Radiační Zóna III.
ID: #6924
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 29.04.09 23:48:08 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 198 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Jiřka stál jak přikovaný, upíral pohled za velkou stěnu jakéhosi terária, které si tam nechal vystavět jeho strýc. Za stěnou se choulilo cosi nepopsatelného
,,Ten je! co?!“ zvolal pyšně Bojdar, Jiřka otevřel ústa aby něco řekl, pak je však zase zavřel.
,,Musím ti představit, tvého nového, nevlastního bratra!“ pokračoval strýc, Jiřka se konečně odvážil promluvit ,,T...t..to je Fantom Prahy?“ vykoktal, Bojdar se usmál.
,,No jistě, a můžu ti slavnostně oznámit, že jsem ho včera přijmul do rodiny.“ pokračoval stejně pyšně, jako předtím.
,,Jak....co....čím to krmíte?“ vykoktal opětovně Jiřka, strýc si ho však nevšímal.
,,Jmenuje se Ferda a až ho víc poznáš, tak ti zaručuju, že si ho úplně zamiluješ!“
,,Glg!“ na to Jiřka. Bojdar se na něj nechápavě podíval.
,,Co je Theo? Začínáš mluvit jako Pruda...pojď a posaď se do křesla!“ odvedl Jiřku ke křeslu a usadil ho.
,,Ale jak...co....jakým způsobem?“ vykoktal.
,,Jsme ho chytili?“ zeptal se strýc ,,Ale to bylo snadný jako facka, asi tak před půl rokem mě už začaly štvát ty věčný řeči o tom mýtu Fantoma Prahy, tak jsem poslal Pruda do Kotle, aby tam našel nějaký pořádný gorily. Každej chce sehnat nějaký prachy, takže jich nakonec naverboval deset, těm jsem zaplatil a vyslal je pátrat. Pak se dlouho nic nedělo, už jsem si i říkal, že mě natáhli...no a nakonec přišli tři z nich a tohohle nesli zabaleného do sítě. Dost se vzpouzel. Vyslech jsem ty tři a prej že zhruba vypátrali místo, kde se Fantom schovává, byl to prý nějakej starej barák v centru, to je logický, bydlí tam nejvíc lidí a to je pro něj i dost potravy.“
Jiřka zalapal po dechu, strýc však pokračoval ,,Vydali se tam, rozdělili se na dvě skupiny a prohledávali ten dům. Pak jedna ta skupina uslyšela řev. Hledali tu druhou aby vypomohli. No a našli...ale pozdě, uprostřed zbytku roztrhaný první skupiny stál tamhleten rozkožný chlapík a baštil něčí srdce, druhá skupina ještě stačila rozbalit síť a pokoušeli se ho chytit, ale nějakou dobu to nešlo, von zatím stačil roztrhat další dva chlápky. Zbylí tři byli ošklivě zranění. Nakonec se ji ho podařilo chytit a donesli mi ho sem, odsud jsem ho dal odnést do laboratoře na Albertově. Je tam nějaká kolonie bývalých vědců....taková banda magorů. Doslechli se, že ho hledám a nabídli nějaký prachy a pár plechovek červený barvy, aby ho mohli zkoumat.... zkoumali jeho chování a zvyky. Pár jich taky přišlo k úrazu, ale to nebyly nijak výrazná zranění.“ Jiřkovi se udělalo trochu nevolno. Nedokázal odhadnout jestli je to rumem, nebo celou tou historií svého strýce, který nechal polapit Fantoma Prahy, tu bestii, která má na svém kontě prý už nejmíň dvě stovky životů, nechal na něm dělat pokusy a pak si ho dal do terárka v kanceláři jako nějaké exotické zvířátko.
,,Jaké pokusy?“ zeptal se nakonec. Strýc přešel ke svému stolu a pohodlně se usadil.
,,Nic krvavýho, šlo třeba o vliv světla na jeho kůži, nebo způsob lovu a tak.“ vytáhl další doutník a připálil si.
,,No... a zjistili něco?“ zeptal se Jiřka, v jeho hlase bylo cítit napětí, musel však počkat, než jeho strýc dostatečně vychutná kouř a vyfoukne ho.
,,Plno věcí.“ řekl nakonec, poté se shýbl, bylo slyšet jak otevírá zásuvku od stolu a šelest papírů, nakonec vytáhl asi pět centimetrů silnou brožuru. Byly to papíry sešité k sobě hodně tlustou nití. Bojdar položil doutník do popelníku a lhostejně zajel prstem mezi stránky, potom knihu otevřel a a začal si pro sebe číst, chvíli pohyboval rty a pak zvolal.
,,Třeba tohle je zajímavý, tady se píše, že mu nenašli voči, klidně si ho jdi prohlídnout a von je fakt nemá, tady se píše, že ho to nijak neomezuje, prý vnímá všemi smysly, hlavně sluchem a čichem, člověk má prej pocit, že ho vážně vidí... zajímavý!“ Bojdar knihu zaklapl a položil na stůl, poté vzal z popelníku doutník a znova z něj natáhl. Jiřka se zvedl ze křesla a přešel místnost, zadíval se skrz akvárium, postava v něm byla stále schoulená. Jiřka sáhl do kapsy a vytáhl bakíček cigaret, jednu si zapálil, náhle se ve vteřině postava vyhopla na nohy a přitiskla obličej na sklo. Jiřka se lekl, ucukl a vykřikl.
