Radiační Zóna VII.
ID: #6945
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 30.04.09 17:16:19 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 171 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Čtyři muži seděli kolem ohně, uprostřed přízemní místnosti jednoho domu na Starém městě. Kládu, kterou dnes celý den vláčeli, nechali ležet na chodbě. Jejich úkol byl jasný, hned na začátku, když je sem dovezl vojenský vlak, si je nechal přivézt principal. Neviděli ho, byl k nim otočen zády. Bylo jim vysvětleno, že v botanické zahradě v Tróji. V posledním zachovalém skleníku, je již osm let pětován vysoký smrk. Všechna ta radiace a speciální hnojiva mu pomohly, aby během tak krátké doby vyrostl o deset metrů. Původní obshluha smrku je dnes již po smrti a oni jsou vybráni, aby o strom dál pečovali. Uběhly tři roky. Do skleníku přiběhli stráže a vyvlekli je ven. Přišel tam principal, pozoroval onen krásný, vysoký strom a usmíval se. Bylo rozhodnuto. Po jeho odjezdu dostali tihle čtyři nový rozkaz. Strom porazit, odsekat větve, zbavit ho kůry a nakonec ho vlastními silami dostat na Pražský hrad. Bylo to pro ně smutné, milovali ten strom. Jenom díky němu měli poslední tři roky kam složit hlavu, měli tady v létě v zimě teplo, dostávali vlastní příděly jídla, alkoholu i cigaret, stačilo jen pár let neopouštět skleník, k tomu se starat a opatrovat onu krásnou rostlinu.
Teď tu sedí, polovinu cesty mají za sebou. Před tím se neznali, svázala je až tato událost. Společně jedli, společně spali, společně si vařili a společně pěstovali. Byli jako členi jedné rodiny, nedokázali si život bez sebe představit. Mluvili, mluvili o spoustě věcech, o svém dětství, o svých rodičích, celé noci jenom proklábosili, bylo to krásné. Dobře věděli, že až tam, na Hrad onen smrk dostanou, bude po všem. Již je nic nebude svazovat, nebudou mít právo dále bydlet ve skleníku, jistě se již nebudou ani vídat, každý z nich bude mít jiné starosti, jiná trápení. Věděli to předem a radši na to nemysleli, nemluvili o tom. Proč také, všichni čtyři o tom věděli, přineslo by to jenom trápení.
…........................................
Jiřka se vrátil zpět do bordelu. Pozdravil Pruda a štrádoval si to chody až na půdu. Neobtěžoval se klepat a rovnou vstoupil. Uzlíček čuměl do obrazovky a dělal si do bloku pečlivé zápisky. Ohlédl se na Jiřku, usmál se.
,,Tak co pane Jiřko, dojel jste?“ zeptal se.
,,Jo jo.“ na to Jiřka. Přišel k Uzlíčkovi a koukal mu přes rameno na obrazovku.
,,Co to je?“ zeptal se vraha s očima upřenýma k dění.
,,To...?“ na to Uzlíček ,,Tohle je dlužník....“ vysvětloval, ukazujíc propiskou ,,...a to pod ním... děvče z pokoje šest.“
,,Teda ty se máš....“ konstatoval zálibně Jiřka. ,,Já bych bral práci, kde musim celý dny čumět na péčko.“
,,Opravdu?“ na to Uzlíček ,,Věřte pane Jiřko, že to po pár hodinách nudí.“ Jiřka neodpověděl, tak se Uzlíček zeptal. ,,Takže nemusíme krást auto Gardě? Jezdí to?“
Jiřka nesouhlasně pokýval hlavou a opřel se o boční stůl s obrazovkami.
,,Jako...motor se točí....ale cestou do Ječný jsem poztrácel gumy....nevím jak, asi se mi svlíkly z ráfku....a i kdybych sehnal jiný...neumím to nandat, ráfky jsou zkroucený a není to jak nahustit...prostě je to v hajzlu.“
Uzlíček rytmicky přikyvoval a celou dobu si zapisoval do bloku.
,,A vymyslels nějakej ten plán?“ otázal se Jiřka.
Uzlíček povzdechl. Dopsal větu a odložil pero. ,,Vy na to potřebujete plán pane Jiřko?“ zeptal se s úsměvěm.
,,No...“ na to Jiřka ,,....jak jim to teda chceš krást bez něj?“
Uzlíček, se přisunul na židli směrem k Jiřkovi, stále se usmíval.
,,A nemyslíte, že bude nejlepší počkat, až přijedou sem?“
,,Po..počkej, jak přijedou sem...?“
,,Říkal jste přece, že jsou to častí zákazníci tohoto domu. Sám jsem se o tom teď ujistil. Jeden z nich je dlužník.“
,,No....“ na to Jiřka váhavě ,,...voni sem přijedou, ale jenom občas....když jim vychází čas...nemůžou bejt venku z Hradu dlouho. Většinou se staví jen do Kotle.“
,,Ale vždyť vy jste v Kotli pořád, ne?“
,,No to jo!“ přisvědčil Jiřka nadšeně.
,,No vidíte, tak tam choďtě dál a až tam budou, tak pro mě jen zaskočte...“
Jiřkovi se ten plán zamlouval. Avšak něco mu na tom přece jen nesedělo. Pak mu i došlo co.
,,Počkej Uzlíčku....nemůžu sedět v Kotli, když jsem švorc.“ Uzlíček mu podal ruku.
,,Těší mě, Uzlíček.“ vypravil ze sebe nadšeně.
,,Ne ty vole! To jako že nemám prachy!“ vyštěkl Jiřka.
,,To já vím pane Jiřko, to měl být vtip.“ pronesl vrah sarkasticky, avšak s úsměvem. Poté se otočil zas ke kamerám a psal. Dělal to samé co Bojdar, když se chtěl někoho zbavit.
