| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
Radiační zóna X.ID: #6948 | Autor | Theodorowitz |  | | Vytvořeno | 30.04.09 17:28:17 | | Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) | | Téma | | | Počet návštěv | 185 | | Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Po domu v Ječné ulici se rozléhalo hlasité hekání. Nebylo to hekání ve smyslu nějaké volnomyšlenkářské slasti. Bylo to hekání unaveného muže, jenž nese nějaké břemeno jako Kristus nese svůj těžký kříž. Ale i na tomto porovnání je něco špatně....neboť Kristus nekouřil šedesát denně.
Ač sedadlo z Tatry nebylo nijak vyjímečně těžké, Jiřkovi připadalo jako by nesl yaka i s pastevcem na hřbetě. Byl dostatečně unaven už tím prvním, které sice ani nenesl, ale unavilo ho už jenom jeho odejmutí z kabiny auta.
Theodor Jiřka byl lenoch....
….ale na Biga Lebowského neměl.
Když ho konečně donesl do bytu, praštil s ním doprostřed místnosti jako s hyenou, sápající se mu po krku.
,,Pane Jiřko?“ zeptal se Uzlíček, kouřící a usazený v druhém křesle, jenž si sem donesl, očividně pobaven Jiřkovou únavou.
,,Jo....?“
,,Myslíte, že už se někdo vydal hledat toho zmizelého gardistu?“
Jiřka žuchl do sedadla a uvelebil se v něm do polohy podobné lidskému embryu. Také si zapálil.
,,Určitě....Principal si tý svý bandy cení.“ odpověděl nakonec.
Umlkli a jen kouřili. Ticho prolomil Uzlíček:
,,Pane Jiřko?“
,,Hmm?“
,,Co chcete dělat ohledně pana Bojdara?“
,,Nic.“
,,Nic?“
,,Jo, nic.“
,,Ale...měli bychom ho zachránit, vždyť je to váš příbuzný!“
,,No a?“
,,No....měl by jste něco dělat.“
Jiřka se zvedl. Utřel si pot z čela a protáhl se. Přešel místnost, odemkl skleněná dvířka hodin, vzal do ruky klíček a natáhl je.
,,Vy nechcete nic dělat?“ nedal se odbít vrah.
,,A co jako?...podívej. Těch jeho gardistů je tam jak sraček. Nemáme možnost se tam dostat. Je to Hrad! *píp*! Krom toho, na tuty si ho hlídaj ve dne v noci.“
,,Zachránil by jste ho, kdyby jste chtěl. Věřím ve svás.“ zkusil to Uzlíček na city. Ale jak se následně ukázalo, moc neuspěl.
,,Seru na něj....fajn, mučení gardisty byla sranda. Ale byla to sranda jen a jen proto, že nevědí, kdo to udělal, jasný? Nemůžem tam vtrhnout. Co bys chtěl jako dělat? Zajmout Principala?“
Uzlíček vypadal jako někdo, komu zmrzl úsměv. Zvedl se a s tváří plnou neutrality odcházel z místnosti.
,,Ale Uzlíčku....“
,,Na§erte si!“ zvolal vrah z chodby. Dál už byl slyšet jen klapot jeho polobotek. Jiřka dle posledních Uzlíčkových slov uznal, že to možná malinko přehnal....ale jen malinko. Uslyšel venku Uzlíčka, jak odjíždí se svou Ladou. Sundal z rozbitého věšáku svůj kabát a oblékl se do něj. Nevěděl, co si počít s časem, už nemusí za Bojdarem, to je asi jediný klad. Vytáhl z kapes dvě placatky ze třech a schoval je po sedadlo. Tu poslední otevřel, zhluboka upil a vrátil ji zpět kapsy. Vyrazil ven, do nočních ulic.
…........................................
Po nemocničních chodbách se odrážel zvuk kolečkového křesla. Seděl na něm Otto. Už se cítil líp, cítil se dostatečně dobře na to, aby otočil hlavu a pohlédl na Ratlíka, jenž vozík tlačil. Jeho blonďaté kadeře vlály snad na všechny strany.
,,Doktore?“ oslovil ho Otto. Říkat Ratlíkovi pane zřízenče mu připadalo divné, proto všem říkal doktore ,,Je to do pitevny daleko?“ zeptal se. Ratlík se na něj podíval, měl tak veselý a infantilní výraz, že se mu člověk prostě musel smát.