,,*píp*!“
Strýc sebou také trhl, vstal z křesla a zamířil si to k terárku
,,Jo a ještě jsem ti něco neřek!“ dodával ,,Von nesnáší kouř, na ten je úplně alergickej, jeden ten magor to zjistil moc pozdě a tady Ferda mu ukous ruku i s tím cigárem!“ Jiřka ho nevnímal, právě teď se díval do těch nejstrašnějších, neexistujících očích, nasazených v tom nejstrašnějším obličeji světa. Fantom měl obličej hodně vrásčitý, jestli se to dalo pokládat za vrásky, byl střídavě lemován dvěma pruhy pokožky, každá byla jinak vysoko. Ta vyšší, byla světlejší, podobala se klasické, lidské kůži, ta spodní byla tmavě červená, až hnědá. Tato pruhovaná vrstva se táhla celým jeho obličejem, a vlastně i celým tělem, překrývala oči a nos, stejně jako uši, vypadal jako částečně ukousnutý, půl dne žvýkaný a nakonec vyplivnutý. Neměl vlasy, na sobě měl olečeny pouze kožené spodky a Jiřka by chtěl znát toho odvážlivce, který mu je navlékal. Ruce měl enormně dlouhé, stejně jako prsty, z kterých místo nehtů, vyčuhovali drápy, Fantom je každým nadechnutím a vydechnutím zasouval a zase vysouval. Nohy měl dlouhé normálně, jenom mu na jejich koncích chyběly prsty. Byl poměrně malé postavy, asi sto padesát centimetrů, ale také dost shrbený. Jiřka si všiml malých otvorů ve skle, které do terária hnali vzduch, ohnul se. Fantomův obličej se pohyboval přesně podle něj, jako stín ho pronásledoval i před dýchací otvor. Jiřku napadlo, že si chce Fantom hrát na Oční pohled. Natáhl z cigarety a potom kouř vyfoukl přímo do větracího otvoru, Fantom rychle ucukl, scholil se do rohu a divoce zasyčel. Jiřka se usmál ,,Prohráls vole!“
,,Ale ale Theo, tohle od tebe vážně nebylo hezké!“ pokáral ho strýc.
Jiřka se vrátil ke svému křeslu a posadil se, cigaretu dokouřil, zapálil si další.
,,Tak co jinak?“ načal strýc.
,,Hmm?“
,,Jak to jinak jde, doma, v práci?“
,,Dobrý.“ odpověděl Jiřka.
,,Jo....kde vlastně bydlíš?“
,,V Ječný...furt stejně, já změny zrovna nemiluju.“ na to Jiřka.
,,Hmm...já bych nemoh bydlet v takovým brlohu...“
,,Ále..“ na to Jiřka světácky ,,...já si nestěžuju, a jakej brloh? Vždyť jste tam nikdy nebyl!“
,,Ne...ale znám to z vyprávění.“ odpověděl strýc. ,,Prej tam nemáš ani koupelnu.“
,,Ále...pokračoval Jiřka, stále světácky ,,..vždyť já se nemeju.“
,,Jo...to cejtim.“ na to strýc. Jiřka uznal, že ho právě utřel jak zpocený okno a raději mlčel.
Strýc dál kouřil svůj doutník, místnost se začala plnit kouřem.
,,A co práce? Ve špitále?“
,,Dobrý.“ odpověděl Jiřka.
,,Co tam vlastně děláš?“ zeptal se znovu strýc.
,,Já?...no...byl jsem přijatej jako doktor, ale nakonec uznali, že nerozeznám slepý střevo od ledviny a tak jsem saniťák ....vlastně tam ani nic nedělám.... jen sem tam vozím na sál a pak do pitevny.“
,,Řekni mi jednu věc....proč to děláš?“
,,Co?“
,,Proč děláš blbou práci ve vězeňským špitále, když peněz máš dost.... tedy ode mě. Ale prostě mi to nejde dohromady, připadá mi to nelogický.“
,,Co je na tom nelogickýho...? Já si rád zajdu do práce...nikdo mě tam nebuzeruje, nikdo po mě nic nechce...krom toho, pochopil byste, vidět ty sestřičky...“
,,Chceš si vrznout? Tak jdi! Dole u baru sedí hromada holek bez zákazníka.“
,,Mě třinácky neberou.“ odpověděl Jiřka lhostejně.
,,Nebuď pověrčivej!“ zvolal strýc ,,Vždyť se na sebe koukni...nebo líp, koukni na mě! Já jsem čistej, slušnej, vychovanej a hlavně prachatej. Kdybych chtěl, nechá se ode mě i Principal vopíchat do prdele! Ty jsi se sem dostal a celý ty dva roky se chováš jak páťák na dětským táboře. Prostě anarchisticky. To pořád nejde, abys všechno smet pod stůl. Měl by ses taky postavit na svý nohy. Nemůžu ti věčně dávat cigára a prachy. Nauč se vyžít...proboha, vždyť jsi už nějakej ten pátek dospělej!“
Jiřka to celé vnímal jako puberťák, kterého kárají rodiče. Jedním uchem vpustit a druhým vypustit, i tak mu došlo, jak moc si strýc protiřečí...ale nechal to plavat.
Bojdar to naštěstí vzdal, zamáčkl doutník, opřel se v křesle a jen povzdychl.
,,Ještě že to nevidí tvůj fotr.“
,,Ten si myslí, že jsem mrtvej.“
,,No právě.“
,,Nepuďte takovej mrzout strejdo! Tak si tu užívám svobody! Půlku života jsem prožil akorát v lochu, mám taky právo na anarchii!“
,,Hele, hele! Tuhle svojí filosofii si nech!“
Oba utichli, Jiřka dál kouřil svou cigaretu a Bojdar svůj doutník. Fantom zrovna lehounce poklepával na sklo, snad aby zjistil, jestli by šlo lehce prorazit. Zrovna když do něj s krátkým rozběhem vrazil, probudilo to oba muže opět k rozhovoru. Bojdar se nezaujatě ohlédl po vzteklém Fantómovi, který zrovna mnoha nadávkami v prazvláštním, prskavém jazyce, vyhlašoval sklu válku.
,,Nemůže to prorazit?“ zeptal se Jiřka strýce.
,,Ne, ne...“ na to strýc ,,...to sklo má čtyři centimetry a je na něm zvenku dvojitá fólie....bez šance.“
,,A co když si ublíží? Chudáček malej krvelačnej....“ předstíral lítost Jiřka.
,,Jeho boj.“ ukončil to Bojdar. Potom sáhl do zásuvky u stolu, vytáhl nějaký balík a obálku.,,Tejdenní výživný.“ prohlásil.
Jiřka se v momentu vyšvihl na nohy a štrádoval to ke stolu,
sebrat si kartón a obálku s nějakými těmi penězi.
,,Děkuji vám strejdo Fido, jednou vám to všechno vrátím.“
Prohlašoval Jiřka, beroucí ze stolu propriety.
,,Ještě něco ti dám.“ řekl náhle Bojdar a sáhl pod stůl. Vytáhl papír a předal ho Jiřkovi. Ten se na něj nechápavě zadíval, přečetl pár řádků úhledně napsaného textu ale unikaly mu souvislosti.
,,Co to je?“ osočil se na strýce nechápavě.
,,Básnička.“ na to strýc.
