Byl tehdy srpen...
...měl jsem prázdniny...
...na krku reparát...
...a hordu věčně nespokojenejch lidí...
...kteří se nikdy nesmáli...
...to ovšem nevadilo...
...protože jsem se sám už dlouho neusmál...
Byl jsem v jeskyni, baterka, která již dávno přestala svítit, mi vypadla z ruky a já se už nějakou dobu bavil tím, že jsem se plazil po čtyřech a hledal ji...
...vlastně to ani moc velká zábava nebyla...
...zato mi byla zima...
...nemohl jsem pochopit, proč mám na sobě jenom tričko, ale to teď není důležité.
Hledal jsem ji a nenašel. Místo toho jsem se zvedl na nohy a udeřil se hlavou o kamenný strop jeskyně. Bylo mi špatně, ale to teď taky není důležité, vlastně ani to, že jsem se praštil není důležité...vlastně není důležité vůbec nic.
Přitlačil jsem ruku na zátylek a ucítil, jak mi dlaň vyplňuje teplá tekutina. Slzely mi oči, ne kvůli nějaké bolesti, ale protože jsem vzhledem k vyhodnocení dané situace uznal, že jsem pěkně v hajzlu. Shrbený jsem šel a narážel do kamenných výstupků, které mi jako vojáci stáli v cestě...
...poté mě cosi chytilo za nohu a pevně ji sevřelo...
Upadl jsem a leknutím zařval, sáhl jsem na to...byla to lidská ruka, snažil jsem se do jejího sevření vniknout, abych ji otevřel, ale nešlo to. Svírala mě jako policejní želízka, sténal jsem a nadával, chvílema prosil, aby mě propustila...ale ta mrcha byla neoblomná. Mlátil jsem do ní a nic to nepomohlo. Poté jsem něco nahmatal za svými zády...byla to má ztracená baterka, nepřemýšlel jsem v tu chvíli nad tím, jak se tam dostala, když jsem ji ztratil už před nějakou dobou a mezitím jsem došel už notný kus cesty. Sevřel jsem ji pevně v ruce a mlátil jako šílený, několikrát jsem se ošklivě praštil do vlastní nohy. Nakonec se povedlo. Ruka mě pustila a já se v rychlosti zvedl na nohy a běžel ve tmě pryč. Narazil jsem do výčnělku a upadl na zem. Svíjel jsem se bolestí. Praštil jsem se přímo do pánevní kosti a ta bolest byla nesnesitelná. Otočil jsem se na záda, držel se za břicho a řval...
...poté jsem přestal...
...místo toho jsem chrčel...
...ale nechtělo se mi zvracet...
...to se vám obyčejně nechce...
...když vás někdo škrtí...
Dvě dlaně mi pevně sevřely krk, podle toho jakým způsobem mi došlo, že vystupují ze země. Byl jsem zoufalý, chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Dva prostředníčky mi zatlačily ohryzek. Cítil jsem, jak mě vláda nad údy pomalu opouští. Snažil jsem se ruce otevřít, ani jsem si neškrtl. Místo toho mi další dva páry rukou sevřely paže a tím mi zamezily v obraně svého vlastního dušení. Kopal jsem nohama, najednou jsem cítil, že mi po nohou také sahají...snažil jsem se jim vyhnout, jednu mou nohu měly, druhou ne, kopal jsem s ní ze strany na stranu. Štěstí mi přálo, protože jsem náhle místo do země dupl nártem do čehosi měkkého, jeskyní proběhl zvuk rupajících kostí. Jako zázrakem se mi podařilo vyškubnout jednu paži ze sevření. Ruce, ať už byly kohokoliv, to očividně překvapilo. Využil jsem toho a vyprostil jsem svůj krk z jejich sevření. Posadil jsem se, ty svině stále zkoušely dosáhnout na můj krk, místo toho mě škrábaly na zádech, svíraly kůži a pokoušely se ji strhnout. Řval jsem, nadával všem svatým a spínal se, jak to šlo. Během chvíle se mi konečně podařilo vyprostit. Zvedl jsem se na nohy a pokoušel se jít, ale stále se mě chytaly. Šel jsem tak těžce, až mi připadalo, že mám na každé noze metrákové boty. Ruce pokryly celou zem, alespoň mi to tak připadalo, zašlápával jsem je, dupal po nich...
...potom zem zmizela...
