Radiační zóna IX.
ID: #6947
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 30.04.09 17:26:32 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 183 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Bojdar seděl ve svém křesle, psal a brblal si sám pro sebe. Když ho i to přestalo bavit a rozhlížel se po pokoji, aby si našel nějakou jinou zábavu. Jeho pohled spočinul na stěně nad krbem, vstal a přistoupil k ní, postupně sundával sekery a sekerky, které tam byly pověšené, házel je na svůj stůl. Za chvíli jich tam měl asi dvacet, ještě stůl obešel, aby posbíral ty, které mu spadly. Usedl zpět do svého křesla a podíval se na protější stěnu, asi pět metrů daleko, ověšená mnoha obrazy a kresbami. Bojdar zvedl první sekyrku, narovnal ruku, ve které ji držel proti stěně a mrštil jí jak nejlépe uměl. Trvalo to jen vteřinu, bylo slyšet mírné zasvištění, Sekerka prorazila sklo, které se jakoby zázrakem nerozsypalo, obraz, zadní výplň, projela dřevem a zastavila se až o cihly. Bojdar se na to chvíli díval a usmíval se, poté zvedl druhou sekerku, zjistil jak je vyvážená, zamířil, hodil, samozřejmě se trefil, teď to byla britská tužkokresba oxfordské koleje z roku 1912, třetí sekerka trefila máchův uhel hradu Trosky z roku 1846, čtvrtá zase plátno Krajina po katastrofě od neznámého autora z roku 1951. Tak to pokračovalo dál a dál. Než mu došly sekyrky.
V tom do kanceláře vtrhla banda nějakých chlapů. Bojdar ani nestačil pořádně zareagovat. Jenom vyhrkl: ,,Co se to tu děje?!...Kdo jste?! Okamžitě vypadněte!!“ hned ten první co vstoupil, k němu přešel a silným úderem do břicha ho usadil zpět do křesla. Celkem jich vstoupilo pět, všichni černě oblečení a obutí v těžkých botách. Poslední z nich měl stříbrnou, lesklou přilbu, jeho hrudník byl ověšený odznaky a vyznamenáními. Stoupl si před udýchaného Bojdara, sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru, rozbalil a četl.
,,Jste Boguslav Drath, přezdívaný Bojdar?“ Bojdar šokovaně přikývl ,,Byl jste povolán k Principalovi vězeňského zařízení Čech, Moravy a Slezka kvůli nesrovnalostem s vaším podnikem.“ Bojdar otevřel ústa a zase je zavřel, seděl ve svém křesle jako skoprnělý. Chlápek s metály přistoupil ke stěně ověšené obrazy, pozoroval zaražené sekyrky ,,Máte zvláštní koníček pane Drathe!“
,,Jděte do prdele...“
,,Říkal jste něco?“ osočil se chlap s metály.
,,Jděte do prdele...“ procedil Bojdar mezi zuby a odkašlal cosi, podobného krvi.
Ten s metály kývl na další dva černé. Ti ho zvedli ze křesla a vlekli chodbami ven. Dívky i zákazníci nechápavě zírali, stojíc jednou nohou v chodbě. Nikdo nic neříkal. Bojdar spolu s dvěma černými prošel halou, v předsálí spozoroval klečícího Pruda, jak mu tlačí na zátylek hlavní pušky. Nenapadlo ho, co by v tu chvíli řekl. Před bordelem stálo dalších třicet stejně oblečených chlápků. Bojdara naložili do sajdy podivného, německy vyhlížejícího motocyklu.
Ten s metály přistoupil k dalšímu, jenž metály neměl, zato byla jeho hlava ozdobena stejnou stříbrnou přilbou. Něco mu pošeptal. Právě v tu chvíli, když motorka i s Bojdarem vyrazila směrem do centra, vběhlo všech třicet černých do bordelu. Prahou se rozlehla směs křiků, výstřelů a řinčícího skla.
…........................................ .
,,Tak pojď Uzlíčku!“ Zvolal Jiřka, velebíc se na své místo u zdi. Uzlíček stál na chodbě a zkoumavě si prohlížel vchod do bytu.
,,Zdá se pane Jiřko, že máte něco s dveřmi.“ poznamenal. Jiřka se zvedl, přešel k oknu a otevřel první řadu. Na parapetu mezi vzal pomačkanou a špinavou pet-láhev. Vrátil se zpět a znovu si sedl. Uzlíček zatím vešel a stojíc se rozhlížel po místnosti.
,,Co stojíš jak černej pták? Sedni si, né?“ zvolal Jiřka prudérně.
,,Dá se tu sedět jinde, než na zemi?“ zeptal se. Jiřka ukázal na židli pod hodinami. Uzlíček si ji vzal, postavil ji před Jiřku a usadil se. Málem spadl, předklonil se a rázem zjistil, že má židle jen tři nohy.
,,Proč má ta židle jen tři nohy?“ podivil se.
,,Copak já vim? Já už ji tak našel.“ odpověděl Jiřka a nabídl Uzlíčkovy petku. Uzlíček ji přijmul. Přičichl k hrdlu.
,,Co to je?“ zeptal se odměřeně.
,,Pivo...z Kotle. Tady nic jinýho není.“
Uzlíček se rozhodl překonat zábrany. Smočil rty a olízl se. Pokrčil rameny a jednou lokl.
,,Chutná to jako Absinth....pálený z trávy a pampelišek.“ okomentoval a vrátil petku Jiřkovi. Ten si upil tak, že byla rázem čtvrtina pryč. Oba si zapálili.
,,Tak mě napadá pane Jiřko...“
,,Hmmm?“
,,Mohle byste odmontovat sedadla z toho vašeho auta a spát tu na nich....vždyť beztak nejezdí.“
Jiřka upil z petky, podal ji zpět Uzlíčkovi.
,,To není špatnej nápad.“ odpověděl.
,,Proč tu vlastně nemáte žádný nábytek?“ zeptal se Uzlíček, prohlížeje místnost.
,,Nevim....asi jsem línej lítat po okolí a shánět kraviny.“
,,Postel by vám neuškodila.“
,,Já si postele užil až až.“ poznamenal Theodor a na tváři se mu objevil znatelný škleb.
