Stál jsem na ulici. Zima jak když praští a všechno vokolo se motalo.
Přede mnou policejní auto natřískaný floidama. Kteří se krom pročítání mý občanky a psaní do bloků, také nestyděli tropit si ze mě žertíky, posměšné pohledy a jiný věci, co vodpovídali IQ člověka, co dělá fízla.
Jasně, byla to blbost, co sem proved. Vrchol drzosti a anarchie. Nemohla za to výchova rodičů, nebo něco podobnýho. Možná jsem měl ještě za časů mý základky psát stokrát:
NEBUDU LÍT NA POLICEJNÍ AUTO PIVO, HLAVNĚ KDYŽ JE PLNÝ POLICAJTŮ.
Místo:
NEBUDU BODAT SPOLUŽÁKY KRUŽÍTKEM.
Vystoupila taková mladá, vobtloustlá kráva. Typická policajtka. Přišla ke mně a silnym ostravskym přízvukem spustila.
,,To je smolík, že tam někdo seděl, co?“
,,Asi jo...“ odpovídám a típám cigáro vo zippák, aby mě nepokutovali ještě za bordel na ulici.
,,Tak kolik chceš ty hrdino? Za litr, nebo dva?“
,,Litr nemám a nedám.“
,,A co bys jako chtěl?! Polívat nám auto pivem!“
,,Mladická blbost...co vám na to mám asi říct.“
,,Tak litr?“
,,Za tohle?“
,,Tak si tě odvezem.“
,,Za přestupek?“
,,Tak ho naval!“
,,Podívám se.“
Vytahuju z peněženky litr. Můj poslední litr, kterej sem chtěl prolít hrdlem a teď z něj dostanou floidi plat.
K posrání.
Zatím moji dva slavní kamarádi, který sem poslal pryč jen se tenhle problém vyskyt, beznadějně sondovali vokolo a smutnili, že nemůžou někde v baru ožralí jak dogy balit kundy. Koukali na mě ze vzdálenýho rohu a tvářili se, jak kdyby mě viděli naposled.
Jo dobře. Ty policajty sme potkali už v tý sámošce, když sme kupovali chlast na cestu do hospody. Měli jsme na ně malinko kecy, protože za ty nás sebrat nemůžou. A taky jsem byl v černý kožený bundě s gladama na nohou, a to poldové těžce snášej.
Jak sem tý policajtce podepisoval dvousetkorunový bloky, napadlo mě, že nemůže bejt o moc starší než já. Ale byla fakt hnusná a ta uniforma jí asi dávala to, co jí dosavadní život ubral. Nicméně to byla kráva, to je jistý.
Floidi nastartovali a vodjeli. Měl jsem jim to auto pochcat, napadlo mě. Moji dva slavní kamarádi zase přišli a vyptávali se. Poslal jsem je do píči, že dem hledat hospodu.
,,Tak za kolik vole?“ zeptal se jeden slavnej kamarád, říkejme mu Chcípák.
,,Za čtyry kila.“ zalhal sem.
,,Ty vole! Čtyři kila za tohle?!“ na to druhej slavnej kamarád. Takzvanej Pokrytec.
,,Jo.“
,,Svině...“
,,Jo.“
,,A máš ještě prachy?“
,,Ne.“ zalhal sem podruhý.
,,Tak tě zvem...že jo Martine?“
,,Jo.“ na to Chcípák.
,,Jo.“ na to já.
Najít v pátek večer hospodu s volnym stolem, ještě v tak pojebaný části jako Vinohrady...to byl zatracenej problém. Nakonec sme skončili v takovym hroznym, teplym baru.
,,Tady to znám, tady je to fajn.“ okomentoval situaci Chcípák. Neposlouchal sem ho, k neuvěření mě vyváděl z míry takovej chlupama zarostlej teplouš, co si u stolu naproti usrkával Mattonku a hladil bílou čivavu s růžovým obojkem, posazenou na klíně.
