Radiační Zóna II.
ID: #6923
| Autor | Theodorowitz |  |
| Vytvořeno | 29.04.09 23:42:19 |
| Kategorie | Próza (ostatní prozaické útvary) |
| Téma | |
| Počet návštěv | 196 |
| Dílo sledují | |
Prolog ke sbírce:
Stará práce. Délkou nepotěší.
Část první (ta délší)
Radiační zóna Praha
Z tmavých střech se klouzavým letem spustil havran, byl to opravdu velký havran, když si představíte dobře urostlého orla, mohlo by vám dojít, jak velký tento havran vlastně byl. Letěl si v klidu nad Legerovou ulicí, všude byla tma, vše osvětlovalo jenom slabé světlo z pouličních lamp. Havran přeletěl velkou magistrálu a ocitl se nad náměstím I.P.Pavlova, u tramvajového ostrůvku seděla jako slepice na vejci tramvaj, zničená, se zelenými okny. Ve městě bylo plno věcí, na kterých se zub času podepsal. Sedl si na dřevěnný rám, který vyčuhoval ze zničené střechy a pozoroval. Hledal něco k snědku. Nakonec se jenom vysral a uletěl dál. Držel se nízko nad zemí, byl to starý havran, pamatoval si ony časy, kdy bylo nebezpečné letět ve městě tak nízko. Obletěl další tramvaj a pokračoval dál, směrem dolů po Ječné ulici. Dostal se na Karlovo náměstí, sedl si na starý, nemocný strom bez listí a vyčkával, zahlédl malou myš, ale byla v mžiku pryč. Znovu vzlétl. Měl Prahu jenom pro sebe, žádní predátoři, žádné tramvaje, žádné autobusy a téměř žádní lidé, pro havrany učiněný ráj. Přelétal Vltavu, v dáli svítil jediný osvětlený most, Karlův. Měl žízeň, ale stejně jako hmyz, stejně jako všechny pražské krysy by se vody z Vltavy nikdy nenapil. Přeletěl Staroměstské náměstí, jeho cíl byl jasný, Pražský hrad. Vylétl výš, ve tmě se před ním rýsoval ten známý tvar jedné z nejkrásnějších staveb, po chvilce ho uviděl v celé své kráse. Pražský hrad, střechy propadlé, okna vytlučená, obě věže od Chrámu Svatého Víta zbořené, jedna do půlky, druhá do tří čtvrtin. Havran přelétal přes všechna nádvoří, než se dostal nad jednu budovu beze střechy, usadil se na kraji zbořeného stropu. Dole na podlaze stál muž, vedle něj na trojnožce velký, hvězdářský dalekohled. Místnost byla dost velká, dost vysoká a bývala i dost krásná. Muž ji měl pěkně zařízenou, pod jednou zachovanou klenbou stál starý, masitý stůl, vedle něj polstrovaná židle, na stěně nějaké obrazy. Havran zahlédl to, co celou dobu hledal, na stole ležel talíř s večeří. Slétl a usedl na stůl. Svíčková s knedlíky, úžasné, zobl do jednoho knedlíku a vyhodil ho na desku stolu, omáčka se rozmázla několik centimetrů okolo. Muž si toho všiml ,,Saaaafra!!“ zařval a hodil po havranovi propisku, kterou svíral v ruce. Netrefil se ale stejně to donutilo nebohého tvora, aby vzlétl a nechal chutné sousto na jindy.
Havran opustil prostředí Starého města, směřoval do Nuslí, pod ním se rozprostírala dlouhá betonová nudle, takzvaný Nuselský most, přeletěl ho, za chvíli byl nad Žižkovem. Pod ním pracovali čtyři muži, drželi provazy a tahali. Na druhém konci byla přivázána dlouhá kláda, tak desetimetrová, holá, zbavená kůry i větví. Muži ji tahali centimetr po centimetru, u toho těžce oddechovaly. Havran uznal, že tady ho asi nic nečeká, obrátil se a vracel zpět. Znovu se ocitl nad Nuselákem, znovu prolétával nad Legerkou, znovu přelétal nad I.P.Pavlova, měl v plánu doletět na Karlák a tam si chytit byť jen tu jednu malou myš. Pod sebou něco zahlédl, jakoby stín, usadil na parapetu okna jednoho starého činžovního domu v druhém patře. A jak si tam tak hoví, ocasem se dotýká okna, které je, jako většina oken tady, silně poškozené, nebo alespoň silně špinavé. Dříve se okna myla hlavně proto, aby přes ně bylo vidět a do místností procházelo světlo. Dnes už tato zásada neplatí, obloha je stále černá jako uhel a venku je světla pramálo.