...náhle divný pocit uvnitř...
...jako když se vám obrací vnitřnosti na ruby...
...nejste schopni myslet...
...ani pořádně křičet...
...padal jsem do hlubin...
...ale nevěděl jak hluboko...
...protože byla všude tma...
...a nikde žádné ruce, aby mě chytily.
Náhle jsem slyšel hlasy, hrubé, záhrobní, doslova hrdelní skřeky, byly čím dál tím víc hlasitější. Nakonec bubny, agresivní, jako by bubnovaly do jakéhosi rituálu...nakonec mnoho zvuků, nedokázal jsem je popsat, byla to příliš hrozná situace, než abych o nich přemýšlel....
...potom se pode mnou objevilo světlo...
...čím dál jasněji mě bodalo do očí...
...ale neviděl jsem skrz něj...
...pak nic...
Utřel jsem si pot z čela, budík na mobilu zrovna vyřvával People Equal Shit od SlipKnot, bylo půl šesté odpoledne. Strhnul jsem ze sebe propocenou peřinu. Ospale jsem slezl z postele a šel na záchod. Je zvláštní, že po ránu se trefím kamkoliv, jen do té mísy ne. Většinou pochčiju všechno okolo. S mytím rukou jsem si nedělal hlavu. Jakmile za mnou zapadly dveře toalety, hlavou mi proběhla myšlenka, zdali má cenu mýt si zuby...stejně jako posledních zhruba šedesát dní jsem tuto možnost zavrhl. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se naposledy myl. Šel jsem do kuchyně a natočil si sklenici vody. Vypil jsem ji a natočil si další...poté další a další...a k tomu ještě litry kafe přes noc. Měl jsem v plánu vyrazit do práce kolem šesté. Je dobré dělat noční směny, protože se člověk alespoň vyhne tomu vedru venku.
Pracoval jsem osmnáct dní v měsíci. Pro mě to bylo málo a pro rodinu zase moc, protože mě tak často nevidí...což jsem také nechápal, viděli mě den co den za celé trvání mého dvacetiletého života. Rodinka o prázdninách bydlela na chatě nedaleko za Prahou a já měl tu možnost žít nějakou tu chvilku sám v pražském bytě, abych nemusel tak často vstávat do práce...ale zas tak moc jsem si to neužíval. Šel jsem do práce na sedmou podvečer, končil v sedm ráno, cestou z práce si koupil nějaké pečivo, uvařil si doma kafe, pečivo sežral a šel spát. Potom jsem se vzbudil a šel do práce...takhle pořád dokola, na nějakou hospodu nebo tak jsem neměl ani pomyšlení.
Navlékl jsem se do své typické černé, navlékl si černé boty, spoře jsem si učesal mastné vlasy, nasadil sluchátka a pustil do nich death metal. Poté jsem za sebou zamkl.
Dělal jsem ochranku v jednom hotelu u hlavního nádraží. Pěkným hotelu, pětihvězdičkovým...zato tak drahým, že v něm nikdo nebydlel. Když jsem se přišel o tu práci zajímat, tak první, co mi řekli, bylo "Květák dolů!" a musel jsem dát květák dolů. Potom přišel sporý pohovor o tom, jestli jsem tu práci už dělal, jestli mám tušení, o čem to vůbec je...samozřejmě jsem nevěděl, ale nakecal jsem takovejch volovin, že mě nakonec přijali.
Nebylo to ,,tak,, zlý, člověk nemusel dělat vůbec nic. Seděl na personální a čučel do kamer. Nebo stál v hale a dělal, že něco dělá. Hodina na hale běží jako věčnost. Ono to každýmu přijde jednoduchý jen tak stát, ale nikomu už nedojde, jaká je to otrava. Zvláště když nesmíte s nikým mluvit, ani s hosty, na to jsou tu recepční...s nimi taky nesmíte, ani s portýry ani s řidiči...je to vlastně strašně nudná a monotónní práce. Každý má svůj způsob jak se zabavit. Někdo chodí furt dokola, někdo zase vypne a nevnímá.
