Radiační Zóna VIII.
ID: #6946
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 30.04.09 17:18:49 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 159 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Otto otevřel oči. Následně zjistil, že je to jediné, čím dokáže pohnout. Cítil štiplavou bolest vzadu na hlavě. Taky ho nesnesitelně bolel bok a levá noha. Naštěstí krk mu ještě sloužil, alespoň dostatečně na to, aby mohl zvrátit hlavu na stranu a pozoroval ulici od Nuseláku. Vše bylo rozmazané. Nepamatoval si, co se vlastně stalo, pořádně mu ani nedocházelo, kde je a proč tu je. Země ho studila, ale to ho tak moc nebralo. Víc ho zajímala skutečnost, že mu kamsi zapadla houska. Uslyšel kroky. Poté i uviděl něčí nohy, obuté v bílých teniskách a oblečené do bílých kalhot. Ten někdo se k němu sklonil a otočil mu hlavu svým směrem. Otta mu neviděl do obličeje, ale vlasy toho člověka svítily jako kudrnatá svatozář.
,,Cosestalocosestalocosestalo????“ spustil nepříjemně.
Otta zasténal.
,,Cosestalocosestalocosestalo???“ opakoval.
Otta zas zasténal.
Člověk se otočil a upaloval zase zpátky, odkud přišel. Následně Otta ztratil vědomí. Po nějaké době cítil, jak přibíhají nějací lidé a nakládají ho na nosítka. Poté už nic.
…........................................
Z obýváku se ozvalo zakašlání, po chvíli se ve dveřích objevil Davídek, měl krví podlité oči a zelenou tvář, podíval se unaveně na Jiřku, který zrovna vytahoval z bubnu kávové zrno zabalené v útěrce. Poté vytáhl z šuplete kladivo a tloukl do zrna přes útěrku.
,,Kde tady máš vodu Dave?“ zeptal se ho. Davídek ukázal na stříbrný kýbl v rohu. Jiřka po důkladném prozkoumání zjistil, že je v něm vody tak na ty tři hrnky. Vzal ho, přelil vodu do malého kastrolu a zapnul elektrický sporák. Prázdný kýbl položil zpět do kouta. Davídek zakašlal, podlomil se v kolenou a chytil se za břicho. Podíval se na kýbl, bleskově rychle přeběhl k němu a zvracel. Jiřka si sedl zpět do své židle. Pozoroval zbytek ohně, na kterém pražili zrno. Ozvalo se bubnování do střechy.
,,Co se děje?“ zeptal se Uzlíček.
,,Prší.“ odpověděl Jiřka. ,,...a já mám rozbitý vokno v autě.“
Na chvíli se odmlčeli. Uzlíček pozoroval sporák, poté vzhlédl k žárovce na stropě. Otočil se k Jiřkovi, jenž zapaloval cigaretu o větývku v ohni.
,,Pane Jiřko?“
,,Jo?“
,,Jak to, že je tu elektřina?“
Jiřka chvíli zapřemýšlel, nikdy v životě neuměl nic vysvětlit.
,,No, vono funguje ještě pár těch věcí...jak se to jmenuje?....je to na řece a zadržuje to vodu..... *píp* .... přehrada!“
Uzlíček rytmicky přikyvoval.
,,No a voni zjistili, že ta voda tady nějak nevadí turbínám v těch...těch...elektrárnách! Vlastně nijak nevadí, když se tou vodou třeba meješ. Teďkon těch elektráren funguje.....dvě fungujou....napájej Prahu a nějaký to vokolí. Dělaj tam vězni...“
Uzlíček čekal, že bude Jiřka pokračovat, ale nestalo se tak. Proto načal raději hovor na jiné téma.
,,Jak tady pracujete vy, pane Jiřko?“ zeptal se.
,,V Nuselskym špitále....dělám zřízence.“ odpověděl Jiřka, překvapen nad Uzlíčkovou zvědavostí.
