Radiační Zóna V.
ID: #6926
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 29.04.09 23:56:15 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 174 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Otto Pilhart seděl v plážovém baru, díval se na hambaté tanečnice a upíjel džus (podle občanského zákoníku z roku 2021, strana 1563, odstavec pět, řádka patnáct se na území New Prague nesmí pít alkohol, kouřit, nesmí se také holit žiletkou, jíst sladká nebo tučná jídla a uzavírat manželské svazky s více, než pěti muži, nebo ženami.)
Otto byl šťastný, jako lékař v původních Čechách to nedotáhl dál, než na dětského pediatra, tady se stačil vypracovat na primáře New Pragueské kliniky. Pobíral skvělý plat, oženil se s krásnou ženou, má dvě děti, jednoho psa, křivé zuby a kulaté brýle. Lidé o něm říkali, že je ošklivý jako prdel, ale to byl jejich názor a popřemýšlet nad ním můžou i v době, kdy se mu náhodou dostanou pod skalpel. Bylo mu teprve devěta třicet, jako primář byl jedním z nejmladších zaměstnanců v nemocnici, rád píchal sestřičky, svoje pacientky, manželky svých kolegů. Byl mladý, úspěšný a prachatý. Nevýhoda byla, že musel být denodenně v práci a jeho žena si mezitím, užívala s partou milenců, kteří se jako homosexuální, polygamická rodina, přistěhovali do vedlejšího bytu.
Zrovna si užíval zaslouženého volna, bylo mu líto, že stát loni vzrušil veškeré bordely i privátní kluby. Mohl si užívat kabaretů, ale neměl na to náladu. Zvedl se, přišel k barpultu a zaplatil a vyšel na ulici. Vykračoval si klidným krokem, pozoroval moře a náctiletá děvčata, která se na pláži opalovala nahoře bez. Byl tím pohledem velmi zaujat. Ovzduší tady bylo velmi zdravé, nebyl tu také žádný hluk, bylo slyšet jenom moře.
( Nebylo ani divu, v desetimiliónovém New Prague jezdilo asi jen dvacet tisíc aut. Auta na elektřinu byla celkem levná, mnohem levnější než auta na vodík. Armáda architektů, která měla za úkol, navrhnout hlavní město pro více než deset miliónů obyvatel, vytvořila naprosto geniální infrastrukturu, proto zde nikdo vlastně nepotřeboval auto. Hlavní dopravní tepnou zde bylo metro. Nebylo to jako to staré pražské metro, tohle bylo mnohem vypracovanější. Metro obývalo celkově deset pater pod zemí, první patro, tam patřily nízkorychlostí vagóny, které byly nejužívanější. Byly levnější a spolehlivější než cokoliv jiného. V druhém patře jezdily vysokorychlostní vagóny, vypadaly podobně jako Pinďolíno a svezení v nich vás vyšlo tak třikrát tolik, než jízda v nízkorchlostním vagónu. Jejich účelem bylo, zajistit bezpečnou a rychlu jízdu z jednoho konce New Prague do konce druhého za rekordních pět minut. Třetí, čtvrté, páté a šesté patro sloužilo jako dráhy pro soukromé vagóny pro vládu, prezidenta, ředitele velkých podniků, poslanců a senátorů. Sedmé patro, sloužilo pro bankovní vagony a vagony, převážející zbraně. Vlaky, které jezdily v posledních třech patrech, měly jenom jeden cíl cesty, směřovaly přímo do hlavního, new pragueského vězení, do největší a a nejrozsáhlejší budovy celého New Prague.)
Otto si vykračoval po ulici a ani si nevšiml že za ním jede auto. Nebylo to jen tak obyčejné auto. Tohle bylo dlouhé, nízké a černé s kouřovými skly. Pomalu se k němu přibližovalo, jeho vodíkový motor byl velice tichý. Náhle vystřelilo, u Pilharta hlasitě zaskřípaly gumy, z auta vyskočili dva chlapy v černých oblecích, chytli ho podpaží a odtáhlli dovnitř. Auto se rozjelo. Otto se nestačil ani rozkoukat a nasadili mu na hlavu černý pytel. Auto prudce stříhalo zatáčky, asi po pěti minutách zastavilo, dveře se otevřely a někdo ho vyvlekl ven. Letní slunce nepříjemně hřálo pytel, co měl nasazen na hlavě.