,,Pročpak? Byl jste dlouho nemocný?“
,,Ne. Dlouho sem seděl.“
,,Aha...no jistě. Řekněte mi pane Jiřko. Kolik času svého života jste vlastně strávil ve vězení?“
,,Půlku, nebo něco pod....a to mám ještě kliku, že mě poslali sem.“
,,Proč? Vězení jako vězení...?“
,,Proooosim tě! Co je to tu za basu? Seděl jsi vůbec někdy v pravý base?“
,,Ano....dva měsíce.“ odpověděl Uzlíček.
,,To je *píp* kámo! Já bych tě tam poslal nejmíň na deset let. Abys tam pořádně zhnil a pak ti garantuju, že by sis to tady užíval!“
,,Vy jste taky dobrák že?“
,,Vod kosti.“
,,Nezkoušel jste někdy pomoc psychologa?“
Jiřka se široce usmál, dokonce se jeho úsměv změnil jednu chvíli na krátký smích. Uzlíček na něj s podivem: ,,Co je k smíchu?“
,,Ále....“ na to Jiřka a zase se zasmál ,,Když mi bylo asi deset. Chodil jsem v černym a tak....jednou jsem byl za školní psycholožkou. Vyhnala mě tam třídní, taková stará dáma. Připadalo jí, že jsem vyšinutej, protože kreslím tmavý obrázky.“
Uzlíček se široce usmál.
,,A copak vám povídala?“
,,No....heh...otec tam byl se mnou. Vona prej, že se nesmím koukat na depresivní filmy. Nesmím poslouchat depresivní hudbu a číst depresivní knihy. Že prej si mám najít dobré kamarády, abych se měl s kým smát. A otec jí zase zeptal, jestli je normální, aby dítě koukalo v deseti na malou mořskou vílu.“
,,A koukal jste se...tedy, potom?“
,,Přišel jsem s otcem domů a pustili jsme si Spalovače mrtvol. Večer mi pak dal knihu Smrt je mým řemeslem....že je to prej dobrý.“
Oba se ještě chvilku řehnili, potom řeč i nálada opadla.
Chvíli seděli jen tak mlčky. Pak se Jiřka zvedl, pár tahy dlaní upravoval svůj pomačkaný kabát a prolnul si zátylek.
,,Vy někam jdete pane Jiřko?“ zeptal se vrah.
,,Jo....za Bojdarem. Řek mi, ať za ním ještě jdu. Nepochopil jsem pořádně proč....ale von byl naposled dost špatně naladěnej....“
,,Nechcete tam hodit?“
,,Ty vole....umíš si představit těch keců, kdybychom tam zas přijeli tím autem?“
,,Ale no tak pane Jiřko...pan Bojdar se to nedoví. A já hned poté pojedu domů.“
Jiřka chvíli mlčel a pozoroval Uzlíčkův úsměv. ,,Tak jedem.“ řekl nakonec.
Vyšli z domu. Lada stála tam, kde ji nechali.
,,Nenapadlo vás pane Jiřko, že když tam nemáme to sklo u řidiče, tak to auto někdo ukradne?“
,,Co to kecáš? Vždyť máš klíče u sebe....“
,,Myslím tedy.“ vskočil mu do řeči vrah ,,...že na místě plném zločinců se asi najde někdo, kdo to dokáže bez nich. Nemyslíte?“
,,No jo....kdybys nekecal.“ poznamenal jízlivě Jiřka a nastoupil.
Když se rozjeli, Jiřka si zapálil. Uzlíček uměl řadit tak pečlivě, že se jízda v jinak velice tvrdém a nepohodlném vozidle jevila jako ve velice dobře vyladěném automatu. Jiřka však tuto skutečnost nevnímal, tedy spíše, odmítal ji vnímat.
,,Proč vlastně panu Bojdarovi vadí toto vozidlo? Jezdí výborně.“ řekl Uzlíček.
,,Ále....bojí se mocných principalských prstíků.“
,,Principala? Vždyť jste říkal, že se nestará.“
,,No...normálně ne.“ na to Jiřka.
Zrovna přejeli Bělehradskou. Byli už kousek od železničního mostu, oddělujícího Prahu dvě a čtyři.
,,Co znamená, že normálně ne?“ zeptal se vrah a zpomalil, kvůli tramvajovým kolejím.
,,No....tak třeba loni. Jeden doktor ze špitálu si šel stěžovat na nedostatek léků. Vrátil se zbědovanej jak kůň....prej ani neviděl Principala, stačila garda u vrat.“
,,To ještě nic neznamená.“ na to Uzlíček. Odbočil na křižovatce směrem k divadlu Na Fidlovačce.
,,Počkej počkej....to není všechno. Von totiž dostal černej flastr. Pak udělal petici a poslal ji na Hrad.“
,,No?“
,,No a pak zmiznul....prej ho hodili do Vltavy....alespoň se to říká.“
,,To nemusí být pravda.“ okomentoval to Uzlíček. Už byli v Sekaninově ulici. Už dokonce uviděli i budovu bordelu. Něco ale nesedělo.
,,Hele....vidíš to taky?“ zeptal se Jiřka, přitiskl obličej na přední sklo.
,,Něco tam leží...“ poznamenal tiše Uzlíček.
Zastavili před domem. Před červenými dveřmi leželo tělo. Uzlíček s Jiřkou zaraženě seděli. Oba cigarety mezi rty a zírali.
,,Něco se posralo....“ řekl nepřítomně Jiřka. Cigaretový popel mu spadlo do klína, nevnímal to. Uzlíček vystoupil a pomalu přicházel tělu. Jiřka ho následoval.
…........................................
Otto se znovu probudil, tentokrát se nesvítilo. Pokoj zaplnil jen slabý svit od přístrojů. Ucítil v ruce injekční stříkačku, sáhl na ni, snad pro jistotu. Uslyšel tiché kroky za dveřmi. Někdo vstoupil a rozsvítil. Byla to sestra, jeho sexuální idol poslední doby
,,Kde to jsem mami?“ zeptal se blouznivě.
,,Neboj drahoušku, sem tady“ odpověděla sladce.
,,Kde to jsem mami?“ zeptal se znovu Otto.
,,Jsi v nemocnici, jsi v bezpečí.“ odpověděla.