,,A co já s tím?“
,,To se nauč, pěkně nazpaměť, jako ve škole a ne, abys to poplet!“
Jiřka se znovu podíval na papír, přečetl báseň a stále mu unikala souvislost. Ohlédl se nechápavě po strýci.
,,Vždyť je to šíleně dlouhý...“ zasténal ,,...a vůbec, k čemu...“
,,To uvidíš. Takové malé překvápko.“
prohlásil, Jiřka už mazal pryč.
,,Kde tě najdu?!“ volal za ním Bojdar. Ale Jiřka se odporoučel. Avšak strýc věděl, kde ho pak může najít.
…........................................
Klíče v zámku zakřestily, do bytu vešel čerstvý vězeň Uzlíček, zabouchl za sebou dveře. Prach se díky průvanu zvedl z podlahy tak mocně, že chvíli nebylo ani vidět na špičku nosu. Uzlíček sáhl do pytle a po chvíli zaklepal na podlahu pár domácích pantoflí. Přezul se do nich a své boty si vzal do ruky. Byt nebyl příliš vybaven, měl koupelnu, a tři pokoje, byly tu tři židle, stůl, komoda a stará skříň. Uzlíček přišel ke komodě a otevřel šuplík, v něm ležela mrtvá krysa, prolezlá červi. Šuplík zavřel a otevřel druhý, ten byl prázdný, sáhl do pytle a vytáhl tři vyžehlené a složené košile. Pečlivě je uložil dovnitř, potom sáhl pro dvoje kalhoty a složil je vedle košil. Potom otevřel třetí a poslední šuplík, tam složil ponožky a spodky. V pytli měl ještě patero kravat a nevěděl, kam je uložit. Porozhlédl se po místnosti, byla tam ještě stará skříň, přišel k ní a otevřel jí. K jeho překvapení tam byly šaty. Černý oblek a černé oblekové kalhoty, měl pocit neuvěřitelné radosti, sundal oblek z tyče, která byla ve skříni, jen tak si ho přitiskl na tělo. Nepočkal pak ani minutu a svlékl svoje vězeňské šaty. Oblek mu tedy moc nepadl, kalhoty příliš dlouhé, pas dvakrát širší než on sám, sako s příliš dlouhými rukávy a několik chybějících knoflíků...po nějakých úpravách by to snad mohlo být v pořádku.Ale ve skříni byla ještě jedna věc, kožená kabela. Vzal ji, byla dost rozměrná ale měla přesku pro uchycení na rameno, ani se nedivil, když byla prázdná. Potřeboval si něco koupit, tak vyndal z rozměrného pytle peněženku, kterou dostal od své ženy k vánocům, byl v ní dost velký obnos peněz. Vzal tedy peněženku, klíče od bytu a vyšel ze dveří, zabouchl za sebou. Bydlel ve třetím patře, sešel schody, prošel chodbu a vyšel na Bělehorskou ulici. Byla tma jako v pytli, jen tu a tam svítila pouliční lampa. Když šel sem, všiml si trafiky, zamířil přímo tam, měl to jen nějakých dvě stě metrů.Vykročil rázným krokem libujíc v tom, jak mu boty jdou skvěle k obleku.
Ulice byla špinavá, ale dost široká. Podle kolejí tu dřív jezdily tramvaje.
V dálce si všiml svítící výlohy. Přišel k ní a prohlížel si její vnitřek. Byla od shora dolů plná prázdných láhví od alkoholu a krabičkama od cigaret. Vešel dovnitř, zvonek u vchodových dveří zacinkal. Byla to prostě zařízená trafika a až na pár láhví a pár druhy cigaret neposkytovala nic, co by se dalo brát v úvahu. Byl tam taky starý závěs, ten odhrnul nějaký stařík a usmál se na něj.
,,Budete si přát?“ zeptal se. Uzlíček se rozhlížel ale nic pro něj potřebného neviděl, pak to ale zahlédl.
,,Jedny Sarsky bych prosil.“ řekl. Stařík se na něj udiveně podíval.
,,Vy chcete Sarsky? a...ale mám tady spousty lepších cigaret...
,,Mě budou stačit...víte co, dejte mi celý kartón.“
Staříkovi spadla čelist, zmizel někam za závěs a vrátil se s odrbaným, evidentně už roky a roky starým kartónem Sarsek.
,,Tedy...“ začal trochu nejistě ,,Prodávám už nějakej pátek, ale zrovna tyhle...ty jsem snad ještě ani jedinkrát nestřelil.“
,,To je dobré. Ještě něco...potřeboval bych nějakou zbraň, nebo něco, zaslechl jsem cestou sem, že se tu dost krade.“
Stařík znejistěl.
,,To prosim vás nemáme, střelné zbraně jsou tu zakázané, mám jenom pár kuchyňskejch nožů...sou ale dost tupý.“ Zmizel zas za ten závěs a vrátil se s pár noži. Uzlíček si jeden vzal a třejíce o palec zkoušel ostrost.
,,Jsou tupé jako p*del.“ informoval prodavače. Ten pokrčil rameny, Uzlíček pokračoval ,,To bych i pazourkem uřízl slepici hlavu dřív než tímhle.“
,,Pokud je nechcete...já je používám docela rád.“ Uzlíček přemýšlel, jak nejlépe nabrousit nůž, vzpoměl si, že někde v bytě zahlédl kus cihly. Nakonec prohlásil:
,,Tak já je beru, přinejhorším si budu moci čím šťourat mezi zuby.“
Stařík pravděpodobně nebyl zkušeným ironistou, proto se zatvářil jednoduše nijak a zabalil nože do kusu hadru.
,,Všechno.“ informoval Uzlíček.
,,Takže...“ začal stařík ,,...to máme deset cigár po pěti, plus tři kudly po patnácti....a to je.................................................................devadesát pět!
Uzlíček dal stovku. Stařík se zatvářil jak měsíček na hnoji, neboť ke svému štěstí, neměl na vrácení. Uzlíček naskládal nákup do kabely. Ještě si vzpomněl, že se chtěl na něco zeptat.
,,Nevíte prosím vás, kde najdu Sekaninovu ulici?“
Stařík se zamyslel. Bydlel v Praze celý život, takže měl naštěstí v ulicích docela přehled.