,,Pozor schody!“ řekl chlápek na levo, potom se na chvíli zastavili a Pilhart opatrně šlápl na jeden schod, scházeli dolů asi dvě minuty. Potom ucítil pod nohama pevnou zem. Prošli pravděpodobně nějakou halou, protože jejich kroky dělaly ostrou ozvěnu. Potom ho jeden chlap pustil a ozvalo se otevření nějakých těžkých dveří. Postrčili do nějakého malého prostoru, dveře opět zaklaply a místnost se náhle rozjela.
,,To je výtah?“ zeptal se Otto.
,,Jo.“ odpověděl jeden chlap.
,,Sundáte mi ten pytel?“ zeptal se znovu. Dech ho nepříjemně hřál na tváři.
,,Ne“ odpověděl po chvíli znovu chlap.
,,Zastřelíte mě?“ nedal se odbít Pilhart.
,,My ne.“ řekl druhý chlap. Otto byl už radši tiše. Jeli deset minut a pak se výtah zastavil, někdo otevřel dveře, jeden z chlapů prudce postrčil Ottu dopředu. Všude okolo byl hrozný hluk, děsný křik, vyznačoval přítomnost nejméně sto lidí. Náhle mu sundali pytel z tváře. Místnost byla opravdu velká, asi sto metrů, vypadala jako stanice metra. Jedinný rozdíl byl v tom, že tahle stanice měla jenom jednu kolej, na té stál dvaceti vagónový, stříbrný vlak, kolem něj se vrstvily hordy modře oblečených lidí, někteří měly volné ruce a někteří byli spoutáni řetězi. Všichni, kteří měli tu možnost, se podívali směrem k Pilhartovi. Ten stál na místě s otevřenými ústy, potom ho nědo prstem šťouchl do ramene, otočil se a za ním stál jeden z jeho únosců a srdečně se usmíval.
,,Pojďte.“ řekl ,,Šéf vás čeká.“ Pilhart šel směrem k davu a po obou stranách měl jednoho muže v obleku. Lidé mu kupodivu ustupovali, Pilhart si pomysel, že jich není sto, je jich tak tisíc. Únosci odvedli Pilharta na konec vlaku do druhého vagónu, neměl okna, v každých otevřených dveřích stáli dva pozzuby ozbrojení strážci. Jak si stačil Otto všimnout, lidé, většinou muži, jsou posazeni na podélných lavicích, mají na nohou řetězi a kolem nich neustále procházejí ozbrojenci. Otto vstoupil do dveří vagonu, byl prázdný, bylo v něm asi tak padesát lavic, které pravděpodobně nesloužily pro vězně, protože ve spodku neměly řetězové objímky na nohy. Trochu ho zneklidňoval pár pout, který visel ze stropu uprostřed vagonu. Zatvářil se zmateně.
,,Posaďte se.“ řekl klidně jeden dozorce, Otto si sedl a oba muži proti němu. Za pár minut se dveře vlaku třískotem zaklaply, Otta pocítil, že se rozjel. Byl velmi tichý, musel být dost pancéřovaný a jediným slyšitelným zvukem, byly údery kol o koleje houpající se soupravy. Pilhartovi únosci mlčeli a zkoumavě ho pozorovali, potom mu jeden z nich podal ruku.
,,Jmenuji se Vlnys“ druhý to udělal přesně po jeho vzoru, jako by čekal, až to udělá kolega.
,,A já Dobrev.“ Pilhart si s oběma potřásl ale dál mlčel, potom se tázavě podíval na muže, který se představil jako Vlnys.
,,Pokud se nemýlím, tak jsem ve vězeňském vlaku.“ řekl s předstíranou nevědomostí. Vlnys přikývl.
,,V jakém patře?“ zeptal se.
,,V desátém.“ odpověděl Dobrev.