,,Vy nejedete do pitevny pane Pilharte, jedeme se vykoupat!“ zvolal. Otto se na něj znechuceně zatvářil.
,,Vy se budete koupat se mnou?“
Ratlík se usmál ,,Ale ne pane Pilharte, já budu koupat vás!“ Otto vyměnil znechucený výraz ve výraz zděšený.
,,A nemůže to udělat ta hezounká sestřička, která se o mě tak pěkně starala?“ zeptal se nadějně.
,,Ne ne, pane Pilharte. Budeme na vás dva.“
,,Vy a ona?“ rozzářil se Otta.
,,Ne ne, já a lazebník.“ vyvedl ho Ratlík z omylu a ani se nezapoměl provokativně usmívat.
Otta se zas otočil zase dopředu a smutně hleděl do nemocniční chodby. Během pár minut dojeli k velkým, bílým dveřím. Ratlík je otevřel a zapříčil zarážkou. Vjeli dovnitř. Místnost za nimi byla velká, obložená bílými dlaždicemi. Bylo tam horko a vlhko. Uprostřed stála veliká vana, jak z venku, tak zevnitř obezděná.
,,Lazebník!“ zavolal Ratlík.
Nikdo neodpověděl.
,,No nic pane Pilharte, vykoupu vás sám....můžete chodit?“ Otto se zvedl a postavil se na studenou podlahu a popošel pár kroků, málem upadl, Ratlík ho chytil kolem pasu.
,,Božínku!“ vyhrkl Otto.
,,Jak se cítíte? Je vám dobře?“ ptal se Ratlík.
,,Jenom se mi trochu motá hlava.“
Ratlík ho pustil, Otto zase zavrávoral a chytil se Ratlíka za rameno.
,,Budete mě muset dovést!“
Šli pomalu k vaně, voda smrděla chlórem, vzhledem k tomu, že i nemocnice má nedostatek vody, tak se voda v lázních mění pouze jednou týdně, ale zase byla voda teplá a dělali se v ní bublinky, Ratlík svlékl Ottu z jeho nemocničních šatů a pomohl mu do vany. Voda byla teplá a příjemná, jenom trochu páchla.
,,Dám vám tam trochu vonné soli, aby to trochu srazilo ten puch.“ Otto přikývl. Ratlík sáhl na poličku pro koupelovou sůl modré barvy a nasypal trochu do víčka, poté ji vhodil do koupele. Voda vážně voněla trochu příjemněji, místo pachu chlóru, špíny a potu teď smrděla jako psí žrádlo. Ratlík si navlékl rukavice z tvrdé síťoviny, namočil se, vzal do ruky mýdlo a třel ho, když měl ruce dostatečně namydlené, poručil Ottovi, aby se zvedl. Byl to trochu problém, ale nakonec se mu to povedlo. Ratlík ho důrazně namydlil a Otto se mohl ponořit zpět. Za půl hodiny byli s koupelí hotoví a Ratlík ho osušil, chtěl ho odvést k vozíku.
,,Ne!“ bránil se ,,Myslím, že to teď zvládnu!“ vyšel po svých, dařilo se mu, koupel ho naplnila silou a vitalitou. Šel rovně, ale hodně pomalu. Ratlík nechal vozík v lázních a chytil ho za paži, šli zpět bok po boku.
,,Doktore?“
,,Ano pane Pilharte?“
,,Ratlík...to není vaše pravé jméno, že?“
,,Ne, není“ na to Ratlík naštvaně.
,,Ale nikdo vám tady jinak neřekne.“
,,To je fakt, až na tu novou sestru...Vyhlídalovou, ta je tady nová, takže mě ještě nezná.“ Otto chvíli přemýšlel.
,,A jak se vlastně jmenujete?“
,,Jakub...říkejte mi Kubo.“
Došli k Ottově posteli, lehl si a Ratlík ho přikryl, mladík vedle něj zasténal, sténal pořád.
…........................................
Jiřka přišel do špitálu, hvízdal si nějakou melodii. Hodil na sebe bílý plášť a vyjímečně se rozhodl i pro modré, igelitové návleky na boty. Měl trochu problém, jakmile se sehl a stál jen na jedné noze, aby ten nepraktický kus igelitu dal tam, kam patří, zavrávoral a málem sebou sekl.
Když se to opakovalo takřka pošesté, nebo posedmé, vykašlal se na to a vešel do špitálu jen tak.
Jaké jiné ho mohlo potkat neštěstí, než Ratlík..