,,Co mi je mami?“
,,Pár zlomených žeber drahoušku.“ Otto si rukou nahmatal obvaz, omotaný kolem hrudi.
,,*píp*!“ řekl trochu nahlas, vedle něj někdo zasténal, ohlédl se, byla tam jenom typická nemocniční záclona ,,Kdo je to vedle?“ zeptal se.
Přistoupla k závěsu a odhrnula jej. Na vedlejší posteli ležel nějaký mladík, od pasu dolů v obvazech. Nohy mu doktoři pověsily asi třicet čísel nad postel, sestra k němu přišla a pohladila ho po čele.
,,Copak? Chce se nám čůrat?“ mladík přikývl, byl celý zpocený, sestra odběhla. Otto ho zkoumavě pozoroval, byl stále trochu malátný.
,,Jak se ti to stalo?“ zeptal se, mladík sténal bolestí, podíval se na něj.
,,To je na dlouho.“ odpověděl.
,,Povídej, času dost.“
Mladík se pousmál. Trochu křečovitě, ale pousmál.
,,Hele chlape...pochop, že se člověku špatně mluví s plnym močákem.“
,,V klidu, počkám si.“ odpověděl Otta spokojeně a zavřel oči.
Za chvíli přišla sestra s bažantem, odhrnula mu peřinu, vzala do ruky jeho penis, který byl také ovázaný, ale na konci z něj trčela úzká, průhledná trubička, ozvalo se crčení moči, mladík sténal, dokonce i močit pro něj bylo obtížné. Po chvíli crčení ustalo a sestra i s bažantem odběhla, Otto se na něj znovu podíval.
,,Tak?“ začal.
Mladík se pousmál, tentokráte doopravdy. Zdálo se, že mu i tak běžná činnost, jako prachobyčejné chcaní dodala sílu.
,,No hele....znáš Davídka, ne?“ zeptal se. Už se mu ani netřásl hlas.
,,Ne...toho neznám.“
,,To je jedno...prostě...pěstuje trávu. Jeden kamarád mi říkal, že když vyhulíš jedno brko, tak se ti před očima svlíknou tři krásný ženský.“
,,To zní hezky.“ řekl Otto zasněně.
,,Jo, to jo...tak jsem si něco sehnal. Šěl jsem na Albertov, do parku....abych nevyskočil z okna a tak....no a ubalil jsem si dvě...chápeš, já nechtěl, aby se přede mnou jenom svlíkly.“
,,Chápu tě chlapče...plně tě chápu.“ na to Otta, zrovna si představoval tři svlíkající se sestry-čekatelky Vyhlídalové najednou.
,,No...fajn Bylo to skvělý....vážně se objevily tři. Fakt kočky, začaly se svlíkat až byly jen v kalhotkách.“
,,Pokračuj....“ nabádal Otta, sahajíc pod peřinu.
,,Tak si sundaly i ty kalhotky....prostě nádhera, byl jsem v sedmým nebi ti řeknu.“
,,Pokračuj...“
,,No...a když si začaly sundávat i kůži...tak už to tak skvělá věc nebyla.“
Otta otevřel oči, chvíli koukal do tmy a nevěděl, co na to říct. Ruce vyndal z peřiny a položil je zase zpět podél těla. Nechtěl slyšet víc, ale mladík si jaksi nedal říct.
,,No a pak jsem dvě hodiny strávil tak, že jsem unikal na Albertově třem hladovejm zombíkům.“
,,Ale...“ zkoušel ho Otta zarazit. Nepovedlo se.
,,No a...víš, jak jsou tam ty hradby?“
,,Eee...jo.“
,,No...voni jsou v jednom místě dost nízko. A tak jak jsem běžel, splet sem si je s obyčejnou kamennou zídkou...“
,,Aha aha..“
,,A tak jsem spad z patnácti metrů.“
,,No...to je smů...“
,,Ale to není všechno. Pod těma hradbama je sráz plnej ostnatejch keřů.“
,,A kur...“
,,Zachránilo mi to život....dostal jsem se odtamtud, sice poškrábanej, ale živej.
,,Tos měl kli...“
,,Ale bylo tam dost kun.“
,,Kun?“
,,Jo...a divokejch koček, co lovili ty kuny.“
,,Cože?“
,,No fakt. Bylo tam toho jak naděláno. Kam jsem šláp, tam něco zavískalo, zaprskalo a hlavně se to bránilo.“
,,To zní děsně.“
,,Jo...chtěl jsem se odtamtud dostat co nejrychlejš....tak jsem běžel, ale v těch keřích to šlo blbě a jak jsem se proplítal dál a dál, byl jsem čím dál tím víc poškrábanej a pokousanej. Když jsem se odtamtud konečně dostal, gatě totálně od krve.“
,,To je hrů...“
,,No a pak ti psi.“
,,Jaký psi?“
,,Pod těma keřema, na chodníku byla smečka divokejch psů. Asi čekali na ty kočky.“
,,Hele....nechceš mi to dopovědět zejtra?“
Mladík umlkl. Otta nevěděl, jestli rázem usnul, nebo se na něj urazil. Nechtěl už slyšet víc, ještě by z kluka vypadlo, že mu psi olízali rány, vzali do smečky.....nebo něco podobného. Beztak z mladíkova vyprávění měl o nespavost postaráno.
Sakra...
…........................................
Jiřka s Uzlíčkem klečeli nad tělem. Ani jeden se neopovažoval promluvit. Ta mrtvá byla nějaká Elice, dříve se jmenovala Eliška, ale jeden zákazník vždy říkal Elice Elice, šukat umí nejvíce a nějak se to vžilo. Byla oblečena do průsvitného, modrého prádla. Celá pořezaná od střepů, co ležely všude kolem.
,,Co si o tom myslíš Uzlíčku?“ zeptal se Jiřka tiše.
,,Myslím pane Jiřko...že vypadla támhle z toho rozbitého okna ve druhém patře a zlomila si vaz.“
,,Myslíš že náhoda?“
,,Myslím že ne pane Jiřko. Asi jí někdo pomohl.“ Na chvíli se odmlčeli. Jiřka udusil cigaretu o zem a poznamenal.