Pilhart se zadíval do země ,,Takže jsem zatčen?...a co jsem provedl?“ zeptal se polohlasně. Oba muži se na sebe podívali, Pilhart si až teď všiml jejich výškového rozdílu.
,,Vy jedete jenom na návštěvu.“ řekl Vlnys.
,,Náš šéf se s vámi chce setkat.“ doplnil Dobrev.
,,Aha...“ na to Otto ,,A proč?“ zvedl opět hlavu, muži trochu zazmatkovali.
,,To se dovíte na místě.“ řekl Dobrev.
Vlak si rychle razil cestu tunelem. Muži mlčeli, dozorci se nudili. A newpragueaská věznice se blížila.
…........................................
Nad radiačním mrakem vyšlo sluníčko. Mrak změnil barvu z černé na hnusně tmavě šedou, místy červenou a aby toho nebylo málo, tak se ještě rozhodl zem pod sebou patřičně zvlhčit.
Jiřka se vzbudil. Jen zvedl hlavu, ošklivě ho zabolelo v zátylku. Také ho rozbolela pravá ruka, levá noha, břicho, hruď....v obličeji cítil nepříjemné brnění. Vždycky, když dostane nakládačku opilý, tak ho všechno bolí až druhý den. Třeba hlava ho bolela, ale to bylo kocovinou. Byl vyschlý jak studánka v poušti a žádné pití po ruce. Zvedl se, přešel k oknu a zjistil, že lije jak z konve. Prohledal kapsy a našel akorát placatku rumu, skoro prázdnou. Na ex ji docvakl, zakřenil se a šel si zas lehnout na podlahu.
Přemýšlel, jestli by si do bytu nemohl ukrást nějakou matraci. Avšak nevěděl, kde nějakou sehnat. A krom toho, byl příliš líný, aby někde hledal kus rohože. Nalhával si, že mu spaní na zemi vlastně vyhovuje.
Nepohodlí způsobylo, že se raději zvedl a jen seděl opřen o zeď. Nemohl usnout ani vzhledem ke klepání vody o parapet, ani kvůli tikajícím hodinám.
Déšť však během pár minut ustal. Zvedl se a koukal z okna na svět. Napadlo ho, že by šel do Kotle, neboť do práce to nepřipadalo v úvahu. Jenže neměl peníze, musel by se stavit za Bojdarem....to bude zas keců, že prochlastal prachy na tejden za jedinej večer. Nicméně zvedl z podlahy svůj kabát, který po večerech plnil funkci deky a navlékl se do něj. Vypadl ze dveř. Ulice venku byla mokrá, vzduch divně páchl. Šel Ječnou směrem horní.
…........................................
Vlak jel už přes půl hodiny, Vlnys ukázal Pilhartovi jeden fígl, kterým se zabavují dozorci při dlouhé cestě. Mezi sedadly zmáčkl tlačítko a se stěny vyjela tenká deska, asi půl metru dlouhá. Dobrev na ní zmáčkl čudlík a desce se zapla obrazovka, Dobrev nastavil karty, potom jak Vlnysovy, tak Pilhartovy podal maličkou obrazovku. Hráli Prší, Otto měl vynikající karty, tři svršky, jedno eso a dvě sedmičky. Dobrev zrovna přihodil žaludovou osmičku, Vlnys, který si mezitím zapálil cigaretu, přihodil červenou sedmu. Otto se usmál, speciální tužkou poklepal na zelenou sedmu, ta z jeho malé obrazovky zmizela a objevila se na té velké.
,,Parchante!“ poznamenal Dobrev, ze zpod sedadla vylovil láhev alkoholu a hluboce se z ní napil, Otto se na něj vyjeveně díval.
,,A..a...ale to je přece zakázané, alkohol, cigarety...“ vyhrkl.
