Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - O BLOUDENI ID6685
Vše v této sbírce uvedené jsem napsal v letech 1992 - 1998. Ač se to nezdá, tyhle příběhy se opravdu staly. Možná, že ne tak úplně přesně, ale kostra je pravdivá. Odehrály se v devadesátých letech dvacátého století. I jmenované postavy skutečně existují. Jen už po těch 14 - 17 letech vypadají úplně jinak a trochu jinak také žijí...
Je krásné držet se při dlouhých vejšlapech známých tras a značených cest. Ale úplně nejkrásnější je zabloudit. Snad každý tramp a tulák zná ten pocit dobrodružné závratě, když po dvouhodinovém pochodu zjistí, že absolutně neví kde je. Pokud se jde v partě, většinou se na dotyčného vůdce zavinivšího tuto situaci snesou kletby i nadávky. Slabá povaha se sesype, silná povaha, což je většina trampů, vinu nepřizná, zkušeně pohlédne do mapy a prohodí cosi v tom smyslu, že: „Tudyma je to kratší a aspoň se vyhnem tomu krpálu U tří borovic.“ Že plácá hovadiny nikdo z vynervované party nepozná neboť se k dotyčnému upne jako k jediné spásné osobě, která všechny vyvede z šeřícího se lesa. Ne vždy tomu tak je. Z hospod i od ohňů znám spoustu příhod na toto téma.
Například o noclehu v neznámém lese pod příhodným přístřeškem, ze kterého se ráno z rozbřeskem vyklubala učiněná líheň lesních včel. Vypravěčovi fotografie z toho rána dodaly tomu příběhu vskutku dobrodružný, skoro až fantastický nádech. Rozplizlé odulé koule vzdáleněpřipomínající hlavy lidí působily až hrůzostrašně. Včely vyfocené neměl - tolik času při ataku nezbývalo. Nakonec vše dobředopadlo. V okresní nemocnici si pobyli jen dva dny a dnes nikoho z nich nějaký ten včelí štípanec nerozhází.
Slyšel jsem i příběh pardů, kteří se z nouze uchýlili v neznámém terénu do jakéhosi opuštěného kravína. Každý si ustlal ve slámě jednoho výběhu a spokojeně usnul. Jaké však bylo jejich překvapení, když do zdánlivě opuštěné budovy, kde spokojeně pochrupovali, začali v pět ráno místní kovbojové nahánět urostlé býky. Moc tomu příběhu nevěřím. Myslím, že kdyby se vše stalo jak dotyčný popisoval, nebylo by již nikoho kdo by o tom vyprávěl. V malém prostoru jezeďácké maštale, se totiž začalo odehrávat rodeo jaké nemá v našich krajích obdoby. Od té doby prý všichni z té party (nikdo nezahynul) opovrhují vším co má červenou barvu. Jsou již poučeni.
Abych jen nevyprávěl příhody jiných, musím s jistou pýchou poznamenat, že i já jsem již několikrát zabloudil. Pokaždé jsem ale měl to štěstí, že jsem se do večera nějak z bludného kruhu vymotal. Jen jednou...
Byli jsme tenkrát v tom parném létě na vandru v nekonečných lesích a skalních labyrintech Českého Švýcarska.“To nejsou komáři, ale nějaký mutanti snad..!“ Cajs kolem sebe plácal a marně odháněl hejna krvelačných moskytů. „Ty, hele, Pavouku, nezabloudili jsme náhodou?“ Kukačka si jako první z naší povedené trojice povšiml, že modrá značka, které jsme se celý den drželi, se kamsi vytratila.“Klídek, vim vo tom,“ suverénně jsem prohlásil. „Tady to je taková zkratka, co mi poradil jeden tramp na potlachu v Českým Ráji. Nemusíte mít strach, v sedm už budem spokojeně bumbat Gambáč v Mezný!“ Jako nosič mapy a tím i nepsaný vůdce jsem se je snažil uklidnit vidinou civilizace – hospody, kterou jsme už tři dny neviděli, ale sám jsem si v tu chvíli nebyl jist kde vlastně jsme. Vedl jsem je dál až k malé říčce v úzkém kaňonu. Museli jsme dál vodou, jinudy cesta nevedla. Když jsem kamarádům tvrdil, že brodění bylo v plánu, už se moc důvěry z jejich tváří vyčíst nedalo. A když už jsme šli řekou proti proudu hodinu, jejich pohledy byly vyloženě nevraživé. Zavelel jsem radši k odpočinku, s úmyslem sdělit všem co nejopatrněji, že jsme zcela jistě v krásné divočině Labských pískovců zabloudili. „Ááá, to je lahoda. Jó, Gambáč je gambáč!“Cajs ironicky upíjel z plecháčku vodu významně hledíc na hodinky ukazující sedm hodin. „Zabloudili jsme!“ Vypadlo ze mě bez obalu. „Ne, ty jsi zabloudil!“ Zařval Kukačka. „A my volové s tebou.“ dodal usmířeně Cajs. Po krátké poradě jsme se od řeky pustili vlevo nahoru.