,,Hele Uzlíčku. Nenosíš ty náhodou u sebe nůž?“
,,Kdopak vám to pověděl pane Jiřko?“
,,Nikdo....jen mě to tak napadlo.“
Uzlíček sáhl kamsi do nitra svého saka a vytáhl krátkou dýku. Podal ji Jiřkovi. Ještě tam chvilku takhle mlčky klečeli, než se ozval křik, bolestivý křik, někde uvnitř. Jiřka se zvedl, překročil tělo a vběhl do bordelu. Před úzkým vchodem v předsíni ležel Prud, nejevil známky života. Jiřka ho přeskočil a vběhl do haly. Poté přišel Uzlíček, klekl si a zkontroloval Prudovi puls, byl slabý, ale ještě pořád žil. Jiřka zatím našel vprostřed haly tři mrtvé štětky na podlaze, ještě další dvě u baru, dostaly kulku do hlavy.
,,Ježiš *píp* to je šílený!“ říkal si pro sebe. Křik se ozval znovu, odněkud ze zhora. Jiřka vyběhl schody.
Prud měl čtyři rány v hrudi, byl při vědomí. Uzlíček mu položil dlaň na čelo ,,Co se to tu stalo?“ zeptal se. Prud pátral očima po místnosti, ztrácel vědomí a vše bylo rozmazané ,,Urgh.“ vyhrkl, poté se jeho srdce zastavilo.
Křik vycházel z pokoje pět, Jiřka pomalu otevřel dveře. Viděl nějakého chlapa v černém, měl obušek a pouzdro na nůž ověšeny na opasku. Byl to gardista, alespoň Jiřka ho tak poznal, gardisté jsou jediní lidé s povolením držet zbraň. Jeho puška stála opřena o postel. Na té ležela nějaká štětka, do úst jí nacpal roubík a ruce i nohy měla svázané na rámu postele. Polda držel nůž a řezal do ní, dlouhé a hluboké rány, na nohou, na rukou, na ňadrech, mezi stehny, postel byla nasáklá krví, štětka se divoce zmítala, i přes roubík její jekot zvonil Jiřkovi v uších, pomalu vstoupil do místnosti. Gardista si ho nevšiml, byl příliš zabrán do svého současného úkonu, zvedl nůž a zarazil ho štětce přímo do srdce. Jiřka se ohlédl po místnosti. Když uviděl rozbité okno, došlo mu, že ta na chodníku a ta tady, byly na pokoji společně. Gardista utřel čepel nože o prostěradlo a měl se k odchodu. Jenom otočil hlavu, dostal pěstí přímo do oka. Jiřka ho vzal za tu ruku, v které držel nůž a táhl ho za ní přes místnost, gardista nestačil nijak zareagovat, jenom klopýtal za Jiřkou. Ten ho dotáhl k oknu, kde z rámu trčel dlouhý, ostrý střep. Narazil mu ji na něj. Gardista zařval a pustil nůž. Přes jeho křik nebylo ani slyšet, jak kudla padla na chodník. Dalšími dvěmi ranami do obličeje mu Jiřka přerazil nos. Nakonec ho ještě kopl mezi nohy. Gardista se svalil, střep z okna praskl a zůstal mu zaražen v dlani. Do místnosti vtrhl Uzlíček.
,,Bojdar zmizel!“ vyhrkl. Koukl na mrtvou štětku a překryl si dlaní ústa ,,Ježiši Kriste!“
Jiřka stál nad gardistou ,,Ne, ten ne. Za to může tenhle!“ poznamenal a kopl ho do břicha. Gardista se překulil a zase zaujal stejnou pózu.
,,Co s ním uděláme?“ zeptal se Uzlíček.
,,Mám chuť mu provést něco opravdu ošklivého.“ odpověděl Jiřka.
,,Chcete ho mučit?“
,,Máš něco proti?“
,,Absolutně ne pane Jiřko. Já rád mučím.“
,,Tak jdi najít nějakej provaz.“
…........................................
Bojdar seděl v base. Nebo to alespoň částečně připomínalo basu. Místnost byla špinavá a temná, jediné světlo sem pronikalo malým okýnkem asi tak tři metry nad podlahou. Postel tu nebyla, jenom kupa sena. Usadil se na něj, položil hlavu na studenou podlahu a pokusil se usnout, Vzhledem k tomu že byl holohlavý, tak ho lebka neuvěřitelně studěla, nahrnul si pod ní další seno. Nemohl usnout, neboť se mu zdálo, ža místností cosi cupitá. To něco mu dokonce přišlo k uchu a zkoumalo ho. Slyšel krátké a výrazné čichání. To něco se mu zakouslo do ušního lalůčku, vymrštil se a mávnutím ruky udeřil krysu tak silně, že slyšel silné plesknutí do stěny. Otevřely se dveře a vešel nějaký vysoký chlápek v černém, chytil oslněného Bojdara za rameno a odvlekl ho, Bojdar nevnímal, všechno kolem se mu motalo, i on se motal, vedl ho někde po schodech, napřed nahoru. Potom šli chvilku chodbou až k dalším schodům směrem dolů. Nakonec vešli do rozměrné místnosti a tam ho dotyčný usadil do fortelného křesla naproti starému dřevenému stolu, na druhé straně stála další židle. Bojdar začínal pomalu vnímat, v místnosti bylo chladno, všude tma, všiml si, že tam jsou velká okna, kterým chyběla skla, přes rámy pronikaly dovnitř větve stromů, které někdo pravidelně odsekává. Potom si všiml něčeho velice neobvyklého, v rozích místnosti vyrůstaly od podlahy podpěrné pilíře, táhly se do výšky asi pěti metrů, ale divné bylo to, že neměly co podepírat. Místo klenutého stropu, který by se dal v místnosti tohoto typu očekávat, byla obrovská díra ven, přes kterou byl vidět temný mrak.
Uviděl vprostřed sálu jakousi postavu.
…........................................
Gardista zasténal, neboť ho Uzlíček praštil.
,,Co děláš?“ zeptal se Jiřka, klečíc u jedné z dřevěných stěn, v ruce držel kladivo a bušil do hřebíku.
