Našel sem si tehdy přes kamaráda docela fajnovej džop. Měl jsem dělat u firmy, specialující se na lůžkový vagóny. Nic složitýho, přijít na vlak, ustlat postele, nandat jídlo a pití do lednice a sem tam něco prodat během jízdy. Docela jsem se těšil, protože to nebylo nic složitýho a vypadalo to lehčí, než všechny ty hrůzy, kterejma sem si doposud vydělával na žití.
,,Máte maturitu?“ zeptala se mě obtloustlá bába s brejlema širokejma jak dno skleněný láhve Coly.
,,Ne...ale už šest let na ní pracuju.“ odpověděl jsem.
,,Šest let?“ zeptala se podezřívavým tónem.
,,Ano. Měl jsem dva roky těžké období.“
,,Aha aha...“ pak něco chvíli psala, ale neviděl sem tam.
,,Pracoval jste někdy v tom oboru?“
,,Pracoval jsem v hotelu, to je takový podobný.“
,,Umíte anglicky?“
,,Joooo...“
,,Německy?“
,,To jen trochu...“
,,Nu dobrá.“ A zase psala.
,,Chcete se na něco zeptat?“
,,Neeee....“
,,Tak přijďte čtvrtého...musíte podstoupit třídenní školení. A pak čtyři cvičné jízdy.“
,,Až tak?“
,,Až tak...“
,,Tak jo...tak přijdu.“
Už sem se zved a šel jsem ke dveřím, když na mě zavolala.
,,A přijďte ostříhaný.“
,,Pardon?“
,,Ty vlasy, musíte se ostříhat. Aby jste vypadal dobře.“
,,Ale se v ší úctou, já když se ostříhám, vypadám jak blbec.“
,,To je sice možné, ale ta práce je o důvěře zákazníka vůči Vám. Pokud vypadáte upraveně, zákazník získá dojem, že mu nic neuděláte, že ho neokradete a že se k němu zachováte jak se říká fér.“
,,Aha...“ zauvažoval sem ,,Takže, pokud má někdo dlouhý vlasy, tak ho zákazník považuje za násilníka, zloděje, podvodníka a...“
,,I tak se to dá říct.“ skočila mi do řeči.
Chvíli jsme na sebe tak jako vážně dívali a pak jsem mávl rukou a řekl:
,,Tak já se ostříhám.“
A odešel jsem.
O týden později jsem tam byl zase. Poslali mně do nějaký posluchárny. Decentně jsem zaklepal a vešel. Byla to malá místnost a v ní kulatý, dřevěný stůl. Sedělo tam deset lidí, devět mladejch kluků a jeden starší chlápek.
,,Pan Mishkyn?“ zeptal se ten starší. Přikývl jsem.
,,Skvělé. Usaďte se a pošlete mi tady po kolecích Persku.“
,,Co že mám poslat?“ zeptal jsem, ještě než jsem se dotknul židle.
,,Persku.“ opakoval chlápek ,,Potvrzení zdravotní zpusobilosti kvůli povolení vstupu do kolejiště.“
,,Aha...to nemám.“
Chlápek nahlas vzdychl a nalévaje vodu do sklenice řekl: ,,Ale to se nemůžete účastnit školení o bezpečnosti práce.“
,,Aha..“
,,Takže můžete jít. Přijďte zítra, až to budete mít.“
,,Aha...tak nashledanou.“
,,A také se nehte ostříhat, kdo se má na to koukat.“
Několik těch mladejch ,,kolegů,, se škodolibě ušklíblo. Vypad sem zpátky na chodbu a nadávaje si opustil budovu.
Druhej den sem došel k drážní doktorce. Jmenovala se Tatsia Nebolíto, Ukrajinka se silným přízvukem. Celkově byla její povaha stejně šílená, jako správná výslovnost jejího křestního jména.
Tátšja nebo tak nějak.
,,Kouříte?“
,,Kouřím.“
,,Posaďte se tady...kurňa z vás to tedy táhne, měl by jste přestat, jste ještě mladý. Změřím vám tlak.“ (cvak cvak cvak cvak cvak tssssssss)
,,Sto dvacet? Dost vysoký...jak jsou na tom s tlakem rodiče?“
,,Všichni nízký.“
,,Aha....to máte asi z těch drog...“
,,Jakých drog?“
,,No já nevím...vždyť vy všichni mladí dnes berete drogy.“
,,Aha...“
,,A co káva? Pijete kávu?“
,,Hodně no...“
,,Vysaďte kávu. Pijete alkohol?