,,Ratlíku, *píp*! Tebe jsem taky dlouho neviděl!“ prohlásil místo pozdravu. Stoupl si před něj a nasadil provokativní úsměv.
,,Teda...z tebe to táhne vole!“ na to Ratlík typickým, abstinentským podtónem v hlase. ,,Jestli potkáš Rasra, seš pěkně v hajzlu.“
,,Jo!“ na to Jiřka a zavrávoral.
,,Ále....že se do tebe seru!“ řekl Ratlík, vzal Jiřku kolem ramene a odváděl dál chodbou do jejich kanceláře. ,,Pojď! Máme jednoho sedřenýho, poškrábanýho a pokousanýho pacienta.“
,,A co já jako s tim?“zeptal se Jiřka nepřítomně a sáhl do prsní kapsy pro placatku. Ratlík to naštěstí duchaplně zastavil zasunutím Jiřkovi ruky zpět.
,,To znamená, že je potřeba aby ho někdo převázal. No a vhledem k tomu, že já jdu na oběd, tak to vyšlo na tebe.“
Jiřka si uvědomil, že s ním ten vychrtlý, hloupý a infantilní kostlivec pořádně vyjebává. Avšak tato informace se nějak nepřenesla z jednoho konce mozku na druhý, tudíž se zmohl jen na:
,,Ale já mám taky hlad....“
,,Smůla kámo! Pojď do kanclu, dám ti krabici obvazů.“
,,Krabici?! *píp* to je to tak zlý?“
Ratlík chvíli popřemýšlel, dělal to přesně tím způsobem, jako vždy.....prostě na pěst.
,,Máš pravdu....dvě krabice!“ odpověděl, když odemykal dveře.
Jiřka zamířil ke svému stolu a pln únavy z dlouhé cesty se usadil. Všiml si nějakých černých, plastových desek na svém stole a až když je zvedl mu došlo, že jsou to rentgenové snímky.
,,Co to má bejt?“ zeptal se. Ratlík jen na chvilku vzhlédl od svého stolu, neboť byl zabrán do hledání špitálních stravenek.
,,Jo...to jsem měl dát Rasrovi. Přišlo to vod eRka z rentgenu....dáš mu to tam?“ Jiřka se zvedl a položil snímky na takovou tu světelnou plochu na zdi. Zapl světlo a zaujatě hledal, ani nevěděl co.
,,Co čekáš? Nahý slečny?“ zeptal se Ratlík posměšně, když házel do koše všechny krámy ze stolu, jestli pod nimi náhodou nenajde co chce.
,,Ale *píp* slečny...co to má jako bejt?...“ Ratlík se byť jen na chvíli odlepil od hledání a přišel k němu. Vzal snímek a obrátil ho.
,,Aha!..Hlava!“ na to Jiřka šťastně.
,,Toho chlapa jsem našel nahoře kousek u Ípáku.“ povídal Ratlík při hledání. ,,Prej si nic nepamatuje...teda....nepamatuje si, co se stalo, jinak všechno. Měl kliku, ať už to bylo cokoli, vyšel jen s otřesem a pár žebrama.“
,,Co to je za chlapa?“ na to Jiřka, stále zírajíc na černobílý profil.
,,Proč tě to zajímá vole? Jdi už, leží s tím, kterýho jdeš obvazovat....“
Ratlík konečně nalezl své stravenky, položil Jiřkovi na stůl dvě bedny obvazů a zmizel. Jiřka zahodil snímky, zhasl světla, vzal bedny a následoval ho.
…........................................
Principal ležel v posteli a onanoval, bylo asi čtvrt na jednu ráno. Při sebeutěšování si většinou představoval mladá děvčata, ale ne zas moc stará. Věk okolo třinácti, čtrnácti zbožňoval nejvíc. Když bylo hotovo, natáhl se k nočnímu stolku pro kapesník. Nakonec se převalil na bok a spokojeně usnul, oblečen do spací košile a elastické čepice s bambulkou.
Zdálo se mu, že shromáždil velkou armádu a dobyl s ní svět, všichni mu provolávali slávu, on jenom stál na vysokém pódiu, pokyvoval hlavou a občas zamával, pod ním se rozléhala obrovská armáda, která dávala hlasitě najevo, jak ho zbožňuje, věděl, že jen co skončí tato povinnost, půjde do svého harému, který se skládá ze třistašedesátipěti mladých dívek a chlapců. Každý den změna, každý den nová zkušenost, nové zážitky. Byl teď ve svém harému a užíval si s krásnou holčinou, bylo krásné.