,,No tak, Uzlíčku....“ začal Jiřka podlézavě ,,...ber to jako investici....pochop, bez auta nejsou koláče...“
Uzlíček sáhl do prsní kapsy u saka, vytáhl peněženku a podal Jiřkovi stovku.
,,Ale to je tak na šest piv....“ zaprotestoval mírně Jiřka. Uzlíček sáhl znova do peněženky a vytáhl druhou stovku.
,,Dík...vrátim, fakt že jo.“ děkoval Jiřka a takticky couval ke dveřím, kdyby si to Uzlíček náhodou rozmyslel. Ten se však nestaral, jen co Jiřka vypadl, zapálil si Sarsku a dál pozoroval kamery.
…........................................
Otta se měl za chudáka. A to zrovna v tuto chvíli...a asi ještě padesát minulých chvil. Rychlost, jakou ho vypakovali z New Prague byla tak neuvěřitelná, že by si měl do konce života psát za jméno ještě dodatek 5x10 na 8-mou (odpovídá necele dvakrát zrychlené rychlosti světla).
Napřed ho vysvlékli, aby prohlédli všechny díry v jeho těle, ani ten pupík jim neunikl. Poté mu dali mýdlo s vůní zmoklého psa a studenou sprchu. Nakonec si ho oblékli do nádražácky modrých hadrů, přes rameno mu hodili pytel s nějakým balíkem a už si to štrádoval na loď Evropa. Kde prožil krásných pět dní mezi stovkami spoluvězňů a divil se, že ho nikdo nepřipravil o panenství.
Někde ve Francii či tak je všechny naložili na vlak. Už jeli šestnáct hodin, ve vlaku to páchlo potem a zmoklým psem. Všichni seděli na pričnách proti sobě, svázáni k sobě za ruce na dlouhý řetěz. Nemluvili....to byl jediný klad, ani na té lodi....všichni tu byli krásně tiší a mírní. Jen vedle Otty museli posadit člověka, jehož nutkání mluvit bylo nesnesitelné.
,,A ty jsi tu za co?...“ optal se potřetí, zrovna když vyndal svůj prst z nosu. Byl malý, tlustý, bledý a obecně odpudivý, zuby mu nebyly přes kámen vidět a z úst mu nesnesitelně páchlo.
Otta nereagoval. Díval se někam nad hlavu vězně, sedícího před ním a mlčel.
,,Já jsem Láďa.“ představil se šereda.
Otta nereagoval.
,,Už víš? Kam jedem?“ povídal dál.
Otta nereagoval.
,,Za co tu jseš?“ zopakoval počtvrté. Otta zčervenal, měl chuť vytrhnout tu lavici pod sebou a dotyčného Láďu s ní umlátit. Nakonec se přemohl a raději odpověděl.
,,Za nic...“ dal si záležet na tom, aby to znělo nepříjemně....snad i doufal, že to Láďu odpudí...ale nepovedlo se.
,,Já jsem tu za pohlavní zneužití nezletilý.“ prohodil jen tak, jako by to bylo normální.
Otta nereagoval.
,,Vono to není poprvý, já už za to seděl dřív.“ pokračoval Láďa, jako by mu Ottova odpověď dopomohla k hovoru.
Otta nereagoval.
,,Proč mi nic neříkáš?“ zeptal se uraženě Láďa.
,,Hele...!!“ vyštěkl Otta nekontrolovaně, až se stráž s kulometem na druhé straně vagónu otočila. ,,Mě to nezajímá. Rozumíš? Nezajímá... Tak laskavě sklapni.“
Láďa si počkal, než se o ně strážný přestane zajímat a znova spustil ,,Ale já myslel, že bysme se mohli kamarádit.“
Od zabití spoluvězně Ottu zachránila jen jediná věc, a to, že vlak začal brzdit. Brzdil asi dvě minuty, všechno poskakovalo jak želé, zvenku do vagónu doléhal hlasitý skřípot. Nakonec se vlak zastavil. Dozorci odemkli řetězi a namotávali je na takové koleso na zdi jako zahradní hadici. Vězni si sundali jednoduchá pouta, která právě pomocí řetězu držela pohromadě a pokládali je na svá sedadla pro příští várku. Poté dozorci vystoupili, za nimi až vězni. Otta využil možnosti, že byl Láďa před ním a protlačil se dozadu, aby vystoupil poslední. Vězni se soukali ven jak na popravu, chvíli to trvalo. Nakonec však Otta stanul na peróně a pln překvapení zjistil, že je na starém, dobrém Hlavním nádraží. Ještě se ohlédl na vedle stojícího dozorce, jenž se schován za samopalem tvářil více než jen vražedně a odcházel za ostatními vězni do podchodu. Stále se otáčel, pokoušel si to místo vybavit ještě za starých času, ale nešlo mu to, jakoby na vše zapomněl. V podchodu sáhl do pytle a nahmatal balíček. Uvnitř byly krámy, na jeho vkus zbytečné. Lahvička krystalického hypermanganu, obvaz, balení náplastí, plastová půlitrovka vody, malá houska, a nožík ve tvaru ryby. Ještě našel malý lísteček s adresou. Mariánské náměstí, Praha jedna. Před odjezdem slyšel o tom, že se vězňům přiděluje nějaké to bydlení, ale měl to celou dobu za kec. K jeho velké smůle netušil, kde najde Mariánské náměstí a i směr na Prahu jedna, ač byl ve skutečnosti jen kousek od ní, se mu z hlavy po letech vytratil. Vydal se proto směrem na východ, ač měl jít na západ.
…........................................