,,Opičím se pane Jiřko.“ odpověděl vrah a znovu gardistu praštil. Posadili ho do Bojdarova křesla, aby se k němu nemuseli shýbat. Uzlíčka bití očividně bavilo, neboť nepřestával. Jiřka přestal bušit. Pouta, která našli v šupleti u postele mu připadala dostatečně připevněná. Pokynul Uzlíčkovi, ten zvedl gardistu z Bojdarova křesla a držíc za límec ho ke stěně dovedl. Otočili ho a připevnili mu pouta na ruce.
,,A co teď pane Jiřko.“ zeptal se Uzlíček.
Jiřka vyjmul ze stěny první sekyrku. Uzlíček pochopil a následoval ho. Společně jich vyndali asi deset. Poté se vrátili ke stolu, kde je odložili.
,,Umíš s tím házet?“ zeptal se Jiřka a zapálil si. Uzlíček přikývl. Jiřka vzal do ruky jednu sekerku, byla to pravá, házecí. Pohlédl na gardistu, jenž právě kašlal krev. Vykročil a hodil, sekerka se několikrát otočila ve vzduchu a zarazila se asi deset čísel od gardistova ramene, ten se záhy probudil, vytřeštil oči na sekeru a následně na Jiřku podíval. Otevíral a zavíral zkrvavená ústa jak kapr na suchu, vydal jakýsi neartikulovatelný zvuk.
,,Kde je Bojdar!!“ zařval Jiřka. Gardista sklopil hlavu a kašlal krev. Jiřka se zadíval na Uzlíčka.
Ten se otočil, upřel své čtyři oči na stůl, chvíli váhal a potom si vybral tu největší a nejtěžší sekeru, byla oboustraná. Natáhl ruce a zamířil, potom se zapřáhl a hodil, zarazila se do stěny jenom malý kousek od nebožákovi hlavy. Ten řval jak pominutý, neboť mu ostří uťalo kus ucha.
,,Sáfriš!“ zanadával Uzlíček ,,Netrefil jsem se.“
,,V pohodě.“ poznamenal Jiřka, pak se zhluboka nadechl ,,KDE JE...“ nedokončil, rozkašlal se, neboť ho řev namáhal. Gardista na něj upřel zrak s očima plnými vztekem i beznadějí zároveň.
,,Nedáme mu roušku přes hlavu?“ zeptal se Uzlíček.
,,A to jako proč?“ na to Jiřka.
,,Abychom mu neviděli do očí.“
,,Proč by ne...?“
,,Já ji vždycky dával.....tedy, když jsem měl na čas.“
,,Ale my mu jí nedáme.“
Otočil se a vzal do ruky sekerku, tentokrát malou, otočil ji na plocho a hodil. Škrábla policajta do stehna, vytryskla krev a stékala po černých kalhotech.
,,Skvělá trefa!“ okomentoval to Uzlíček nadšeně ,,Přímo do tepny.“
Jiřka přistoupil ke gardistovi, v ruce držel sekeru. Podíval se mu do očí ,,Máš tak patnáct minut, než vykrvácíš, můžeš si vybrat, buď umřeš v klidu, bez další bolesti, nebo si stebou budeme hrát dál, budeme pomalu odsekávat kousek po kousku z tvého těla, dokud tady nechcípneš bolestí.“
Gardista kašlal krev, sténal a mžoural očima po podlaze, z úst mu vytékal pramínek krve. Jiřka si zapálil cigaretu.
,,Tak co? Budeš mluvit?“ gardista zvedl hlavu, usmál se na Jiřku a prskl mu dávku krve do obličeje. Jiřka upustil sekeru a chytl se za tvář. Gardista ho následně kopl zdravou nohou do rozkroku.
,,POLIB MI PRDEL TY ZASRANEJ MAGORE!“ zařval. Jiřka se otočil zády, dlaní si utřel krev z tváře. Uslyšel sten a když znovu pohlédl na mučeného všiml si, že mu z paže vyčuhuje dýka. Napřímil se a oplatil gardistovi stejnou měrou. Přidal pár úderů do břicha a do obličeje.
,,Nevěděl sem, že umíš házet nožema.“ řekl Uzlíčkovi, když přišel zpět ke stolu.
,,To je moje specialita pane Jiřko.“ odpověděl vrah úsměvně. Gardista opět zasténal, ale zasténal tak nějak jinak. Nebyl to klasický sten, jako auuuuuuu, oaaaaaaaaaaaa...spíše to znělo jako přiškrcená mluva, hodně přiškrcená. Jiřka s Uzlíčkem si toho všimli a oba k němu přistoupili.
,,...co chcete.....“ řekl potichu, tak potichu, že museli natahovat uši.
,,Co chceme vědět?“ zeptal se Uzlíček.
,,Kde je Bojdar.“ odpověděl Jiřka.
,,A to nevíme?“ na to Uzlíček. Jiřka na něj pohleděl, dlouze a udiveně.
,,Ty to snad víš?“ zeptal se.
,,To je snad jasné, ne?....máme tu principalova gardistu. Je to tady v takovém stavu, že jich tu muselo být rozhodně víc. Můžeme předpokládat, že se nějaké uliční skupině nelíbilo podnikání pana Bojdara a tak to tu vyvraždila....avšak pouliční skupina by to tu též rozkradla, což se nestalo, neboť i skromné zásoby alkoholu dole u baru zůstaly neposkvrněné. Takže tedy...musela to udělat ozbrojená masa, kterým šlo jen o pana Bojdara a o to, aby nikdo neroznesl, že jde právě o ně. Navíc, máme tu principalova gardistu. Dnes je pátek a mají zakázáno opouštět Hrad....už je vám tedy jasné, kdo to byl?“
,,….bingo...“ pronesl gardista spolu se spoustou dávkou krve.
,,Kušuj!“ vyštěkl Uzlíček a vytáhl z něj svůj nůž, gardista zařval. Jiřka zůstal jak oněmělý, ústa dokořán, zíral na Uzlíčka jak feťák na čistou lžičku.
,Ale....proč jsi to neřek hned? Ještě než jsme ho mlátili?“
Teď pro změnu zíral Uzlíček. Následně očistil o gardistův rukáv svou dýku a strčil ji do prsní kapsy u saka.
,,Vás to snad nebavilo pane Jiřko?“ zeptal se.
,,Ale jo. Bavilo....jenom....“ nemohl se vymáčknout Jiřka.
,,Pane Jiřko...“ přerušil ho Uzlíček.