Až do noci jsme se prodírali hustým divokým lesem, křovinami, ostružinami a známky civilizace se stále neobjevovaly.Náhle poslednímu z nás zhasla baterka a to právě ve chvíli,kdy Cajs prohlásil, že vidí vpředu cosi jako plot. Poslepu jsme prohledali terén za plotem a podle pravidelných hrbolů došli k závěru, že se jedná o vykácenou školku. Rozhodli jsme se na místě přenocovat. Unavení jsme už po chvíli usínali chválíc, jaké jsme to našli pěkné místo, že tu neštípou komáři.
„Že se nestydíte, ani k mrtvejm nemáte úctu!“ Probudil mě vzdálený výkřik. Otevřel jsem jedno oko a spatřiv modrou oblohu s korunami stromů jsem ho zase zavřel uvažujíc co se mi to zdálo za sen s tak hloupým koncem. „Tak vstanete aspoň, vandalové!“ To už mi bylo jasné, že to není sen. Vyhrabal jsem se ze spacáku a nestačil valit oči údivem. Bylo to totiž poprvé co jsem přespal na hřbitově. Vyděšení jsme se bleskově zbalili a z inkriminovaného místa zmizeli.
S noclehem na hřbitově jsme se nakonec smířili. Taková zkušenost není koneckonců k zahození. Alespoň jsme si věčný spánek nanečisto vyzkoušeli.
I přes tyto na první pohled negativní příběhy, je v bloudění určitá romantičnost a víc než špetka dobrodružství. Proto výletům,pochodům a puťákům zdar, bloudění zvlášť
.
Ať si každej říká co chce, mě Pavoukův styl oslovil, i když tam občas jsou gramatický chyby a tak... Myslím si, že jeho líčení není o síle příběhu, ale o Příběhu jako takovym, takovej deníček prostě.... :D
Interpunkci by to chtělo trošku upravit, postrádám hodně čárek :o) Jinak už asi vše bylo řečeno, je to jako v případě předchozí povídky, kterou jsem od tebe četl - nikoliv povídka, ale vypravování. Chtělo by to možná víz zaujetí, udělat to emotivnějším, živějším. Přeci jenom z toho hřbitova se dalo vytěžit mnohem víc, mohl sis pohrát s atmosférou krásně. Asi tak.
ale tohle není povídka (ani to nemá jako kategorii). je to nejvíc ze všeho úvaha spojená s vypravováním. čte se to hezky a je to i docela vtipný. vzopmněl jsem si u toho, jak jsme se jednou rozhodli jít terénem (naprosto nevybavený, nikdo s tim nepočítal, měli jsme na nohou tenisky) a nakonec jsme šplhali po blátivých svazích a skalách:)
jinak když do toho vložíš příběh, neškodilo by dodat gradaci a dějový napětí, takhle je to spíš popis děje a vypravěč působí dost nezaujatě na to, že zbloudil. taky by se slušelo opravit gramatický chyby.
Je vidět, že se asi snažíš dodat povídkám pár dialogů, což je fajn, akorát u týhle povídky mi ten dojem trochu kazí zase gramatika, asi by to chtělo si to po sobě ještě jednou přečíst a udělat pár korektur.
Tohle mě bavilo, bloudění je moje, jsem schopná ztratit se i na vesnici :-)