Jardík vešel do principalovi kanceláře se zapálenou loučí v ruce a přešel k posteli. Jeho pán objímal peřinu a rytmicky ji jebal, přitom sténal a vyplazoval jazyk. Jardík chvíli zíral potom zalomcoval Principalovi ramenem, ten se přestal pohybovat a otevřel oči. Podíval se na Jardíka, potom po místnosti. Neměl brýle, ale i tak si všiml, že před jeho postelí stojí tři čmouhy. Natáhl se pro brýle na nočním stolku a nasadil si je. Stáli tam tři chlapy, srovnaní podle výšky. Chlap na levo byl malý a hubený, měl dlouhou, bledou tvář a na rozdíl od dvou dalších i všechny vlasy, na očích nasazené černé brýle. Chlap uprostřed byl normálně vysoký, plešatý, na jednom oku měl černou pásku, byl trochu tlustší. Chlap na pravou byl nejvyšší, také plešatý a jeho oči též překrývaly tmavé brýle stejně jako chlapovi na levo, byl také stejně hubený. Všichni tři byli oblečeni do černých obleků.
,,Tak tohle je Principal?“ zeptal se Vlnys.
,,Jenom klídek pánové, to, že někdo jebe peřinu, ještě neznamená, že nám nemůže pomoct.“ na to Páral. Chlap na levo nepromluvil, tvářil se nijak.
,,K...Kdo jste?“ zeptal se Principal nejistě.
,,Páral, velitel oddělení vražd newpragueské policie . To je Vlnys a Dobrev.“
Oba chlápci najednou přikývli.
,,A...co chcete?“ zeptal se Principal, stále nejistě.
Páral přešel blíž k posteli ,,Poslali nás sem, protože nás údajně potřebujete.“
,,A jak jste se sem dostali?“
,,Vězeňským vlakem. Na nádraží jsme potkali vašeho gardistu, to on nás navedl.“
,,Tak to jste vy! Safra... Počkejte moment pánové!“ zvedl se z postele a obul se do huňatých pantoflí a přešel ke stolu, sedl si.
,,Počkat pánové....“ zauvažoval Principal, jen se jeho pozadí dotklo židle ,,...pravda, o pomoc jsem psal....ale ten dopis má u sebe právě gardista, kterého jste potkali....to mi nesedí, promiňte mé případné mílky ale...“
,,Ani mi tomu moc nerozumíme, z toho si nedělejte hlavu.“ skočil mu do řeči Páral. ,,Dostali jsme rozkaz zezhora. Máme od vás dotyčného převzít.“
,,P...promiňte...moc nerozumím. Jakého dotyčného?“ do Principalova hlasu se opět navracela nejistota. Cítil problém a to hodně velký.
,,Teodora Jiřku. Dostal jste od nás jasné instrukce. To já vám poslal doporučení hledat jeho strýce.“
,,Jardíku!“ zavolal Principal, jako by mu to mělo pomoc ze vzniklé situace. Otevřely se dveře a z nich vykoukla Jardíkova obteklá tvář ,,Zavolej mi velitele. A rychle ty nemehlo!“
Dveře se zase zavřely a z chodby sem doléhal Jardíkův dupavý krok.
,,Posaďte se pánové, velitel by tu měl být až tak za deset minut!“ vybýdl je. Páral, Vlnys ani Dorev se nepohli, stáli jako z kamene se složenýma rukama u poklopce.
,,My rádi postojíme.“ oznámil mu Páral. Principal polkl.
,,A...skleničku....tu byste si nedali?“ zeptal se opatrně. Páral se opět ani nepohnul.
,,My nepijeme.“ řekl s klidem.
,,A něco k snědku?“ zkoušel to dál roztřesený Principal.
,,Vy toho Jiřku nemáte. Že ne?“
,,Já já...e...e safra....“
Dveře se otevřely a do kanceláře vešel Velitel. Principal se v tu ránu uvolnil, jako by byl naložený v ledu, jenž náhle praskl.. Velitel prošel ukázkově přes místnost a neopatrně pošilhával po těch třech. Ani jeden se na něj nepodíval.
,,Ano pane?“
,,Máte nějaké informace o Jiřkovi?“
Velitel stáhl obličej do něčeho mezi zamračením a šklebem.
,,Jiřkovi...?“
Páral vzdychl, vzal jednu svou ruku, aby ji následně použil k mnutí čela. Principal sevřel obě dlaně v pěst a vykulil na Velitele oči. Ten pochopil.