,,Tady nemůžem zůstat...“ vypadlo ze mě.
,,Co se ti zase nelíbí ty vole?!“ vyváděl Chcípák ,,Maj tady hajzly jak v Hiltonu!“
,,Hajzly sou mi v prdeli...“ konstatoval sem a pohlédl na Pokrytce, který se též tvářil jak chuchvalec kysanýho zelí, nacpanýho v zadku. Bylo mi ho líto. Měl v hajzlu játra, cholesterol a zužoval jej vysoce nakažlivej, černej kašel. Takže když nemlčel, tak trhavě vypravoval o tom, jak život stojí za hovno, nebo smutně chrchlal hleny do svýho nealkoholickýho piva.
,,Neser Jardo!“ zkoušel to na mě Chcípák. ,,Nalejem se a budem zase zpívat Kryla! Jak za starejch časů! Třeba Anděla!“
,,Za to sem minule dostal od měšťáků za pět set....takže nasrat.“
,,Ty vole co maj proti Krylovi?“
,,No...taky sem se ptal...že prej nic, ale rušení nočního klidu...“
,,Ty vole že ses nepochlubil!“ zareagoval Pokrytec.
,,To už mě před časem přestalo bavit.“
,,Nedivím se ti...“
Pak sme našli volnej stůl v Non-Stopu. Kousek od teplýho baru. Bejvali sme tam docela často. Cerka stokrát. Ale jen nalitý, protože jinak to místo nemělo smysl.
Zaplivanější pajzl jednoduše neexistuje.
Chcípák byl už na plech. Jemu stačí dvojka bílýho. Naládoval do bedny nějakýho Kryla, i když o to jedinnej notor, nebo bezdomovec aktuálně nestál.
,,Koupíme krabicák!“ volal následně u stolu. Mám pocit, že hrálo Moriturite Salutant. ,,A sednem si někam do parku!“
,,A co si jako myslíš, že piješ ty vole?“ na to já.
,,To je vole Svatomartinský! Nejlepší!“
,,Leda ta láhev...kdyby ti dali shnilou vodu, poznáš piču!“
,,Děte do hajzlu! Já sem znalec!“
,,Di se vysrat ty kokote!“ osopil se na něj Pokrytec, naštvanej z toho, že je Chcípák už zase nalitej jak doga po jedný dvojce.
,,Zmrde!!“ odpověděl Chcípák a ukázal na nás. ,,Ty! i Ty!“
Byli sme na něj nespravedlivý...to je fakt. Jeden si při těhle kecech ani neuvědomí, že má ten cápek someliérství jako koníčka už pěknejch pár let. Ale byl malej, hubenej, bledej a poďobanej....a nedělat si z takovýho blbečka prdel, no to by byl hřích.
Dali sme s Pokrytcem pět piv, dva alpský rumy, jednu vodku a tři Jégry. Chcípák dal Jégry s náma, vobjednal si pár griotek smíchaných s vaječňákem a čtyři dvojky. Byl v hajzlu, pomalu neviděl.
,,Ty vole...já pomalu ani nevidim.“
,,To bude tím, že nemáš brejle vole.“
Dlaní si přejel přes ksicht a prozřel. Pak zkoumavě pohlédl na stůl a s výrazem člověka, co hledá ztracenej řádek v britskejch novinách, poznal svoje rozmazaný brejle. Jen si je zas nasadil, obličej se mu zklidnil a tvářil se zas jak ten starej kokot.
,,No jo ty vole!“ konstatoval nadšeně.
,,Poďte pryč...začíná mě to tu srát...“ zkusil sem na city.
,,Chlastáme kreténe vole! Seš nám ukradenej čuráku!“ zahrommoval Pokrytec.
,,Ty jedna obloustlá svině!“ zařval sem. Zved sem se a s učeným výrazem, že mě sere celej svět sem odklopýtal na hajzl. Pod jednou mušlí se válel notor. Šel sem ke druhý, nad kterou byla obrovská cedule ,,MIMO PROVOZ,,
,,Musíme odsud pryč...“ špitl mi do ucha Pokrytec, jen sem se vrátil a sed si.