,,Aha“ na to Uzlíček. A proč to děláte?“
,,No....ten, kdo tady nějak maká, dostává takový ty balíčky....takovej ten, jaks ho dostal ve vlaku...dostals ho ne?“
Uzlíček přikývl.
Davídek přestal zvracet, zvedl se a přešel kolébavým krokem k židli. Sedl si a říhnul. Jiřka chtěl dále pokračovat v hovoru, Davídek ho však přerušil.
,,Víte pánové, jakého kmenu je aminobakterie Fulsa aminenthis?“ zeptal se obou mužů. Jiřka s Uzlíčkem se na sebe podívali
,,Ne to teda ne.“ odpověděl Jiřka a zvedl se, aby nalil horkou vodu do šálků. Uzlíček pokrčil rameny. Davídek se usmál, jeho obličej byl stále trochu nazelenalý.
,,No vidíte.... já taky ne.“ vypadlo z něj. Pak nastalo ticho, Jiřka se díval na podlahu, Davídek do stropu. Uzlíček si prohlížel malé obrázky, pověšeny všude po stěnách. Byly na nich ženy kyprých tvarů, často v nějakých aktech. Jiřka vzal své kafe a pohyboval dokola hrnkem, aby trochu zchladlo.
,,Nezapomněls na něco Dave?“ osočil se na zeleného biologa.
Davídek se obecně tvářil jako někdo, kdo nemá ani páru co je dneska za století, poté však luskl neohrabaně prsty a zvolal.
,,Jo...matroš....počkejte chlapci...já...jsem tam vcukuletu.“
,,Počkej vole! Máme kafe!“ zaprotestoval Jiřka hlasitě.
,,A jo...“ na to Davídek. Jiřka ponořil do kávy prst a uznal, že už přece jen trochu zchladlo. Kopl ho do sebe na ex, až mu zacukalo obočí. Poté vztekle plival na podlahu, neboť si ani neuvědomil, že je v turku taky nějaký lógr.
,,Uzlíčku, měli bysme jít.“ poznamenal Jiřka s hubou plnou kávy. Uzlíček se zvedl, následoval Jiřku ke dveřím, Davídek se pomalu kolébal za nimi.
Zadní dveře Lady se zevnitř otevřely, vykoukl z nich Jiřka, zamračil se. Uzlíček zvedl kopřivový pytel plný marjánky a podal mu ho. Jiřka, klečíc na zadních sedadlech, sotva odfukoval pod jeho tíhou. Místa v kufru bylo málo. Rozhodl se sklopit sedadla. Šmátral na bocích čalounění a i prostor pod sedadly. V tom nahmítl něco studeného a úzkého. Zkoušel to vytáhnout ven ale bylo to tam nějak zaklíněné. Po chvilce se to přece jen podařilo. Hleděl na svůj objev jako zaseknutý.
,,Uzlíčku?“ houkl na malého vraha, jenž si zrovna připaloval Sarsku. Uzlíček se k němu otočil a též se zarazil. Jiřka držel v rukou starou, dvouhlavňovou brokovnici. Rozlomil ji v půlce, aby ve slabém svitu interierového osvětlení prozkoumal vnitřek hlavně, poté ji znovu zaklapl.
,,Je tam jeden náboj.“ sdělil Uzlíčkovi. V šeru to skoro vypadalo, jako když se malý vrah mračí.
,,Ale z toho by mohl být pořádný problém...ne pane Jiřko?“ ujistil se.
,,Zkurveně velkej problém.“ odpověděl Jiřka úsměvně. Zastrčil brokovnici zpět a dále hledal, jak odsunout sedadla. Když na to ani po deseti minutách nepřišel, mlátil do nich pěstí tak dlouho, než nepovolila. Naložili s Uzlíčkem i zbytek pytlů. Když odjížděli, nazelenalý biolog jim mdle mával od plotu a cosi volal, však jistě nic podstatného.