,,Pane! Při akci unikl! Pane!“ zahromoval co nejdůvěrněji. ,,Co se informací týče, zjistím a zajistím! Pane!“
,,Tak rychle veliteli.“ na to Principal. Velitel byl překvapen klidným tónem jeho hlasu, jenom tam stál a čekal sám nevěděl na co.
,,Veliteli?“
,,Pane! Ano pane!? “ Principal mávl rukou směrem ke dveřím.
,,No šup!“ Velitel pochopil, sklapl podpadky a ukázkově odešel. Principal seděl a koukal se do prázdna, tři poldové stáli a mlčeli.
,,No!“ řekl najednou Páral a tleskl. Bylo to od něj tak nečekané, že Principal poskočil. ,,Možná, že si přece jen sedneme!“
Principal se rychle zvedl a přisunul Páralovi židli, poté i Dobrevovi a Vlnysovi. Dělal to pomalu, tiše a jemně, to aby snad přítomné hlavouny nerozlobil. Napřed si sedl Páral, po něm Vlnys a Dobrev, kteří si najednou sedli a najednou dali nohu přes nohu. Jakmile se usadil i Principal, tak vešel Velitel, v ruce držel dva papíry. Páral mu je vytrhl z ruky, zrovna když se snažil podat je Principalovi. Zíral jak když dítěti seberete lízátko, jeho druhý pohled spočinul na Principalovi, který jen pokrčil rameny. Páral papíry otáčel a v rychlosti prohlížel text.
,,Co to má být?“ zeptal se Velitele.
,,Hlášení.“ odpověděl Velitel.
,,Veliteli...“ na to Principal.
,,Pane! Hlášení! Pane!“ zdůraznil hromově Velitel.
Páral změnu nevnímal, dále pročítal a kroutil hlavou.
,,To je bordel pánové...“ řekl nakonec. ,,Jak můžete mít v hlášení takovej bordel...no nic...co je to s tou uřízlou nohou?“
,,Pane! Takový malý, nedůležitý incident! Pane!“
Páral vrátil papíry Veliteli. Vrátil je způsobem, jakým se do kontejneru hází týdenní smetí.
,,Tak tedy....“ začal klidně, avšak jeho hlasu byla cítit sopka, která jen tak tak vybuchnout. ,,Když jsem vám psal o tom Bojdarovi, jak se mu říká. Myslel jsem, že necháte ten podnik sledovat a pak polapíte Jiřku tam....vy jste to tam vyklidili, jak říká zpráva. Což jednoduše znamená, že jste ztratili nejen Jiřku, ale i případné svědky....“
,,....svědky....“ zazubil se Velitel, potěšen nad svým rozhodnutím, že je lepší lidi zabít, než je nechat vše rozkecat.
,,Ano PANE! SVĚDKY!!!“ vyštěkl Páral. Sopka právě vybuchla, napadlo zbývající čtyři.
,,Všechny LIDI, který by vám řekli, kde ten ZMRD je!!“
Všichni mlčeli. Principal ani Velitel se neopovažoval byť dýchat.
,,Poslali jsme sem člověka, s jehož pomocí ho máte vypátrat.“ začal Páral již klidněji. ,,Zaznamenali jste to vůbec?“
,,Člověka....“ na to tiše Velitel, jeho hlas byl stejně nepřítomný, jako hlas někoho, kdo mluví ze spaní.
,,Je to doktor.“ utrousil Páral, jako by jim napovídal.
,,Doktor....“ na to Principal.
,,Máte tady snad nějakou nemocnici, nebo tak....“ pokračoval Páral.
,,Nemocnici....proč nemocnici?“ zeptal se náhle probuzený Principal.
Sopka opět vybuchla. Páral vrazil pěstí do Principalova stolu tak silně, že i Dobrev s Vlnysem poskočili, ač jsou na nálady svého šéfa dávno zvyklí.
,,JE TO DOKTOR KRUCINÁL!! Umí operovat a dělat různý kraviny! Neumí nic víc! Kde jinde byste ho tady hledali?!“
,,A jó....“ na to po chvilce Velitel. Páral ho naštvaně sjel studeným pohledem svého jednoho oka a pokračoval.
,,Máte tu nemocnici?“
Bylo vidět, jak moc se přemáhá, aby nekřičel. Byl rudý jako rak a pleš měl zalitou potem.
,,Nuselský špitál.“ odpověděl klidně Principal.