,,Sekaninova?....to je, toje...v Nuslích mám ten pocit, hned podél Botiče....Prostě, jděte takhle dál Bělohorskou, jo? A jděte furt podél kolejí furt jakoby na sever....nebo jih? To je fuk! Prostě jdětě furt po kolejích. Pak na Hradčanský furt po kolejích do prava. Dostanete se asi po dvou kilácích na Malostranskou. Tam je Vltava, podél tý furt jděte a....no...sakra, ale jak vy se dostanete do Nuslí...“
Uzlíček nějak nepobíral všechny ty informace. Raději se rovnou zeptal.
,,Není to prostě někde u Masaričky?“ napadlo ho to, neboť od Masaričky se dostal sem.
Staří zapřemýšlel ,,Ne, ne....je to jakoby....kdybyste šel z Ípáku, tak se tam dostanete, furt Bělehradskou....je to taková rokle pod Nuselákem....“
Uzlíček se rozzářil, neboď Nuselský most znal....akorát nikdy netušil, že se tak ta dlouhá, hnusná, betonová nudle jmenuje.
,,Pod tím vlastně teče i ta Botič...“ zauvažoval stařík.
,,Děkuji pane. Myslím, že už vím.“ na něj Uzlíček vděčně.
,,Za málo, za málo.“ na to stařík. ,,Šťastnou cestu...může to být tak...nevím...deset? Možná dvanáct kiláků.“
,,Díky....nashle.“ řekl Uzlíček a vyšel z obchodu. Šel dál Bělohorskou ulicí, stále podle kolejí, jak radil stařík. Dvanáct kilometrů jo? To se nějak podá, bude mu to trvat tak půl dne. Rozbalil karton a zapálil si Sarsku. Byly to výtečné cigarety, nechápal, proč je nemá nikdo rád. Jeho žena ani nevěděla, že kouří. Ale ženu měl naštěstí daleko.
…........................................
Vozovna Vršovice, tady tramvaje čekaly na své využití, dokud nepřišel řidič a neudělal obvyklou jízdu Prahou, aby soupravu zavezl zpět. Dnes je vozovna v dezolátním stavu, jako vždy ji chybí většina oken a střecha také není nejlepší. Avšak dnes je v onom velkém areálu poměrně rušno, dokončují se poslední úpravy jednoho vozu. Deset dělníků v umaštěných montérkách se šťourá v elektronice, dalších pět svařuje. Je to jediná tramvaj, která bude jezdit po zničené Praze. Uvnitř jsou fortelná a pohodlná sedadla pro patnáct lidí. Nechybí ani malá kuchyňka či záchod, spíž nebo mrazák. Někoho napadlo, že by měla mít tramvaj prosklenou střechu. Nápad byl přijat ale nikdo pořádně nevěděl, jak to udělat. Nakonec dělníci vymontovali střešní okna z jednoho obytného domu v Dejvicích a přivařili je ke střeše tramvaje. Každý jen tajně doufal, že okna nebudou prosakovat. Svářeči mezitím pracovali venku, jejich úkolem bylo přivařit na tramvaj plechy, a ještě k tomu je ozdobit mnoha šrouby po stranách. Dojem, který měla tramvaj budit byl takový, že jde o antiradiační vozidlo, do kterého se žádná radiace nemůže dostat. To samozřejmě nebyla pravda, hlavní bylo, aby to jako pravda vypadalo.
Na tomto projektu pracovalo mnoho lidí i venku. Už před několika týdny byly koleje její budoucí trasy vyčištěny a domy kolem kolejí vyklizeny. Poté se vzaly kameny, brusky, pneumatická kladiva a ostatní nářadí. Bylo potřeba dostat všechny domy kolem trasy tramvaje do ještě havarejnějšího stavu, než byly dosud. Okna byla do jednoho vytlučena, trámy oken vytrhány, omítka do výšky dvou pater silně poškozena. Zbytky omítky se musely nechat z praktických důvodů na ulici, bylo třeba vytvořit ten nejpůsobivější dojem špíny a neudržovanosti. Do děr v domech a kanálech byly zastrkané chleby, aby přilákaly co největší množství krys a potkanů. Nakonec byli stanoveni vězni, kteří přemisťovali připravené figuríny ve vězeňských šatech po celé trase tak, aby nebyla ulice bez mrtvoly. Původní myšlenka podoby trasy tramvaje měla být co nejpodobnější vybombardované Varšavě.
…........................................
Jiřka procházel Nuslemi. Dostal se směrem k Vltavě až pod pevnost Vyšehrad. V jednom činžovním domě otevřel dveře a prošel chodbou až ke schodům do sklepa. Tam byly další dveře. Za nimi se ozývaly lidské hlasy a tlumená hudba. Neotálel a vstoupil dovnitř.
Ocitl se v Kotli, druhé ze dvou funkčních hospod v Praze.
Kotel byla černá hospoda. Nikdo ji sice na černo nikdy nemaloval, ale všudepřítomné šero způsobovalo jak slabé světlo, tak i skutečnost, že to tam nikdy nikdo neuklízel. Stěny, stejně jako strop začouzené, podlaha nasáklá alkoholem, jídlem a jinými odpadky. Člověk tam musel neustále čichat kouř, neboť bez kouře by chcípl smradem z odpadu.
Stoly, stejně jako židle, byly každý jiný. Vybavení hospody, sebrané po kouskách ze všech koutů Prahy navozovaly zmatenou atmosféru. U těchto stolů spali opilci, navěky na svá místa přilepení jak mech k zemi. Ti, kteří tu nebydleli ale přišli se jen napít, většinou seděli, mlčeli a tvářili se nasraně.
Jediný kus nábytku, který sem jako by odjakživa patřil byl barový pult, vyrobený jakoby z jednoho kusu dřeva, zpevněný pláty platiny. Za tímto barem stál barman, který nikdy nemluvil. Měl dlouhé, černé vousy, dlouhé, černé vlasy a uhrančivě modré oči. Byl oblečen do černého, kněžského hávu a na krku nosil krucifix. Za ním bublal veliký kotel, v kterém vařil pití, co tu všichni pili. Říkalo se tomu pivo, ale s pivem to nemělo pranic společného. Protože chyběla pěna, bylo to teplé jako chcanky a barva připomínala něco na způsob smaragdově zelené. Zato stačil jeden půllitr tohoto patoku, abyste viděli, jak na vás útočí létající rejnoci.
V hospodě byl dokonce Jugebox, ale rozbitý. Ať se mnozí hosté, vyučení elektrikáři, inženýři i samotní dělníci z továren jugeboxů snažili sebevíc, přístroj opravit nedokázali. Z původních pěti set písní hrála jen jedna a to Dont Worry, be Happy od Bobbyho McFerrina.