,,...chápeš, připadá mi to takový....“
,,Pane Jiřko...“
,,....nelidský.“
,,Pane Jiřko...“
,,Co je?“
,,Ten gardista....“
Jiřka se zadíval na gardistu. Krev mu již nestékala od úst, vlastně mu krev nevytékala nikde. Nevydával ani žádné zvuky.....zdálo se, že ani nedýchá. Jiřka ho vzal za vlasy a zvedl mu hlavu, aby bylo vidět do tváře.
,,Umřel....docela rychlost. Že by infarkt?“
,,O tom se dá polemizovat.“ odpověděl úsměvně Uzlíček.
,,Radši ho sundej. Něco mě napadlo.“ pronesl Jiřka a otočil se k odchodu.
Přešel kancelář k terárku, kde měl Bojdar svého Fantoma Prahy. Závěs byl odhrnutý, Fantóm klečel v rohu a čučel do země, útočníci se ho asi báli, takže ho nechali na pokoji. Jiřka si vzal ze stolu sekeru a udeřil jí do skla. Rozbilo se, ale mělo na sobě fólii, takže to nestačilo k jeho rozsypání. Tím jedním úderem, stačil sekeru solidně ztupit. Špičatou hranou jezdil dokola po folii, než udělal velký kruh, poté ji zahodil a o krok poodešel. Kopl do skla, nic, kopl znova, nic, po třetím kopu se sklo prorazilo, v terárku se utvořila velká, asi metr široká díra. Jiřka přišel k Bojdarovu stolu a sedl si na desku, koukal na terárko. Fantóm se podíval na díru, potom na Jiřku, zvedl se na všechny čtyry a proskočil do místnosti, svýma očima, které vlastně neměl, se rozhlížel kolem, jen co zahlédl otevřené dveře, dvěma dlouhými skoky vypadl ven. Jiřka chvíli seděl a koukal do prázdna, sáhl do kapsy a vytáhl placatku. Měl tam jen na jediný lok. Vycvakl ji a zahodil. Otevřel jednu ze tří zásuvek u strýcova stolu a ke svému potěšení našel placatky hned tři. Když je soukal do kapes, uslyšel za sebou Uzlíčka.
,,Pane Jiřko?“
,,Jo?!“
,,Už je dole!“
Jiřka vzal ze stolu zase jinou sekerku a pomalu k němu kráčel.
…........................................
,,Ale! Pan Drath! Vítejte ve Vladislavském sále.“ řekl někdo z prostřed místnosti. Bojdarovi oči si již zvykly na podivné šero. Vedle toho někoho stálo něco, co vypadalo jako hvězdářský dalekohled. Postava k němu pomalu a rozvážně kráčela, ruce si přidržovala za zády.
,,Něco jsem o vás slyšel pane Drathe, byl jsem učitelem, když jste se poprvé objevil v médiích.“ postava byla skoro u něj, Bojdar si všiml, že jde asi o padesátiletého, vysokého a hubeného muže, s brýlemi a intelektuálním obličejem. Pod očima měl velké pytle. Na sobě béžové kalhoty a béžové sako.
,,Vy....vy jste Principál?“ vykoktal Bojdar. Muž se usmál.
,,Ale safra! Tak se ta funkce jmenuje! Víte pane Drathe, stejně jako vy, i já jsem tu vězněm, nemohu za to, že jsem se stal správcem TOHOHLE!“ prohodil rukama v tak úctihodném gestu, že by před ním i Hitler smekl tupé. ,,Prostě mě sem kdysi přivezli, dali mi měkkou postel, pěkný stůl a pohodlnou židli, moji vlastní stráž a přikázali, abych to tu spravoval a průběžně řešil problémy ostatních vězňů.“
,,K..Kdo to řekl?“ vykoktal opět Bojdar. Principal se zamyslel.
,,Já vlastně ani nevím, mluvil se mnou přes temné sklo.“
,,Ale....vždyť vy neřešíte nikoho problémy, nikdo neví, jak vlastně vypadáte, kde jste, nikdo o vás nic neví!“ vyhrkl Bojdar, nemohl uvěřit, že to říká....ani si sám nevšiml, že ani nekoktá.
,,Ano pane Drathe, já odmítám řešit problémy ostatních vězňů, safra já NEMÁM rád ostatní vězně, štítím se jejich úchylných problémů!“
Bojdar byl zděšený, věděl, co to znamenalo. Vidí Principala, vidí jeho tvář, vidí, kde se zdržuje, nemá možnost odsud uniknout, může jenom čekat, kdy ho odvedou, aby ho popravili a někde zahrabali.
,,No! Nebudeme to zdržovat, co říkáte?“ prohodil Principal a sedl si proti němu, vzal do ruky nějaký papír ,,Takže pane Drathe, mám tady na vás jedno závažné obvinění, kde to máme? Aha! Tady! Tak, napřed je tu provinění vůči zákonu R.Z.C.M.S číslo jedna, odstavec jedna v souboru o svobodném podnikání v daném území zákoníku práv R.Z.C.M.S. Číslo jedna, jenž vstoupil v platnost 31. srpna 2028.“
Bojdar vykulil oči.
,,Ale....dnes je prvního září.“ zauvažoval tiše.
,,Ano pane Drathe, to je pravda. Pokud vás to zajímá, tak jsem ten zákon vytvořil speciálně pro vás, máte radost? Krom toho, je to jediný zákon v zóně, proto všude to jedna.“ pronesl Principal významně. Bojdar chtěl něco říct, nedokázal to.
,,Takže...“ pokračoval Principal ,,...jste obviněn z nezákoného zřízení zábavného podniku, který je na našem území nejen nelegální, ale také jste z něho ani neodváděl žádné daně. Rozsudek byl vykonán.“
,,J...Jak vykonán?“ odvážil se Bojdar udiveně. Principal se více zahleděl do papíru a trochu přisunul brýle.
,,Okamžité vyčištění podniku, i se zařízením a zaměstnanci.“
Bojdara zamrazilo v zádech. ,,Vy kurvy!“ vyhrkl. Principal na něj hodil přísný, až pedantský pohled.
,,Není zrovna chvíle na nějaké citové vylévání pane Drathe, buďte prosím v klidu, tohle ještě není konec!“ stoupl si, opřel se o desku stolu a ušklíbl se na Bojdara.
