Jde klidně a pomalu.
Jakoby z nebe vůbec nepadal hustý déšť a jeho tělem se neproháněl mráz.
Jen mikinu si přitáhne blíže k tělu a setře kapky, tekoucí z čela úzkou mezerou mezi obočím dál na nos.
Co teď bude dělat?
Co budou OBA dělat?
Usoudí, že vody už přeci jen bylo dost a najde dočasné útočiště pod střechou autobusové zastávky.
Ztěžka dosedne na kraj lavičky a rukou, ztuhlou zimou, se snaží zapálit cigaretu.
Chvíli jen tak bez hnutí sedí, se žhnoucím koncem camelky v ruce. Pozoruje stále se zvětšující kaluže a poslouchá monotónní bušení deště do plechové střechy zastávky.
Nepršelo náhodou taky tehdy, když se potkali? Neví.
Náhle ho přepadne silná vlna vzteku. Udeří pěstí do hrany lavičky a sevře oční víčka, ve snaze zabránit slzám, ženoucím se do očí, aby pronikly až napovrch.
Zlostně zoufalé slzy. Takhle si to přece neplánoval! Ještě aby taky jo.
V kapse se rozvibruje mobil. Pohlédne na displej – Michal.
„ No?“ houkne a zhluboka se nadechne. Teď o tom bude muset mluvit, bude muset přiznat chybu. Bude celou tu hrůzu muset znova vyslovit nahlas.
„ Tak jak?“ otázka zní tak prostě. Kéž by odpovědět na ni bylo taky tak jednoduché.
„ No co - co. Co jak. V prdeli to je, to ti povídám,“ mluví pomalu a tiše.
„ Co říkala? Nechá si to vzít?“ v Michalově hlase jde slyšet opatrnost. Ví, že tady končí veškerá legrace. Kámoš mu lítá v průšvihu.
Filip opět stiskne víčka.
Cítí, jak ho s každou další vteřinou opouštějí i ty poslední zbytky sil, které ho ještě doteď nezradily.
„ Ona neví. Já taky ne, ale na mě to koneckonců vlastně není že jo. Ty vole Michale to je fakt průser. Seděli jsme tam naproti sobě jako pitomci. Nevěděli co s rukama, kam se podívat – jenom ne do očí. Co říct? Ty vole jako co mám v takovýhle chvíli říct?“ – odmlčí se. Na druhé straně je taky ticho.
„ Já nevím. Prostě – fakt ne,“ Michal nemá co odpovědět. Snaží se to nahradit jinak –
„ Nechceš přijet? Pokecáme, zchladíš hlavu,“ navrhuje Filipovi.
A autobus právě přijíždí.
S každým dalším překonaným poschodím se cítí hůř a hůř. Zmítají jím výčitky – měl přeci jen zůstat u ní, potřebuje ho.
A nebo ne?
Je jí vůbec k něčemu platný?
Vždyť se ani neznají. Těch pár týdnů, kdy se vídali, teď jakoby ani nebylo.
Jen ta noc.
Jinak však má pocit, že o ní neví zhola nic. Co má ráda? A co ne? Jaká je její rodina? Jaká jsou její přání? Minulost? Budoucnost? Tu možná Filip jako jedinou zná. Aby taky ne, když na ní má nemalý podíl. Snaží rozpomenout se, o čem si tedy vlastně celou tu dobu povídali, nejde to však. A to svědčí o jediném – jak moc povrchní ty rozhovory byly. Něco ale přece jen dost dobře zná – její tělo. Těla většinou mluvila za ně.
Cítí bolest na prsou a chvíli uvažuje, zda je to bolest fyzická či psychická. Po chvíli zvolí první možnost a nakonec usoudí, že už by doopravdy měl začít žít zdravěji. Hlavně přestat kouřit.
Vždyť budu mít možná dítě! - napadne ho, ale vzápětí ho ta myšlenka vyděsí. Sám sebe ohromil tou samozřejmostí, s jakou uvažoval.
On jako otec.
Ono jako jeho dítě.
Na ústa se mu vkrade jím samotným nepochopený úsměv.
Avšak jen na pár vteřin …
Pak se zase zamračí.
Zastaví se přede dveřmi.
Klapavé kroky na ztichlé chodbě dozní, jde slyšet už jen jeho zrychlený dech. Pak se dveře opatrně otevřou a objeví se Michalovy tázavé oči.