Jiřku to přestávalo bavit. Seděl v Kotli už třetí den a nic. Nikdy tu tak dlouho nebyl....vždycky se jen stavil na pět...možná i deset piv. Ani opít se nemohl, neboť kdyby všechny peníze od Uzlíčka hned propil, ztratil by důvod tu sedět. Přes noc, když se hospoda vylidnila si ukořistil pohodlné, nízké křeslo a teď, když už na něm celý den seděl, se křeslo začalo jakoby přizpůsobovat jeho vyhublým proporcím....a to tak dokonale, že Jiřkovi chvilkami připadalo že nesedí, ale že se vznáší. V Kotli je normálně vedro jako v peci, alespoň ještě včera dopoledne mu to tak připadalo....ale teď je tu ideálně...jako by se jeho tělesná teplota přizpůsobovala. Jiřkovi sem tam připadalo, že ho Kotel pohlcuje. Už chápal těch pár opilců, co odtud už měsíce a měsíce nevytáhli paty. Pohltilo je to, nemohou do reálného světa, protože by se v něm necítili nejlíp. Těhle případů tu bylo dřív šest, sdružili se v jakýsi spolek, někoho napadlo, že si budou říkat Kotlovci, ale neujalo se to. Dnes je jich pět. Vybrali mezi sebou toho nejsilnějšího a poslali ho prozkoumat svět venku. Jak je známo, zemřel za dva dny na celkovou sešlost.
Jiřka však nechtěl skončit stejně. Napadlo ho, že si zapálí, ale neměl už cigarety. Pak se rozhodl jít pro pivo, avšak křeslo ho ne a ne pustit.
Theodor Jiřka začal šílet.
Křeslo bylo neoblomné a namyšlené. Jiřka mu nadával, prosil....avšak netušil, že je i stahovačné. Nakonec se mu to podařilo. Pustilo ho zničeho nic, možná ztrácelo sílu. Jiřka si to razil k baru. Všichni Kotlovci ho s napjetím pozorovali.
Opřel se o barový pult a sjel pohledem barmana, jak utírá sklenice. Otevřel ústa, že si o to pitomé pivo řekne ....nedokázal to. Zvedl se mu žaludek. Pak si uvědomil, že běží, rozrazil vchodové dveře. Vyběhl schody, proběhl chodbu, skočil …....../^^^^^^^^^^^----.....BUM!! BÁC!! Hodil držku o chodník.
První nádech čerstvého vzduchu byl jako znovuzrození. Jiřka po něm lapal jako batole po prsu.
Pak si sedl o promnul si oči. Nedařilo se mu zaostřit ani na lampu před sebou. Uslyšel jakýsi zvuk, přibližovalo se to. Najednou ho do očí praštilo světlo. Zabránil mu v tom rukou. Zvuk byl hlasitý a neuspořádaný, pak ustal. Slyšel, jak něco cvaklo a pak jako-by kovové bouchnutí dveřmi. Kolem něj někdo prošel.
Ještě pár minut viděl rozmazaně, zavřel oči. Po chvilce je otevřel a s radostí na tváři zjistil, že se mu zrak vrátil. Zamouřil na lampu, poté na protější dům a pak i na vše okolo.
Zarazil se.
Před ním stála černá Lada.
Uvnitř seděl jeden gardista a pozoroval ho. Jiřka se rychle zvedl a seběhl kopec, razil si to do Folimanky a poté na Sekaninovu ulici.
…........................................
Uzlíček brousil své nože o kus křemene, co nalezl ve dvoře. Jeden byl hotov, zbavil ho kompletně kousky rzi a i ostří se zdálo být více než dokonalé. Teď pracoval na druhém noži, jenž byl v horším stavu, než ten první.
Do brlohu vrazil Jiřka, udýchaný a zpocený. Uzlíček sebou cukl, otočil se.
,,Koho nám to čerti nesou!“ pronesl vesele.
,,Jsou tam!“ vyhrkl Jiřka.
,,Kdo? Čerti?“ zavtipkoval vrah.
,,Ne vole, gardisti!“ na to Jiřka naštvaně. Uzlíček se natáhl ke stolu pro sako, ve stoje se do něj soukal.
,,Tak na co čekáme? Jdeme.“ popotahoval Jiřku. Ten se na něj vražedně podíval.
,,Ty vole....nech mě ještě vydechnout.“
,,Ale pane Jiřko....“ začal Uzlíček empaticky ,,...jak je to daleko do Kotle? Půl, třičtvrtě kilometru? Vás zabije, když máte běžet třičtvrtě kilometru?“
Jiřka zadýchaný mávl lhostejně rukou a opřen o kolena lapal vzduch. Po chvilce se zvedl a přikývl, že již mohou jít.
,,Jo...a ještě něco.“ řekl Uzlíčkovi, když už byli na ulici a rázovali si to na místo ,,...jeden z nich sedí v autě. Musíme ho odtamtud nějak dostat.“
,,To vymyslíme na místě.“ konstatoval Uzlíček. Za necelých pět minut tam byli.
Auto stále bylo na svém místě. Uzlíček zatáhl Jiřku do nejbližšího domovního vchodu a spustil.
,,Tak tedy....jsem menší, půjdu přikrčeně k tomu autu, podlezu ke dveřím tak, aby mě neviděl, rychle otevřu, vytáhnu ho ven a vy přiběhnete.....jednoduché, ne?“ Jiřka přikývl. Uzlíček vyrazil. Šel přikrčen v kolenou a zlomen v pase podél zrezlých škobků, které dříve bývali auty až k cíli. Jiřko to nezaujatě pozoroval, zapálil si cigaretu, a opřel se ve vchodu tak, aby ho nebylo vidět. Poté na chodníku vedle sebe zpozoroval hromadu dlažebních kostek.
Uzlíček se přikrčil, jak to jen šlo. Přilepen na Ladě doufal, že ho řidič neuvidí. Sáhl nad sebe a pomalu stiskl kliku dveří. Posunoval ji pomalu jak to jen šlo k sobě a pokoušel se ani nedýchat.
A pak nic.