Konečně havran zahlédl potenciální kořist, byla jím tučná krysa, která se zrovna vydala na lov drobných ptáků a zakrslých, divokých koček. Havran se nechal převážit na stranu, jak padal, ladně roztáhl křídla a téměř neslyšitelným klouzavým letem se vydal se směrem k své budoucí večeři, krysa si ho ani nevšimla. Pomalu očichávala centimetr po centimetru chodníku a hledala ten správný pach. Potom přišla rána, bolest a výstřik proudu krve, krysa, která byla stále při smyslech cítila, jak se rychle zvedá od země, své rány ani necítí, neucítí, dříve bude roztrhána obrovským, černým zobákem tohohle ztělesněním bestie, neboli havranem.
…........................................
Jmenoval se Theodor, Theodor Jiřka....
...byl alkoholik...
...notorický kuřák...
...úchylný na dlouhé kabáty...
...a těžké boty...
...miloval černou...
...neměl přátele....
...nesnášel lidi...
...a zejména děti...
...miloval sebe...
...a své Ego...
...byl zbabělec...
...což byl jeho jedinný klad.
,,Prdele!“ poznamenal škrábajíc se pomalu z podlahy, na které dosud seděl. Přešel k oknu, otevřel ho a jemným, bílým kapesníkem, který vylovil kdesi v kapse, otíral bílou skvrnku, která pomalu stékala po vnitřní straně skla. ,,Nejen, že ty okna musej bejt tak špinavý, voni mi na ně musej srát i ti zasraní havrani!“ nadával, když krouživými pohyby rozetřel ptačkí trus po celém skle, čímž vlastně utvořil jakkési malé čisté kolečko, nebyl spokojen, protože když to uviděl, vyhodil špinavý kapesník ven. ,,Čert to vem!“ zanadával a odcházel zpět, ke své stěně, o kterou se opíral když seděl. Klekl si na bobek a zhoupnutím se opřel, poté odsunul nohy, čímž se pohodlně usadil.
Bydlel v malém, dvoupokojovém bytě, jehož jediným nábytkem byla stará židle se třemi nohami, starý věšák a poškozené kyvadlové hodiny, které sice tikaly, ale ručičky se již dávno zasekly někde na třičtvrtě na dvanáct. Byt byl tmavý, měl špinavé stěny a v každém rohu vrstvu špinavých pavučin a odpadků. Obrovskou hromadu prázdných krabiček cigaret Jiřka nikdy neuklízel, ani všechny ty flašky a zbytky jídla. Na velkou i malou potřebu měl k dispozici kýbl, jehož obsah vyhazoval oknem.
Žil tady už dva roky. Za tu dobu si zvykl na veškeré nevýhody toho zřízení, které tu panuje. A byl docela rád, protože nebýt tohoto místa, tak by dávno skončil pod kytičkama. Sáhl do kapsy, vytáhl cigaretu, připálil si, prázdnou krabičku hodil do rohu. Otevřel placatku rumu a nasával. Alkohol pomáhal, ale ne dost. Zvedl se ze země a přistoupil k oknu, díval se na svět okolo malým kolečkem ptačího trusu a zkoumal okolí. Začneme od zdola. Na ulici leží mrtvý pes, obírají ho ptáci, krysy a červy. Naproti je starý činžák, v kterém nikdo nebydlí. Střecha domu postrádá tašky. Někde vzadu něco hoří, asi nějaký barák, už zase celá ulice lehne popelem. No a nahoře, úplně nahoře je mrak. Černo-šedý. Stojí poměrně nízko pod zemí, je plný popela, prachu, páry a částic alfa, beta, gama. Nad tímhle mrakem je normální, modrá obloha, po které plují normální, bílé mraky. Když je tam nahoře bouřka, tak mrak dole září všemi barvami, je to krásný pohled, takový ….. depresivní. Občas z něj i zaprší. Voda z něj není nijak zdravá a nedoporučuje se zmoknout...ale stejně nikdo neví, jestli je to nebezpečné. Říká se, že když vybuchl Černobyl, vzniklo něco podobného, akorát to bylo menší a světlejší.