,,Jo to je.“ přisvědčil mu Vlnys ,,Ale tady nás nikdo nevidí.“ Dobrev se na něj podíval, potom ho chytil za ruku, v které držel svou tužku, vyndal mu jí a vrazil mu láhev. Otto na se na něj nechápavě díval, potom se nechápavě podíval na flašku, potom se znovu nechápavě podíval na Dobreva, nakonec na Vlnyse a znovu na flašku, nakonec se rozhodl a zhluboka upil. Vlak začal zpomalovat, potom vjel do stanice a prudce zabrzdil. Vlnys zastrčil obrazovku do stěny, vzal Pilhartovi i Dobrevovi malé obrazovky a zastrčil je pod sedadlo, stejně tak láhev. Dveře se otevřely, vyšel Pilhart, Vlnys s Dobrevem mu šli po boku. Byli na stometrovém perónu sami, ostatní vězni museli počkat, až tihle tři odejdou. Vstoupili do výtahu a ten se skřípotem rozjel, jeli deset minut, Pilhart se podíval na Dobreva, jeho obličej byl zlý a přísný. Potom se podíval na Vlnyse, ten se tvářil úplně stejně.
,,Kampak jedeme?“ zeptal se ho, Vlnys neodpovídal.
,,Jedeme do basy?“ tentokrát na Dobreva, ten také neodpověděl.
,,No tak člověče...“ šťouchl Vlnyse do ramene. V okamžiku se on sám zaklopýtal a sesul na podlahu. Vlnys mu dal silnou ránu do břicha. Sedl si, opřel se o stěnu výtahu a těžce oddychoval, všiml si malé kamery nad hlavou. Výtah se zastavil, Dobrev a Vlnys ho chytili za ruce a zvedli na nohy. Dveře se otevřely a před nimi se objevila dlouhá a úzká chodba, na jejím konci stály skleněné dveře. V chodbě byla tma, ale místnost za dveřmi byla osvětlená. Oba strážci táhli Pilharta, jehož nohy plandaly po zemi, byl silně poblouzen. Na konci chodby se oba zastavili a zaklepali na dveře. Na druhém konci se ozval nějaký bublavý zvuk a Vlnys stiskl kliku. Za dveřmi byla šedivá, nehostiná místnost. Stěny byly holé až na jednu s obrovským zrcadlem. Uprostřed místnosti stál stůl a dvě židle, postavené proti sobě. Vlnys a Dobrev posadili Pilharta na jednu z nich a odešli.
Otto byl stále zmatený, nevěděl, co si o tom má myslet. Posadili ho přímo proti tomu zrcadlu, ta situce mu připadala tak tupá, že se sám na sebe bezdůvodně usmýval.
,,Je to vážně on?“ Zeptal se velký muž v černém obleku, který zrovna pozoroval Pilharta na druhém konci zrcadla.
,,Jistě pane.“ řekl ukázkově Vlnys, jeho kolega beze slov přisvědčil.
,,Vypadá trochu zmateně....řekli jste mu o co jde?“
,,Ne pane.“ na to Vlnys.
,,Skvěle, skvěle..“ reptal si pro sebe muž ,,A nebili jste ho...že ne? Já jenom, že se docela křečovitě drží za břicho.“ Vlnys sklapl podrážky, udělalo to krátké ,,prásk,,.
,,Museli jsme pane, vzpouzel se.“ Muž, kterému oba strážní říkali pane. Se sám pro sebe usmíval.
,,Doneste mu kafe...a mě taky, jdu tam.“ vyšel ze zrcadlové místnosti, prošel chodbou, přišel k malé krabičce, s černou destičkou, sklonil se a podíval se na krabičku a čekal, až mu ta chytrá věc přečte duhovku. Zabzučelo to, vstoupil do chodby k vyslíchárně. Došel ke dveřím a zaklepal, nic neslyšel a tak otevřel. U stolu seděl Pilhart a bláznivě se na něj smál. Ač mu to připadalo divné, tak se také usmál, došel ke stolu, položil na něj papíry a sedl si.
,,Dobrý den pane Pilharte.“ začal opatrně, Otto se vzbudil.
,,Jo!“ odsekl hlasitě.
,,Rád bych se vám představil, jmenuji se Robert Páral, jsem inspektor pro oddělení vysoké kriminality.“ potom se na Ottu významně podíval ,,Oddělení těžkých zločinů, naše specialita jsou mnohočetní vrazi, nebezpeční úchylové a jinak vyšinutí lidé, kterým se zalíbilo braní života druhým.“ Otto se na něj podíval, v jeho očích vypadal jako rozmazaná šmouha.