,,Piju.“
,,A hodně?“
,,Ani ne..“
,,I tak musíte přestat...a sportujete nějak?“
,,Ne.“
,,Proč ne? Vždyť vy mladí dnes obyčejně sportujete.“
,,Sem tam běžím na autobus.“
,,Aha...a začněte jíst! Jste jako lunt.“
,,Fajn.“
Pak si sedla k počítači a jak psala, mluvila pro sebe: ,,Nejí, kouří, nesportuje, pije kávu, očividná lennost...“ pak se na mě otočila ,,Já vám tu Persku schválím, ale dejte pozor na srdce. Když tak přijďte a navrhneme nějakou operaci.“
,,Hned operaci?“
,,Ale neee...buďte v klidu, dá se to léčit i prášky.“
Druhý den jsem zase vešel do budovy firmy. Opět mě odkázali na tu samou posluchárnu.
Vešel jsem tam. Sedělo tam sedm mladejch kluků a jedna starší ženská.
,,Pan Mishkyn?“
,,Jo jo.“
,,Skvěle...teď už chybí jen pan Březina a pan...“
,,Ti mi včera říkali...“ vskočil ji do řeči kolega ,,...že nepřijdou, prej málo peněz.“
,,Aha...“ na to ona, něco zapsala a pak pohlédla na mě.
,,Kolega školitel říkal něco v tom smyslu, že máte problémy s Perskou.“
,,Ale kdepak, tu mám sebou.“
,,No konečně.“ pak vstala a přešla k takový bílý tabuli na zdi. ,,Já si teď od vás vyberu VRTéčko.“
Mladý vokolo automaticky čapli tašky a počali se prohrabovat papíry. Jen já jak blb seděl a nevěděl co.
,,Promiňte...“ upozornil jsem co nejmírněji. ,,Co je VRTéčko?“
Chladně mě sjela pohledem....a nebyla sama, všichni mě chladně sjeli pohledem.
,,Výpis rejstříku trestů.“ Když se nedočkala reakce, zeptala se: ,,Vy ho tu sebou nemáte?“
,,Eeee....“
,,Takže se nemůžete účastnit školení.“
Několik kolegů se opět ušklíblo. Měl jsem chuť vraždit.
,,A to nějak nejde bez něj?“ zeptal jsem se, opět co nejmírněji ,,Já jenom, že už jsem tu takhle druhý den zbytečně a...“
,,Ne! Nejde!“ vyjela ,,Toto školení je o pravidlech a pohybu po budově firmy! Musíte přinést výpis, nemůžeme tu nechat bez dozoru určité živly!“
Zvedl jsem se k odchodu, než jsem za sebou zavřel, zavolala na mě: ,,A v budově je zakázáno kouřit! Táhne to z vás až sem!“
Pak smích.
Vstával jsem v šest. V sedm sem si šel stoupnout do dloooouhatánský fronty u budovy Nejvyššího soudu. Pak to tam otevřeli a lidi si začali brát z automatu pořadový lístky.
Číslo 118. Sedl jsem na zábradlí a zapálil cigáro. Chvíli jsem pozoroval, jak je celej ten systém od jedničky pomalej a pak jsem se prostě zvednul a šel na procházku.
Ušel jsem asi padesát metrů, když mi zazvonil telefon. Neznámé číslo.
,,Prosim Mishkyn.“
,,Zdravim pane Mishkyn, tady inženýr Loupák.“ Neznal jsem hlas ani jméno. Tak trochu mě zamrazilo, jestli to není policie, exekuce, vymahač nebo věřitel.
,,Aha...“ vypadlo ze mě.
,,No. Jsem z firmy. Můžete mi laskavě říct, proč se dnes neúčastníte školení?“
,,Ahá.“ spadl mi kámen ze srdce. Byl to jen nějakej blb.
,,Já jen, že jste se neomluvil, že dnes nepřijdete.“
,,Ahá...no, já tu stojim frontu na výpis trestů.“
,,Jste ožralej nebo co?! Já se vás ptám, proč jste se neomluvil!“
,,Protože mi bylo řečeno, že bez toho posranýho výpisu nemůžu do budovy.“
,,Ježiš! To je kokotina...“ pak chvíle ticha ,,Tím se netrapte.“ pokračoval ,,Dneska jen prolejzáme vagóny, aby jste jako věděli o technických věcech. Na to výpisy nepotřebujete.“
,,Aha...“
,,Ale pak musíte do budovy, vyfasovat si věci....ale von se nikdo neposere.“
,,Aha...“
,,No tak šup! Ať už jste tady! Počkáme na vás.“
,,Aha...“
Došel jsem tam. Čekali na mě před budovou. Tři mladý kluci a chlap středního věku, celej v nádražácky modrém.
