,Tedy...já vůbec nevím, jestli to byl Principal....ale ta místnost byla taková....fajnová. No a on... je takový...jak bych řekl....hubený, šedivý, nevím...tak okolo...padesátky? Možná šedesátky...má takové kulaté brýle....“
Jiřka se zarazil, veškeré nadšení či úsměv mu náhle zmizel z tváře.. Nebo se alespoň podle Uzlíčka netvářil tak, jak by měl...
,,Neřekl něco.....když tě viděl?“ zeptal se Jiřka, stále tváříc jak filosof před miléniem.
,,Co....ale ano, vlastně něco řekl.....proklatě? Ano, proklatě, to řekl.“ odpověděl Uzlíček, který se již také netvářil pobavěně, jako by ho Jiřka nakazil.
,,Aha aha....“ na to Jiřka.
Poté už nic. Jiřkovi nebylo do řeči. Jenom seděl a mlčel. Uzlíček se posadil k obrazovkám a pozoroval staré záznamy, teď však jen pro pobavení, ne kvůli práci. Velice brzy ho to unudilo. Chvíli si říkal, jestli třeba režiséři natáčející filmy pro dospělé, se nedostávají po určité době své profese též k apatii k nějakému lidskému spojení...
Ale to je hloupost. On měl vraždu jako práci....a ani přes to všechno si ke ztrátě cizího života nekladl odpor. Když mu zemřel někdo blízký, dokázal se s tím poměrně rychle vyrovnat. Pokud někoho zabil on, vyrovnal se s tím dávno před tím. Vzpomněl si tehdy na své rané počátky. Na městečko Judenburg a pana Spálila, kterého musel díky své amatéřině dodělat ještě v nemocnici. Až po dlouhé době mu třeba došlo, jak velké riziko kdysi podstupoval. Nicméně ho nechytili.....ale Spálilovu ženu ano, vždy předpokládal, že si vraždu obědnala zrovna ona. Neboť tím získala majetek a poměrně zanedlouho se znovu vdala. Poté ji odsoudili, ale za něco úplně jiného, nedostala moc, snad jen druhý manžel že se s ní rozvedl. Smrt prvního manžela byla vždy brána jako nehoda a to je právě ten úspěch. To je to, na co je dodnes pyšný.
Ucítil ruku na svém rameni. Ohlédl se a spatřil vážně se tvářícího Jiřku.
,,Usl jsem?“ zeptal se ho, Jiřka přikývl.
,,Jo, jen na chvilku. Mám na tebe otázku.“
,,Ptejte se pane Jiřko.“ poddal se Uzlíček, mnouc si unavené oči.
,,Kdybych se zrovna teď rozhodl jet pro Bojdara....šel bys do toho se mnou?“
Uzlíček zmrzl úsměv.....což se mu opravdu moc často nestává.
,,To myslíte jako vážně...?“
,,Moc nekecej! Jel bys se mnou?“
Uzlíček přikývl. Jiřka, již oblečen do kabátu vyšel ze dveří a volal.
,,Čekám u auta! Pohni!“
Uzlíček stále nechápal. Přisuzoval to buď rozespalosti, a nebo nepozornosti, jak mu mohlo něco základního uniknout. Nicméně se nasoukal do saka a šel dolů za Jiřkou.
…...........................................................
Byl čtvrtek ráno roku 2007
Otto Pilhart byl opilý, což se mu zrovna poslední dobou stávalo dost často.
Otto totiž opustil svou dlouhodobou lásku Karla Kryla a počal s poslechem Heavy Metalu.
Nakonec zjistil, že mnoho těch vlasatých, zavšivených, zamračených a nepříjemných lidí, co tak rádi nosí černou a stejně jako on navšetěvují pověstné gymnázium Severní úsek, jsou vlasně velice příjemní lidé.
Také zjistil, co dělají, když se jim ve škole prostě nelíbí. Chodil do hospody s nimi, avšak zároveň chtěl chodit i do školy, proto vynalezl kompromis. Chodil napřed do hospody a až poté do školy.
Těžko říct, jestli by si neušetřil méně problémů, kdyby pořadí těchto dvou míst prohodil.
Ale také je těžko říct, jestli by ho třeba škola při alkoholovém opojení nebavila ještě více.
Každý den vstával v pět a každý den započal poctivou onanií. Sbalil se, promnul si pytle pod očima a šel do hospody. Po celou dobu konání tohoto pro něj až vrcholového sportu si neumyl si zuby, neopláchl tvář ba ani se neučesal. Pravdu na srdce ovšem. Když jednou za čtrnáct dní přijížděla na návštěvu babička, alespoň se opláchl.