,,Pane Jiřko?“
,,Jo?“
,,To auto.“
,,Co s ním?“
,,Je na benzín.“
,,No a?“
,,Neříkejte mi, že je tady funkční čerpací stanice.“
,,To není můj problém.....Bojda něco povídal vo benzínu...akorát už nevím co. Pak se ho zeptej, máš ho blíž.“
,,Nemůžeme vše nechávat jen na panu Bojdarovi.“ Pravil trochu podrážděně vrah, když vyhazoval špaček od Sarsky z okýnka.
,,Říká kdo?“ na to Jiřka.
,,Říkám já. Víte pane Jiřko....připadáte mi jako dobrý chlap, akorát s nulovým smyslem pro zodpovědnost. To nemáte nikdy chuť se vším se smířit? Proč se akorát utápíte ve své nesmyslné filosofii? Já nevím, ale máte se vůbec rád? Máte rád vůbec i někoho jiného, než sebe? To jste nikdy neměl chuť chytit život za pačesy a říct si: Už nikdy žádné urážky, budu dobrý člověk?“
,,Ne.“ odpověděl Jiřka.
,,Vím, co jste udělal...“ pravil vrah po chvilce odmlčení. Jiřka sáhl do prsní kapsy pro placatku. Zařadil neutrál a sevřel ji mezi koleny, aby se mu lépe otevírala.
,,Od koho sto slyšel?“ zeptal se mezitím vraha.
,,Od nikoho pane Jiřko. Bylo mi tehdy dvacet let, pamatuji si to.“
,,A co si o tom myslíš?“
,,Sám nevím. Všichni na vás tehdy házeli špínu....říkalo se, že jste zavedl trend školního násilí už i k nám. Myslím, že tehdy jsem byl s nimi.“
,,Fajn, ale co si o tom myslíš teď?“
,,Myslím, že jste ubohý. Měli vás už tehdy poslat na šibenici, protože nepatříte do normální společnosti.“
Jiřka mlčel, upil z placatky, natáhl z cigarety a poznamenal:
,,Upřímnost nade vše, co?“
,,Jistě. Mohu se vás ještě na něco zeptat?“
Jiřka neodpověděl....vypadalo to, že se snaží nevnímat. Uzlíček bral jeho mlčení jako souhlas a tak pokračoval:
,,Jaký je obyčejný důvod toho. Aby se středoškolský student umanul a jen tak sestrojil nálož z petard, aby ji následně nastražil do kotelny věhlasného gymnázia?“
,,Nebyla z petard, ale z rachejtlí, přivázal jsem to ke kanystru s benzínem....zasraný novináři....“
,,To je jedno, hlavní je důvod.“
,,Matika.“
,,Prosím?“
,,Neuměl jsem matiku, jednoduchý...ne? Léta jsem tam proplouval jen tak tak a v posledním ročníku před maturitou mě nechali rupnout.“
,,To jsem nevěděl....o tom nikde nepsali.“
,,Vždyť ti to povídám, zasraný novináři..“
Poté se odmlčeli. Jiřka si opět přilnul z placatky. Zahodil svou cigaretu, Uzlíček nabídl svou. Jiřka ji s odporem přijal.
,,Nezáleželo na tom, že mě nechali rupnout....ale jak! Doprdele jak!...mě nechali rupnout. Tos měl vidět *píp*! Všichni zmrdi tam stáli u toho repce. Matikář, matikářka, ředitel, fyzikářka....*píp* i filosofa sebou vzali...to bylo jak - ,,Pojďte se podívat na to exotický zvířátko!“ *píp*! Jak já je nenáviděl! Všechny! Tu bandu uslintanejch zmrdů! Bylo to jak mluvit do dubů! Neposlouchali mě, nic, co jsem vyblil nevnímali a když se pak radili, za dveřma jsem i slyšel, jak se smějou. Kurvy! Ježiš ty kurvy......no a pak se ke mně přikolíbal ten největší hajzl z nich, nějakej Smetana. Prej: ,,To bylo otřesný Teodore.“ nebo ,,Nemůžeme tě nechat projít, nemáš žádné znalosti.“ ty svině! Pak jsem šel za ředitelem a ten mi řek co?...“
,,,Že nesmíte opakovat.“ vskočil mu do řeči Uzlíček.