Následně mu došlo, že se řidič zamkl, také si uvědomil ten zázrak, že ho ještě nezpozoroval, to už by buď vylezl, nebo by troubil, aby mu přišli kolegové pro pomoc. Pomalu se na podpatcích otočil s tím. Že se vrátí za Jiřkou a společně vymyslí jiný plán. Jaké pak bylo jeho překvapení, když uviděl Jiřku, jak rychle překračuje ulici směrem k němu, zvedá ruku nad hlavu a.....
Rychle si skryl hlavu do dlaní. Během vteřiny se něco roztříštilo a zasypalo ho to množstvím střepů. Jiřka přišel k rozbitému oknu, chytil šokovaného, mladého gardistu, jehož dlažební kostka zázrakem minula, za límec a vytáhl ho ven na chodník. Byl to hodně mladý kluk, vyhublý a hlavně vystrašený. Jiřka s ním praštil o haubnu a uštědřil mu ránu pěstí do obličeje. Gardista zasténal.
Uzlíček se zvedl a s úsměvem řekl Jiřkovi:
,,Vy jste ale parchant pane Jiřko.“ setřásajíc ze sebe střepy.
,,Che che. Tě nenapadlo, že se ten zmrd zamkne. Co?“
,,Ne, nenapadlo.“ odpověděl úsměvně Uzlíček. Ohlédl se do díry po rozbitém oknu a znovu se otočil na Jiřku. ,,Řeknu vám, vy máte nějak v lásce rozbíjení oken.“
Jiřka sebral mladého gardistu a držíc ho za krk s ním praštil o dveře auta. Mladík šilhal ze strany na stranu, třásl se a ani se neodvažoval promluvit, natož volat o pomoc.
,,Co myslíš Uzlíčku? Máme ho zabít?“ zeptal se Jiřka ironicky.
,,Myslím že ne pane Jiřko, pak už by mi na nic nebyl.“ konstatoval Uzlíček a úsměvně si mladíka prohlížel. Jiřka na něj zamračeně pohlédl.
,,A k čemu by ti jako měl bejt?“ zeptal se ostentativně. Uzlíček vzal mladíka za bradu a natočil si ho do profilu, úsměv se mu ještě rozšířil.
,,Jo, je to on.“ pronesl nadšeně.
,,Je to kdo?“ na to Jiřka.
,,Můj dlužník.“ odpověděl Uzlíček. Mladík otevřel ústa a zase je zavřel. Roztřásl se ještě víc.
,,Jak jistě víte mladý pane.“ řekl mu Uzlíček ,,Dlužíte jednomu veselému domu za služby...nebudu říkat jakému a za jaké, jistě to víte sám. No a já bych byl opravdu moc rád, kdyby jste svůj dluh urovnal. Co vy na to?“
,,Já já....“ vyhrkl rychle mladík ,,Já já...“ opakoval dokola.
,,Ale pane Jiřko, uvolněte mu trochu ten stisk, vždyť vidíte, jak je nesvůj.“ pravil Uzlíček klidně ,,Ale pozor.... Ať nám neuteče.“ dodal.
Jiřka uvolnil stisk, mladík vyhrkl:
,,Jájánemámpenízenemámpenízeoničemnevímpusťtemněpusťtemně!“ začal mluvit příliš rychle a příliš nahlas. Jak moc ho muselo překvapit, že mu vrah přitlačil k ohryzku nůž.
,,Ale ale...ono to mluví.“ pronesl chladně, ale s úsměvem.
,,Jo...“ na to Jiřka ,,..a taky to neumí lhát.“
,,Co myslíte pane Jiřko...?“ zeptal se Uzlíček ,,...dluží dost peněz, má něco, čím by to vyrovnal?“
,,No...“ na to Jiřka ,,...von má snad jedinně to auto.“ konstatoval úsměvně.
,,Alealetonenímojetonejdenenínenítonejdenejdeto!“ vysypal ze sebe ve vteřině mladý gardista. Pot, stékající z čela se mu začal mísit se slzami.
,,To podle mě také nebude stačit pane Jiřko.“ pronesl Uzlíček ,,Co myslíte, co můžou stát ty jeho boty?“
Všichni tři se podívali dolů.
,,No....“ na to Jiřka ,,Jsou dost vošoupaný...moc za ně nebude.“
,,Pravda pravda, a co ty kalhoty?“
,,No...pomačkaný...nemá na kapsách ani zipy...ty jsou za pár šupů.“
,,A ta vesta? Má docela dost kapsiček....“
,,No nevím...ale jo, pár pětek by nám za ni dát mohli.“
,,Pěkný svetr.“ konstatoval Uzlíček, mnoucí mladíkův rukáv. ,,Vojenský.“ dodal.
,,A černej...“ procedil Jiřka úsměvně mezi zuby.
,,Musí v něm být teplo.“ na to Uzlíček.
,,Pravá vlna, žádná blbá umělotina.“ dodal Jiřka.
Mladík šilhal ze strany na stranu, otvíral a zavíral ústa jako kapr na suchu a celé tělo měl polité studeným potem. Tušil, co s ním chtějí udělat. Ale doufal, že se jeho tušení nevyplní.
Po čtyřech hodinách se vypotáceli ze dveří od Kotle dva gardisté, ožralí jak Dáni. Museli se podpírat, aby vůbec zůstali na nohou. Jaké bylo jejich překvapení, když nenašli svůj jediný dopravní prostředek. A jaké bylo jejich překvapení, když nalezli svého kolegu, prochladlého bez šatů jen v trenkách, s roubíkem v ústech a rukama přivázanýma ke sloupu. Ve vzduchu smrděl průser.
…........................................
Otta stál uprostřed Tylova náměstí a uznal sám sobě, že je ztracen. Sedl si na mechem prorostlou lavičku, sáhl do pytle a vytáhl housku. Byla tvrdá, těžce rozkousatelná. Žvýkal pět minut jeden kousek, když ho polkl, bylo to, jako by mu do krku klouzal šutr. Zvedl se a šel tou ulicí, která se mu nejvíce líbila.