U jednoho stolu seděl Jiřka. Po vzoru ostatních se válel, jako by mu to tam patřilo. Zjistil, že během těch několika málo hodin, co tu sedí, stačil utratit skoro polovinu peněz od strýce Bojdara.
Zvedl se a došel k pultu. Nechal si od barmana natočit pivo a znovu se odklopýtal ke stolu. Zrovna když chlemtal pivo, někdo si k němu přisedl. Jiřka na něj zamžoural. Bylo tomu asi dvacet, brýlatý s orlím nosem a semenem nagelovanými vlasy.
,,Dobrý den, já jsem Ludvík.“ řeklo to zženštile ,,Nemáte cigaretu?“ Jiřka neodpověděl.
,,Nemáte cigaretu?“ zopakoval.
,,Vodtáhni smrade!“ štěkl Jiřka, aniž se na něj podíval.
,,Nebuďte zlý pane. To nevidíte všechnu tu lásku kolem?“ jeho hlas zněl jako cukrová vata namočená v sirupu, za takovejhle hlas by stálo i vraždit.
,,Vidim *píp*...a teď vodsmrď!“
,,Ale pane, já chci jenom cigaretu, hned pak půjdu, nebudu vás obtěžovat, jsem totiž posel lásky, víte?“
Jiřka si provokativně zapálil, mladíkovi se zůžily zornice, z koutku úst mu stékala slina.
,,Vyměním!“ vyštěkl, stále však sladce. Jiřku to donutilo se pousmát.
,,Fakt?...a za co?“ na něj zvědavě. Mladík sáhl do kapsy a vytáhl cosi skleněného, na obou stranách dřevěného.
,,Mám tady přesýpací hodiny, od samotného Amora, když je budete otáčet, světem bude proudit láska.“
Jiřka se začal tak smát, až ho břicho bolelo.
,,Ty krávo! Tady máš to cígo vole! Bože, něco tak pitomýho jsem ještě neslyšel!“
,,Ale je to pravda pane. Děkuji za cigaretu a tady jsou ty hodiny pane.“
Jiřka položil hodiny na stůl, trvalo ještě notnou chvíli, než se přestal smát. Mladík se odporoučel.
…........................................
Trvalo pět hodin, než se Uzlíček dostal na Ípák. Přešel Vtavu od Újezda, dostal se na Palačák, pak na Karlák a směrem hore na Ípák. Našel Bělehradskou ulici. Prohlédl si všechny ty zavřené a zničené obchody, samé Antikvariáty a cukrárny.
Líbilo se mu všudepřítomné ticho. Člověk se zastavil na normálně rušné ulici a slyšel...nic. Akorát vzduch se vůbec nezměnil, byl těžký a štiplavý. Za celou cestu nepotkal živé duše a nijak zvlášť mu to nevadilo. Konečně se dostal do Nuslí. Našel i Botič, černá a smradlavá voda stékala do Vltavy a brala sebou odpad a kousky stromů. Během chvíle byl na místě, tedy, byl v Sekaninově ulici. Ale už netušil, kde se to má v téhle ulici stavit. Všechny domy vypadaly opuštěně. Nikde se nesvítilo, všude jenom rozbitá okna, přes které vlály špinavé záclony. Pak uviděl za rohem červený odraz. Šel dál a stanul před modrým domem s vchodem lemovaným červenými lucernami.
…........................................
Do Kotle přišla nějaká banda mladejch, čtyři, tak dvacetiletý kluci. Sedli za stůl vedle Jiřky a kecali. Jiřka se zvedl a odešel k baru pro další půllitr. Když se vrátil, jeden z těch kluků na něj zavolal.
,,No toto!! Není tohle Theodor?“
,,Jakej Theodor?“ zeptal se jinej ten mladej.
,,Jiřka! Náš vrahounek!“
,,Sklapni...“ na to Jiřka nasraně a usrkl piva.
,,A co mi uděláš, když nesklapnu?!“
Jiřka neodpověděl. Dál chlemtal pivo a nevnímal. Kdyby na ně vlít, zbušili by ho jak hadrovou panenku.
,,Jsem slyšel, že mu prej ve škole nešla matika.“ načal hovor zas ten mladej s ostatníma soukmenovcema.
,,Matika? Matika je jednoduchá. Tu nemůže dát jen kripl. Myslíte, že je kripl?“
,,Já bych řek že jo, vždyť se na něj podívej.“
Jiřka si zapálil cigaretu. Možná by mohl vzít nějakou židli a přerazit je....ale oni mají taky židle. Krom toho jsou mladší, tudíž i silnější a vytrvalejší, krom toho neměl....
,,Hele, hele! Vypadá skoro jak když přemejšlí.“ začal zas ten mladej.
,,To není možný vole! Ten a přemejšlet.“
...krom toho neměl rvačky rád. Neumí se prát a co je nejhorší, neumí ani zdrhat.
,,Co vlastně proved? Že je tady?“ zeptal se jeden z nich, kterej ještě nemluvil.
,,To ti přesně neřeknu.“ na to ten nejvíc drzej ,,Mě byly dva....mám pocit, že nastražil do svý školy bombu nebo co...“
,,Ten hajzl!“ zařval ten třetí.
,,Jo! Zabiják dětí!“
,,To jo. Představ si, že by jsi zabil takovejch lidí jen a jen proto, že ti nejde matika. Prostě nepředstavitelný!“
,,Nezmlátíme ho?“
,,Prosím tě, toho si dám sám! Klidně s rukama za zády!“
,,Ukaž!“
,,Ukaž!“
Jiřka se před pár minutami rozhodl, že je nebude vnímat, tak zavřel oči a podřimoval. V tom ho někdo šťouchl do prsou. Otevřel oči a uviděl toho drzýho zobáka. Jak stojí před ním se zaťatými pěstmi a tváří se vražedně.
,,Pojď ven zmrde! Rozsekám ti prdel!“
,,Proč?“ na to Jiřka unaveně.
,,Proč?! Protože seš to ty!“
,,Aha...“ broukl Jiřka, mnouce si oči. Postavil se, ale jak byl opilý, tak málem zase spadl zpět na židli.