,,Přesně! *píp*! Přesně tak! Prej ani náhodou, že jsem pitomec, že ani náhodou, ať du na učňák...Děvky! Ježiš jak já je všechny nenáviděl, dostat do ruky byť jen jednoho z nich, rozmáčk bych je jak shnilou hrušku! Skopal bych je do pytle sraček!!!“
Jiřka dokončil větu. Naposledy upil z placatky a prázdnou ji vyhodil oknem ven. Položil obě ruce na volant, cigaretu stiskl mezi rty a úpělivě sledoval silnici. Uzlíček nic neříkal, dokonce nepustil ani žádnou hudbu...neboť to ani jednoho z nich v danou chvíli nenapadlo. Ticho vydrželo celou zpáteční cestu do Nuslí.
…........................................
Otto otevřel oči, však jediné co viděl, bylo všudepřítomné bílo. Ležel na měkkém lůžku, což byla jedna ze dvou věcí, které cítil. Ta druhá měla cosi společného s nervy od hlavy k žaludku, kde v obou místech cítil silnou nevolnost. Příval světla ho tak bodal do očí, že je raději zase zavřel a soustředil se na hrozivý bolehlav, jenž mu dovoloval vše, jen ne usnout.
,,Pane? Už jste se vzbudil?“ řekl nějaký pojebaný buzerant, jehož hlas Ottovi zacukal celou mozkovnou tak bouřlivě, že sebou trhl. Znovu otevřel oči, vida, zrak se mu trochu vrací. Už vidí bílo a uprostřed bíla jakousi šmouhu.
,,Měl jste štěstí.“ pravila šmouha ,,Našel vás jeden náš zřízenec, když se vracel z práce.“
,,Blm.“ poznamenal Otto. Chvilku přemýšlel o významu slova zřízenec, nakonec však uznal, že nemá cenu se namáhat. Najednou se tam objevila i druhá šmouha, spiknutí, napadlo ho.
,,Už se vzbudil?“ zeptala se druhá šmouha. Byla to žena, mladá, podle hlasu.
,,Vy jste?“ zeptala se první šmouha, kterou již Otta identifikoval jako chlapa.
,,Sestřička-čekatelka Vyhlídalová pane primáři.“
Nemocnice! Je v nemocnici! Nádhera, boží vůle vyslyšena!
Otta se usmíval.
,,Nastoupila jsem včera.“ pokračovala Vyhlídalová. ,, Toho pacienta jsem ošetřila, když ho přinesli.“ Otto znovu otevřel oči. Cítil, jak se mu navrací zrak, možná ho právě ta zpráva, že je v nemocnici dobila k nové síle. Uviděl chlápka v bílém, byl vysoký a měl nakrátko ostříhané, černé vlasy.
,,Ale jistě, to jste vy.“ řekl primář sestře. Otto zaklonil hlavu, před jeho postelí stála malá, ale velice hezká dívka, byla také v bílém, měla hnědé vlasy, na Ottu přicházela erekce.
,,Ach, tak jste se přece vzbudil, vnímáte?“ zeptal se primář.
,,K..kde to jsem?“ vykoktal Otto.
,,V Nuselském špitále.“ odpověděl.
,,C...C..Co tu...“ nedopověděl, primář si všiml boule na jeho prostěradle, odíval se na sestru, ta vykulila oči, doktor mávl rukou.
,,Z toho si nic nedělejte, zlomil jste si několik žeber, asi to necítíte, umrtvili jsme vám to, při zlomenině je to naprosto normální reakce.“ Otto si všiml, že sestřička zčervenala.
,,Děkuji slečno Vyhlídalová, můžete jít.“ řekl doktor, sestra se otočila a rychle odkráčela, potom se podíval na Ottu, usmíval se.