…........................................
Jiřkovi to chcíplo. Prostě to chvilku jelo a pak to chcíplo.
,,Máme v tom benzín?“ zeptal se Uzlíček.
,,No já nevím....před chvilkou to ukazovalo plnou nádrž a teď zase prázdnou....“
,,Třeba je jenom rozbitý plovák.“ zauvažoval Uzlíček.
,,Jakej plovák?“ na to Jiřka.
,,To neřeště, zkuste nastartovat...“ změnil téma Uzlíček, jakmile se ujistil o Jiřkově nevědomosti.
Jiřka otočil klíčkem, auto několikrát poskočilo a zas nic.
,,Vyřadte si....“ na něj Uzlíček trpělivě. Jiřka vyřadil a tentokrát nastartoval v pořádku.
,,Ty vole to je pitomý! Proč to má klíče v levo vod volantu?!“ nadával.
,,Je to ruské.“ pravil Uzlíček zkušeně, ač si nebyl pravým původem vozidla jistý ,,To by také vysvětlovalo tu nádrž....kolik to teď ukazuje?“
,,Plnou.“ odpověděl Jiřka zařadil to, o čem uvažoval jako o jedničce. Auto sebou zacukalo a zas nejelo.
,,Tedy pane Jiřko...“ načal Uzlíček netrpělivě, však s úsměvem ,,...jak jste mohl udělat autoškolu?“
,,Já ji nedodělal.“ na to Jiřka a zase nastartoval.
,,Nechcete radši, abych řídil já?“
,,Ne ne, to je dobrý, to se podá.“
Rozjeli se a dokonce to ani nechcíplo. Jiřka zařadil dvojku.
,,Ty vole!“ vyštěkl Jiřka ,,Už to zase ukazuje prázdnou nádrž, to je na *píp*!“
,,Alespoň to jede.“pronesl klidně Uzlíček a zapálil si Sarsku.
,,Co to kouříš?“ zajímal se Jiřka.
,,Nevím....Sars se to jmenuje.“ odpověděl Uzlíček.
,,Ááááfůůůj! Ty kouříš Sarsky?! Ty dobytku!“ znechutil se Jiřka.
,,Nejsou špatné pane Jiřko.“ na to Uzlíček, prohlížeje si cigaretu ,,Ochutnal jste to někdy?“
,,Neee...jsou strašný, nechci to ochutnat.“
,,Jak víte, že jsou strašné, když jste je nikdy nekouřil?“
Jiřkovi došlo, že v Uzlíčkově řeči je nějaká logika. Pohlédl na cigaretu, kterou mu Uzlíček nabídl a vzal ji od něj. Neměly filtr, tabák vypadal jak sypací čaj a papírek jak vystřižený ze školního sešitu. S odporem ji zevřel rty a natáhl. Chvíli v sobě držel kouř a vyfoukl ho. Rázem mu došlo, že jsou to úplně ty samé cigarety, jaké mu dává Bojdar, akorát nejsou balené v pevné krabičce a není na nich nápis Sars. Jemu ale jeho cigarety chutnaly, i všem, komu je nabídl chutnaly. Vrátil Sarsku Uzlíčkovi a poznamenal.
,,Jsou hnusný.“
Uzlíček pokrčil rameny a kouřil dál. Dorazili k Vltavě. Jeli podél zanešeného toku až k Palackého náměstí. Poté se dostali až na Karlák a pokračovali nahoru Ječnou.
,,Kde to jsme?“ zeptal se Uzlíček.
,,V Ječný, musím se stavit doma.“odpověděl Jiřka.
Zabrzdil uprostřed tramvajových kolejí. Nechal motor běžet a vystoupil. Zaběhl do vchodu nejbližšího domu, vyběhl dvě patra, proběhl chodbou a vstoupil vyraženými dveřmi do svého bytu. Bojdar měl pravdu, Jiřkův byt neměl koupelnu, ale měl záchod a to v takovém malém kumbále, jenž neměl dveře, tudíž člověka vykonávajícího potřebu viděl každý. Jiřka ho nepoužíval, neměl ani prkénko. Voda byla odpojená tudíž chyběl i důvod. Stoupl si rozkročmo na záchod a odklopil víko nádrže. Sáhl dovnitř a vytáhl kartón. Poté byt opustil a běžel zpět k autu.
…........................................
Otto zkusil kousat sousto deset minut. Utápěl ho v slinách jak svíčku v horké lázni a houska ne a ne změknout. Bylo to od ní ošklivé, tedy od té housky, neboť Otta měl opravdu hlad. Byl v nějaké ulici, jejíž název neznal, podle cedule, jejíž celá polovina byla zrezlá a nečitelná, končil název ulice -kolská. Byla to dlouhá a dost široká ulice. Čtyři pruhy silnice a tmavější odstín šedi na barácích okolo prozrazovalo, že byla dost frekventovaná. Otta šel po chodníku, za chvíli mu došlo, že je to hloupost a přesunul své kroky doprostřed silnice, aby měl lepší rozhled. Zarazil se u jednoho malého náměstíčka, jehož název byl na ceduli jakž takž čitelný.
,,Führerovo náměstí?“ přečetl pro sebe polohlasně ,,Co je to za blbost?“ ani nevnímal přibližující se vozidlo. Když se konečně otočil, praštil ho do očí jas světel.
Poté ucítil náraz, chvíli letěl vzduchem a narazil na chodník, Ottovi se zatmělo před očima. Pak už nic.
…........................................
Jiřka se rozjel a ani mu to nechcíplo, Lada sice několikrát zacukala, čímž mu chtěla dát najevo, že se jí jeho řidičské umění moc nezamlouvá, ale nakonec musela rezignovat. Jiřka zařadil dvojku. Dojeli na konec Ječné a zahli v pravo. Zařadil trojku a už si to razili Sokolskou až k Nuselskému mostu.