„ No zdar,“ usměje se. Měl by kamaráda obejmout, ale to se nenosí, ne? Chvíli se rozmýšlí, avšak Filipův zoufalý obličej jeho váhání rychle přetne. Světáckým způsobem rozevře ruce a vyřízeného Filipa poplácá po zádech.
„ Tak pojď, ty hrdino.“
Dveře za nimi zapadnou.
Dalšího rána se Filip vydává stejnou chodbou domů.
Na stále značně vratkých nohou schází postupně patro za patrem a tak, jako jej včera s každým dalším krokem přepadaly výčitky svědomí, teď ho zase přepadá strach. Za chvíli bude dole, v běžném všedním dni.
Bude se muset znova podívat zodpovědnosti do očí a to bude dostatečně nepříjemný pohled. U Michala mu bylo tak dobře.
V noci se opil, příšerně se opil. Ještě teď v hlavě cítí mírný kolotoč a jeho pomačkaná tvář značí dlouhou probdělou noc.
Vchodové dveře se za ním přibouchnou.
Tak fajn. A co teď?
Zamžourá do ranního slunce a hluk zvonících tramvají se mu nepříjemně rozléhá hluboko v hlavě.
Bože, to je bolest, promne si spánky a vydá se probouzejícím se městem domů.
Zarazí se.
Doma?! Na to jsem ani nepomyslel. Co tomu řekne máma?
Noha míjí nohu a jemu před očima běží myšlenky jedna za druhou. Má se vzdát tak slibné budoucnosti kvůli cizí holky?
Ta cizí holka v sobě ale nosí jeho dítě ..
Ne, nemůžu to dovolit, pomyslí.
Aby byla rodina opravdová, nestačí jen fakt, že muže a ženu spojuje dítě, nosící v sobě jejich krev. Musí v ní být láska. Opravdová láska, která nelze vyvolat jen tak, lusknutím prstu. Uvědomuje si, že i přes to, že ona je dost možná budoucí matkou jeho dítěte, necítí vůči ní žádný cit. Je mu lhostejná. Tak proč by se s ní měl dělit o lásku toho malého prcka? A chce vůbec tu lásku? Nebo je jednodušší se jí vzdát? Má pocit, že na takovou podobu lásky ještě ani není připravený.
Vždycky si plánoval, že až dostuduje, projede co možná největší kus světa a zabezpečí svůj život. Teprve poté se usadí a se ženou, kterou bude milovat, založí rodinu, nepostrádající plnohodnotný partnerský vztah a láskyplnou výchovu potomků. Tak přece teď nemůže začít narychlo splácávat jakousi frašku, parodii na tento jeho sen – s nedokončenou školou, sám ještě dost často zakopávající o svou mladickou nerozvážnost a nevybouřenost. Tohle všechno je vlastně taky jedno velké zakopnutí. S tvrdým dopadem.
Ale jak jí to všechno říct? Nemůže jí přece nakázat, aby si to nechala vzít.
Potrat.
To slovo mu nahání husí kůži a značí jediné … vraždu. Ale co když je to jediný způsob, jak zůstat spokojený? Dát cizí život za ten svůj?
Ušel už nejmíň kilometr, až ho napadlo, kam že to vlastně kráčí. Kdyby chtěl domů, už dávno by zahnul k metru. On ale věděl, kam směřují jeho kroky. Moc dobře. Udělat si jasno dřív, než se z toho zblázní.
Jeho tempo nabere rychlost a hlava zdá se najednou tak čistá. Rozhodl se. V zájmu své vlastní budoucnosti musí odhodit všechnu lítost a ohleduplnost. Musí se sobecky vzdát veškeré zodpovědnosti. Řekne jí to a pak se otočí na patě a už ji nikdy nespatří. Nechá ji tam stát, samotnou a zlomenou. S nenávistí v očích. Nebude chápat, že i kdyby jí zůstal nablízku, ničemu by to neprospělo. Dá jim raději oběma tu možnost v životě ještě potkat něco lepšího, přesvědčuje sám sebe o správnosti jeho rozhodnutí.
Zní to všechno krutě, ano opravdu. Ale třeba se i její myšlenky podobně obrací proti němu. Netuší, jaké ty myšlenky jsou. A to mu možná dává ten pocit odosobnění, odvracení se od faktu, že i ona je lidská bytost na kterou se musejí brát ohledy.
