Bylo léto, slunce svítilo jak o život a barometr hlásil na celej týden pěkný počasí. S partou kamarádů ze školy jsme se plavili po Lužnici a nic nám nechybělo. Ani naše holky. A kupodivu ani ty cizí. Flaška rumu kolovala mezi loděma, cigára jsme měli společný, mobily jsme cestou prozíravě vypínali, spali jsme pod širákem… prostě idyla. Nikdo nás neobtěžoval, banda neoholenejch chlapů naštěstí působí docela nevábně. Akorát jsme nemohli zpívat tam, kde byli lidi. Jednou jsme to zkusili a zavolali na nás policajty, že prej pohoršujeme veřejnost. Blbost. Nemáme školený hlasy jako někdo, to je celý.
Bohužel to strašně rychle uteklo.
„Dělej, Tondo, ty vole, dyť nám ujede vlak,“ pokřikoval na mě můj kormidelník. Všichni už měli sbaleno, jen já se pořád kochal přírodou pod mezí na břehu řeky. Každou chvíli si měl přijet pro lodě jejich majitel a nás slíbil hodit na nádraží.
„Už du,“ houknul jsem na něj znechuceně. Naházel jsem všechny věci do lodního sudu a snažil se ho zašroubovat. Marně, pořád mi přeskakoval závit. „Blbej sud, pitomej. Příště si vemu radši ten starej pytel,“ hudral jsem zplna hrdla.
„Tak pomalu. Nasadit, pootočit…sakra práce! Znova. Nasadit, opatrně pootočit… jo, dobrý… krucinál fagot!“ Kamarádi se chechtali jak pominutý. Ale že by mi někdo pomohl, to ne. To radši chlastali ten pitomej rum.
„Na-sa-dí-me, po-ma-lič-ku,“ slabikoval jsem si jak retardovanej žáček. „O-to-čí-me a o-no se to hez-ky za-šrou-bu-… do hajzlu! Krám blbej,“ hulákal jsem jak raněnej tur.
„Dobrý den, pánové, tak jsem tu pro ty lodě,“ ozvalo se mi za zády. Lekl jsem se, až jsem poposkočil. Při zápolení se zákeřným plastem jsem si nevšiml, že se přihnalo auto s majitelem.
„Už jdem, jen co došroubuju tenhle krám, viď, ty pikslo blbá,“ oznamoval jsem sudu polohlasně. Majitel vyvalil oči a měl jsem pocit, že couvnul.
„Tak naposled. Jestli se nezavřeš, tak do tebe kopnu!“ vyhrožoval jsem tomu zavilýmu předmětu. Zjevně mu to bylo jedno, protože se nezašrouboval. Když on na mě takhle, tak já teda taky! Kopnul jsem do toho škodolibýho kusu umělý hmoty. Nadskočil, zapotácel se a ladně se převrátil na bok. Chvíli balancoval na okraji meze a než jsem po něm stihl skočit, zvolna se rozkutálel směrem k vodě. Cestou mu odpadlo víko a zůstalo v půlce cesty. Pak z něj začalo cosi vytékat.
„Ty vole, cos měl v tom sudu?“ vyjekl kormidelník. Co jsem tam měl, to bych taky rád věděl. Každopádně už to všechno teklo po trávě. Vystartoval jsem se po svahu dolů ve snaze dohnat svůj majetek, než odplave.
„Volej!“ blesklo mi hlavou ve chvíli, kdy mi bosá noha ujela po namaštěný trávě. Takovej sešup jsem ještě nezažil. Nabral jsem rychlost a než jsem se stihnul leknout, byl jsem u řeky. Zahřměl jsem do ní, až k nebi vyletěl gejzír. Všechno v dosahu několika metrů bylo zlitý jak Alík. Vypil jsem asi hektolitr vody, ale sud vymaštěnej olejem jsem chytil.
Mohli jsme vyrazit na nádraží. Od tý doby vím, že impregnovaná tisícovka není uznávaná jako platidlo.