,,Kunda co?“ Otto přikývl. Potom zavřel oči a spal.
Měl krásné, sexuální sny, to už se mu od dětství nestalo. Ležel ve svém bytě na posteli, byl nahý, připoutaný a jeho pták vypadal tak čtyřikrát větší, než doopravdy, v tom se tam objevila sestřička-čekatelka Vyhlídalová, měla na sobě jen průsvitné prádlo. Zvedlo se mu péro. Vyhlídalová vešla na postel, rozkročila se nad ním a zasedla ho. Otto ji mrdal, mrdal jako nikdy, okolí začalo hořet, začalo vybuchovat, Vyhlídalové zářily oči, sténala a skákala jako o život. Poté se rozletěly dveře, vtrhl tam Jiřka. Byl špinavý, otrhaný. Přes bedra měl omotané kulometové náboje. Kulomet držel v ruce. Šíleně řval, potom zamířil a střílel, střílel jako o život, nakropil to do Vyhlídalové, neustále, náboje mu snad ani nedocházeli. Potom se začala měnit, Otto na to jenom zíral, Vyhlídalová byla doslova roztřílená, stříkala z ní krev, stále seděla na Ottovi. Chtěl ji shodit, nešlo to. Vyhlídalová se proměnila na jeho profesorku filosofie, stará a tlustá ženská. Poté na ředitele školy, poté na učitelku češtiny, stejně hnusnou, jako ta předchozí. Profesorka rozpřažila ruce, podívala se na své rány, poté obrátila oči v sloup a šíleně řvala. Jiřka vyměnil zásobník a začal znovu střílet. Profesorka češtiny se proměnila na starou a hnusnou kuchařku ze školní jídelny. Potom se polovina jejího těla oddělila a spadla na podlahu vedle postele. Otto tupě zíral na druhou půli těla, z kterého řinčela krev, jak sedí na něm a divoce kope nohama. První polovina, jenž se zatím změnila na profesorku historie, krásnou, štíhlou ženskou, se plazila po podlaze. Z úst jí stékala krev. Jiřka odhodil kulomet. Ten se po dopadu na podlahu rozbil a začal samočině střílet, otáčel se dokola a zasypával pokoj střelami. Všude létaly jiskry. Otto se pokoušel krýt, těsně nad ním hvízdali kulky, stále se pokoušel sundat ze sebe polovinu těla, ale stále to nešlo. Jako by vážilo metrák. Jiřka procházel pokojem, šel pomalu, rozvažitě, kulky jakoby se mu vyhýbaly. Všude byl strašný hluk, bylo slyšet strašně hlasité:
TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA !!!!!!!!!!!!!
Rvalo to uši. Jiřka si sáhl na bok, odhrnul kabát, měl pod ním madlo, vytáhl mačetu, tak metr dlouhou, přišel k polovině profesorky historie, ta se přestala plazit, zvedla hlavu a podívala se na něj. Měla černé oči, otevřela ústa, místo zubů měla červy. Jiřka se rozmáchl a usekl jí ruku, potom druhou, pak rozsekl její tělo napříč a pak podélně, nakonec jí usekl hlavu. Vzal ji za vlasy a zvedl před sebe. Hlava se tvářila rozčileně, změnila se na hlavu, učitele matiky Smetany, hlava otevřela ústa, měla špičaté, krvavé zuby. ,,Pane Jiřko! Měl byste si začít vybírat jiné gymnázium!““ hlas hlavy zněl jako jek úhlové brusky, která řezá titan, byl slyšet i přes hrozné:
TA TA TA TA TA TA TA TA TA TA !!!!!!! z kulometu. Jiřka plivl Smetanovi do tváře, vyhodil hlavu do vzduchu a rozsekl ji v půli, kousky hlavy se rozletěly po pokoji. Otto jen zíral. Jiřka se k němu otočil, měl ve tváři šílený úsměv. Přišel k němu, vzal polovinu těla, které neustále kopalo nohama za páteř, která čouhala ven, nadzvedl ji, rozmáchl se a sekl. Otto začal řvát, Jiřka odhodil půlku těla, to se po pádu zvedlo na nohy a uteklo otevřenými dveřmi. Otto se držel za rozkrok, srčela mu krev. Kulomet přestal dělat:
TA TA TA TA TA TA TA TA !!!!