,,Pan Mishkyn?“
Přikývl jsem.
,,Tak alespoň, že jste dorazil...nějak se nám tu ten kolektiv zmenšuje.“
Vyrazili jsme po úzký, asfaltový cestě. Všude bordel ze stromů. Vedle nás uháněl v korytě Botič.
,,Dneska vám úkážu vybavení lůžka i lehátka. Taky prohlídnem Temelín a možná Siemens.“
,,Temelín?“ zeptal se jeden mladej.
,,Jo...“ přisvědčil inženýr Loupák.
,,Proč Temelín?“ zeptal se druhej mladej.
,,Protože stejně jako ta elektrárna je furt porouchanej a někde odstavenej.“ Chvíli se odmlčel, pak se usmál a jen tak dodal ,,Ale neříkejte mu Temelín, vedení to nemá rádo. Všichni mu musíme říkat prostě WlabMee.“
Zasmáli se, zapálil sem si cigaretu.
,,Tfuj!“ ušklíb se ten třetí mladej ,,Ty kouříš! Dyť to smrdí!“
,,Nějakej problém hajzle?“
Zrychlil a zařadil se k těm dvoum.
,,Vypadáte docela fajn chlapci.“ načal inženýr Loupák ,,Možná nám ani nezapadáte do místního kolektivu firmy.“
,,Jéžiš...a proč?“
,,Protože tu dělaj jen samí notorici a buzeranti.“
,,Jůůů...“
,,Božínku...“
,,Oooo.....“
,,No jo no. Pane Mishkyn! Nezaostávejte za námi!!“
,,Nasrat...“ řek sem si pro sebe.
Odstavný nádraží bylo fakt velký. Dost sme si vošoupali nohy, než jsme došli k prvnímu vozu.
,,Tak tohle je Bc.“ informoval inženýr Loupák ,,A kdo mi řekne, co znamená Bc?“
První mladej: ,,Lehátkový vůz.“
Druhej mladej: ,,Jezdí jen na Polsko.“
Třetí mladej: ,,Topení na elektriku, prádlo v katovně, praktická kuchyňka, často vadné lednice a mnohem jednoduší rozestavění lůžek dle tříd.“
Inženýr Loupák jen přikyvoval a blaženě se usmíval. Já jen stál a nevěřil svým uším.
,,Dobrá...“ zavrněl Loupák blahem ,,A teď se podíváme dovnitř. Všichni vytáhněte kličky, budete je potřebovat...ozkoušíme všechny zámky a elektrický skříně.“
Všichni šáhli do kapes a vytáhli takový kovový, ohlý kusy čehosi stříbrného.
,,Pardon...“ oslovil sem opatrně inženýra Loupáka ,,Ale tohle sem si měl vyfasovat kde?“
Loupák chvíli jen stál a zdálo se, že nevěří svým uším. Pak založil ruce v na prsa a pohlédnuvše na mě jak na pitomce povídá:
,,To se fasovalo včera. Vy jste tu včera nebyl?“
,,Ne...nebyl sem tu, kvůli výpisu trestů...“
,,Ukažte mi svůj průkaz.“
,,Jakej průkaz?“
,,Osvědčení obsluhujícího personálu.“
,,To vůbec nemám.“
,,Takže chcete jako že říct, že nemáte osvědčení o bezpečnosti pohybu v kolejišti?“
,,Eeee...“
,,Díky čemuž se tu já teď vystavuju nebezpečí, že mi tu přejede vlak nekompetentního člověka?“
,,Eeee...“
,,Chcete mě nasrat?“
,,Ale já...“
,,Ať už jste pryč, nebo se naštvu.“
Jak jsem opouštěl kolejiště, přemýšlel jsem nejen nad tak negativníma věcma, jako je třeba podpálení firmy, ale třeba i nad tím, jak tam předem všechny zavřít, aby ani jedna ta výspa absoluktní byrokracie neměla šanci uniknout.
Jedinou kliku jsem měl v tom, že když jsem se vrátil k Nejvyššímu soudu, bylo moje číslo zrovna na řadě. S tím podělaně čistým rejstříkem sem se pak vrátil domů, rozhodnut, že na tu blbou práci kašlu.
Jaké ale bylo mé překvapení, když mi o týden později zazvonil telefon. Zase neznámé číslo a zase hlas, který neznám.
