Skáče potok po kamení
z hor velikých (tam pramení).
Rodí se tam v stínu lesa,
na vlnách však špínu nesa,
chvěje se teď skrytým žalem,
znečištěn je tmavým kalem.
Kol továrny se pak mihne,
pilíři se lehce vyhne;
než dorazí do údolí,
přijme všechnu špínu z polí.
Nemůže se vrátit zpátky,
téci musí mezi skládky.
Už neběží, jen se plouží,
po čistotě stále touží;
ve snech svých on stále prosí,
aby opět mohli kosi,
napíti se z jeho dlaně,
stejně jako plaché laně.
Břehy jeho jsou však pusté.
Jen to někdy, lidé, zkuste,
vzít tu vodu do dlaní -
…vcítit se v to strádání.
Potrvá to krátkou chvíli,
potoky se blíží k cíli,
už se všechny sotva vlekou,
za chvíli se spojí s řekou.
S řekou, kterou čeká moře
a jež zpívá o pokoře.
O pokoře a též vzdoru,
měj se lidstvo na pozoru.
Na pozoru před svou sklizní,
ať nezhyneš krutou žízní.
Žízní z vody nedostatku…
Cti svou Zemi jako Matku!
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | |  | ... promiň, no
polepším se:)) |
| |  | ...Som čakal niečo zemitejšie, no:) |
| | | er á čé ká :D |
| |  | Já to nemůžu přečíst. |
| | | Entre, čo je namiesto tých hviezdičiek, safra? Nič mi tam nesedí:) |
| | | tak tak
a pak si to kompenzujem s****ama typu avatar:D |
| |  | Michelle: Tahle pointa je, myslím, zřejmá od začátku.
Ale tak mě trochu cynicky napadá, že v době běžného odkládání rodičů do domovů důchodců, s návštěvami jen pro převzetí důchodu, se obdobnému chování k Matce Zemi není co divit. |
| |  | Ty jo dobrý, moc se mi líbí pointa! |
| |  | mně se to líbí..:-) |
| |  | Uff, Yenn to je výborná báseňka... :) |
| | | :)
Třeba i tak:
Druidova pomsta
Motto: ...říkávají, že už plesní.
(Nina, Druidský dědeček)
Od městských hradeb z brány ven,
od nevěstinců, kováren,
pryč od hostinců, od dílen
shrbený poutník kráčel.
Pad temný večer v šerý hvozd,
už houkl výr a zmlkl drozd,
když mlčky stanul pozdní host
u zpěněného brodu.
Spěch poháněl ho v lesní kout,
když spatřil cosi v řece plout,
když zahlédl, co nesl proud,
kde vír se vpravo stáčel.
Měl v šedých vlasech ptačí kost,
ve tváři let nes víc než dost,
kupředu hnal jej žal i zlost
vpřed přes divokou vodu.
?Slyš, matko Země, nářek můj,
na děti svoje pamatuj,
chraň jejich volnost stůj co stůj!?
žaloval krutou vinu.
Vykročil strom a ožil keř,
už zub i dráp si brousí zvěř.
?Teď s přírodou se, lidstvo, měř!?
Už k městu bouře kvapí.
Kdo z lidí ví, co bylo dál?
Když nikdo živý nezůstal,
proud vody spláchl rum a kal
a k moři odnes špínu.
Po roce vzešlo stromků pár.
Semínka drobná, větru dar -
- a za pár zim a za pár jar
kraj lesa peřej skrápí. |
| | | vcítit se v to strádání
a vcítit se i do strání
no
je tohohle hlasu a myšlení zapotřebí
ať už v jakékoliv formě
|
| |
| |
