Radiační Zóna IV.
ID: #6925
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 29.04.09 23:52:52 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 154 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Pokračoval s Uzlíčkem až na Karlák. Tam se s ním rozloučil a šel zase zpět. Rozhodl se totiž, že by se mohl stavit v práci. Jen na chvíli, to samosebou. Nebude jim tam přece tak dlouho smrdět. A hlavně. Byla teď noc a tudíž i ve špitále nebude moc lidu. Šel zpět k Albertovu a zahl na Folimanku.
Špitál byl asi dva kilometry od jeho bydliště. Jiřka si ho pamatoval ještě z dětství, plno bezdomovců, plno odpadků. Po válce se začal postupně přestavovat a stala se z něj nejmodernější nemocnice v české Radiační zóně. Lidé, co v ní natrvalo pobývali, měli různé nemoce. Vyskytovaly se tu snad všechny druhy rakoviny, některé lidé před tím ani neznali, poté leukémie, různé nemoce vyplívající z rozpadu krve, nemoci srdce, mozku, nemoci žaludku ze špatné stravy, nemoci ledvin z mizerné vody...bylo toho hodně. V současné době obývalo Nuselský špitál něco kolem tisíce pacientů a jen málo z nich, asi tak sto...možná dvě stě, mělo tu možnost, aby ho taky někdy opustili.
Jiřka vystoupal kopec ve Folimanského parku. Stromy v něm byly už dávno mrtvé, suché, bez listí. Pak se vedle něj jako pěst na oko objevila betonová zeď. Uprostřed této zdi byly skleněné dveře. Vstoupil hlavním vchodem špitálu do předsíně. Ta byla celá v bílém a neuvěřitelně malá, přes prosklenné dveře bylo vidět pobíhající sestřičky a doktory. Nuselský špitál měl poměrně dost zaměstnanců, asi třicet doktorů a padesát sestřiček.
Jiřka přišel k proskleným dveřím a protáhl zaměstnaneckou kartičku udělátkem na stěně. Červené světýlko zhaslo a rozsvítilo se zelené, dveře se otevřely.
Vykračoval hlavní, bílou chodbou špitálu. Byla jak široká, tak i dost dlouhá, po jejích stranách množstvím dveří neustále vycházeli a vstupovali lidé, všichni někam pospíchali. Jiřka měl v plánu na sebe jenom hodit plášť, skouknout, jestli se tu nachází jeho nadřízený a poté se nepozorovaně vytratit. Náhle před sebou zahlédl hubenou postavičku, která k němu rázně kráčela, byl to Ratlík. Mladý, asi dvacetiletý, poslali ho sem za krádež, auta nebo něčeho takového, byl hodně vysoký, neuvěřitelně vyhublý a hlavu mu zdobily zrzavé, kudrnaté vlasy, které i ve tmě zářily. Byl zřízenec, stejně jako Jiřka. Původně s ním měl i bydlet, protože všichni zaměstanci špitálu mají kdesi v hlubinách komplexu i vlastní ubykace, ale Jiřka tuto možnost zavrhl hned potom, co Ratlíka trochu víc poznal. V bloku F měli i společnou kancelář, do té Jiřka občas zašel, protože tam byla pohodlná židle.
,,Nazdar vole!“ pozdravil Ratlík.
,,Sere pes.“ na to Jiřka ,,Je tu šéf?“
Ratlík se odmlčel a nasadil výraz někoho, kdo úmorně přemýšlí, přitom si mnul bradu. To dělal i při otázce ,,Kolik je hodin?“ či ,,Máš hlad?“ mnoho lidí ho kvůli tomu nemělo rádo, bylo však i více věcí. Třeba smích, Ratlík se smál opravdu všemu, jakékoliv pitomé poznámce se začal nekontrolovatelně smát. Také občas vyprávěl vtipy...ten samý případ. Někomu řekl ten nejblbější, nejstarší a nejohranější vtip. Jen ho dořekl, začal se smát, aniž by se smál posluchač.
Když chodil Ratlík na střední, vznikla tam slavná věta, která dávala smysl, jen když se setkalo náhodou sedm lidí, co si pak střídali slova, bylo to: ,,Ratlík – řekl – vtip – je – čas – se - zasmát..HA...HA... HA...HA...HA!“.
Náhle se Ratlíkův obličej zkroutil do podivné grimasy procitnutí. Jako když mysliteli dojde, jak by mohl na světě zavládnout světový mír, jak by se dalo skončit ze světovým hladem a jak by se daly zalepit veškeré ozónové díry. Poté mu zakručí v břiše, jde do nejbližší kavárny, kde po deseti topinkách, dvou kávách a třech cigaretách přemýšlí, co bude dneska dávat televizi.
,,Je“ zvolal Ratlík ,,Co mu chceš?“
,,Ty vole co tu dělá?...vždyť je noc!“
,,No...“ na to Ratlík ,,Von to asi neví.“
Jiřka si otráveně frkl a prošel kolem usmívajícího Ratlíka hlouběji do komplexu nemocnice. Z bloku A došel do bloku C, z bloku C do bloku E, z bloku E do bloku F kde se zastavil před kanceláří primáře Rasra. Nemocnice měla celkem dvacet pět primářů, každý na jeden blok, nadřízený nemocnice jako jednotlivec neexistoval.
Jiřka zaklepal.
,,Dále.“ ozvalo se na druhé straně.
