| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
PromiňID: #9216 | Autor | midi |  | | Vytvořeno | 18.11.09 11:47:34 | | Kategorie | Poezie - volný verš | | Téma | | | Počet návštěv | 223 | | Dílo sledují | |
Můj táta umřel v devadesátém druhém.
Když odcházel z bytu, prý na pár dní,
jenom na nějaké vyšetření, protože doktorům
se prostě nelíbil jeho neustálý kašel, ani se neotočil.
Máma vždycky říkala, že je hypochondr.
Odešel ještě po svých a nikdy se domů nevrátil.
Já nevím, jestli něco tušil nebo ne,
ale každopádně vím, že zlatý snubní prsten,
ten s vyrytým datem svatby, před odchodem
pečlivě uložil do šuplíku ve skříni,
k utrženým knoflíkům, kousíčkům bílé školní křídy,
všelijakým odznáčkům a tak dál.
Určitě to znáte - některé věci je nám líto vyhodit,
i když víme, že jsou vlastně k ničemu.
Odešel si lehnout do divné, cizí postele.
Celé dlouhé hodiny ležel, odpočíval
a někdy hleděl z okna ven, na ulici.
Potřeboval dýchat jiný vzduch,
ale okno nešlo otevřít správným směrem.
V tom prodlouženém čase se i na nás
sypaly samé noční můry a hrůzy.
A přestože naděje umírá poslední,
konec se tak jako tak dostaví.
Když jsme jeli s bráchou pro jeho věci,
byl krásný jarní den, ten den, kdy se mámě
všechno zvrtlo.
Byla bezradná a šílela a myslela,
že se tátův snubní prsten někde nenávratně ztratil.
Chtěla padnout na kolena
a chtěla prosit,
chtěla oddálit pravdu alespoň o pár vteřin.
Když zhasnou světla a zavřou dveře,
tápavě chodíte a děláte, co se od vás čeká,
ale všechno tohle běsnění kolem se odehrává potmě.
Jestli vám někdy umřel někdo hodně blízký,
dobře víte, o čem mluvím.
Může se snad někdo divit, že v takové situaci sáhla vedle?
Pro můj černý maturitní oblek,
který shodou okolností visel v tátově skříni,
můj památeční oblek, který mi byl už dávno
nesnesitelně malý. Nemluvě o tátovi.
Mnohem později jsem se musel smát.
Aspoň tohle je ale pravda - tátův prstýnek se našel.
Minulý týden jsem při úklidu
nemilosrdně vyházel
všechny svoje staré šaty,
do nichž se dneska nevejdu.
Co myslíte, dělám něco špatně?
Jen hlupák přece opakuje
pořád stejné chyby.
Teď už mi zbývá doplnit na závěr
jen ty tři nejdůležitější řádky,
které jsem mohl napsat hned na začátku:
Promiň, tati.
Zapomněl jsem ti říct,
že tě mám rád.
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | | | Miroslav Václavek: Asi máš pravdu. Je to hodně střihlý do prózy, poezie je v tom málo.
Na druhou stranu - poezie je taky třeba Ilias a Odysea... nebo abych sáhl do novější doby, Robinson Jeffers a jeho sakramentsky rozsáhlé básnické skladby. Nebo třeba Holanovy básnické příběhy.
Poezie se holt nedá vtěsnat do jednoho mustru. |
| |  | Poezie je napsat ono sdělení ve dvou větách. |
| |  | Tohle je hodně povedený dílo, silný, nehysterický... jedno z těch, který člověka pohltí a nepustí, dokud to nedočte a nezpracuje :o)
Osobně mě z toho zamrazilo. Mám hodně nemocnýho tátu... až se mi dělá špatně z představy, jak to jednou dopadne. A jestli vůbec někdy poznal, že ho máme rádi... |
| | | Merit: dík za komentář... a s těma opuštěnejma hrobama, já jsem už párkát měl podobný cukání , naposledy na letošní dušičky, když jsem byl podívat na náš rodinnej hrob. Jenom mi to přišlo takový divný... ale měl jsem poslechnout hlas srdce. Příště to fakt udělám ! |
| |  | Můj táta umřel. když mi byli tři
máma ho brzo následovala
ani jednomu z nich jako velká nikdy neřeknu
mam tě ráda
a tak nosim občas kytky na opuštěné hroby
jen tak
|
| |  | áno, určite to vie....
* |
| | | danmark: "I slovně nevyřčené věci jsou většinou sděleny a dotyčnej to ví."
Jo, já vím :-) A dík. |
| |  | Silná zpověď, slova zdánlivě obyčejná, o to působivější, žádnej nepatřičnej afekt.
I slovně nevyřčené věci jsou většinou sděleny - a dotyčnej to ví,
Marek |
| |
| | | | doporučuji 5 | | danmark | | lochneska | | Lili | | dali | | Merit |
|
|
|