Když už je téměř u cíle, vytočí její číslo a po chvíli vyzvánění se ozve dívčí hlas. Překvapí ho ten sametový tón. Nikdy dřív si ho nevšiml.
Ano, přijde před dům, Ano, půjdou se projít. Samá pokorná ano.
Čeká na ni za rohem. Jakmile se její plavé vlasy objeví ve vchodových dveřích, jeho pohled se ještě více zatemní a zmrzne. Místo, aby jí vykročil naproti, přikovává ji tím ledovým pohledem k zemi a její zprvu spěšné kroky se pod tíhou těch očí zpomalují. Sám sobě těmito gesty dodává sílu vykonat to podlé rozhodnutí. Sám sebe se snaží těmito gesty přesvědčit, že to tak doopravdy chce. Potlačuje fakt, že něco uvnitř něj křičí, ať se vzpamatuje, dá si pár facek a postaví se zodpovědnosti čelem.
„ Ahoj,“ dojde až k němu a když on pozdrav neopětuje, sklopí oči.
„ Musíme to nějak vyřešit. Hned teď,“ povídá Filip docela odměřeným hlasem a její ruka se po těch slovech mimoděk dotkne stále ještě krásně plochého břicha.
„ Já už se rozhodla,“ řekne roztřeseným hlasem, který však i přesto nepostrádá stopy vzdoru a rozhodnosti. To ho překvapí. Tohle nečekal.
„ Co tím chceš říct?!“ zachovává kamennou tvář, odlepí se ode zdi, o kterou se opíral a vykročí směrem k bráně sadu, naproti přes ulici. Ona se spěšně vydává za ním.
„ Chci tím říct to, že nejsem schopná nechat zabít něco, co vzniklo ze mě samé. Miluju to už teď. Změní mi to život tak, jak jsem si nikdy v žádném případě neplánovala, ale co se jednou stalo, to tak má být. A po tobě nechci vůbec nic. Chápu, že s tím asi nechceš mít nic společného. Jasně, bože, vždyť my se Filipe ani neznáme -“ její stále se zvyšující hlas se náhle zadrhne. Namíří proti Filipovi bojovný vyzývavý pohled. Na čele jí vyvstávají kapičky potu. On jen zaraženě mlčí. Náhle je veškerá rozhodnost pryč a on cítí, že teď, když od ní poprvé slyšel jakýsi názor a kdy už zná její pohled na věc, ten jeho se radikálně mění. V duchu si nadává. Opravdu chtěl být takový sobec?! Ubožák, co utíká, aby si zachránil krk, místo, aby se tomu postavil čelem? Zastaví se a pohlédne na ni. Pořád se snaží v těch modrých očích vykouzlit co nejvíce vzdoru, ale kdesi za ním je v koutě ukrytý strach. A únava, asi moc nespala. Ani já ne. Oba jsme měli celou noc k přemýšlení a přesto se zdá, že konečná rozhodnutí děláme až ve chvíli opětovného společného setkání. Nechce se mu ani věřit, co se chystá říct, ale …
„ Nenechám tě v tom. Chtěl jsem, přiznávám, ale neudělám to. Nemusíme se hned brát a slibovat si věrnost do konce života. Já ti místo toho teď slíbím něco jiného. Slibuju, že se o to dítě budu starat stejně jako ty. Když to zvládnem, zařídíme mu skvělé dětství. Místo jednoho může mít dva domovy a jeho rodiče nemusí být manželé, ale přátelé. Co na tom. Nahradíme tyhle nedostatky jinak. A kdoví, myslím, že budeme mít dostatek času se poznat a … třeba se věci ještě vyvinou.“
Usmívá se na ni a její zprvu nedůvěřivý výraz se po chvíli taktéž mění v úsměv.
Uvědomují si, že se právě rozhodli ochudit se o bezstarostnost mládí, ale ani jednoho to v tuto chvíli neznepokojuje. Však ony ty pochybnosti o správnosti jejich rozhodnutí ještě mnohokrát přijdou. Ještě si s nimi užijí své.
Tak jen zbývá si přát, ať příliš nelitují. Ať je pohled do nevinných dětských očí přesvědčí o správnosti toho, dát někomu šanci na život. Oni ji přece taky dostali …