,,Proč?“ zeptal jsem se normálně, překvapen jeho tónem hlasu, v kterym skvělo něco na hranici zoufalství a strachu.
,,Koukni do leva....“
Kouknul sem se do leva. Byl tam bar. Za nim stál chlápek, dlouhý vlasy, tlustý brejle i postava.
,,Co tam?“ ptám se, otočiv zpět na Pokrytce.
,,Ty jí nevidíš?“
Kouk sem se podruhý. Před barem stála ženská. Tak padesát let. Před ní neuvěřitelný množství panáků. Celá v černym. Triko Mettalica začínající na neuvěřitelně širokých ramenou, končící u deseti řadého, pyramidového opasku. Celá pokérovaná. Samý lebky a názvy black-metalovejch kapel. Až pak sem si všim, že nás celou dobu pozoruje. Vožralý, zakalený voči mě bodaly jak tisíc nožů a v křeči zatuhlá tvář se žlutými zuby zaťatými tak, jak kdyby na mě chtěla každou chvíli skočit a rozdrásat mi krk.
Otočil jsem se zpátky. Docvakl pivo a mrkl na Pokrytce.
,,Vypadá docela v klidu....chcete ještě pivo?“
,,Jo...ale deš tam sám...“ vyhrkl Pokrytec zděšeně.
,,Fajn no....tak zajdem do Sedmičky...“
Položili sme na stůl nějaký prachy, do kapes zastrčili půllitry a hopem vypadli zpět na tu hnusnou, mokrou ulici. Šli sme rychle co to šlo, a až když sme měli jistotu, že za náma neběží nikdo s klackem v ruce, zvolnili sme krok a bohapustě plánovali, co vlastně dál. Protože sportbar Sedmička byl kurevsky daleko.
,,Co Jehuda...?“ napadlo Pokrytce.
,,Na to nemáme prachy!“ namítl Chcípák.
,,Krom toho, zničil jsi jim tam ten věšák.“ připomněl jsem mu.
Pokrytec zpomalil a jen se mu ta myšlenka vyvanula zpět, hlasitě se rozesmál.
Ano, byl to veselej večer. Pokrytec byl ten den jednom zazobanym pajzlu se svým zazobanym fotrem, kterýho už pěknou dobu neviděl, protože mezi nimi panovalo dlouholetý nepřátelství v podobě zlámanejch nosů, žeber a několika vzájemných vyhazovů z domu. Ten den byl pro něj tak stresující a v prdeli, že než jsem za nim tehdy do Jehudy došel, měl v sobě dvě flašky vína, nějaký panáky a asi pět piv. Bylo mi ho líto, když jsem ho tam viděl sedět totálně v mrdkách, proto jsem hned po dosednutí na židli objednal pro sebe tuplák a pět panáků Jégra. Mlel něco ve smyslu, že nenávidí sebe, svoji rodinu, mě, školu, prostě celej Svět. Jako vždycky se uchyloval k myšlenkám na skvělou minulost, kdy bylo všechno v pohodě a kdy mu to vycházelo alespoň se ženskejma, když už nic. Celou dobu nás tam obsluhovala jeho bejvalá, taková brejlatá, oplácanější, nicméně milá slečna. Dávala mu najevo, že ho má i docela ráda, ale ať už přestane ty prášky na kašel a játra proboha zapíjet Alpákem. Posílal ji do píči. Když už jsem byl nalitej, posílal jsem jí taky. Ať jde do prdele a nesere se do nás. Mlátila mě furt dokola do hlavy plechovym tácem, na kterym nám nosila pivo. Pak se tam nějak přimotala Káča. Taková mrňavá, roztomilá slečna. Nevim co tam dělala, protože ani mě, ani jeho zrovna nemusela. Asi se prostě jako obvykle kopala do zadku a nevěděla co. Byla střízlivá, páč přijela autem. Kráva. Ten svůj klasickej, nevinnej výraz a huba plná keců o tom, jak jsme zase nalitý. Sedla si, dala si kolu a držela hubu. Nějaká její kamarádka, kterou přitáhla sebou, seděla vedle mě a i kdybych jí řek, že je hnusná a že mě sere, tak se řehní na celý kolo. Byly s náma asi půl hodiny a pak bože konečně vypadly. Za lepší společností, což bylo typický.