,,Pan Mishkyn?“
,,Jo. Kdo volá?“
,,Tady Vokálek z dispečingu. Pane Myshkin, doufám, že máte opravdu dobrou výmluvu na to, že jste nepřišel na zácvik.“
,,Počkat počkat! Jakej dispečing a jakej zácvik?!“
,,Firemní dispečing. Máte za deset minut nástup na jízdu do Popradu.“
,,Prdele...ale já sem doma a krom toho...“
,,Krom toho bych vám doporučil, aby jste ale opravdu pospíchal, protože to jede za půl hodiny.“
Vlezl jsem tedy do auta a jel rychle na firmu. Tam sem dle instrukce vrátného vylezl do druhého patra na dispečing.
,,Podepište se.“ řek mi chlápek za sklem. ,,A počkejte na školitele.“ Podal mi takovou černou tašku, že prej ji budu potřebovat.
Sedl jsem si a otevřel ji. Byla nacpaná formuláři a jinejma buzeračníma papírama. Taky tam byl služební mobil a klíče.
,,Kde je ten blbec?“ brblal si za sklem chlápek, pravděpodobně volajíc mému školiteli. Když se nepovedlo, houkl na mě:
,,Asi nepříjde. Tuty se zas někde vožral.“
Jak je mým dobrým zvykem, zarazil jsem se a nevěděl co říct.
,,Budete to muset odjet sám. Máte všecko? Oblíknete se na voze.“
,,Počkat! Já nemám hadry!“
,,Do háje člověče! Tak rychle do skladu! A pak běžte rychle na vlak, protože to jede za čtvrt hodiny!“
Běžel jsem do suterénu, kam mě navedl dispečer. Vyfasoval jsem oblečení a rychle mazal na vůz se převlíct. Košile mi byla velká, vesta malá, boty sem měl tenisky a kalhoty kapsáče. Košili jsem ani nevyndal z alobalu, páč ji neumím vázat.
Rozjeli jsme se a já cítil jakési vzrušení tím, že jedu sám někam na Slovensko. Má nenávist k cestování byla rázem pryč.
Na Hlaváku nastoupil nějakej chlápek v kožený bundě s kufříkem. Seděl jsem zrovna v kuchyňce a vypaloval cigáro.
,,Pan Mishkyn?“
,,Jo...“
,,Jsem Grégr, podniková kontrola.“
,,Aha.“ Postavil jsem se, jako že se o něj zajímám. Grégr si mě prohlížel, možná až zkoumavě.
,,Tady se kouřit nesmí.“ informoval mě.
,,Aha...“ otevřel jsem okno a vyhodil cígo ven.
,,Proč máte dlouhé vlasy?“
,,Protože chci.“
,,A proč nemáte kravatu?“
,,Neumim ji vázat.“
,,A kde máte jmenovku?“
,,Tu sem nedostal.“
,,A co ty kalhoty?...a boty?“
,,Myslel jsem, že mi je dají na skladě.“
Grégr vešel dovnitř a usadil se na lůžko, sloužící k odpočinku pro průvodce.
,,Tak mi dejte alespoň osvědčení.“
,,To nemám.“
,,Jak to? Vy jste nebyl na školení?“
,,To je na dlouhý povídání.“
,,Aha....a jak to, že jedete?“
,,To bych taky rád věděl.“
Grégr otevřel kufřík, vyndal perlivou vodu a napil se. Pak vytáhl i nějaké papíry a prohlížíc je povídal:
,,Víte pane Mishkyn, že jste z celé té skupiny jedinný, kdo u nás zůstal?“
,,Vážně?“
,,Jo.“
Pak vytáhl jeden list, mlčky si jej prohlížel a pak mi ho podal. Bylo tam moje jméno a nějaký tabulky.
,,Víte, co to je?“
,,Ne.“
,,To je formulář o vašem prospěchu v zácviku.“
,,Aha...“ vrátil jsem mu ho.
,,Řeknu vám to takhle....firma nemá lidi.“
,,Jo.“
,,No...a tudíž bych byl teď tak trochu proti firmě, kbybych vám tam napsal neschopný služby.“
,,Aha.“
,,No....a teď mi dejte jedno pivo. Budu v kupé dvojce...vzbuďte mě....v Ústí mě vzbuďte, přejdu tam na lůžko do Košic.“
,,Jo.“
Počkal jsem si, až zaleze. Pak jsem vyšel na chodbičku, stáhl okno a zapálil si cigaretu. Slunce zapadalo za obzor a krajina postupně měnila barvy. Vlasy mi vlály do obličeje. Pozoroval jsem, jak krajina ubíhá, pozoroval jsem lidi, domy, auta, řeky, hrady...
Byl jsem na cestě.