,,Takže, pane Drathe, obvinění jako je toto, je trestáno smrtí, avšak, můžete se mu vyhnout, pustíme vás a vy si můžete podnikat jakkoliv chcete, jenom nám musíte říct, kde je váš synovec.“ Bojdar předstíral zmatení.
,,Jaký synovec? Já nemám žádného synovce.“
Principal se k němu přisunul ještě blíž.
,,Takže vy jste nikdy neslyšel jméno Teodor Jiřka?!“ Bojdar se mu možná co nejstudeněji podíval do očí.
,,Ne, to jméno jsem nikdy neslyšel“
,,Safra....“
Principal se zvedl od stolu, procházel místností a díval se na oblohu, chodil typicky jako učitel, přísně narovnaný s rukama za zády.
,,Víte, proč mám tady ten dalekohled pane Drathe?“ zeptal se jako-by mimochodem. Bojdar potřásl hlavou.
,,Skvěle se tak kontroluje déšť, když jsou ty mraky šedivé, tak pršet nebude, ale když jsou tmavě šedé až černé, bude pršet docela určitě.“ sklonil se a přitiskl oko na do hledí. Poté se znovu narovnal ,,Zrovna teď bude pršet během chvilky.“ vedle dalekohledu měl položeny nějaké zelené desky. Vytáhl z nich papír, přišel k Bodarovi a podal mu ho.
,,Přečtěte si to!“ přikázal. Bojdar mávl odmítavě rukou. S Principalem to ani nehlo, pokrčil rameny a sám se na papír podíval ,,Měl byste si to přečíst, je to o vašem synovci.“ Bojdar zase mávl rukou. Principal opět pokrčil rameny a sám četl:
,,Vládou zmocněný úřad na svém neveřejném hlasování konaném 12.3. 2028 rozhodl, že nebezpečný recidivista Teodor Jiřka musí, opakuji musí být chycen a poslán zpět do hlavního newpragueaského vězení, kde bude po dvou letech vazby vykonán trest smrti zastřelením.“ Principal položil papír zpět na stůl ,,Pokud nám řeknete, kde je váš synovec, všechno to skončí, můžete pak jít kamkoliv chcete a já zařídím, aby vás už nikdy nikdo neobtěžoval.“
Bojdar opět pokýval nesouhlasně hlavou.
,,Odveďte ho!“ přikázal Principal dvoum strážným, kteří stáli ve dveřích. Přišli, zvedli Bojdara ze židle a odvedli ho. Když se za nimi zavřely dveře, Principal se usadil do svého křesla, nohy hodil na stůl a podřimoval. Netrvalo dlouho a ucítil, že mu káplo do vlasů.
,,Jardíku! Stráže!“
Napřed se přiklopýtali strážní.
,,Odneste ten stůl do mé kanceláře....a ty židle taky!“ strážní chytili stůl zespoda a pronesli ho dveřmi ven, potom se přiklopýtal Jardík. Dřív to byl člověk, byl neurčitého věku, tělo měl celé zkroucené a jeho kůže vypadala, jako když se roztéká, jedna velká kapka mu překryla celé levé oko, byl hodně malý s obrovskýma rukama, oblečen do potrhaných hadrů.
Začalo silně pršet. Principal se schoval do chodby před sálem, Jardík stál vedle něj a zděšeně pozoroval déšť. Měl hydrofobii...tak tomu alespoň říkal jeho pán. Panická hrůza z vody způsobila, že se nikdy nemyl. Když už se umyl, nebylo to z jeho vůle.
,,No tak safra co je ty nemehlo? Padej pro ten dalekohled!!“ přikázal Principal a kopl Jardíka do zadku. Upadl na mokrou dlážděnou podlahu.
,,Zvedej se kruci!! dones ten dalekohled!!“ Jardík se s obtížemi zvedl, kulhal a při tom nakláněl celé tělo.
,,Pohni ty nemehlo! No tak safra dělej!!“ křičel za ním Principal. Jardík došel k dalekohledu, vzal ho za stativ a odnášel zpět, vydával bolestné zvuky. Déšť ho pálil jako oheň ač to byla jenom bolest v jeho hlavě. Došel zpět, postavil dalekohled na suchou zem a sekl sebou, kroutil se bolestí a vydával neartikulovatelné skřeky.
,,Odnes ho do dílny a utři ho! Běda, jestli bude na čočce byť jediná skvrnka!“ vyštěkl přísně Principal, načež se otočil a odcházel chodbou pryč.
,,A dej se do kupy, zítra budu pozorovat oblohu znovu!!“ volal z dálky na Jardíka. Ten ležel stále na zemi, oči zavřené a těžce oddechoval.
Principal procházel dlouhými chodbami Pražského hradu, miloval to tu, bylo to tu temné a chladné, ale zároveň čisté, na což si vždy potrpěl. Došel do své kanceláře a hlasitě za sebou zabouchl. Byla to útulná kancelář, hodně velká, nebyla moc osvětlená, kolem dokola celé místnosti se do výšky asi jednoho metru táhlo dřevěné obložení, natřené na hnědo, stěny do šeda začouzené od toho, jak pořád topí v krbu, i když je ucpaný komín. V kanceláři stál fortelný dřevěný stůl se starým, od pohledu pohodlným křeslem. Kolem dokola po celé místnosti pověšeny velké, barevné obrazy různých filosofů jako Nietze nebo Marx, i učitel národa J.A.Komenský nebo diktátorů jako Stalin, Hitler, Mussoliny.... uprostřed stála, jako nějaký hrad uprostřed zelené krajiny postel s nebesy. Principal věděl, že je tady jediný, kdo tu má takovou postel, vešlo by se do ní klidně deset lidí, ale on v ní spal sám. Sedl si do svého křesla a přisunul se ke stolu, vzal do ruky pero a začal psát.
Dobrý den.
Děkuji Vám za doporučení ohledně hledané osoby, kterou Váš úřad tak mermomocně hledá. Zatím se nám nepodařilo zjistit bližší informace o pobytu hledaného, avšak podařilo se nám díky vaším informacím polapit jeho blízkého známého. Předpokládáme, že nám onen člověk poskytne k hledanému nějaké informace a tudíž by neměl být problém chytit ho.