Jiřkovi je třicet devět let....
...když mu bylo sedmnáct, spáchal něco, co mu zničilo život...
...v osmnácti, v den jeho narozenin, byl odsouzen na doživotí...
...když mu bylo dvacet šest, začaly první mezinárodní konflikty...
…v jeho osmadvaceti začala válka....
...a ve třiceti padla první vodíková puma...
...pak, v jednatřiceti byl přesunut do vězení za velkou louži...
...kde strávil pět let...
...nakonec ho poslali přes velkou louži zase zpět...
...vypadalo to tu hrozně....
...na tom ale nezáleželo...
...protože byl doma...
...zase v Praze....
...v Čechách...
...které se zatím změnily v jedno velké vězení...
...kam jsou posíláni nepohodlní...
...o které se tu nikdo nestará...
...a celý tento cirkus se jmenuje...
...Radiační zóna Čech, Moravy a Slezska.
…........................................
Někdo udeřil do dveří, Jiřka se leknutím otočil až málem upustil placatku rumu. Úder se ozval znova. Vykročil ke dveřím, ale bylo pozdě. Třetí úder dveře nevydržely a s rámusem přistály na zem.
Jmenoval se Prud...
...není znám věk a ani inteligence...
...ale je známo, že oboje má hoodně nízkou hodnotu...
...dva metry dvacet vysoký...
...hooodně široký...
...ruce jak lopaty...
...ramena jak gorila...
...i ksicht.
,,Ty voleee!“ zasténal Jiřka, šťouchajíc špičkou boty do kusu dřevotřískových dveří. ,,Ty seš taky vůl, co?“
Prud nadhodil nevinný a ublížený výraz kamsi do oblasti podlahy.
,,No jo....vole vždyť já se nezlobim.“
Prud se na něj zadíval obličejem plným štěstí a infantilních myšlenek, vydal nějaký neidentifikovatelný zvuk a odešel.
Jiřka sundal z věšáku otrhaný kabát, vsunul placatku do prsní kapsy a následoval ho.
Šli mlčky Ječnou ulicí. Mlčky šli i Bělehradskou ulicí. O čem mluvit nebylo ani v Křesomyslově ulici a v ulici Sekaninově jak by smet. Ušli necelé tři kilometry.
Jiřka neměl rád Nusle, nikdo vlastně neměl rád Nusle. ,,Nusle jsou krásné, ale než si to člověk uvědomí, trvá to dlouho.“ řekl kdysi jeden herec, byl to blb.
Přišli k modře namalovanému činžáku. Jedna z mála budov v poměrně zachovalém stavu. Vchod byl chráněn červeným plátnem, jak to bývá ve vstupech do hotelu. Po obou stranách dveří pověšeny červené lucerny, dveře natřené na červeno a dokonce i klepadlo nastříkané červenou barvou. Jiřka s Prudem vstoupili dovnitř. Ocitli se v malé předsíni, červeně osvětlené. Prudovo pracoviště, tady stál celé dny a ni se nehl, dělal tu vyhazovače. Jiřka prošel dál, až do červené haly. Červené gauče, obrazy v červených rámech i červený koberec. Dokonce i bar byl červený. Sedělo u něj několik děvčat, vypadaly tak na třináct, všechny na něj upřely pohled, dlouze si ho změřily a jedna, nebo dvě na něj vystrčily dráždivě jazyk a olízly se na rtech. Jiřka dělal, že si jich nevšímá a prošel kolem k červeným schodům. Ocitl se v chodbě, méně osvětlené, lemované červenými dveřmi. Došel až na konec k těm posledním, zaklepal.