,,Jo!“ odsekl. Páral se opřel lokty o stůl a sevřel dlaně, přísně se na Ottu podíval.
,,Pane Pilharte, je vám dobře? Vnímáte vše, co říkám?“ Otto byl jako ve snu, svět mu náhle připadal šílený.
,,Ne!“ odpověděl. Páral vzdychl, potom se otočil na židli a ukázal gesto na zrcadlo, potom se zvedl a popodešel ke dveřím.
,,Promluvíme si, až vám bude líp.“ poté se sklonil a podíval se do krabičky vedle dveří. Zabzučelo to a dveře se otevřely. Páral vyšel ven, po chvíli přišli Dobrev a Vlnys, který držel v každé ruce kelímek s kafem a nechápavě se díval za svým šéfem. Přišli ke stolu, Vlnys tam položil kafata. Chytili Ottu za paže a odvedli z místnosti. Ottovi bylo špatně, nebyl si jistý, jestli tady nevyhodí svůj pomerančový džus, kterým se opájel v baru. Strážci ho hodili do cely a s prásknutím za sebou zabouchli těžké dveře.
Cela byla z betonu, jako všechno tady. Svítila v ní jedna slabá žárovka, špinavý, porcelánový záchod bez prkénka a železná postel s potrhanou matrací. Otto se natáhl, břicho ho pořád bolelo, potom usnul.
…........................................
K Jiřkovu úžasu nestál Prud v předsálí jako vždy, ani v hale nebyl....nepotkal ho ani na schodech. Přišel ke dveřím strýce Bojdara, prsty si pročesal vlasy a sjel rukama několikrát po kabátu, jako-by ho chtěl ve vteřině vyžehlit. Když už jde žebrat o peníze, tak ať alespoň vypadá k světu. Zaklepal, na druhé straně někdo zakašlal.
,,Pojď dál Theo!“ Jiřka vstoupil. U stolu seděl strýc Bojdar a jako vždy něco psal. Obrazovky zmizely, zůstala jenom jedna. U té seděl Prud a upřeně pozoroval dění.
,,Jak vždycky poznáte kdo přichází?“ zeptal se Bojdara, strýc zvedl hlavu a podíval se na něj.
,,Vždyť za mnou nikdo nechodí, jenom ty a Prud.“ pokynul hlavou směrem k obrazovkám ,,A ten, když klepe, tak skoro vyrazí dveře.“ Jiřka se otočil a zaraženě zpozoroval Uzlíčka, jak si hoví v jeho oblíbeném, barokním křesle. Uzlíček se usmíval a pozdravně pokynul hlavou. Jiřka přešel k Bojdarovu stolu a beze slov si vzal poslední židli v místnosti. Postavil ji vedle Uzlíčkova křesla a posadil se. Bojdar přestal psát a na dvojici se podíval. Sáhl do krabičky, vytáhl doutník, připálil si a opřel se.
,,Pane Uzlíčku. To je všechno, co jsem vám chtěl. Nahoře, v podkroví je všechno, co je potřeba, nechcete si to prohlédnout?“
Uzlíček přikývl.
,,Půjdete na konec chodby, jak je schodiště. Půjdete nahoru, jsou tam jedinné dveře, nelze přehlédnout.“
Uzlíček přikývl a zvedl se. Za mírného klapání podpadků odešel. Jen za ním zapadly dveře, Bojdar se zaměřil na Jiřku.
,,Co ty na něj?“ zeptal se.
,,Vypadá jako blbec.“ na to Jiřka.
,,To je jedno, je génius.“ na to strýc.
,,Co tu vůbec dělá?“ začal ostře Jiřka.
,,Pracuje tu...“ na to Bojdar rezervovaně ,,...bude kontrolovat obrazovky, Prud je ráno všechny odnesl na půdu. Zrovna jsem mu vysvětloval, co a jak....dokonce i mluvil o své minulosti. Dostal bych z něj víc, kdybys sem nevlít.“
,,No tak to promiňte.“ sykl Jiřka sarkasticky, pak pozoroval Pruda, který u obrazovky začal onanovat.