,,Vlnys!“ zahromoval Páral. Vlnys si stoupl. ,,Víš, kde je špitál?“
Vlnys nesouhlasně pokýval hlavou.
,,To je fuk, zeptáš se cestou. Padej!“
Vlnys se otočil a rychle zmizel pryč z kanceláře. Páral měl v tu ránu citelně lepší náladu. I barva jeho pleti se pozvolna měnila z rudé na kancelářsky bledou.
,,V té zprávě....píšete o Bojdarovi. Máte ho tady, nebo už je taky po smrti?“
,,Uvěznili jsme ho.“ zazubil se opět Velitel.
Principal chtěl opět zmínit kánon Panování, který mu tak dlouho trvalo zavést a který zrovna teď Velitel ve velké míře porušuje. Byl však přerušen Páralem.
,,A řekl vám něco?“
,,Ne!“ vyštěkl Principal, zrovna když Velitel otevřel ústa k odpovědi ,,Neřekl. Trvá na svém, že žádného Jiřku nezná.“
,,Bili jste ho?“
,,Ne...“
,,Chyba pánové, velká chyba....no nic, od toho tu máme Dobreva.“
Dobrev se po dlouhé době pohnul. Podíval se na Velitele a poté na Principala. Na jeho tváři se objevil úsměv.
,,On už si s ním poradí...“ vypustil Páral do éteru, jako nějakou poznámku, která nemá být slyšena.
,,Veliteli?!“ pokračoval ,,Dovedete nás k Bojdarovi?“
Velitel přikývl. Páral se zvedl, Dobrev též.
,,Uvidíme se později....Principale.“ to poslední slovo nebylo vysloveno zrovna příjemně. Šlo spíše o prudérní syknutí. Páral se na to otočil a kývl Veliteli.
Jakmile za těmi třemi zapadly dveře, Principal se ocitl ve své kanceláři sám. Opřel se do křesla a odpočíval, v hlavě se mu přemítaly zprava do leva myšlenky onoho problému. Aby pravdu sám sobě děl, o řešení nevěděl. Seděl a dumal dlouho, ani mu nepřišlo, že usl.
BUUUUM!!!!
Rána jako z děla. Principal otevřel oči. První jeho myšlenka se upírala k tomu, že usl v šatech. Druhá k tomu, že vidí rozmazaně, ač má nasazeny brýle. Sundal je tedy a mnul si oči. Až třetí myšlenka se týkala oné rány, co ho probudila. Těch ran bylo víc, slyšel je už když spal.
Jak tak seděl v křesle, přišlo mu, že slyší z chodby jakési podivné kroky, ale nepatřily Jardíkovi. Nepatřily ani nikomu z gardy, neboť klepot strážních bot již dobře zná. Tohle byly kroky někoho cizího. A ten někdo, upaluje po chodbě jako střelený motikou. Ty kroky se čím dál zřetelněji přibližovaly k jeho kanceláři.
Principal si nasadil brýle.
Dveře se rozletěly a do místnosti vtrhl vetřelec....první věc, která Principala napadla...vetřelec. Ten muž, tedy, rozhodně to musel být muž, za sebou dveře rychle zabouchl. Jeho přirozený popud vedl ruku k zámku....
Kde Principal nechal klíč. Z chodby bylo slyšet mnoho přibíhajících kroků, byla to garda.
Rychle dveře zamkl. Otočil se, opřen o dveře zády oddechoval. V tom si všiml Principala, oba na sebe krátce pohlédli, oba ústa dokořán.
,,Safra....“ vypustil ze sebe šokovaně Principal.
Vetřelec náhle upadl vpřed, neboť se garda rozhodla vyrazit dveře. Vzchopil se na kolena a vyděšeně prohlížel místnost, snad se díval po zbrani. Což jak si později Principal uvědomil, nebyl onen účel. Vetřelec se rozeběhl.
Řinčení skla přehlušil práskot dřevěných dveří, když se je gardě konečně podařilo prolomit. Jediné co našli, byl šokovaný Principal a velká díra v okně.
,,Dolů chlapy! Ten hajzl je dole!“ zařval jeden, a v tu ránu byli pryč všichni. Principal jen seděl a mlčel. V ránu se zvedl a přešel k oknu a shlédl onou dírou do všude se rozprostírající tmy. Napadlo ho, že je jeho kancelář ve třetím patře a že to ten člověk nemohl přežít. Poté uviděl lucerny a lampy, jak prohledávají místo pod oknem.