Dlouho se nic nedělo, pak se na druhé straně někdo vysmrkal.
,,Pojď dál Theo!“ Jiřka otočil klikou a vstoupil.
Jmenoval se Bojdar...
...Jiřkův strýc z pátého kolene...
...majitel bordelu...
...a velice zámožný člověk...
...padesát devět let....
...sto šedesát devět centimetrů....
...sto pět kilo...
...holá hlava...
...kulaté brýle...
...černý oblek...
Jeho kancelář ani za mák neodpovídala zbytku bordelu. Jedna celá stěna byla knihovna, v ní se tlačily svazky kožených knih, Jiřka nikdy neviděl svého strýce, že by jen jednu jedinou z nich četl, podle něj je měl jen tak, protože to vypadá dobře. V druhé stěně byl zakomponován velký krb a nad ním visely různé sečné zbraně. Další stěna byla rozdělena na hodně malých obrazovek, každá z nich promítala obraz z jednoho pokoje. Bojdar chtěl mít jistou, že jeho štětkám nikdo neubližuje. Poslední zbývající stěna byla doslova zasypána různými obrazy různých velikostí, které měli společné jen jedno, byly všechny kresleny uhly nebo tužkou. V Bojdarově kanceláři bylo spousty nových věcí.
Tak za prvé, strýc měl určitou averzi vůči starým seskupením nábytku, takže každý týden nechával přestavovat svoji pracovnu. Za druhé, opatřil si nový, krásný, psací stůl z mahagonového dřeva. A za třetí, v jednom rohu měl dva metry širokou, červenou záclonu, zpoza ní vycházeli tiché zvuky, až astmatické. Strýc Bojdar seděl za svým stolem a psal, ani se na Jiřku nepodíval. Potom na okamžik zvedl hlavu, aby se ujistil, jestli je to vážně on.
,,Theo! Jak to jde!“ zvolal a dál psal a nevšímal si ho.
Jiřka se pohodlně usadil do barokního křesla, které stálo v jednom rohu.
Zapálil si cigaretu, vytáhl placatku a nasával. Uběhlo nějakých pět minut, Jiřku už docela zajímalo, proč za ním strýc poslal Pruda. Ale neměl náladu se ho ptát. Nakonec Bojdar přece jen odložil pero a zkoumavě si Jiřku beze slova prohlížel.
,,Ty sis nechal zase narůst vlasy.“ zvolal nakonec.
Jiřka si sáhl na své dlouhé háro, které se mu teď táhlo až k lopatkám
,,A neoholil ses.“ pokračoval Bojdar.
Jiřka si druhou rukou přejel po drsném porostu na tváři.
,,A ani sis nepřeleštil boty!“
Jiřka pomalu zasunul nohy pod křeslo.
,,Jinak ses ale vůbec nezměnil!“ řekl Bojdar a usmál se.
,,Potřeboval jste něco?“ zeptal se Jiřka, strýc ho ignoroval. Pokrčil rameny a přiložil k ústům rum s takovou péčí, jako mimino k cecku. Byl díky rumu dobře naladěn, deprese na něj padla až poté, co mu došel. Využil možnosti že se strýc nedívá a strčil placatku pod křeslo. Zahodil cigaretu na zem, zašlápl ji a zapálil další.
,,Kouříš jak fabrika, jednou z toho chcípneš.“ informoval ho strýc nečekaně.
,,Na něco se chcípnout musí.“ odpověděl Jiřka.
,,To je fakt.“ přisvědčil strýc, vytáhl z krabičky doutník a připálil si.
,,Pěknej zapalovač.“ okomentoval Jiřka.“ strýc se pousmál.
,,Jo to je! Víš komu patřil? Samotnýmu Havlovi!“ zvolal pyšně koutkem úst. Jiřka se zatvářil zmateně.
