V zahradě mrtvé ženy usnul vítr
za rohem začíná slunce
v končinách přemítání prší
a jsou cítit psi
z měst jsou jen rozmazané šmouhy za sklem tramvaje
v níž se mlčí
kovové okraje ulic a hrany světel
vrásky kolejí a řasy ustřižených drátů
šepot slepých zrcadel
v zahradě vítr spí
a na větvích hnije
neboj se chvílí ani mého anděla
jež voní květinami kradenými z hrobů
ve mně prší jen
asi ani moc nevím, co mám dodat k tomu, jak mě zamrazilo v zádech, jak jsem se nadechla, jak jsem se nechtěla bát toho anděla... Píšeš výborně, ale tohle...!!!