Polívka
Richard Holubička se blížil chodbou k jídelně a necítil se ve své kůži, rozhodně ne. Od doby, co nastoupila TA kuchařka, oběd pro něj znamenal slušné trauma.
Ve chvílích, kdy nevydávala, vyložila se totiž do okénka a jako ostříž sledovala své strávníky. Když měla dobrou náladu, co chvíli vykřikovala: - To jsem ráda, lidi, že vám chutná!, jiné dny jen podmračeně pozorovala cvrkot. Protože stůl jeho oddělení stál těsně u výdejního okénka, připadal si jako pod drobnohledem.
Jen jednou si dovolil nechat polévku a hned se dočkal komentáře:- Copak, copak, pane inženýre, nechutná vám? Jen jezte, jezte, polívka je grunt! Přišel si jak na hanbě, ale odolal a nedojedl.
Mělo být hůř. Příští den si polívku schválně nevzal a dokonce se mu podařilo sednout si na druhý konec jídelny. Zrovna když byl v nejlepší konverzaci s kolegyní, za zády se mu ozvalo: - Zapomněl jste na polívku, tak jsem vám ji přinesla. Hovězí, dobrá, mňam, a kuchařka mlaskla, - snězte jí, jste nějakej zelenej. Neuróza v žaludku ho pustila až druhý den.
Uvědomoval si, že je to prkotina, i kolegové radili, ať si toho nevšímá, ale nemohl si pomoci. Návštěva jídelny se pro něj stala noční můrou, před kterou nebylo, pokud nechtěl dát výpověď, téměř úniku. Pracoval totiž ve vilové čtvrti, takže obchody kolem téměř žádné, potraviny jedny, daleko a drahé.
Zkoušel si nosit jídlo z domova, ale to taky nebylo ono. Nejenže to znamenalo si vařit a umývat nádobí, ale jídlo ještě bezpečně přepravit, což se ne vždy povedlo. Když se mu podruhé za týden vylila omáčka do tašky, s mávnutím ruky to vzdal a začal hledat jiné řešení.
Nejdřív zašel za šéfem odborů. Zbytečně, dozvěděl se to, co vlastně věděl. Odbory s tím nic nenadělají, nakonec můžou být rádi, že za ty peníze do státního ještě někdo vařit jde. – Nic si z toho nedělejte, člověče, v životě jsou i horší věci, rozloučil se s ním odborářský boss.
Když neuspěl u odborů, rozhlédl se po jídelně. Jediné stabilně volné místo bylo u stolu na pódiu, jídelna dřív byla divadelním sálkem, takže tudy taky cesta nevedla, byl by na tom ještě hůř než předtím.
To už mu jako menší zlo přišlo sedávat vedle věčně zachmuřené kolegyně Valšubové, milovnice katastrof a hororových předpovědí. Neboť každé téma k hovoru končila: - Přečtete si Nostradama, tam to všecko je, málokdo vedle ní chtěl soustavně obědvat. Ale v jeho situaci přišlo Richardu Holubičkovi snesitelné i to.
Brzy si od Nostradama mohl odpočinout: kuchařka onemocněla, a tak se vrátil na své původní místo. Dokonce rád, protože na výpomoc nastoupila hezká mladá holka. Ze svého místa za okénkem s ním žertovala a on jí rád odpovídal. Už už sbíral odvahu jí někam pozvat, jenže nevěděl jak na to, a tak se svěřil kolegovi. – To bych nedělal, odložil si tento brýle. – Aby to nebylo v rodině. Ta nová kuchařka je vnučka té staré!
Poněkud ochladl. Pár dnů se ještě snažil odpovídat na žerty z výdejního okénka, pak si ale hlasitě postěžoval na průvan, odsedl si znovu k Valšubové a naučil se přikyvovat, ale neslyšet.
Dneska šel na oběd jako svázaný, TAMTA kuchařka se vrátila, kolegové před ním na to téma schválně vtipkovali, a jak uviděl, když otevřel dveře, ani místo vedle Valšubové nebylo volné. Zatímco váhal, zda nemá oběd radši oželet, oslovil ho kolega s odborným dotazem. Do vysvětlování se zabral tak, že na strach zapomněl. Do chvíle, než se za ním ozvalo: - Něco jste zapomněl, pane inženýre, musíte jíst, jste nějakej zelenej! Rychle se otočil a neschopen slova zíral na dvojici kuchařek, z nichž ta mladší a hezčí před něj postavila talíř česnečky.
/11.června 2008, 12:02 hodin, začátek 11.6./