Proto si myslím, že je čas pro vyslání někoho, komu bychom vězně předali. Nechám ovšem rozhodnutí na vás.
J.S.
R.Z.C.M.S.
Zasunul dopis do obálky a zapečetil ho modrým voskem. Nadepsal adresu instituce pro prošetřování starých případů v New Prague a zavolal.
,,Stráže!“
Do kanceláře vešel gardista, který normálně stojí venku a hlídá vstup. Principal ho mávnutím ruky přivolal k sobě.
,,Vem tenhle dopis, dojdi na Hlavní nádraží a počkej na vězeňský vlak. Až bude prázdno, dej tenhle dopis někomu z ozbrojené eskorty. Ať ho doručí. A nezapomeň je upozornit na čtyři věci. Povídej...“
,,Pane! Prosím Pane! Říct od koho je dopis! Pane! Upozornit, aby ho nečetli! Pane! Upozornit, že i kdyby ho chtěli přečíst, ať neporuší pečeť! Pane! A upozornit, aby byl doručen za každou cenu! Pane!“
,,Správně safra správně...“ okomentoval nezaujatě Principal. ,,Tak padej....jo! A zavolej někoho, aby hlídal dveře.“
,,Pane! Ano Pane!“ na to gardista a zasalutoval.
,,A už se kliď....safra“
Gardista ještě jednou, však již beze slov zasalutoval a ukázkově odešel. Principal jen tak seděl a učividně s ním cloumala nuda. Byl rád, že nechal zajmout Bojdara, neboť to přineslo alespoň nějaký život do těchto monotóních stěn. Ale Bojdara nechal odvést do cely a neměl ho kdo rozptýlit. Vzal pero a papír. Nakreslil čtverec a několika čarami ho rozkouzkoval na více malých čtverců. Nahodile do malých čtverců napsal číslovky. Ještě se chvilku kochal tím, jak se mu to krásně povedlo a už se pustil do luštění Sudoku. Chtěl napsat jedničku.....ale povedlo se mu pouze vtlačit rýhu do papíru.
,,Safra.....“ okomentoval to.,,Jardíku!“
Během chvíle se otevřely se dveře a z nich vykoukl Jardík.
,,Dones mi další pero, tohle je již vyschlé.“
Jardík přikývl a houpavým krokem odcházel pryč. Principal ještě jednou, pro jistotu protřepal pero a zkusil s ním něco napsat, nešlo to, hodil ho do krbu. Mezitím se ve dveřích objevil Jardík s novým perem v ruce, usmál se na svého pána. Spolu s ním byl na chodbě ještě někdo, neboť byly slyšet rychlé a svižné kroky. Za Jardíkem se náhle objevil hlavní velitel gardy, něco držel v rukou. Strčil do Jardíka tak silně, že spadl na zem a pero mu vypadlo z ruky.
,, Safra ty nemehlo! Jestli to pero nebude psát, tak tě....!!“ zařval Principal. Byl však umlčen tím, že mu Velitel položil na stůl velkou, lepenkou obalenou krabici.
Velitel nosil knírek, dlouhý a úzký knírek, byl podsadité postavy a na rukou nosíval kovové stahováky vyrobené z bůhví čeho.
,,Co to je?“ zeptal se Principal.
,,Měl byste se na to podívat pane, hlídka to našla asi před hodinou.“ odpověděl Velitel vážně.
Principál sundal kartónové víko krabice a sáhl dovnitř, nahmatal něco velkého a těžkého, bylo to válcovitého tvaru, obtažené nějakou látkou. Nebylo to zrovna lehké, tak sedm, osm kilo. Vyndal to a na okamžik ani nedýchal. Lidská noha, uříznutá nad kolenem, navlečená do černých kalhot a obutá do těžké, vojenské kanady, rána nekrvácela, vyčníval z ní kousek kosti. Principal chvíli zíral, potom pustil nohu zpátky. Ozval se tupý náraz na dno bedny.
,,Co to má znamenat?“ polkl, jako by ani nechtěl znát odpověď. Výjimečně ani nekřičel, vzhledem k určitému šoku.
Velitel stráže se zhluboka nadechl.
,,Jeden z našich lidí zůstal v tom domě...měl to tam zapálit a zahladit stopy naší přítomnosti. No...nevrátil se. Zjistili jsme to až při přepočítávání dnes ráno, dva strážní se tam pro něj vrátili. Zjistili, že dům nejen že pořád stojí, ale že tam není ani on. V jednom pokoji byla přivázaná, pořezaná štětka a tenhle balík vedle ní.“
Principal položil obličej do dlaní a vzdychl.
,,Pane...“ začal opatrně Velitel.
,,Co?“
,,Je tu ještě něco.“ natáhl k Principalovi ruku, něco svíral v dlani. Principal to od něj vzal. Byla to zmačkaná kulička papíru, rozbalil ji a přečetl nahlas vzkaz.
,,Tohle jsme už nestihli sníst...“ chvíli přemýšlel, co tím chtěl asi básník říct. Vrátil papír Veliteli a následně se zeptal:
,,Co si o tom myslíte?“
,,Co...cože pane?“ na něj Velitel překvapeně.
,,Co si o myslíte chlape!“ zvýšil hlas Principal, sevřel ruku v pěst, jako by chtěl uhodit do stolu.
,,No.....víte pane, tady je možné úplně všechno. Už před tím nám pár pošuků zabilo nějaké naše chlapce. Podřízli jim krk...nebo je vykastrovali a donutili je to sníst....ale tohle....ještě k tomu je klidně možné, že ten chlapec se teď bez nohy plazí po ulici a přemýšlí o své teplé posteli tady v Hradu a ještě k tomu....“ Principal ho přerušil.
,,Dobrá veliteli, můžete jít.“ řekl rozhodně. Velitel se otočil a odcházel pryč.
,,Veliteli!“ Velitel se otočil, k jeho překvapení se Principal nedíval na něj, ale na krabici.
,,Něco jste tu zapomněl.“ upozornil ho. Velitel se vrátil ke stolu, vzal lepenkovou krabici pod paži, sklapl podpadky a volnou rukou zasalutoval. Poté se otočil a ukázkově odešel.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