,,Co to dělá?“ zeptal se. Strýc se také se podíval na Pruda.
,,Onanuje...nevidíš?“
Jiřka zrospačitěl. ,,No jo....ale proč!?“
Strýc se usmál ,,No... možná to má rád!“
Jiřka se chtěl ještě na něco zeptat, ale strýc se opět zabral do psaní. Prud mezitím skončil, zvedl se a odešel směrem ke dveřím, ani si svůj úd nezandal do kalhot a teď mu plandal okolo. Přišel ke dveřím a vzal za kliku, ani se nehla, cukal s ní sem a tam, klika se ani nehla, kopl do dveří, nic se nestalo, začal s nima trhat, nešly mu otevřít, utrhl kliku, zkoumavě se na ní podíval, pak jí opět zasadil zpátky ale ať tlačil, jak tlačil, nešlo to, tak jenom stál přede dveřmi a pozoroval tu vzdornou, dřevěnou desku. Pak se Jiřka zvedl, přišel k Prudovi a zatlačil na kliku směrem dolů, otevřel dveře a vyprovodil Pruda ke schodům.
,,Příště tahej na druhou stranu Prude...jo?“
,,Glug“ řekl Prud a sešel ke schodům. Jiřka se vrátil do Bojdarovi kanceláře. Zabouchl za sebou dveře a znovu se usadil do křesla
,,Teda nevím“ řekl Jiřka ,,Ale mluvit s Prudem je jako se sedmiletým fakanem.“ strýc se na něj ani nepodíval, pořád psal.
,,A ty víš, kolik mu je?“ zeptal se.
,,Ne, to nevím.“ odpověděl Jiřka, strýc odložil tužku.
,,A když ti řeknu, že se Prud narodil teprv před pěti lety...uvěřil bys mi?“ Jiřka se zarazil.
,,Před pěti lety?.... ale prosím vás, vždyť musí bejt starej jako já, pětatřicet, možná čtyřicet... když vemu v úvahu jeho plešku.“ podíval se na strýce, ani nehnul brvou ,,Počkejte strejdo... to myslíte jako vážně? Vono je mu fakt pět?“ strýc zamáčkl doutník.
,,No jistě. Slyšels přece o takovejch těch mutantech. Děckách, co se naroděj tady. Buď jsou normální, nebo ne....Prud má nějakej genetickej problém, takže prostě rychle stárne. Je mu pět....no a až mu bude deset, skončí pod kytičkama.“
Jiřka se podíval směrem k závěsu, došlo mu, že ten slavný Fantom Prahy je asi ten nejhorší mutant, jakého kdy radiace stvořila. Pak se podíval zpět na Bojdara.
,,Řekněte mi jednu věc.“ začal ,, Pořád chodím po Praze, kam vlezu...tam maj jednoho Pruda...jsou od sebe k nerozeznání.“
Strýc přikývl a usmál se. ,,Jo, jo, to jsou asi šichni z jednoho vrhu.“
,,Cože?!“
,,Nic, nic, nějak si to přeber....Pojď se bavit o něčem jiným.“ pravil Bojdar úsměvně. ,,Mohl bych ti dokonce říct, co jsem koupil minulej tejden.“
,,Co..?“ na to jiřka nezaujatě ,,Zas nějakou vobludu?“
,,Nebuď sarkastickej Theodore! Jde o něco úplně jinýho!“
,,Tak to je fajn.“
Bojdar si povzdechl. Občas proklínal tu skutečnost, že mu z celé škály příbuzenstva poslali do zóny zrovna tohohle člověka. Rozhodl se, že nebude nic protahovat a přejde rovnou k věci.
,,Benzín.“ řekl.
,,Co?..“ na to Theodor, v jeho hlase stále nebyla cítit žádná zvědavost.
,,Benzín.“ zopakoval Bojdar ,,Koupil jsem včera pět plnejch sudů benzínu. Bylo to dost drahý.“
Jiřka zpozorněl, po Bojdarově vzoru zopakoval.
,,Benzín...?“
Strýc, očividně potěšen pozorností svého synovce pokračoval.