,,Pro co jste to šel pane Jiřko?“ zeptal se Uzlíček.
,,Pro cigára.“ odpověděl Jiřka. Vzal kartón, přidržel si kolenem volant a rozbaloval ho. Uzlíček se na to celé díval s určitou nelibostí.
,,Držte ten volant pane Jiřko.“ rozkázal, ale jen tak nenápadně s úsměvem ,,Co když se vybouráme.“
,,Ale neřeš. Tady není do čeho narazit.“ odpověděl Jiřka, rozbalil jednu krabičku z měkkého papíru a vytáhl cigaretu. Uzlíček chtěl podotknout, že je okolo spousty věcí, do kterých lze vrazit, patníky, svodidla, lampy, telefoní budky a domy nevyjímaje. Nakonec se rozhodl Jiřku otravovat jinou věcí.
,,Nechtěl by jste si rozsvítit dálková světla?“ zeptal se sladce.
,,A to jako proč?“ na to Jiřka ,,Krom toho, ve městě je to zakázaný.“
,,Já bych řekl pane Jiřko, že tu není koho oslňovat.“
,,Mrdám!“ ukončil to Jiřka, když si zapaloval cigaretu. Poté sáhl do kapsy a vyndal placatku.
Uzlíček uznal, že je to jako mluvit do dubu a tak jen seděl a zíral před sebe. Nebyl zrovna rád, že přijmul Jiřkovu žádost o pomoc, protože Jiřka k tomu, aby se potopil do nejhlubších sraček ani žádnou pomoc nepotřeboval. Kdyby zůstal raději u Bojdara a koukal do kamer, udělal by mnohem líp. Ale tím si lámat hlavu zrovna teď, postrádá jakýkoli smysl. Náhle uviděl uprostřed silnice nějakou věc.
Zaječel a strčil do Jiřky, jenž právě odšroubovával víčko z placatky. Ale bylo již pozdě. Muži ucítili náraz. Jiřkovi zapadla placatka mezi nohy na podlahu. Ani nepřibrzdil.
,,TY VOLÉÉÉ!!“ ječel na Uzlíčka, poté se sklidnil a koukal pod sebe, jestli tam neuvidí své pitivo.
Uzlíček mlčel.
,,Co tě to popadlo? No můžeš mi to říct?“ pokračoval Jiřka vztekle.
,,To před námi...“ začal Uzlíček ,,...vypadalo to jako člověk.“
,,Ale *píp*..“ na to Jiřka, když už placatku konečně uviděl ,,...byla to popelnice.“
,,Ale já vám říkám, že to byl člověk.“ bránil se Uzlíček.
,,No a i kdyby...sere pes, kašli na to vole!“ dopověděl Jiřka, šmátrajíc pod sebou. Konečně placatku našel, odšrouboval víčko a z plna hrdla se napil. ,,Určitě to byl nějakej vochmelka.“ povídal, když placatku opět zavíral ,,A těch není nikdy škoda.“
Poté se dlouho nic nedělo. Jiřka kouřil a pobrukoval si nějakou melodii. Uzlíček ho zkoušel chvíli poslouchat. Chvíli mu přišlo, že se píseň zrodila jen v Jiřkově hlavě a nemá s žádnou skutečnou nic společného. Potom mu to přišlo jako Vltava od Dvořáka...nakonec, když už se i ve Vltavě začal ztrácet ho zarazilo, že si Jiřka celou dobu brouká Skákal pes, akorát že furt dokola. Rozhodl se raději potmě prozkoumat interiér vozu, aby v budoucnu věděl, kam sáhnout. K jeho velkému zklamání mělo auto jenom jednoduché vybavení. Nahmatal kastlík, otevřel ho a uvnitř se rozsvítila malá žárovka. K jeho velkému překvapení byla plná kazet.
,,Podívejte pane Jiřko.“ vyhrkl nadšeně.
Jiřka sebou cukl a zamračil se na Uzlíčka, neboť ho malý vrah vyrušil zrovna u přes oves.
,,Co to je?“ zeptal se.
,,Kazety.“ odpověděl Uzlíček. Jednu vzal a prohlížeje komentoval ,,A vypadá to, že s muzikou.“ Poté se kastlíkem prohraboval jak ženská u krabice s hadrama na bleším trhu ,,Tedy řeknu vám pane Jiřko....“ komentoval, čtouce názvy na nálepkách ,,...že má principalova garda tuze vkus.“
,,Jo..“ na to Jiřka, který zrovna vyhodil cigaretu a už sahal po krabičce pro další ,,...nech si ty řeči. Co tam máš hezkýho?“
,,A co posloucháte?“ odpověděl otázkou se Uzlíček
,,Poslouchal jsem Metal...dřív..je to nějakejch dvacet let.“ odpověděl Jiřka. Uzlíček se zas prohraboval kastlíkem.
,,To tedy nevím, jestli tu bude něco vašeho stylu. A co tohle? Bob Marley.....máte ho rád?“
,,Když mlčí....“ odvětil Jiřka. Uzlíčka to zarazilo, zatvářil se nijak, poté hodil kazetu zpět a opět hrabal.
,,Tady je něco pro vás... Therion. Taky jsem je poslouchal tedy... za svých studentských let.“ Jiřka upíral pohled přes sklo, přemýšlel, jestli si ještě pamatuje, kde má zahnout.
,,No...že bych je zrovna miloval....“ odpověděl. Uzlček zabručel a hodil kartu do kastlíku, vzal další.
,,Euritmics.....mohly by jsme si pusti Sweet dreams...ta je opravdu grandiózní.“ Jiřka si na poslední chvíli všiml odbočky, kterou měl jet a samosebou ji přejel, to ho naštvalo.