,,Komu že jste říkal?“ zeptal se pro jistotu.
,,Ale, to neřeš!“ řekl strýc a mávl rukou.
,,A pěknej stůl.“ nedal se odbýt Jiřka, strýc odložil doutník do popelníku a pohladil rukou desku stolu.
,,Jo, jo! To je, a víš komu patřil? Samotnýmu Werichovi!“ Jiřka se usmál, po dlouhé době slyšel z úst strýce Bojdara nějaké známé jméno.
,,Werich, Werich...jo Werich, to je přece ten, co hrál toho Hitlera v tom starym filmu, jak se to jen jmenovalo...Pád třetí říše!“
Strýc Bojdar se zamračil.
,,Ne, myslím že to taky není von.“
Jiřka se zatvářil uraženě, víc se zachoulel do křesla a odvráti od strýce zrak. Ten chvíli přemýšlel, pak se pohladil po plešce a vzal si z popelníku doutník, párkrát zalapal a zase ho vrátil.
,,Tak Theodore! jak to jde... jak se máš.... co děláš...?“
,,Stojí to za *píp*, jako vždycky.“ odpověděl Jiřka.
,,Ty depresário.“ poznamenal Bojdar. Všiml si, jak Jiřka zkoumavě prohlíží závěs v rohu a natahuje uši kvůli podivným zvukům.
,,Zajímá tě, proč mám v rohu ten závěs?“ zeptal se.
,,Ani ne.“ zalhal Jiřka.
Strýc mu to chtěl říct, akorát přesně nevěděl, kde s celou historií začít. Po chvilce se na Jiřku zadíval a zeptal se.
,,Znáš Fantoma Prahy?“
Jiřka to věděl, nebyl nikdo, kdo by ho neznal.
,,To je ten tvor, jak nikdo neví jak vlastně vypadá, ten co denodenně trhá a žere lidi? To je jen mýtus.“
Bojdar se usmál. ,,Správně... ale je to jen mýtus.“ řekl zasněně a pohodlně se opřel do křesla.
,,No....a co to má dělat s tou věcí v rohu?“ vyzvýdal Jiřka. Strýc zamáčkl doutník. Vstal od stolu a přešel k závěsu. Posuňkem přizval Jiřku. Ten se vyhrabal z křesla a pomalým krokem přešel kancelář. Pak strýc odhrnul závěs.
…........................................
Wilsoňák, pokud chcete tak i Hlavní nádraží. Budova, která v době svého vzniku, tedy někdy za polovinou devatenáctého století, patřila k těm vůbec nejmodernějším a nejkrásnějším nádražím v Evropě, d nes pomalu chátrala. Avšak ne tak rychle jako ostatní domy v zóně. O tuto hromadu cihel bylo alespoň nějak postaráno.
Vstupme do hlavní haly. Mnoho z vás už tam jistě byla. Podlaha je pokrytá opadanou omítkou a kousky starých automatů na lístky do metra. Na konci haly dlouhá řada kas, dnes zavřených...navždy zavřených. Vystoupáme na nefunkčních eskalátorech. Dostaneme se do další, tentokrát menší haly. Již mnoho let tu stojí opuštění a zaprášený vozík na párky v rohlíku. Vzadu jsou vylomené dveře od záchodu, kdysi tu stávaly cikánky a ukrajinky, které neměly dost peněz, aby si koupily pořádné oblečení. Velká rozbitá výloha, prozrazovala pouze zšedivělou cedulí o tom, že na tomto místě stávala směnárna. Vstoupíme do dlouhé chodby která je vyložená zažloutlými dlaždičkami. I přes všechny ty roky opuštění, to tu zavání močí. Jak tudy procházíte, náhle vás zarazí skřípot, velice hlasitý. Vyběhnete nejbližší schody, rozhlédnete se po perónech. Zarazíte se, protože před sebou uvidíte vlak. Dlouhý a naleštěný. Není to klasický vlak, místo jedné, má čtyři mašiny, dvě v předu a dvě vzadu. Všechna okna jsou zamřížovaná, nápis ČD je přelepen žlutou cedulkou. Je na ní znak radiace a pod ním nápis R.Z.C.M.S.