Primář Rasr byl vysoký, holohlavý a vypracovaný padesátník. Ve dvaceti letech vstoupil do hnutí Národní odpor, ve které se udržel jako člen necelých pět let. Od té doby ani v létě nenosil trika s krátkým rukávem, aby mu nebyla vidět tetování, za které by mohl v pozdějších dobách sedět. Před pár lety se mu z důvodu špatné stravy projevila cukrovka, které napomohl i jeho dřívější pivní způsob života.
,,Tebe znám.“ zvolal Rasr, jen co na Jiřku upřel své tmavě hnědé oči. ,,Ty seš ten...ten..co pracuje s Ratlíkem.“
,,Jiřka.“ polkl své jméno Jiřka a posadil se na židli před Rasrův stůl. Pečlivě si primáře prohlédl: Nechal si trochu narůst vlasy takže teď jeho obvyklou plešku zakrývalo asi ve třech centimetrech černý porost.
,,Jo...jo.Jiřka.“ potvrdil. Rasr a otevřel šuplík od stolu, vytáhl nějaké desky a z nich zažloutlý papír. Jiřkův pracovní výkaz.
,,Ty seš Theodor s H? Nebo bez?“
,,Bez...ale podepisuju se s ním, vypadá to líp.“
,,Ty jsi tu nějak dlouho nebyl.“ poznamenal Rasr, zatímco hledal mezi řádky alespoň nějakou přítomnost Jiřky v této nemocnici za poslední měsíc.
,,Byl jsem nemocnej.“ oznámil Jiřka a říhnul si.
,,Léčil ses tady?“ zeptal se Rasr.
,,Ne..ne, vyléčil jsem si to doma, pěkně jsem ležel a ono se to časem ztratilo.“
,,Jo, a co ti vlastně bylo?“ začal Rasr vyzvědačsky.
,,Měl jsem zápal plic.“ odpověděl bez čekání Jiřka.
,,A ty sis vyléčil zápal plic bez léků?....to seš teda dobrej.“
Jiřka mávl rukou ,,Ale prosím vás! Všechno jde vyléčit, když se chce.“
,,Jo...no, to je pravda...“ na Rasrově stole zapípal budík. Primář otevřel zásuvku a vytáhl nějakou malou, černou krabičku. Když ji otevřel, obsahovala tyčku podobnou trochu větší propisce. Poté vytáhl malou flaštičku inzulinu a zastrčil ji dovnitř.
,,A kdy ti zhruba opadla teplota?“ ptal se Jiřky, zatímco vytahoval rukáv.
,,Teplota? Jó teplota...no včera, jo! Včera.“ řekl jistě Jiřka a pozorně se zadíval na Rasrovu ruku. Měl na předloktí vytetované dvě černé osmičky vedle sebe, nad nimi nějaký německý nápis. Dvě osmičky, osmé písmeno německé abecedy je H, takže H.H. a to je.....
,,To je divný.“ na to Rasr.
,,C..co?“ vyhrkl Jiřka, vytržen ze svých myšlenek.
,,Před dvěma tejdnama jsem tě viděl tady v jídelně...a nevypadal jsi nějak nemocně.“ odpověděl Rasr, zatímco si do ruky zapíchl jeden konec propisky a teď jenom čekal, až bude prázdná.
,,Dvěma tejdnama?...jó, to se mi zrovna udělalo dobře, tak jsem přišel do práce.“
,,Nemáš to v papírech.“ na to Rasr, poté odejmul propisku a složil ji zpět do krabičky.
,,No...to jsem tu byl jen chvilku, potom se mi zas udělalo blbě a tak jsem vodešel domů zas ležet.“ vysvětlil Jiřka a oddychl si.
,, No ale jde o to, že jsem tě tam druhej den viděl znova, a vypadal jsi celej zdravej a fajn.“ konstatoval Rasr a zavřel za černou krabičkou šuplík. Jiřka otevřel a zavřel ústa, nevěděl co říct.
,,Víš, o co mi jde.“ zeptal se Rasr, Jiřka chtěl promluvit ale primář pokračoval ,,Mě prostě není moc košér když si zaměstnanci chodí do práce, jak se jim zlíbí, prostě mě to štve...vnímáš?“
Jiřka pokynul hlavou.
,,Upřímně řečeno podle papírů tady pracuješ už přes rok, za tu dobu jsem tě viděl makat jenom jednou, to jsi vez pacienta po operaci mozku zpátky na pokoj...bylo to někdy v září, pamatuješ si to?
Jiřka pokynul hlavou.
,,Takže si asi pamatuješ i to, že jsi ho šoupnul do nejbližších dveří a pak si jen tak fouknul z nemocnice.“
Jiřka pokynul hlavou.
,,Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme ho v tom kumbálu pro uklízečky našli...TY VOLE! Vždyť von tam moh klidně zhebnout!!“
Jiřka pokynul hlavou.
,,Tehdy jsi za to neměl žádnej postih, protože kdykoliv se toho blbce Ratlíka zeptám, jestli jeho slavnej kolegáček již dorazil do práce, tak co mi odpoví?! Odpoví NE!“
Jiřka se konečně zmohl na to něco říct ,,Ale prosím vás, vždyť Ratlík je...“ Rasr ho rázem přerušil.
,,Nepomlouvej Ratlíka! Von je na rozdíl od tebe každej den v práci!“
Jiřka pokynul hlavou.
,,A teď mi padej z očí!“ řekl již klidněji Rasr a zadíval se do nějakých lejster na svém stole. Jiřka se zvedl a rychle odešel. To, že se byl ukázat v nemocnici, a to i s negativním dopadem pojal za dostiučinění a tak ze sebe v rychlosti shodil plášť a odešel domů.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