Vešel do školy, všechno se mu motalo a žaludek se dožadoval renovace. Otta by jistě v životě uspěl i jako filosof. Jeho poslední úvaha se jmenuje Teorie motavosti a obsahuje jak spousty druhů motání podle člověk nikdy nezvrací z toho, co všechno vypil, je mu špatně z toho, jak se celej ten svět kurevsky motá. Když už je vám opravdu špatně, tak vás ten nesouvislej svět tak štve, že úplně toužíte, být střízliví.
První hodina, historie. Měl rád historii, dalo se při ní skvěle vyspat. Šel pozdě asi o dvacet minut, to ho ale neštvalo, štvala ho ta profesorka, která historii vyučovala. Jmenovala se Staráková, fakticky blbé jméno, stejně blbé jako ona sama. Vešel do školy a koupil si u automatu kafe. Prošel spletí chodeb než stanul přede dveřmi učebny historie. Ani se neobtěžoval klepat, prostě tam vešel a hodil po svých spolužácích opilecký výraz, někteří se zasmáli, někteří ho tak nesnášeli, že mu věnovali jenom jeden, a to dost nasraný pohled. Prošel třídou a letmo se rozhlížel po Jiřkovi. Jiřka s ním a jeho kamarády nikdy nechodil do hospody, neboť mu Heavy Metal smrděl a bohužel byl jediným Dead metalistou v celém ústavu. Byl proto odsouzen k chlastání o samotě.
Sedl si tedy sám mezi tři lavice v přední řadě. Na levo vždy seděl Jiřka, který tento týden chyběl a ani se mu nepokoušel volat. Napravo sedával takový vysoký šprt s notebookem a květákem na hlavě, kterého také neměl nikdo rád. Otto této přední řadě přezdíval Řada nechtěných, z praktického důvodu, že se třída bavila se všemi, jen ne s němi třemi a očividně to ani jednomu z nich nějak nechybělo.
Hlasitě si krkl, potom si všiml, jak ho Staráková měří pohledem, podíval se na ní stejně.
,,Brý den!....pní profesorko!“ pozdravil.
,,Dobrý den pane Pilharte, tak copak nás dneska zdrželo?“ cítila, jak z něj smrdí pivo, ale nic neřekla.
,,Ále...prosim vás, byl sem na gyndě!!“
Zasmála se. Byla to docela hezká ženská, měla pěknou postavu, nebyla tak stará a měla hezký úsměv, který odhalil její trochu nažloutlé zuby.
,,Ale pane Pilharte...co vy byste pohledával na gyndě?“
Otto si znovu krknul, ale tentokrát ne tak nahlas. Bylo to spíš takové hlasité zalknutí. ,,Mám nějaký vaginální bradavičky....prej se to přenáší hlavně vzduchem.“ provokativně zakašlal, profesorka nahodila přísný výraz a trochu se od něj odtáhla.
,,Tak tedy...Petr první Veliký!“ otočila se a psala na tubali jakési voloviny. Také nadhodila téma, jaké brali před týdnem...asi neměla svůj den.
Otto jen seděl, nevyndal si psací potřeby ba ani sešit. Čučel na ten její krásnej zadek, jak se pěkně vrtí, když píše na tabuli a snil. Ze snu ho probudilo až zapípání, sáhl do kapsy a vytáhl svůj starý, ošuntělý a poškrábaný mobil...další mínus vůči jeho spolužákům. Kdo nemá krásný, nový telefon, s barevným displejem, foťákem, MP3 přehrávačem, dvaceti hrama, infraportem, bluetoothem, pěti pornofilmy, dvaceti necudnými fotkami náctiletých děvčat, sto číslama svých přátel...zásadně jen svých přátel, k tomu ještě dvěstěesemesek denně a účtem za dva litry měsíčně za volání, ten prostě není IN! Otto rozhodně nebyl IN. A vyžíval se v tom. Onen fenomén co je IN a co OUT nikdy nepochopil. Byl pyšný na svou bundu od čajmanů, na své kalhoty od čajmanů, na svoji čepici od čajmanů, i na své brýle od čajmanů.