Pokrytec pak po chvilce uznal, že už je moc a pokusil se zvednout. Což se mu nepovedlo. Porazil stůl vedle sebe. Lidi odskakovali před rozlitym pitím a ječeli, jak kdyby na ně útočil aligátor. Pokrytec se v poloze ležící střelec držel země, aby z ní nespad a ani když jsme se ho s jeho bejvalou a nějakym od pohledu empatickým týpkem pokoušeli zvednout, reagoval leda tak chrčením a nadávkami. A když byl konečně na nohou, vyrazil z hospody tak mocně, že srazil další dva stoly a rozlámal věšák, o kterej se chtěl mermomocí opřít. Jakmile za ním zapadly dveře, všichni ty vyděšený buzíci si oddechli a dělali, že se nic nestalo. Zacáloval sem za něj útratu a mazal ven, kde sem ho našel ležet uprostřed zasněženejch, tramvajovejch kolejí. Nevim jak, ale podařilo se mi ho dostat nejen na nohy, ale i do mýho auta, takový starý, vomlácený kraksny . A protože mě sralo, že bydlí někde v prdeli za Prahou a že u mě musí ultimátně spát, rozhodl jsem se ho podstrčit nějaký jeho bejvalý, se kterou má teď nějakej jako lepší vztah. Tehdy jsem za volantem moc neviděl. Červená, zelená, bylo mi to v prdeli. Zajel sem do centra a tam po malinko destruktivním zaparkování sem ho dotáh do její ulice. Už si to moc nepamatuju. Vím, že na nás lili vodu z oken, že jsem pak stál s dlažební kostkou v ruce naproti a řval, ať ti zmrdi vylezou, že jim vojebu mámy, že jsem odháněl párek kapsářů, jen jsem nechal Pokrytce vytuhnout na schodech jednoho domu a na chvilku se otočil. A taky že mi po chvilce nepozornosti zmizel a už sem ho nenašel. Proběh sem půl Václaváku. Odmít jednu kurvu, jeden perník a dvakrát haš....ale prostě jsem ho nenašel. Pak sem se dozvěděl, že ho vokradli, že zdrhal, dokud do něj na přechodu nevrazil taxík, kterej ho nakonec i dovez domů. Jeho matka mi pak s výrazem plným děsu vyprávěla, jak přijel, celej vod krve, celej špinavej, bez prachů a na šrot. Ten večer jsem to po pár hodinách vzdal a jel sem se vyspat domů, abych nakonec vytuh v autě, jen sem vypnul motor a málem sem přes noc zmrznul....ale to by bylo ještě na dlouho.
Rozhodlo se, že i když je venku asi dvanáct pod nulou, tak že si něco málo nakoupíme a najdem nějakou pohodlnou lavičku. Pokrytec si dal nealkoholický pivo, já normální a Chcípák si koupil ten svůj milovanej krabicák. Nevěděl si rady, jak se to votvírá, tak si udělal doprostřed díru klíčema a jak tu krabici mačkal, tak mu to do huby stříkalo jak malá fontána.
,,Zavolej jí!“ ječel, když polknul víno a utřel si hubu.
,,Komu?“
,,Káče vole!“
,,Proč bych jí kurva volal?!“
,,Třeba je někde s tou svojí kámoškou!“
,,Serem na ně...“
,,Proč vole?“
,,Páč serou na nás!“
,,Ale hovno vole! Já bych jí zmrdal...“
,,Di se vysrat!“
,,Není špatnej nápad...“ vstoupil do rozhovoru Pokrytec. Podíval jsem se na něj a nechápal jsem ve svý rozumný opilosti jeho nerozumnou střízlivost.
