Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - Pribeh kteremu nedali jmeno ID9972
Člověk přeplněný emocemi. Chvíli pláče, chvíli se usmívá. A nikdo se v něm nevyzná.
S ranečkem na zádech vychází světu vstříc. Už nemůže ztratit vůbec nic. O to nejdražší přišel už dávno. Vydaný napospas krvelačnému světu. Který málokdy dokáže někoho ušetřit.
Sám neví, jak se to všechno přihodilo. Začalo to pohádkou a skončilo katastrofou. Nezralý, ztracený v pavučinách všedního dne.
Někdy stačí změnit jediné písmeno v jednom slově, aby vzniklo slovo, které má úplně jiný význam.
Už ví, co je to bolest. Ztráta. Násilí. Nechuť. Nenávist. Noční můra. Už ví. Už dospěl.
Motýl se jen zlehka vznáší nad řekou, která plynule unáší všechno, co mě celou dobu tak strašně tížilo na srdci.
Jak je lehké zradit. Jak je lehké zklamat. Jak je lehké si zvyknout.
A to, co se nachází ve mně, drásá, vybuchuje, plácá nesmysly. Válčí. Ale já už nechci bojovat. Už ne.
Odchází daleko, kde ho nikdo nezná. Kde nikdo netuší, neví, o jeho druhé tváři.
Všímám si každý večer. Podívám se nad sebe. A nade mnou hvězda. Možná je to ona, kdo poté vezme mě tam, kde to všechno láskou jenom září. Moc si to přeji. Přeji si, aby aspoň něco z toho, co cítím, byla pravda.
Žije ze dne na den. Nečeká už zázraky. Lidé se schází a rozchází. Lidé umírají a rodí se. Lidé se obejmou a pak si vrazí kudlu do zad. Lidé lžou a ve chvíli, kdy odchází, mají potřebu, abychom jim odpustili. Lidé. Ach. Moji lidé.
Nejsem jako vy. Nechci být jako vy. Neplivu druhým pod nohy, nejsem bezohledný člověk. Nevrážím do nich na ulici. Nepodvádím. Nezrazuji. Neodsuzuji. Nelžu a nekradu. A nevraždím.
Nic už ho netěší. Nic na něj nečeká. Není nikoho, kdo by ho objal. Políbil. Pochopil. Kdo by jej miloval, takového, jaký je.
Někdy stačí tak málo. Ach, Bože, tak málo. Aby se něco změnilo. Vypadalo jinak. Působilo jinak. Aby člověk cítil jinak. Miloval jinak.
Strach plní jeho srdce. Dávno svázala jej pouta. Vlastního svědomí.
Snažím se chránit. Ochraňovat vše, co nade vše miluji. Snažím se najít. To, po čem tolik toužím.
Slyší svůj dech. Občas má pocit, že se dusí. Ví, kam ho to táhne. Zpátky.
Nedokážu zastavit ty příšerné myšlenky, které se mi derou na mysl. Dokud s nimi nedokážu pracovat, jsou to jen myšlenky. Nic víc.
Chce něco říct. Ale není schopen mluvit. Něco mu krade slova. Něco mu krade srdce. Něco mu krade jeho duši. Jsou to oni. Zloději duší.
Občas mám nevysvětlitelný strach. A potřebuji tak něčí blízkost. Útěchu.
Slyší je. Jsou čím dál blíž. Nespasí ho vlastní lítost. Minulost jednoho dne dostihne všechny.
Trpím pocity, kdy se mi zastaví srdce, dokud se znovu nenadechnu. Neumím si to vysvětlit.
Je to, jakoby se na pár vteřin zastavil čas. Potřebný na to, aby se člověk mohl znovu nadechnout. Než se ponoří zpět pod hladinu.
Bože. Asi blázní. Lidé se na něj najednou dívají tak divně.
Vůbec netuší, co cítím. Ignorují moje potřeby. Přestali vnímat, co jim chci říct. Celé to zůstalo na mých odřených ramenou. Podlamují se mi kolena. Pod tím, čeho se všichni tolik bojí. Zodpovědnosti.
Leží na posteli a kouká do stropu. A chápe. Život je pouhý zlomek.
Zlomek, který mi v matematice vždy vyšel trochu jinak, než podle představ vyučujícího. A jeho zkoušky byly naprosto odlišné.
Každou noc ho budí vlastní svědomí.
A to moje, ve mně hlodá. Občas se zhojí, občas znovu krvácí.
Kéž by šla vymazat paměť. Pod tíhou palčivých vzpomínek umírá. Vydechne naposledy. Však než se tak stane, vysloví jméno.
Jméno, které je klíčem. Jméno, při kterém srdce zabolí. Jméno, které neexistuje. Jméno, které se ztratilo, vyslovované tak často. Jméno, které zaniklo. Jméno, které pozvolna chřadne a umírá.
Je to napsáno hezkým jazykem, i když místy na mě působí až moc pateticky, ale špatně se to čte - asi proto, že je to od začátku do konce pořád stejně (hodně) emocionálně naléhavé a čtenáře to unaví, protože se v tom nemůže orientovat. Navrhovala bych sklenout tam nějaký oblouk od něčeho k něčemu, dát tam alespoň nepatrný děj a gradaci emocí.