Odemkl telefon a s překvapením zjistil, že dostal zprávu od Theodora. Psalo se tam jen ,,Za žádnou cenu nechoď zejtra do školy. Theo“
Co si o tom měl myslet? Těžko říct, jestli s ním tahle zpráva kdysi nějak pohla, nebo se jí nějakým neurčitelným způsobem lekl. Možná tehdy jednal zkratkovitě, jedině tak si dokázal vysvětlit to, že se zvedl a řekl: ,,Promiňte paní profesorko....musím na záchod.“
,,To se ani nedivým pane Pilharte.“ usmála se Staráková ,,Při vašem dechu.“ dodala. Přikývl a jen co se otočil k odchodu a ušel možná tak jeden krok, uslyšel ji znovu ,,A musíte jít dělat potřebu i s taškou?“ otočil se, pohlédl ji do tváře a přikývl.
,,Musím. Nashle.“
Pár lidí si naštvaně odfrklo.
No a druhý den seděl u televize a viděl vše, co se stalo. Jednička nazvala Jiřku útočníkem, Čtyřka vyšinutým útočníkem a Trojka společnosti nebezpečným atentátníkem. Sám nevěděl, kde je pravda. Mluvilo se tam o amatérsky sestrojené náloži, schované na ještě amatérštějším místě, jenž však měla dostatečně velkou sílu, aby křehkou školu sestavenou pouze z panelů a malty srovnala se zemí.
Hryzala ho uvnitř myšlenka, že tomu všemu mohl zabránit. Akorát že nemohl vědět, co se stane. Nikdy by ho nenapadlo, že Jiřka vyřeší své problémy zrovna tímto způsobem. Kdyby si spíš koupil od někoho bouchačku a lidi, co nemá rád, jednoduše zastřelil, udělal by líp.
Jak šel čas, překvapovalo ho mnoho věcí. Třeba to, jak Justice zařídila, aby Jiřku mohla odsoudit v plné výši. Jednoduše se soudem počkali tři měsíce, než mu bude osmnáct. A že nebyl plnoletý v době spáchání činu, je nějak netrápilo. Avšak to nebyla jediná věc, co ho dostala. Jiřka byl vyšinutý, alespoň to hlásali noviny a televize a ani on sám by nemohl plně zapřít to, že se občas choval trochu divně. Ale podle psychického posudku byl duševně naprosto v pořádku.
Nebo třeba výše trestu. To ho také dostalo. Nezajímali se o to, co Jiřka udělal, ale co chtěl udělat. Proto mu dali doživotí, což byl trest odpovídající tomu prvnímu.
Ale nejvíce mu nešlo na mysl, že se proti rozsudku ani neodvolal.
Avšak gymnázium Severní úsek existovalo dál. Nestalo se to, čeho se vedení bálo a studenti se hrnuli snad ještě více, než dřív. Za dva roky tam úspěšně odmaturoval. Se svými bývalými spolužáky se nestýkal a ani nechtěl. Měl jim za zlé všechny ty kecy na Jiřku po tom všem. Když jim něco půjčoval nebo tak, byl jim více než dobrý. Ale zase jim nesmí vzít tu skutečnost, že je chtěl všechny povraždit.
On sám by nikdy neodmítl skutečnost, že by to rád udělal sám.
Když se probudil a znovu prohlédl byt, ve kterém ležel. Musel přijmout smutnou skutečnost,že to celé nebyl jen sen a že je opravdu velice daleko od domova.
Od domova, kde má svou nevěrnou ženu a rozmazlené děti. Kde dělá šéfa v nemocnici, v které ho nikdy nikdo nebere vážně.
Ale měl svůj domov rád. Zvykl si na přesun, zvykl si na prostředí, zvykl si na práci i na lidi.
A hlavně. Tohle město bylo pro něj již dávno mrtvé.
Posadil se, v hlavě se mu pohl obrovský střep. Chytil se za ní a naříkal, sem tam i zanadával. Když to přešlo, sundal si brýle a očistil je o límec bílé, nemocniční košile. Poté se zvedl. Naposledy se rozhlédl po bytě.
Vyšel ven z domu, ujistil se v jaké je ulici. Pokoušel se zorientovat a určit směr, jakým půjde. Vyrazil dolů, předpokládal, že dojde k řece. Poté najde nějaký most a přejde do Starého města.
Pořád koukal někam na obzor, jestli tam nenajde tu siluetu, co hledá. Po nějaké půlhodinové chůzi se to podařilo. Kopec, podlouhlý tvar a dvě věže. Hrad nebyl moc vidět a dal se jen těžko určovat přesný směr. Otto však šel dál a nezastavoval se.