,,*píp*!“
Uzlíček se na něj nechápavě podíval.
,,Ale no tak pane Jiřko! Já vím, že ta jejich zpěvačka nebyla nejhezčí, ale zase měla krásný hlas.“
Jiřka si odfrkl. Uzlíček hodil kazetu do kastlíku, vzal do ruky další, chvíli na ní zíral, potom se usmál a začal něco hledat na přístrojové desce.
,,Nevšiml jste si tu někde rádia?“ zeptal se, plně zabrán do hledání.
,,Proč...cos našel?“
Ale než Uzlíček odpověděl, našel jednoduché rádio s dvěma otočnými čudlíky. Když jeden ten čudlík otočil, rozsvítil se i úzký panel ukazující frekvence. Vložil kazetu dovnitř.
,,Našel jsem kazetu a na ní číslo osmdesát, tak doufám, že je na ní to, co myslím.“ řekl vrah a druhým tlačítkem zvýšil zvuk.
Ozvalo se nevýrazné bubnování a do toho pohodové, nicneříkající kytary.
,,Bingo!“ zvolal Uzlíček.
Pak se do věci vložil zpěvák. Zpíval jasně a čistě. Z jeho hlasu bylo cítit jakési zklamání.
,,Co to je? To vodněkaď znám.“ řekl Jiřka.
,,Lady in black od Uriah Heep.“ odpověděl Uzlíček.
Jiřka přisvědčil.
,,Tu sem slyšel někdy v rádiu, můj fotr miloval hudbu.“
Chvíli bylo ticho, Uzlíček doslova hltal ty krásné tóny osmdesátých let a poté se podíval na Jiřku. Ten jeho nadšení nijak nesdílel a tak uznal za vhodné, načat nějaký hovor.
,,Jaký byl váš otec?“ zeptal se Uzlíček
,,Mizera.“ odpověděl Jiřka.
,,A vaše matka?“
,,To samý.“
,,Vy nemáte rád své rodiče?“
,,Záleží na tom?“ zeptal se Jiřka a vyhodil cigaretu ven. Sáhl do kapsy pro další, jednu vyklepal a strčil si ji do úst, vytáhl zapalovač a připálil si. Uzlíček otevřel ústa, chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslel, projeli Kačerov a projížděli kolem nemocnice Krč, byla zničená, na bráně byl pověšen potrhaný plakát.
,,Nemocnice Krč 70 let“ a pod ním ,,1938 – 2008“
Uzlíček se na to chvíli díval, pak se obrátil k Jiřkovi. Lady in Black skončila a hrálo Smoke on the water.
,,Kolik toho vlastně vykouříte pane Jiřko?“
,,Já...no...tak čtyřicet, někdy šedesát.“ Uzlíček chvíli zapřemýšlel.
,,To asi brzy umřete.“
,,No...že by mě to zrovna sralo...“
Dostali se do Kunratic. Uzlíček o tom však nevěděl, proto pokračoval v hovoru.
,,Žije pořád váš otec?“ zeptal se z druhé strany mísy. Jiřka hledal zatáčku, potřeboval se dostat do úzké uličky mezi domy.
,,Jasně že žije, v New Prague vystavěl jeden z těch vysokejch obytnejch baráků, má tam největší byt a harém nezletilejch holek.“ Uzlíček se zasmál.
,,Neee...“ bránil se Jiřka ,,..to jako že fakt!“
Uzlíčkovi náhle úsměv zamrzl. Vlastně se nezatvářil ani nijak, zatvářil se jako člověk, kterému právě něco došlo.
,,Nejmenuje se ten mrakodrap Maxův dům?“ zeptal se. Jiřka mu věnoval dlouhý, zkoumavý pohled, auto poskočilo, protože vjelo na chodník.
,,Jmenuje se Maxmilián......jo, to bude vono, jak to víš?“ Uzlíček byl nesvůj.
,,Bydlel jsem tam se svou ženou a dětmi.....manželka si myslela, že pan domácí má jen tolik dcer...“ Jiřka se usmál.
,,Von byl ždycky takovej vejtaha.“ poznamenal.
,,A co vaše matka?“ zeptal se. Jiřka neodpověděl, byl příliš zaměstnán hledáním cesty. Uzlíček se podíval z okna, zjistil, že už nejedou po silnici.
,,Kde to jsme?“ zeptal se.
,,V Kunraticích.“ odpověděl Jiřka.
,,A co tu děláme?“ nedal se oblomit Uzlíček.
,,Jedeme za Davídkem.“
,,Nějaký váš známý?“ Jiřka se usmál.
,,Dá se to tak říct.“ Zastavili vedle jednoho většího domu, byl tu jedinný obydlený dům v okolí kde se svítilo. Na rozdíl od ostatních domů, měl tenle opečovávanou zahradu, za plotem vystupovali zelené, široké sloupy, tyčily se do výšky asi deset metrů. Uzlíček si všiml, že se jeden sloup kýve do strany, když přišli k vrátkům, viděli o něj opřený hliníkový žebřík, na jeho konci stál nějaký člověk a pilou sloup řezal.
,,Hej! Dave! Ty starý prase!“ zavolal Jiřka. Z druhé strany sloupu vykoukla něčí tvář, chvíli tápala v šeru a po chvíli se usmála. Postava ladně sklouzla po stranách žebříku. Uzlíček s Jiřkou chvíli čekali, za vysokým, dřevěným plotem bylo slyšet ťápavé kroky. Potom se otevřely vrátka a z nich vykoukl Davídek.
,,Vole ty vole Theodor! Tebe jsem neviděl....ani nepamatuju! Pojď dál!“ Jiřka se usmál a vešel, Uzlíček za ním.
Davídek byl starší, asi tak padesátiletý chlápek, byl malý, ale měl ramena že skoro neprošel dveřmi. Na padesát nevypadal, ač byl v obličeji tak trochu mladistvý, tak měl šedivé v plešku ustupující vlasy.