Pak celý prostor vybouchl na milión střepů. Ty se rozsypaly do nekonečné bílé záře. Otto padal, podíval se pod sebe, bylo tam jen bílo, nad ním, bylo také bílo, všude bylo jen bílo. Držel se za rozkrok a jak padal, tak trnčející krev padala kousek před ním. Křičel, křičel jak jen mohl, teď jen čekal na dopad.
…........................................
,,A tady milí návštěvníci vidíte kousek Karlova Mostu, jehož druhá polovina spadla vlivem gravitace někdy před pěti lety.“
Turisté se všichni nahrnuli k jedné straně tramvaje a fotografovali tmu venku.
,,A kde že je?“ zeptal se zrzek v bílém klobouku.
,,Támhle.“ ukazoval průvodce ,,To ho nevidíte?“
,,Hmm...ne?!“
,,Tak to je divné.“ řekl rozhodně průvodce.
,,No..ale já ho tam teda taky nevidím.“ zpochybnil situaci černovlasý mladík.
,,No...tak, se přesuneme k druhé straně. Za chvíli se objevíme v ulici kde zabíjelo poslední radiační oko.“
Turisté všichni najednou otevřely a zase zavřely ústa. Pojem Radiační oko ještě neslyšeli.
,,Ty jo Pepo! Slyšels to?“
,,Jo..Maruš, to mi teda neuniklo.“
,,Radiační oko.“ načal průvodce ,,To je moji milý vážení nový jev, objeven v naší zóně jako vůbec první na světě. Jde o soustředění všechny Radiace v mraku na jedno místo. To se poté otevře a postihne část na zemi. Nemusí být ani tak velká, avšak síla záření stačí na to, aby zničila vše živé. Naštěstí je velice vzácná.“ Průvodce se usmál, když viděl ty spadlé tváře turistických naivků. Jeden z důležitých důvodů, proč byl vybrán pro tuhle práci byl, že dokáže naprosto bravurně lhát. Vždyť také v devadesátých letech prorazil coby úspěšný spisovatel.
Po ulici navazující na Palackého most běhalo několik mužů. Roznášeli popel v kýblech, aby ho rozmisťovali na hromádky. Jen co zahlédli světla tramvaje. Rychle se rozprchli do domů a tam ukrytí pod okny čekali, až je tramvaj mine.
,,A tady to je, zde se objevilo ohnisko Radiačního oka naposledy.“ informoval průvodce. Turisté fotili.
,,Co jsou ty hromádky na ulici?“ zeptala se žena s růžovými brýlemi.
,,To jsou milá paní obyvatelé zóny, kteří měli tu smůlu, že je oko postihlo. Paměť jejich památce.“
,,To chcete jako říct, že je to jejich popel?“ zeptal se ženin manžel.
,,Ano, přesně to chci říct.“ odpověděl smutně průvodce a odvrátil se od nich. Dělal že pláče. Nakonec tramvaj projela ulicí, průvodce vytáhl kapesník a utřel si neexistující slzy. Pokračovali dál v jízdě.
…........................................
Jiřka s Prudem a Uzlíčkem zrovna vyložili pytle do sklepení bordelu. Jen co bylo hotovo, Uzlíček ani nemrkl a už mazal zpět do svého brlohu v podkroví. Jiřka zaparkoval Ladu na dvoře a vydal se k Bojdarovi do kanceláře. Zaklepal, nikdo neodpověděl tak vstoupil.
Bojdar klečel u terárka, přes oblek měl nataženou zástěru a na ruce ocelovou rukavici. Vedle sebe postavený kýbl. Ohlédl se na Jiřku.