…....................................................................
Zpráva z tisku:
Vláda by měla příští čtvrtek v odpoledních hodinách přijmout novelu zákona o zdravé výživě. Dosud bylo zavedeno pouze barevné štítkování potravin dle jejich zdravotní bezávadnosti a kontrola vyváženosti nákupů v hypermarketech. Tolerance koupě nezdravých a zdravých potravin se má snížit s 1 ku 1 na 0,45 ku 0,15.
Stát má také v plánu zřídit další dietní tábory zdravé výživy, neboť zájem o zákon upadá a množí se počty jeho porušovatelů. Ministr spravedlnosti JuDr. Selátko proto doufá, že novela ruku v ruce vypomůže jak ve snižování bmi populace, tak postupné nezávislosti státu na potravinách okolního světa.
Tak tedy: Bašti květák a ne sele, nebo půjdeš do pr…..le.
Borec na konec:
Žralok zbaštil školní bus.
….......................................................................
,,Tak tedy. Pane Jiřko....slíbil jste, že vymyslíte nějaký ten plán.“ řekl Uzlíček a zařadil dvojku.
Jiřka si na nic takového nemapatoval, nicméně odpověděl:
,,Tak mi napřed řekni, jak ses tam dostal ty.“
Uzlíček zařadil trojku a zapálil si cigaretu ,,To jsem vám už přece říkal....slezl jsem do příkopu a na druhé straně byl velký strom, přes ten jsem se dostal do té místnosti.“
,,Aha aha....“ na to Jiřka a dokazujíc že je kouření i mezi kuřáky nakažlivé si též připálil. ,,To mi moc nesedí.“
,,Co vám nesedí?“
,,Je to moc velká dřina.“
Uzlíček si posměšně odfrkl ,,Tak dřina říkáte.“
,,Jo. Nejlepší by bylo to vzít přes bránu.“
,,A co pak? Rozvinou nám snad červený koberec?“ pokračoval Uzlíček stále nadnešeně.
,,Prd. Pamatuješ, jak jsem ti povídal, že jsem chtěl taky ke gardě?“
,,Ano....něco takového jste říkal.“
,,No vidíš. Vono mě to nenapadlo takhle jen tak. V Kotli jsem totiž jednou kecal s gardistou. Byl sice na káry, ale hlava mu šlapala. Povídal, že je to naprosto v pohodě. V šest vstávaj, v osm snídaně, ve dvě oběd a v šest večeře....teda, jenom luštěniny a tak...“
,,A co toho?“ skočil mu do řeči Uzlíček.
,,No....kolik je?“
Uzlíček sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl zlaté cibulovky. ,,Pět.“ oznámil.
,,No to je přece vono! Voni si budou v šest nacpávat teřich a Hrad nebude tak hlídanej...no už chápeš?“
Uzlíček se usmál, ale tentokrát tak jako jinak, než obvykle ,,Tedy pane Jiřko....vy nejte takový hlupák, jak vypadáte.“
,,Dík.“ na to Jiřka uznale.
,,Ale i tak....nějaká hlídka tam bude....“
,,Nech tomu volnej průběh vole....! Však vono to nějak dopadne....“ na to Jiřka mírně. Sáhl do první prsní kapsy a položil na plochu před čelním sklem placatku. Poté sáhl do druhé kapsy a vyndal další. Třetí vylovil v levé boční a čtvrtou v pravé boční kapse. Uzlíček to apaticky pozoroval, nakonec však jen nezaujatě pronesl:
,,Koukám, připraven jak na válku.“
,,No jo....zásoby z domova.“ na to Jiřka. Tři placatky zastrčil opět do kapes, čtvrtou otevřel a zhluboka upil. Poté si ji jen držel v ruce, neschoval ji.
,,Abyjste byl ještě použitelný pane Jiřko.“ na něj Uzlíček a zařadil čtyřku.
,,Možná by ses měl taky napít.“ na to Jiřka v krádké odmlce mezi loky.
,,Nepiji, to přece víte.“
,,Uzlíčku.“
,,Ano pane Jiřko?“
,,Víš, že jedeme dělat pořádnou šílenost.....že?“
,,Vy jste to přece navrhl....“
,,Začínám toho litovat.“
Uzlíček nevěděl co odpovědět. Nicméně si nic nerozmyslel. Jeli dál prázdnou Prahou stále směrem k Hradu. Cestou nemluvili.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