Tu noc nic nenašli...
…........................................ .
Jiřka seděl v jídelně. Kouřil a pil kafe. Alepoň to vzdáleně připomínalo kafe. Vemte průměrný nápoj z kafomatu a do něj přilijte trochu kaštanové aromatické směsi. Pak to ještě smíchejte půl na půl s chlorovanou vodou a máte klasické, špitální kafe. Seděl sám. Přechcal Ratlíka, protože ten se cestou stavil na pokec u omejvačů.
Přišla trojice sester, slepice k pohledání. Procházely kolem v těch svých kramflíčcích a hledaly volný stůl, když nenašly, přišly k Jiřkovi.
,,Á pan Theodor!“ řekla jedna z nich. Zdůraznila H navíc. Chtěj ho vypudit, chtěj ho srát.
,,Řekneš nám něco o sobě Theo, když si přisedneme?“
,,Jo. Mám MOR!“ odsekl Jiřka nasraně a vyfoukl kouř před sebe přímo k té, co stála nejblíž.
,,Co máš v tý bedně?“ zeptala se ta nejblíž, jen co dozápasila s kouřem. Jiřka se podíval na bedýnku s novými obvazy, které mu vrazil Ratlík.
,,Vzorky stolice“ odpověděl ,,Takže se držte dál.“
,,A to jako že chcanky?“
,,Seš blízko...“ na to úsměvně a natáhl z cigarety.
,,A vypadneš? My bysme si rády sedly...“ poznamenala s předstíranou milostí ta druhá.
,,Pokud mi tady budete smrdět ještě chvíli, tak možná.“ Myslel tím jejich převoňafkovaný odér. Těžko říct, jestli to pochopily.
,,Hele holky!“ začla i ta třetí ,,Von vypadá jak metloch!“
,,To jo. Smrdí!“
,,A je vlasatej!“
,,A chodí v černym!“
,,A kouří jak fabrika!“
Povedlo se jim to, napadlo Jiřku. Nasraly ho.
,,Tak co Théo? Odsmrdíš konečně?“ zeptala se ta druhá, položila svůj tác s jídlem a opřela lokty o stůl.
Jiřka neodpověděl. Místo toho sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl placatku, nalil trochu do kafe, zašrouboval ji a položil na stůl před sebe.
,,Hele! Von i CHLASTÁ!!“ vyjekla jedna z nich, snad ta první.
,,To je teda objev...“ zabručel Jiřka. Slovo chlastá v celé jídelně vypudilo od chutné krmě jen jednoho člověka. Vypudilo ho dostatečně, aby se zvedl od stolu za účelem průzkumu.
,,Co se to tu děje?!“ zahromoval primář Rasr, jen co došel ke stolu. Jedna z těch třech k němu koketně připlula a hrála s jeho límcem prstěnou.
,,Pane primáři. Řekněte tomu metlákovi, ať vypadne. Strašně smrdí....“
,,A je vlasatej!“ přidala se další.
,,A chlastá!“
Primář se náhle probudil, neboť ono kouzelné slovo slyšel podruhé. Spatřil Jiřkovu placatku a rozzuřil se.
,,CO TO MÁ BEJT!!! TY...ty...“
,,Jiřka...“ zabručel Theodor.
,,JIŘKO!!“
,,A taky nám tady smrdí cigárama!“ pokračovala slepice ještě koketněji. Primář jako by až teď spatřil Jiřkovu cigaretu. Jako by až teď ucítil smrad, linoucí se celou jídelnou.
,,NO TO SI SNAD ZE MĚ DĚLÁŠ....“ nedokončil, rozkašlal se. Slepice mu pomáhala bušením do zad.
Jiřka upil kávy a suše sám sobě konstatoval, že až teď to má nějakou chuť. Ohlédl se kolem, neboť cítil pohledy ostatních. A vskutku, čumilů byla všude hromada. Mezi nima zahlédl i Ratlíka. Ten se až po očním kontaktu rozhodl, že k němu půjde.
,,Ty vole vole co to děláš vole...??“ vychrlil ze sebe.
,,*píp*.“ zabručel Jiřka ,,Tady se vždycky dělá z hovna věda.“
Ratlík již nestačil nic říct. Takticky se zase stáhl, jen co Rasr dokašlal.
,,Máš padáka.“ oznámil Rasr mdle. Bylo vidět, že se jen tak tak nerozkašlal znovu.