,,Čekám tě venku!“ zdůraznil tvrdě mlaďoch a otočil se k odchodu. Jiřka vzal prázdný půllitr, zvedl ho do výše a mladíka jím třískl po hlavě. Kousky skla se rozletěly všude po místnosti. Mladík se sesul k zemi. Jeho kamarádi tupě civěli a nepobírali. Jiřka sáhl po své židli, první rána zasáhla toho druhého, kolem letěl půlitr, Jiřka se naštěstí vyhnul. Další dva vzali také židle a pokoušeli se ho nějak obeztoupit. V tom Jiřka ucítil silný úder zezadu, sesul se k zemi. Uviděl nad sebou barmana s malým obuchem v ruce. Barman se otočil a zmizel zpět za pult. Ti dva, co Jiřka dostal vstali. Chvíli kecali s těma dalšíma dvěma. A nakonec se do něj všichni čtyři pustili.
…........................................
,,Takže, pane Uzlíček, jaká byla cesta?“ zeptal se Bojdar, když si zapaloval doutník.
,,Dobrá.“ na to Uzlíček, usazen do barokního křesla. ,,Jsem rád, že jsem to tady u vás našel. Byla to docela štreka, když to tak nazvu.“
Bojdar se usmál. ,,Je to daleko, já vím, ale nebojte, vaše cesta rozhodně nebyla zbytečná.“
,,Osobně by mě tedy zajímalo, proč jsem se sem musel blahočit.“ poznamenal Uzlíček rozhodně a zaujal polohu nohu přes nohu. ,,Také by mě zajímalo, jak jste se o mě vlastně dozvěděl...a ještě lépe, jak jste se dozvěděl, že mě posílájí zrovna do zóny.“
Bojdar lapal z doutníku a stále se usmíval. ,,Řekl mi o vás váš poslední klient. Jistě si ho pamatujete. Přišli vám přece na tu vraždu a on vás prásknul....dostal se sem asi před měsícem. Naštěstí to byl i můj starý známý a vysvětlil mi celou situaci v New Prague....líbíte se mi pane Uzlíčku. Jste údajně dobrý a mě by jen zajímalo, jak moc jste opravdu dobrý.“
,,Ano jistě...“ na to Uzlíček ,,...můj poslední klient. Rád bych se s ním znovu setkal. Víte proč, snad vám to nebude vadit, když je to váš známý...“
,,Tak to vás tedy zklamu pane...“ skočil mu do řeči Bojdar ,,Našli jeho tělo ve Vltavě minulý týden. Asi ho okradli a zabili...to se tu stává poměrně běžně. Ovšem neodbíhejme od hlavního tématu.“
Bojdar se přesunul blíže ke stolu a opřel se lokty o desku.
,,Víte...tenhle dům, který tu provozuji....chlapy sem chodí za zábavou, za vyžitím oproti tomu depresivním světě venku.“
Uzlíček přikývl.
,,Přijdou, vyberou si děvče, patřičně si užijí a zaplatí. No....a to je to jádro problému. Mnozí z nich neplatí, prostě utečou, znáte to. Já ty lidi neznám, ale jak jste si jistě všiml, mám tu podrobný kamerový systém.“
Uzlíček přikývl.
,,Tak, a teď váš úkol....chci vás zaměstnat. Dostanete tady v domě vlastní místnost. Tam můžete tyto kamery používat. Já tu ty obrazovky nechci. Jak jste si jistě všiml, nejdou mi k ostatnímu vybavení kanceláře.“
Uzlíček přikývl.
,,Poté budete tipovat osoby, které neplatí za služby. Uděláte si o nich svůj obrázek a zjistíte si, kde se můžou nalézat....no a poté...z nich dostanete peníze stůj co stůj. Osobně jsou mi vaše způsoby putna.“
Uzlíček přikývl ,,A plat?“ zeptal se.
,,Dostanete deset procent každé vymožené částky. Ale nebojte, v některých případech jsou to opravdu horentní sumy. Pochopte....mohl bych tím úkolem pověřit svého synovce, je to však silně nespolehlivý člověk. Nesvěřil bych mu ani výměnu toaleťáku na záchodě.“
,,Synovce?“ zpozorněl Uzlíček.
,,Ano...“ na to Bojdar ,,Theodora, mohl bych vás vlastně seznámit....mohl by vám vysvětlit, jak to tu chodí. Na to by snad ještě měl.“
,,Jak je starý?...ten váš synovec.“ ptal se Uzlíček zvědavě.
,,Je starý dost....akorát je trochu zvláštní. Nedá se s ním pořádně vyjít. A hlavně poslední dobou dost pije.“
,,No...“ uvažoval Uzlíček ,,Něčí pomoc by se mi ze začátku mohla hodit....kde ho najdu?“
Bojdar zamáčkl doutník a povzdychl. Nechtěl míchat tyhle dva lidi, dost pochyboval o tom, jestli bude tato dobrá investice v Uzlíčka výhodná v případě, že ho seznámí s Theodorem. Avšak...risk je zisk, tím se vždycky řídil. Proto Uzlíčkovi podrobně popsal cestu do Kotle.
…........................................
Zpráva z tisku:
New Praguaská vláda poslala včera dne 8.8.2029 další várku vězňů do R.Z.C.M.S. Počet obyvatel newpragueské věznice se tak snížil na deset tisíc. Várka pěti set muklů by měla do svého nového bydliště dorazit někdy kolem konce srpna.
A dále:
Komise správy Radiační zóny rozhodla o dalším návratu vězně z R.Z. zpět do vlasti, kvůli přezkoumání případu. Tím šťastným je tentokrát Teodor Jiřka, známý terorista proslulý bombovým útokem na gymnázium Severní Úsek, který spáchal coby sedmnáctiletý roku 2006. Dotyčný byl do R.Z. poslán v březnu 2026. Komise výrazně zpochybnila kroky minulé komise a nyní chce pro pana Jiřku zařídit trest smrti. A to co nejdřív, než přijde po volbách jiná komise, která by ho, tedy podle slov tiskového mluvčího, poslala zase zpět do Prahy.
A borec na konec:
Žralok již spolk pátého.
…........................................
Uzlíček se dostal ke Kotli asi za patnáct minut. Bojdar ho dostatečně informoval o tom, že hospodu v klidu pozná, protože je hned vedle dveří vysoká hora odpadků. Vysokou horu odpadků našel, létalo kolem nich miliony much. Dveře se rozrazily, vyšli z nich čtyři muži nesoucí bezvládné tělo. Přišli k té hoře odpadků a hodili ho tam. Poté se vydali pryč opačným směrem ulice, smáli se a nadšeně rozpravovali. Přišel k tělu v odpadcích a zjistil, že dotyčný ještě dýchá. Prošel otevřenými dveřmi do hospody.