,,Sklízíš trávu, co Dave?“ Davídek vzal velkou těžkou pilu do jedné ruky a hliníkový žebřík do druhé.
,,No jasně, dáš si kafe? Zrovna se chystám vypražit kávový zrno. Co je to s tebou za kamaráda?“ Jiřka se otočil, za ním nervózně přešlapoval Uzlíček.
,,No jo! No! To je můj novej kámoš Uzlíček!....Uzlíčku, to je Davídek. Kámoš s ústavu“ Uzlíček přistoupil k Davídkovi, oba byli tak stejně vysocí, podali si ruce.
,,Z jakého ústavu?“ zeptal se vrah zelináře.
,,Ale to neřeš...“ odpověděl nejistě Davídek..
,,Tak co je s tím kafem?!“ postěžoval si Jiřka. Davídek se otočil a odcházel k domovním dveřím. Měl pěkný, velký dům, dobře udržovaný. Jiřka s Uzlíčkem ho následovali. Cestička k dveřím byla dost úzká, byla lemována zeleninou, kterou pěstoval Davídek ve volném čase...a toho měl dost. Uzlíček se nestačil divit. Kromě marihuany s metrovými palicemi pěstoval taky půl metru široká rajčata. Metr vysoké žampiony, obrovskou cibuli, metrové okurky, ve skleníku pěstoval hroznové víno, které mělo deset centimetrů široké bobule. Nad každou rostlinou byl pověšen malý reflektor, který ji dodával byť jen to minimum světla, aby pěkně rostla. Vešli do domovních dveří, ocitli se v malé předsíni.
,,Přezujte se do pantoflí.“ přikázal Davídek. Uzlíček na něj civěl, jako na jeden velký, špatný vtip. Jiřka se k malému vrahovi přisunul a pošeptal.
,,To neřeš, von učil na základce bižuli...má takový divný manýry.“
Poté si Jiřka sedl a odšněrovával své vojenské boty, zapnuté až do půlky holeně. Davídek před něj hodil párek obrovských pantoflí.
,,Kolikátku máte nohu pane Jiřko?“ zeptal se Uzlíček..
,,Čtyřicet osm.“ odpověděl Jiřka.
,,To je velké, opravdu.“
,,Jo vole. Víš, jak jsem tyhle boty dlouho sháněl?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, vstoupil do domu za Davídkem. Uzlíček ho po chvíli následoval.
Ocitli se v obývacím pokoji. Byl staromódně vybaven, dřevěná podlaha, trochu přeplácaný, bylo vidět, že Davídek sháněl vybavení svého domu po všech obydlích v okolí. Obývák byl spojen s kuchyní. Ta měla, na rozdíl od obýváku, dlážděnou podlahu. Uprostřed leželo nějaké dřevo, proloženo kousky slámy. Davídek otevřel kuchyňskou skřínku a vytáhl velký, kovový buben, stál na kovových nožkách a z jeho druhé strany trčela nějaká kovová páčka. Davídek položil buben na dřevo, potom se natáhl pro plátěný pytel, který ležel na kuchyňské desce, rozvázal uzlík na jedné straně a vyklopil na stůl něco zeleného, bylo to úzké, zato dlouhé nejmíň třicet čísel. Vzal to a vložil do bubnu. Pak sáhl do kapsy, vytáhl malou, plechovou krabičku, otevřel ji a vyndal dlouhou, ručně smotanou tyčinku. Dal si ji do úst a sirkami si připálil, hořící sirku poté přiložil do suché trávy. Oheň se rozhořel, Davídek si přisunul židli a když si sedl, vzal do ruky páčku a otáčel buben. Přitom vychutnával trávu.
,,Co to dělá?“ zeptal se Uzlíček šeptem.
,,Praží kávový zrno.“ odpověděl šeptem Jiřka.
,,Tak co hoši?“ zvolal Davídek ,,Copak potřebujete?“ Jiřka si taktéž přisunul židli, sedl si před Davídka na druhou stranu ohně.
,,Posílá nás Bojdar...pro něco dobrýho.“ špitl Davídkovi.
,,Vážně?“ na to překvapeně Davídek ,,Patnáct pytlů? Jako obvykle?“ Jiřka se pohodlněji opřel do židle.
,,Znáš to...to je to jeho ,,Přijďte se pobavit do našeho podniku a dostanete něco dobrýho zdarma.“ Davídek natáhl.
,,Teda, já tvýho strejce neznám, ale jeho obchodní praktiky se mi začínaj líbit.“ Jiřka zamrkal.
,,Jojo vole. A to nejseš sám.Tak votáčej, ať to zrno nespálíš.“ jen to dořekl, tak se Davídek převážil, spadl a začal se tomu smát, hodně smát. Jiřka vzdychl, zvedl se, přišel k Davídovi, chytil ho pod pažemi a zvedl na nohy, odvedl do pokoje a tam ho položil na gauč. Davídek se stále smál, Jiřka se vrátil, zvedl jeho židli, sedl si a sám otáčel kávovým bubnem.
,,Co mu je?“ zeptal se Uzlíček, Jiřka mu věnoval krátký pohled, vzdychl.
,,To ta jeho tráva, všechna ta zelenina....pěstuje to v zemi nasáklý těma sračkama z mraku. Ta droga je strašně silná, stačí málo a je ti jako po deseti pivech z Kotle. Dáš si dvě vod něj, a už tě odsud vezou na prkně, hodně lidí si sem chodí pro zeleninu, je to jedinej zelinář v Praze, já bych si to vod něj nikdy nekoupil.“ Buben se dál otáčel nad ohněm, kávové zrno vydávalo bouchavé zvuky, z obýváku sem doléhal Davídkův smích. Jiřka s Uzlíčkem mlčeli.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