,,Hm. Supr....“
,,Vykliď kancelář..eh eh....vykliď kancelář a zmiz. Zmrde....“
,,Jen co dopiju....“
To neměl říkat. To opravdu neměl říkat. Neboť Rasr v návalu vzteku vzal jeho kelímek s kafem a mrštil s ním o podlahu. Káva vystříkla všude. Jak na Jiřku, tak na čumily, tři sestry a Rasra nevyjímaje. Chvíli bylo ticho, jenž prolomil až skřípot Jiřkovi židle po podlaze. Vstal, vzal svou bednu s obvazy, placatku do prsní kapsy a protlačil se davem pryč. Ostatní se vrátili k obědu.
,,Počkej vole!“ zavolal Ratlík, pelášíc chodbou.
Jiřka neodpověděl, šel dál a ani se neohlédl. Jakmile se Ratlík dotkl jeho ramene, tak alespoň trochu zpomalil.
,,Polib si...“ poznamenal.
,,Počkej! Co jdeš dělat s těma obvazama?“
,,Jdu ovázat toho KOKOTA, jaks mi řek.“
,,Ale...vždyť tě vyhodili...“
,,Jo! A víš proč ho du ovázat? Jen abych toho kripla Rasra nasral!“
,,Ale...“
,,Jdi do hajzlu!“
,,....víš vůbec, co je to za pokoj?“
Jiřka se zastavil a na vychrtlého kolegu upřel své vztekem zakalené oči.
,,Chodba eF, pokoj 18....“ dokončil Ratlík zadýchaně. Jiřka mu pokynul a rázným krokem vykročil znovu do víru nemocnice. Ratlíka již nikdy nespatřil.
Kousek od chodby F si všiml vysokého muže v černých šatech. Napřed ho napadlo, že je nevidomý...vzhledem ke slunečním brýlím. Tuto možnost rázem zavrhl, neboť dotyčný nevlastnil hůlku ba ani ji neztratil, vzhledem k přesně koordinovanému pohybu, jakým se právě vyhl nebezpečně rychlému vozíčkáři.
,,Doktore?“ oslovil ho muž na vzdálenost dvou metrů. (jedna z nevýhod NŠ, všichni nosí stejné šaty, čímž vzniká bordel toho rázu, že vás i jako pacienta mohou nazvat doktorem)
Jiřka nezastavil. Šel dál a dělal, že patří k neslyšícím.
,,Doktore!“ zvolal dotyčný. Poté se za ním rozeběhl a chytil ho za rameno. Prdele! Napadlo Jiřku Ten je neodbytnej!
,,Kde je tady nějaké ředitelství? Rád bych se optal na pacienta.“ zněla rázná otázka.
,,Co...?!“ na to Jiřka pubescentno-odmítavým tónem. ,,Jakýho pacienta?“
,,Nějaký pan Pilhart...nevíte náhodou....?“
,,Já vim prd.“ odpověděl Jiřka, snad aby zabránil délšímu proslovu ,,Jděte na chodbu A. Tam je sesterna.“
,,Aha. Děkuji...“ řekl Vlnys, otočil se, ale poté mu něco došlo a ještě se ohlédl za mizejícím Jiřkou ,,A kde je chodba A?!“
,,Co já vim! Já tam nikdy nebyl!“ zavolal zpět a zahl do chodby F.
Potkal dva doktory. Rozmlouvali spolu jako dva staří známí. Neúměrně hlasitě.
,,Vole viděls toho poldu?“
,,Jakýho poldu?“
,,Ptal se mě na Levharta....Linharta...nebo tak nějak...“
,,A jaks poznal, že je to fízl?“
Odpověď neslyšel, už byli daleko. Jiřka, ač to nemohl nějak ovlivnit, zrychlil krok. Slovo polda, nebo fízl se v jeho hlavě ukotvilo tak jistě, že jen ho slyšel, srdce mu hrálo metalový koncert.
Uviděl dveře pokoje 18. Zamířil k nim.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | "...břemeno, jako Kristus nese svůj kříž..." - čárka mezi větami.
"Big" bych neskloňoval na "Biga", "big" je prostě "velký" - tak bych napsal "velkého", nebo nechal "Big Lobowského".
"Dolů, chlapi" - má tam být měkké "i" - páni.
To jen namátkou - pozor na chyby.
Jinak, nečte se to špatně, jsou tam pasáže, které kloužou volněji, některé se trochu vlečou, ale celek je celkem sympatický,
Marek |
| |
| |
|
|