,,Jo, naturálu devadesát pět....a kvalitní, jako by ho včera vyrobili.“
,,Proč jste to kupoval?...Vždyť je tady furt plno benzínek....a ty maj ještě furt benzín v nádržích...fakt, viděl jsem to.“
,,A viděls někdy deset let starej benzín?“ na to Bojdar ,,Ten ani nehoří, je to voda jak vyšitá. Ten chlap říkal, že je našel zašitý v nějakým skladu. Jemu byl k ničemu, tak chodil barák vod baráku a prodával.“
,,Fajn fajn, věřím vám...ale k čemu? Budete s ním podpalovat voheň v krbu?“
Strýc se pořád usmíval. Poté sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl klíče, prostě nějaké klíče.
,,Další překvápko.“ pravil úsměvně. Jiřka ho však nevnímal, neboť si všiml, že ho Fantóm nepřetržitě sleduje. Jeho ,,pohled,, byl opravdu nesnesitelný.
,,Víš Theo, mám tady na dvoře baráku takovou starou, shnilou kůlnu, je na ní takovej starej, zrezlej zámek, kterej se dá odlomit rukama. No a tyhle klíče, ty patří k něčemu, co schovávám už několik let uvnitř.“ Jiřka ho nevnímal, pozoroval Fantoma.
,,Sere pes... nechcete zatáhnout ten závěs, ať na tu vobludu nemusím čumět?“ zeptal se s nadějí v hlase.
,,Theodore! Ty mě ale vůbec neposloucháš!“ protestoval Bojdar.
,,Nemůžu Vás přece poslouchat když na mě ON čumí!“
Bojdar se otočil a mával rukou směrem k Fantómovi.
,,Huš Ferdo! Nech pána!!“
Fantóm se podíval pro změnu na Bojdara a místo kýženého výsledku na něj vycedil své hnusné, černo-šedé zuby. Bojdar se otráveně otočil zpět k Jiřkovi.
,,Asi nemá náladu.“ zdůvodnil a pokračoval. ,,No...takže kde jsme skončili....jo, kůlna. Mám tady léta něco schovaný v kůlně a tyhle klíče jsou od toho.“
Jiřka se zasmál ,,Teď mi ještě řekněte, že máte léta zašitou nějakou káru!“
,,Mám.“ na to Bojdar zklamaně, neboť chtěl tuto, podle něj úžasnou zprávu říct sám. ,,A je plně funkční, alespoň myslím....prubni to a uvidíš sám.“
,,Na co mi jako bude auto, neumím řídit.“ začal Jiřka pochybovačně.
,,Ale umíš!“ na to Bojdar povzbudivě ,,Vžyť jsi dělal autoškolu...“
,,No to jo!“ skočil mu do řeči Jiřka ,,Ale měl jsem dvě lekce a pak mě zavřeli!“
,,To zvládneš...“ pokračoval Bojdar, stále povzbudivě ,,Krom toho musíš....chci tě pověřit jedním úkolem, dostaneš i zaplaceno..jak tě znám, jistě už u sebe nemáš ani halíř.“
,,Eeee...“ na to Jiřka. Překvapila ho realičnost jeho strýce. Nápad se mu zalíbil, neboť alespoň nebude muset žebrat. ,,O co jde?“ zeptal se přímo.
,,Davídek....říká ti to něco?“
Jiřka popřemýšlel, to jméno znal, samosebou ,,Učitel? Jo, znám ho, teda, ještě z basy....už jsem ho roky neviděl. Pěstuje zeleninu za Prahou...proč?“
,,Bydlí v Kunraticích.“ na to Bojdar ,,A nepěstuje jen zeleninu....teda, pěstuje i trávu. Potřebuju ji... pro zákazníky. Dá se na tom skvěle trhnout, ale není jak to vozit. Minulej rok jsem někde splašil koně s povozem, fungovali bezvadně, ale trvalo to jen pár měsíců...“
,,Proč tak krátce?“ otázal se Jiřka.