Barman utíral sklenice původně bílou útěrkou, pobrukoval si nějakou melodii a obecně nevnímal nic krom své práce. Byl rád za tuto hospodu, už ji provozoval nějakou dobu a krásně mu vynášela. Možná by mohl občas vymalovat, občas uklidit...nebo rozdělit prostor na kuřácký a nekuřácký, či najít v Praze jednu z několika stovek žen a přemluvit ji, ať u něj občas roznáší pití nahoře bez....možná by mohl založit ještě jinou hopodu, to by bylo teprv něco....ale kde veme štětce, barvy, smetáky, lopatky, mopy, popelníky, cedule s přeškrtlým cigárem a prachy na číšnici? Co takhle si něco vypůjčit? Mohl by zajít za Principalem pro grand, a nebo...
,,Pardon pane, že Vás takto nedbale vyrušuji.“ osočil se na barmana polohlasně Uzlíček. ,,Ale před barem vám leží v odpadu nějaký člověk. Nemáte třeba telefon? Aby se mu zavolala pomoc?“ barman neodpověděl. Chvíli na Uzlíčka chladně civěl a pak dál utíral sklenice.
,,Tady se telefóny nevedouuu, volé!“ odpověděl za barmana jakýsi opilec. Uzlíček se na dotyčného otočil.
,,A jak tady voláte někomu pomoc?“ zeptal se.
,,No...vole. To ti takhle votevřem ruce. Jó, dáme si je k puse. Jó a zařvem POMÓÓÓC!!!“
Hospoda propukla v smích. Uzlíčka to dopálilo, nedal to však najevo.
,,A co je tomu muži venku?“ pokračoval.
,,Jó! Ty myslíš našeho Theodoraaa? Ten dostal pěknou nakládáčků....ale von se z toho vylííížééé...grgh...von je votrléééj....“
,,Theodora Jiřku?“ na to Uzlíček překvapeně. Ale opilec běhěm vteřiny usnul přilepen obličejem ke stolu. Uzlíček se otočil k barmanovi.
,,Máte prosím trochu vody?“
…........................................
Jiřka se vzbudil a první, co utícil byl nesnesitelný smrad. Pokusil se vstát, byť jen opřen o lokty, ale jeho zbědované tělo mu to nedovolovalo. Cítil, jak mu z nosu a koutku úst teče krev. Cítil všechny namožené údy a každou modřinu. Cítil i místa, kde měl ještě ráno vlasy nebo všechny ty bolavé kůstky v obličeji. Naštěstí však necítil jakoukoli přeraženou kost. Rozhodl se na chvíli si odpočinout a nabydout zde, mezi odpadem nějaké té síly, aby se mohl doblahočit domů. Zavřel oči a nevnímal. Uslyšel, jak se otevřely nějaké dveře, uslyšel klapavé kroky....a poté ucítil všude mokro. Otevřel oči a uviděl nějakého chlápka v obleku a s kloboukem, jak drží prázdný půllitr v ruce a zkomavě si ho prohlíží. Otřel si mokrý obličej. Aniž si to uvědomil, se opřel lokty o zem a spustil.
,,Vo co *píp* de?...“
,,Vrána vylétá z rána, chytit malého kormorána.“ na to Uzlíček.
,,Co...?“
,,Vrána vylétá z rána chytit malého kormorána.“ zopakoval Uzlíček trpělivě.
Jiřka se bolestivě natáhl a vyňal z kapsy zmuchlaný kus papíru. Rozbalil ho a opile mžoural na písmenka.“
,,A ztratila se v ranní mlze.....kteee...rou není vidět....*píp*...“
Uzlíček mu papír vytrhl a také sáhl do kapsy. Vytáhl druhý. Oba porovnal.
,,Skrze.....správně. Zdravím....Jste pan Jiřka....Theodor?“
Jiřka si pokusil alespoň sednout. Byl už na půli cesty k úspěchu, zahučel však zády zpět do odpadu.
,,Jo...“ odpověděl rezignovaně. Uzlíček mu podal ruku.
,,Těší mě, jsem Uzlíček. Posílá mě za vámi pan Bojdar.“ Uzlíček se usmál.
Jiřkovi to nešlo celé do hlavy. Nemohl nic pochopit, skoro toho chlápka před sebou nevnímal. Otřel si dlaní čelo a následně ruku zkoumal, jako pes patník. Zhnusil se.
,,Vole...tys mě polil benzínem?“ otázal se zamračeně Uzlíčka.
,,To nevím pane...“ na to Uzlíček ,,Uvnitř to všichni pijí.“
Jiřka si olízl prsty a zjistil, že je to ono pověstné kotelné pivo. Pousmál se. Uzlíček k němu natáhl ruku a pomohl mu vstát. Opřeni o sebe vstoupili do Kotle.
…........................................
Jiřka poslal Uzlíčka ke stolu, kde to měl nejraději a sám se odblahočil pro pivo. Uzlíček si zkoumavě prohlížel vybavení hospody a tvářil se neutrálně (nikdy se netvářil zhnuseně. Když se mu něco líbilo, usmíval se. Když se mu něco hnusilo, usmíval se míň a když už mu něco připadalo opravdu mega, hexa, nona, okta hnusný, tak se tvářil neutrálně.) Jiřka se přiklopýtal ke stolu s pivem a usedl naproti němu. Podal mu pivo, Uzlíček se usmál, ač je abstinent, tak po té dlouhé cestě nepohrdne čímkoli, co teče. Napřed vizuálně prozkoumal obsah sklenice, stále se usmíval. Poté k pivu přičichl.... položil ho zpět na stůl a zatvářil se neutrálně.
,,Tak tebe posílá Bojdar jo?“ načal hovor Jiřka.
,,Ano.“ na to Uzlíček. Sundal si klobouk a položil ho na sklenici.
,,A kvůli čemu?...vy jste nějaký ty..jak bych to řek....starý známí?“
,,Dá se to tak říct.“ odpověděl Uzlíček, čistící dlaní stůl, aby si na něj mohl položit lokty.
,,Aha, aha...jaks to říkal, že se menuješ?“ zeptal se Jiřka a usrkl piva.