,,Tak jak to šlo?“ zeptal se.
,,Fajn.“ prohodil Jiřka a usadil své velectěné pozadí na barokní křeslo. Dal nohy na stolek a nezaujatě pozoroval Bojdara. Jak sahá do kýble a vyndává cosi slizského a červeného.
,,Co tvoříte?“ zeptal se, jen co zapálil cigaretu a vyfoukl kouř. Bojdar se k němu otočil, až teď si Jiřka všiml malých dvířek ve spod terárka.
,,Mohl bys být té lásky a nekouřit?“ osočil se na něj strýc ,,Mám docela rád své ruce.“ dodal.
Jiřka se zvedl z křesla, odhodil žváro na podlahu a zašlápl jej. Pomalu kráčel k Bojdarovi.
,,Vy tu potvoru ještě krmíte?“ zeptal se přihlouple.
,,Domácí mazlíčci se musí krmit, o tom jsi nikdy neslyšel, Theodore? Ty s snad nikdy neměl morče...nebo něco takového?“ prohodil Bojdar, když pomalu dával Fantómovi kus masa. Fantóm po něm skočil tak rychle, že Bojdar ucukl jen tak tak. I Jiřka sebou trhl.
,,Ty vole! To to nemůže dělat Prud?“ zeptal se podrážděně strýce.
,,Mohl by....ale ta rukavice je mu malá.“ odpověděl strýc, když sahal do kýble pro další flák.
Jiřka sebral kýbl a k obsahu přičichl, odvrátil se a nasadil zhnusený výraz.
,,Ježiš! Vždyť to strašně smrdí! Co to je? Kde jste to vůbec vzal?“ Položil kýbl zpět na podlahu a opřel se o Bojdarův stůl. Strýc zaklapl dvířka.
,,Tak ferdo, a další až ráno, jo?“
Fantóm se zatvářil tak, že by to nedokázalo vyrovnat ani tisíc nadávek z jazyků celého světa. Odvrátil se a schouleně v rohu trávil.
,,To byl tady ráno nějakej chlápek.“ načal Bojdar, když sedal ke stolu ,,Že prej má spoustu masa, neřekl odkud a myslím, že je to vedlejší. Jmenoval se....Hunt, mám ten pocit. Docela sympaťák. Koupil jsem od něj deset kilo. A není to špatný maso, měl jsem ho k obědu. Nechceš taky? Je fakt dobrý.“
,,Mě lidi nechutnaj.“ odpověděl Jiřka a zapálil si.
,,I ty vtipálku!“ prohlásil Bojdar úsměvně a otevřel krabičku s doutníky. Pohodlně se usadil, zapálil doutník svým pěkným, křišťálovým zapalovačem a usmíval se.
,,Ta co? Povídej, jak bylo u Davídka?“
,,Pohoda. Našli jsme to. Máte deset pytlů ve sklepě....a teď nějaký peníze...bych prosil...někdy...nejlépe hned.“
,,Takže ta kára v kůlně fungovala....“ obrátil řeč Bojdar.
,,Eeee...jo, ta funguje.“
,,No paráda, nemyslíš?“
,,No...jo, akorát...“
,,Co ,,akorát,,?“
,,Akorát....nemá gumy, musím je někde sehnat.“
,,Počkej, počkej...Theodore, nějak nechápu. Jak jste se tam teda dostali?“
,,Noooo....Ladou...takovou, malou....černou.“
Bojdar se zvedl od stolu a odešel na chodbu. Vtrhl do prvního pokoje, který potkal. Dívka ani zákazník si ho nevšimli. Přešel pokoj k oknu, chvilku zazápasil s červeným závěsem a když okno konečně otevřel. Uviděl na dvoře opravdu černou Ladu. Vrátil se do kanceláře, červený vztekem, div nezačal hořet.