,,Vole ty sou zase nalezlý v nějakym zasranym drahym klubu, kde nás jedno malý pivo zruinuje!“
,,Nechceš je vidět?“
,,Ne teď!“
,,Stejně jí zavolám...“
Byl to občas pěknej čůrák, jen co je pravda. Po krátkym telefonickym rozhovoru sme už razili na Anděl do Hells.
Měl jsem ho docela rád. Sice se do mě občas sral, páč měl za to, že jsem slušnej. Sám byl zkurvenej zazobanec s tak mizernym chováním a smyslem pro empatii, že se s nim nikdo nechtěl bavit. Byl z vyšší společnosti, ale zbožňoval tohle dno jen z jednoho prostého důvodu, že v něm najisto nikdy nemohl zůstat. To Chcípák na tom byl líp. S tou svojí zkurvenou rodinou byl vždycky rád, že má aspoň pár lidí, o který se může opřít. I za cenu toho, že si z něj každej tropil leda tak prdel. Radši snášel nadávky a ponížení, než to zasraný víno chlemtat na lavičce sám.
Mě to bylo jedno. Mě byli v prdeli oba dva. Ale lepší, než pěstí do voka.
Z tramvaje nás vyhodili už na Újezdě, páč to tam Chcípák poblil. Cestou sme se stavili v jedný takový kavárně, nepamatuju si na jméno. Páč tam chlastala Kajule s nějakejma svejma obdivovatelema a přizdisráčema. Seděl jsem tam a tvářil se nasraně, protože jsem sice měl Kajuli, tu mizernou, punkovou kurvu i docela rád, ale ty její teploušky by snes asi málokdo. Pokrytec byl na tom ale hůř. Protože jí už v dřívějších dobách balil a vypěstoval si k ní takovej platonicky milostnej vztah. A když ho poslala někam, tak její přítomnost chvílema blbě snášel.
A že je na tom aktuálně mizerně jsem poznal hned, jak si vobjednal klasickou dvanáctku a na stůl položil ty svoje prášky.
,,Copak Metaláčku...? Nějakej unavenej?“ zeptala se mě. Využila tý chvilky času, kdy se ti její obdivovatelé vyjímečně nestarali o ní, ale o Chcípáka. Protože jim připadalo zábavné, jak je zelenej.
,,Sere mě to tu Kájo.“ odpověděl jsem.
,,Jéééé....ale vždyť je to tu dobrý...dole se i tancuje...“
,,To mě nezajímá.“
,,Aha...“
,,Půjdeme pryč...“ zašeptal Pokrytec. Asi mu bylo mizerně. Měl půl piva a vážnej výraz.
,,Fajn...“ odpověděl sem ,,No Kajule! Rád sem tě viděl! Vás taky! Uvidíme se...jen tak se neuvidíme! Čau!“
Kajule se zatvářila tak jako divně...něco mezi zklamáním a nasraností. Není se čemu divit. Pokrytce měla ráda, ale odmítla ho, tak se k ní choval jako čůrák. Mě měla taky ráda, ale to nevím proč, páč sem se k ní jako čůrák choval, co jí znám. A Chcípák...ten jí byl asi v prdeli.
Moje chování jí beztak přišlo nevhodný jen a jen proto, že byla z důvodů prášku proti svý silný Epilepsii střízlivá.
,,Čau...“ opětovala bezbarvě.