Všechny dveře od vagónů se otevřou najednou. Chvíli je ticho, poté se jako blesk v tiché bouři ozve šum, nikdo nemluví, všichni si berou své osobní věci a pomalu se soukají z vlaku na perón. Napřed vystoupí dozorci. Mají černé oblečení, těžké kožené boty, přilbu, která jim zakrývá jak hlavu, tak i obličej, každý si stoupne vedle dveří a čeká. V rukou svírají samopaly jako odznak moci, jakýkoliv pokus o revoltu se trestá okamžitou smrtí zastřelením.
Poté se z vagónů začínají soukat vězni. Jdou pomalu, nikam nespěchají, všichni jsou oblečeni do modrého stejnokroje a každý má přes rameno modrý pytel na osobní věci. Každý svírá v jedné ruce malý balíček, který dostal krátce před tím, než vlak přijel na nádraží.
Tímto gestem, tím, že dozorci propustili vězně do zóny, jejich práce končí. Jenom co poslední muklové zmizí z perónu, mohou dozorci odjistit své samopaly, nastoupit do vlaku a jet zase zpět. Vězni jsou teď volní, jsou volní ve vězení. Někteří tu budou týden, někteří měsíc, někteří rok a jiní klidně deset let, nikdo tu nemůže ovlivnit, kdy zemře, je to pouze souhra náhod.
Hala Hlavního nádraží se zaplnila modrými postavami, vypadalo to, jako pochod armády mravenců. Pár vězňů se již rozpovídalo, teď mluvili o důvodech své cesty do R.Z.C.M.S, o tom, koho nechali doma, o tom, jak dlouho tu chtějí zůstat, dokud se nepokusí o útěk.
Nikomu se nikdy nepodařilo z Radiační zóny uniknout, dotyční buď nepřežili cestu k hranicím, nebo se zapletli do ostnatých drátů a vykrváceli a nebo je zastřelil nějaký strážce hranic.
Vězni opustili halu, rozprchly se po Praze jako hejno holubů, mnozí se již nikdy nepotkají. Každý, jenom co otevře svůj balíček, najde jak věci důležité pro přežití, ale také malý lístek, velký asi jako krabička zápalek. Je na něm napsaná adresa, kde byl vězni přidělen byt, avšak mnozí lidé si tu stejně bydlí jak se jim zachce, tudíž lze tento lístek pokládat pouze za plýtvání papírem.
Šum kolem nádraží utichl, všichni jsou pryč, není tu ani živé duše, pokud ovšem nepočítáte nějaké ty krysy, které přišli očichat nádraží s nadějí, že tu nechali vězni něco k snědku. Za okamžik jsou vyrušeny a velkými dveřmi unikají do keřů. Je slyšet klapavý zvuk tanečních bot, přede dveřmi nádraží se objeví malá postava. Stejně jako ostatní vězni má na sobě modrý stejnokroj a pytel přes rameno. Tento muž ovšem využil možnosti, že si sebou může vzít dvě osobní věci, pokud nepůjde o zbraň nebo alkohol. Ostatní vězni si sebou berou fotky svých rodin, nebo hodinky a tak. Tento vězeň si vzal své oblíbené lakovky a buřinku. Chvíli jen tak stál před vchodem a dýchal štiplavý puch radiační Prahy, usmál se. Poté se podíval na lístek a zjistil, že mu přidělili byt na Břevnově. Měl však ještě jiný. Na něm měl napsanou adresu člověka, který mu má na tomto místě pomoct. Měl napsanou adresu v Sekaninově ulici. Matně rozmýšlel, kde to vůbec je a poté rozhodným krokem vyrazil na východ. Jeho lakovky cvakaly na asfaltu jako kladívko o kovadlinu, muž si přehodil pytel z levého na pravé rameno, stále se usmíval. Usvědčený nájemný vrah Přemysl Uzlíček dorazil do zóny a teď je na něm, aby si našel byt a přežil tu nějaké to desetiletí.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