,,TY PITOMČE BLBEJ, ZADĚLANEJ KRIPLE!!! HOVADO VYCHLASTANÝ, VÍŠ VŮBEC, COS PROVED?!!!!!?“
Jiřka zhluboka polkl. Zůstal sedět a mlčel. Bojdar naštvaně přešel kancelář, naštvaně si sedl a naštvaně stiskl doutník mezi zuby. Poté i naštvaně pohlédl na Jiřku.
,,To je auto gardy, že jo? ŽE JO?!! Víš ty vůbec, co by z toho mohlo bejt za problém?“ vysypal ze sebe prudce. Jiřka počkal, až i odezva strýcových nadávek zmizí z místnosti a dovolil si promluvit.
,,Nebyl to můj nápad, ale U....“
,,PRDELE!!!“ zařval Bojdar a praštil do stolu tak silně, až vše na něm poskočilo. ,,Mě nezajímá!! Povídám nezajímá, kterej z vás dvou za to může! To auto musíš odvízt, hned! Je mi jedno, kam ho dáš! Tvoje věc!“
,,D...dobře. V cukuletu. Bude pryč, ani nemrknete .... fakt...ale, nějaký peníze, a tak.“ řekl Theodor a opatrně se zvedl, snad aby rychlými pohyby strýce nevyprokovoval.
Bojdar sáhl pod stůl a vytáhl malou, plechovou bedýnku. Otevřel ji a vyndal pár ušmudlaných bankovek. Jiřka k němu rychle přiběhl.
,,Táhni mi z očí.“ sykl strýc ,,A pak se vrať!“ dodal ještě.
,,Co...c....“
,,Dostaň to auto vodsaď a pak se vrať!“
Jiřka se raději neptal na důvod. Vzal peníze a upaloval ke dveřím. Jeho další kroky směřovaly do podkroví. Nezaklepal a vstoupil. Uzlíček nepracoval. Seděl v košili, sako přehozené přes obrazovky, nohy na stole a kouřil.
,,Nazdar Uzlíčku. Heleď, mám pro tebe takový překvapení.“ začal jiřka a posadil se na židli u dveří.
,,Opravdu pane Jiřko? Tak povídejte, to nevidíte, jak se třesu napětím?“ prohodil úsměvně. Jiřka sáhl do kapsy, po chvíli přistály na Uzlíčkově stole klíče.
,,Lada je tvoje. Ber to jako dárek od Bojdara....dělej si s ní, co chceš....ale hlavně...někam odjeď!“
,,Copak? Zdá se mi, že jste si vyslechl něco ošklivého od pana Bojdara.“
,,Aaale.....to neřeš. Hlavně...mazej! Ať už jsi pryč!“
,,Jak je to jednoduché, zbavit se zodpovědnosti. Že?“
,,Ale... ale.....ty ji nechceš?“
,,Ne, nechci. Krom toho, nebylo v plánu ji vrátit gardě?“
,,Ty vole....jak to chceš jako udělat? Zavřeli by nás, až bysme zčernali!“
Uzlíček vzal do ruky klíče. Prohlížel si je a zdálo se, že o něčem úmorně přemýšlí. Pak pohlédl na Jiřku.
,,Když o tom tak přemýšlím pane Jiřko, tak to mám na Břevnov beztak dost daleko.“
,,No vidíš! Všichni jsme spokojení. Ty teď beztak nemakáš, ne? Pojeďme ke mně. Napijem se, pokecáme. Hlavní je, aby to auto hned zmizlo.“
Uzlíček opět pohlédl na klíče. Opět přemýšlel. Podíval se na Jiřku, sundal si brýle a otíral je o košili.
,,Ale řídit budu já.“ řekl nakonec.
Noc byla dlouhá. Nekonečná. Lidé zde žili, v opuštěném městě. Bylo smutno na tom místě, kde si člověk ani nepodloubal v nose, aby ho někdo o holuba neokradl. Auto z vrat vyjelo.
Do noci.
A noc byla dlouhá, nekonečná. V městě plném samoty.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