,,No...přece jenom, k Davídkovi odsud je to nějakejch dvacet. S koňma jeden den tam a druhej zpátky. Potřeboval jsem tam poslat jako vozku pořádnýho chlapa. Aby ten vzácnej náklad dobrot ochraňoval a nikdo ho nerozkrad.“
,,A co?“
,,No...a tak jsem tam poslal Pruda. Von se pak za tejden vrátil s tím, že se ztratil a že koně sněd. Trávu spálil, aby si je mohl na něčem opíct....no nezabil bys ho?“
Jiřku rázem napadlo se zeptat, jak to mohl Prud strýci říct, když až na pár zvuků nemluví. Nakonec si to rozmyslel a optal se z druhé strany mísy.
,,Takže....mám vzít tu káru, nalejt do ní ten váš benzín...a odjet tam pro to?“
,,Jo.“ vzal to zkrátka strýc.
,,A co ostatní náplně?“ pokračoval Jiřka ,,Volej? Brzdová kapalina? Chladící kapalina?“
,,Ty první dvě by to mělo mít, tu poslední asi ne....chladí se to vzduchem.“
Jiřkovi klesla čelist ,,Vzduchem....to je nějakej veterán...ne?“
,,No...“na to strýc. ,,To byl veterán už když ses narodil. Ale jezdí! Fakt...bylo to moje první auto...jo, a umíš hejbat řadící pálkou za volantem?“
,,Vono to má šalzpálku za volantem?!“
,,Jo..“
,,No to bude hustý..“ konstatoval Jiřka a sesypal se.
,,V pohodě Theo...vono se to podá.“ uzavřel to strýc. Sáhl do krabičky. Zapálil si doutník.
,,A co když to nebude pojízdný?“ nedal se odbít Jiřka.
,,Vždyť ti tady celou dobu říkám, že je funkční!“ zvýšil hlas strýc.
,,No..jo....a kdyby náhodou ne?“ otázal se Jiřka a svraštil obočí.
,,To je mi fuk.“ na to strýc ,,Já chci zboží, jak ho přivezeš, je mi putna.“
Aby se Jiřky zbavil, vzal do ruky pero a dělal, že píše. Jen tím, že psal, sám sebe uzavřel do jakési neprodyšné bubliny. Fantóm Prahy usnul. Jiřka se zvedl, přišel k Bojdarovu stolu a vzal si připravené klíče, pak odešel. Hlasitě za sebou zabouchl. Šel chodbou až ke schodišti, ode dveří se na všechny strany rozléhaly heky, skřeky a jiné pazvuky. Vydal se schody nahoru, než přišel ke špinavý, bílým dveřím....ne červeným, jako všude, ale špinavě bílým. Vstoupil dovnitř a zpozoroval Uzlíčka, jak sedí v malém brlohu, obklopen obrazovkami a zkoumá všudepřítomné čudlíky.
,,Hustý...“ konstatoval Jiřka po vzoru kapra plavajícího v medu.
,,Potřebujete něco pane Jiřko?“ otázal se Uzlíček, zkoumajíc červené tlačítko, jenž nešlo ani otočit, ani stisknout.
,,Jo...“ na to Jiřka, prohlížeje místnost ,,...dostal jsem nějakou práci. Nepomoh bys mi s tím? Pak se šábnem.“
,,O co jde?“ zeptal se malý vrah, poté, co tlačítko sundal a zjistil, že je pod ním jiné tlačítko.
,,Pojď na dvůr...něco nás tam čeká.“
,,Jděte.“ řekl Uzlíček, hned jak nalez pod druhým ještě třetí tlačítko. ,,Přijdu za vámi.“
Jiřka sešel schody na dvůr, ještě se stavil pro Pruda. Přišli k oné kůlně. Byla skoro rozpadlá, zub času na ní byl neúprosný...Jiřka doufal, že se to nepodepsalo i na obsahu.
Zámek mu nešel domů. Prej, že se dá odlomit rukou. Nakonec to přenechal Prudovi, ten za zámek mírně trhnul a už byl dole. Prud zámek dlouze zkoumal, jako by to v životě neviděl. Jiřka mezitím otevřel vrata.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | Moc dobře se to čte. I těch pár chybiček odpustím :o))) Má to někde pokračování? |
| |
| |