,,Uzlíček...ale říkejte mi Přemysle, jestli chcete.“ odpověděl malý vrah a opřen o stůl čekal, až mu Jiřka též nabídne své křestní jméno k potykání...ač mu Jiřka netaktně již dávno tykal. Žádaná odpověď však nepřišla.
,,Budu ti říkat Uzlíčku...nevadí?...fajn.“ na to Jiřka, znovu usrkl piva ,,A co ode mě vlastně chceš?“ otázal se, jen tak mimochodem.
,,Pan Bojdar mi řekl, že mě jaksi zasvětíte...že mi vysvětlíte, jak to tu chodí a tak.“
,,Aha aha...“ na to Jiřka ,,Tak to vybral toho pravýho....no já nevím, co chceš vědět?“
,,Také nevím pane Jiřko...začněte třeba těmi zápornými věcmi...koho je třeba se obávat, koho ne....a tak.“
,,No...“ začal Jiřka ,,Mylím, že tady se musíš bát jen zlodějíčků, takovejch těch loupeživejch gangů a tak...říká se, že tady jsou i nějaký lidojedi...ale to je nepodložený...pak tu máme Principala. To je takovej...jak bych řek...ředitel, nebo vedoucí...nebo něco podobnýho. Ten to tady jakoby vede...já ho teda nikdy neviděl, prej ho nikdo nikdy neviděl.“
,,A kde najdu toho Principala?“ otázal se Uzlíček.
,,Ten?...na Hradě, po prezidentech. Má svojí gardu co ho chrání....ti chlapy se tam maj jak v peřince, ale není možnost se mezi ně dostat.“
,, Vy jste to zkoušel?“
,,Jo...hned ze začátku, jak jsem se sem dostal...pak jsem ale sehnal práci ve špitále...“
,,Špitále?...“
,,Jo...v Nuselským špitále. Je to tady hned nad Folimankou...jak je tady za Botičí ten park. Von to byl bunkr, ale nakonec ho předělali na špitál.“
,,A jak to tam vypadá? V takovém vězeňském špitále...“
,,Luxusní řeknu ti. Je to tam fakt pěkný. Dostávám tam i obědy...maj tam i lékárnu. Můžu se ti optat na práci, jestli chceš...“
,,Ne ne..“ zarazil Jiřku rychle Uzlíček ,,Mě již zaměstnal váš strýc.“
,,Fakt?...a co pro něj budeš dělat? Leštit kliky?“
,,To vám myslím milerád prozradí sám.“ odpověděl Uzlíček.
Jiřku zarazilo, že mu to nechce Uzlíček prozradit...pak ho i napadlo, že se ani on nějak zvlášť nezajímá o jeho práci. Nechal to proto plavat.
,,Jo...a nepij vodu z louží. A ani z vodovodu, teda pokud tu nějakej funkční najdeš. Není to zdravý.“
,,A kde mám tedy brát vodu?“
,,Já....vlastně nevím. Když mám žízeň, zajdu sem.“ odpověděl Jiřka a docvakl půllitr.
,,A co jídlo? Co se tady jí?“
,,Pracuješ pro Bojdara ne?“
,,No...to ano.“
,,No vidíš, von si tě nakrmí, von má všeho dost. Já objedvám ve špitále, teda, pokud se tam někdy dostavím.“
,,Nechodíte do práce pravidelně?“
,,Éeee...“ na to Jiřka překvapeně ,,...no...to asi ne. Sem tam se stavím.“
,,Ale to vás asi brzo vyhodí.“
,,To asi jo...no co...najdu si něco jinýho.“
Uzlíček sáhl do kapsy a vytáhl zlaté cibulovky, otevřel víčko a tázavě se zadíval na Jiřku.
,,Osm hodin...venku musí být tma.“
,,Ta je tu furt.“ prohodil úsměvně Jiřka a zvedl se. ,,Půjdem, a ty hodinky schovej, za tyhle věci se tu podřezávaj krky.“ .
,,Kam půjdem?“ na to Uzlíček..
,,No...já jdu domů...ty si di kam chceš.“
Uzlíček se také zvedl a odcházel z místnosti. Jiřka našel v kapse nějaké náhodné drobné a cestou se stavil u baru.
,,Dej mi ještě placku rumu, prosím tě.“
Venku zastihl Uzlíčka, jak si zkoumavě prohlíží hromadu odpadu. Náhle se sklonil a něco odtamtud sebral.
,,Co to je?“ zeptal se Uzlíček, zkoumajíc přesýpací hodiny. Jiřka mu je vytrhl z ruky a rychle strčil do kapsy.
,,Ty vole to je moje!“ vyhrkl ,,Stály mě celý jedno cígo.“
Odcházeli směrem dolů k Albertovu. Když Uzlíček něco zaslechl a donutil Jiřku se zastavit.
,,Slyšíte to?“ otázal se ho. Jiřka však sáhl do kapsy považujíc tuto nečekanou přestávku za příležitost k napití.
,,Co?“ otázal se, ještě než políbil hrdlo placatky.
,,Divný zvuk.“ na to vrah. Trvalo nějakou chvilku, ale Jiřka to uslyšel také.
,,Jako letadlo...“ sykl tiše Uzlíček. Zvuk se stále přibližoval. Náhle se za rohem objevilo světlo, a za ním auto. Teréňák značky Lada, černé barvy. Profrčel kolem nich a zahl směrem ke Kotli.
,,*píp* letadlo.“ prohodil Jiřka s úšklebkem ,,..To jen ta posraná garda.“ a šel dál, Uzlíček chvíli civěl a poté ho dostihl.
,,Co to bylo?“ zněla zásadní otázka, navíc tvrdě zdůrazněná, jenž však nekřížila tazateli úsměv.
,,To bylo auto...“ informoval ho Jiřka nečekaně. ,,... principalova garda jedno takový má. Občas s ním takhle křižujou Prahu....voni to maj snad i v řádu, že to tu musej párkrát tejdně vobhlídnout, jestli se něco zásadního neděje....ale voni na to ty gardisti beztak pečou, vždycky zajdou k Bojdarovi do bordelu a pak se na zbytek večera zašijou v Kotli....docela s nima soucítim.“
,,To je přitom nikdo nekontroluje?“ pokračoval v otázkách Uzlíček. Jiřka se dlouze zamyslel, uvažoval, jak tu odpověď dobře zformulovat, aby byla jasná, výstižná a co možná nejkratší...to proto, aby mu dlouho nebránila v napití se rumu.
,,Ne.“ odpověděl nakonec a upil si.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