Chcípák si udělal na ruku druhou čárku. Hned za nápis ,,Blití,,
To byl mezi náma takovej zvyk, psát si spotřebu a blití na ruku. Člověk si druhej den stejně hovno pamatuje. Bylo to ve vchodu do Hells, kdy tam moc pěkně vohodil stěnu vedle dveří. Uvnitř natřískáno. Byl pátek. Zase se obrovská spousta metalový mládeže zvedla a rozhodla, že se dnes bude chovat ryze dospěle a vyrazili do Hells, že prej je to tam drsný. Ulovil sem židli na baru, objednal pivo a skryv obličej do dlaní jsem přestával vnímat Svět. Pokérovanej barman se zas tvářil jak masovej vrah a vožralej chlápek v červenym triku vedle mě hlasitě přizpěvoval k Iron Maiden a Twisted Sister, i když to po něm opravdu nikdo nechtěl. Zrovna když sem počítal tu horu piv, co sem si stačil vypsat na ruku, někdo do mě zezadu žďoubal. Otočil jsem se a uviděl Káču. Jak tam stojí a s tou svojí andělskou tvářičkou se mě ptá, kde sou tady hajzly. Odpověď ,,Všude,, jí asi nestačila.
Proč jim ten zmrd musel volat...
Její kámoška byla zase zlitá. Klasika. Pamatuju si, že kecali něco o tom, jak se jim ten podnik nelíbí a jak se zase přesunujem. Dopil sem pivo a šel s nima.
Zase chcalo. Posraná zima lezla na kůži a Pokrytec plnej piva a prášků začínal bejt příjemnej jak prdel. Chcípák se staral vo tu její kámošku, protože se prostě nebránila.
Jmenovalo se to tam U Knoflíků. Moc velkej rozdíl voproti Hells to nebylo. Ale alespoň sme našli volnej stůl. Pokrytec byl tak v mrdkách, že radši i zavolal Kajuli, jestli by nechtěla přijet. A ona nejen že souhlasila že přijede, ale i že se nějak zbaví těch svej buzen. Pokrytec i Káča si jak naschvál sedli daleko vode mě a já byl odsouzen leda tak na hovor s Chcípákem, s kterym mám opravdu pramálo společnýho. Uvědomil jsem si ale, co mě to celou dobu táhne jednu stranu saka dolů.
Měl jsem v kapse pětiset stránkovou bichli Mistra a Markétky od Bulgakova.
Otevřel jsem, kde sem skončil. Opřel si hlavu o pěst a začal číst. Nebylo to jak po klasickejch deseti pivech. To se mi normálně nestává, že začnu číst a až po pěti minutách si uvědomím, že čtu dokola jeden a ten samej řádek. Rozhodl jsem se, že to budu alespoň hrát, abych nasral Chcípáka, co do mě furt jen ďoubal a chtěl si povídat.
Nakonec se Káča i ta její kámoška zvedly, neřekly ani ahoj a vypadly. Chvíli po nich přisondovala Kajule a že byl Pokrytec už nalitej, tak její příchod velmi vítal.
Mě už bylo ten večer zle. Chcípák, velkej znalec druhý světový války mě začal ládovat kecama o třetí říši. Zrovna když dokončoval větu ve smyslu, že nacismus je nejideálnější a nejlépe aplikovatelný druh diktatury na evropský poměry, tak sem uznal, že pokud mu nedám okamžitě loktem, tak se budu muset prostě zvednout a vypadnout. Utrousil jsem jen, že by takovej kokotek jak von skončil v plynu předem jako pokusnej králík. Nenápadně jsem nastrkal věci do kapes, ještě nenápadněji položil na stůl páďo a s tím, že du na hajzl sem se vytrousil ven.
Byly asi dvě ráno. Na Andělu se váleli lidi na kolejích, zvraceli na futuristický, obchodní centra a multikulturně zpívali hymny z celýho Světa. Narazil jsem si na hlavu klobouk a pomalu se šoural k nábřeží. Jedinej, kdo si mě ještě ten večer všim, byli znuděný taxikáři a občasný fízly, a to jen proto, že nevěděli, co jinýho s časem.
A já to v tu chvíli nenáviděl. Nenáviděl jsem ty lidi, i to město, tu špinavou řeku a to zasraný počasí. Nenáviděl jsem celej ten hnusnej, pojebanej večer. Chtěl jsem prostě domů.
