Je víkend a u nás na návštěvě je opět dcera, která se i přes svůj věk někdy chová jako puberťačka. Vím ale, po kom to zdědila. Není to tím, že si člověk na něco hraje, je to něco, co má v sobě, jako baterky, aby mohl fungovat.
Takže jdeme spřádat plány. Nějaká večeře nebo co bude na programu?
„Mami já bych šla do Grosseta na salát, nemůžu se totiž moc nacpávat, držím zase dietu.“
Tahle možnost se líbí i Alanovi, mají tam jeho oblíbená kuřecí stehýnka na grilu a výborné dezerty.
Říkám: „Fajn, tak my jsme taky pro. Do Průhonic je to kousek, tak se jdi vypravit, my si zatím dáme kafe.“
„Tak jo a co si vezmeš na sebe, aby jsme nebyly jak trapáci ve stejným.“
„Vemu si ty světlý džíny s dírama a nějaký černý vršek, trochu odvázaný, aby to nebylo nudný.“
„Dobrý, to by šlo. Hlavně si neber ten tvůj kožich, vypadá dost kurevsky.“
„Díky, no chtěla jsem si ho vzít. Tak vymyslím něco jinýho, aby tě to nedráždilo.“
Zatím, co se Adéla připravuje, já u kafe a cigára na sebe napatlám nějaký make up. Alan nás pozoruje, jak se šlechtíme a má z toho jako vždy zážitek, protože se každá pětkrát převlíkáme. Konečně jsme ve finální verzi, schválené navzájem.
V pizzerii nás vítají s úsměvem, protože už nás znají a vědí, že jim Alan nechává dostatečné spropitné.
Dáváme si opět něco osvědčeného, my dvě samozřejmě italské víno a Alan pije jako vždy zero Colu.
Po večeři a pár sklenkách vína přichází Adéla s návrhem: „Mami mám nápad, mohli by jsme jít do La Bodeguity. Tam se vám to bude líbit, je to tam super a hraje tam živá kubánská hudba.“
Alan vykulí oči: „Ty vole, zase kubánskej bar, to je v prdeli, už vidím jak to skončí.“
Takže vyrážíme směr centrum. V autě Adéla nadává, že furt kouříme, máme otevřená okýnka a jí je zima. Parkujeme za magistrátem v modré zóně.
V baru už je docela narváno, postáváme v chumlu.
Adéla se trochu zklidní, protože je tam teplo a má zase kuráž: „Vidíte to pódium s kapelou? Tak jestli si dám Tequillu, tak tam budu tancovat.“
„Já jí pro ní dojdu, ať je ňáká prdel.“ Hlásí se Alan.
My se zatím pohupujeme do rytmu a domorodý tanečník na pódiu už zve Adélu nahoru, protože vidí, že umí kroky na salsu.
„Tak jdi.“ Hecuju jí a pak ji Alan natáčí na video do mobilu a já tleskám s rukama nahoře a cigárem v hubě.
Už jsme dost rozjeté, takže si začínám dělat legraci z Alana, že tam je chudák na Cole. „Teda nemyslím na kole, ale na Cole,“ říkám a směju se vlastnímu vtipu.
„No kdybych tu byl na kole, to bych se z toho asi posral.“
Dostávám z té představy záchvat smíchu. Večer je zábavný a rychle utíká.
„Jsou dvě hodiny, nepojedem? Ptá se náš řidič, který nemůže pít.
Adéle se evidentně nechce a zklamaně pronese: „ Tak jak chcete. Ale byl to hezkej večer, dobře jsem se pobavila.“
„Já taky“ říkám.
Ale zjišťujeme, že nám odtáhli auto. Alan volá na informace a pak pro něj jedeme taxíkem.
„To se nám to nějak posralo“ pronesu. Všichni jsme už unavení. Vyzvedneme naše vozidlo a směřujeme domů.
Tam nás čeká další překvapení. V chodbě cítím nějaký podezřelý smrad a než rozsvítím, šlápnu do něčeho, po čem se mi smekne noha a já letím na zem, přímo do hovna od psa. Adéla s Alanem mě sbírají, ošklebují se a smějou zároveň. Vcházíme do bytu, já se hrnu rovnou do koupelny. Cítím se odporně a volám na ně: „To je teda doslova posranej večer.“