Zaměstnanci měli do hotelu vlastní vstup přes bránu, kudy také projížděli hosté do garáží. Byly tam těžké, skleněné dveře do personálky a před nimi venku několik sedadel pro kuřáky. Uhasil jsem cigaretu a vešel dovnitř. Vždycky někdo seděl za stolem u počítačů, a to z jednoduchého důvodu, že musel. Personální vrátnice nikdy nesměla zůstat prázdná. Tentokrát tam seděl Peter B., holohlavý slovák, a asi jedinej poctivej sekuriťák tady. Snažil se alespoň dobře, když už ne výtečně, plnit svoje pracovní povinnosti. Pořád snil o tom, jak bude jednou bohatý a že si koupí ostrov. Jeho vzorem byl Onassis. Moc se mu zatím nevedlo, měl ještě bokovku v realitách, pořád povídal, jak má teď zjednanej kšeft za půl milionu do vlastní kapsy, ale nikdy mu nic nevyšlo.
"Zdar." pozdravil jsem.
"Hey!" opětoval, věnoval mi krátký pohled a dál psal něco do počítače. Moc tam toho teda k napsání nebylo. Měli jsme jeden jednoduchej firemní program, kam se zapisovaly různé kraviny, jako počet kontrol kabelek, přestávky na oběd, zaseklý výtahy, střídání směn, mimořádný události, štětky na hotelu atd.
"Co píšeš?" zeptal jsem se. Odpověděl, aniž by zvedl oči od obrazovky.
"Bol tu novy pracovník, vieš...a nevedel ak zapisovať, musim to predělat."
Kývnul jsem a šel se převlíct. Šatny byly ve sklepení hotelu, byly společné, tři chodby se skřínkami okolo stěn. Když se člověku poštěstilo, tak někdy zahlédl cosi mladého a hezkého třeba nahoře bez a tak podobně, ale nebylo to tak časté. Sundal jsem si černou a oblékl se do černé. Jediné, co mělo jinou barvu, byla košile, nádražácky modrá a kravata, pro změnu vínově červená. Připl si malý cvoček na klopu a na prsní kapsu si připl odznáček security. Šel jsem nahoru.
Můj kolega, který tu noc sloužil se mnou, tu už byl. Martin V. odněkud z Mostu či tak. Bylo mu jednadvacet, nezdravě hubenej, černovlasej, s pěkným ksichtíkem. Zkazil si život tím, že dostal svou přítelkyni do jiného stavu...a ne jednou. Poslouchal hip hop.
"No čús vole!" pozdravil mě.
"No nazdar..." odpověděl jsem polohlasně. Peter se šel převlíct, takže jsem zůstal s Martinem sám.
"Ty vole," začal Martin V., o víkendu má bratránek svatbu, čum, jak jsem se na to vybavil." Sáhl do kapsy a vytáhl malý sáček a v něm cosi bílého.
"To asi nebude speciální balení práškovýho cukru, co?" konstatoval jsem.
"He he...ne ne, to je milej zlatej čistej koks, dal jsem do něj půlku vejplaty."
"Tak to se ti jistě vyplatí," řekl jsem. Martin vyšel ven, na kameře jsem viděl, že si sednul a zapálil cigaretu. Měli jsme se střídat každou hodinu, jednu hodinu jeden na hale a druhou jeden na personálce. Dvakrát za večer jsme dělali pochůzky. Jednu na začátku směny a druhou v pět ráno. Přes noc byl v hotelu klid, až to bylo uspávající.
Dveře se otevřely a vstoupil Peter, měl na sobě černé, přilnavé triko a na očích černé, sluneční brýle. Jako vždy si sebou nesl proviant z hotelu, využíval možnosti, že sekuriťáky nikdo nekontroloval.
"Zdar, klidnú noční," pronesl a vypochodoval pryč. Zatím se vrátil Martin.
"Ty krávo. Já jdu na tu zasranou halu," vzal si vysílačku a připnul si ji zezadu na kalhoty, potom čipovou kartu od hlavní kanceláře, kterou si strčil do prsní kapsy a nakonec pager, neboli pípák, který si zasunul také za opasek jako vysílačku, ale zepředu. Pípák je napojenej na počítač v hlavní kanceláři a začne vřeštět, když někde hoří. Všichni jsme prošli školením, jak ten počítač používat kdyby něco...ale bylo to tak složité, že to nikdo neuměl. Byla to taková velká bedna pověšená na zdi, která se počítači ani za mák nepodobala. Když začne pípák vřeštět, máme minutu na to doběhnout do kanclu a vypnout bednu...když to nestihneme, tak je průser, protože to začne vřeštět na celej hotel. Následně to automaticky zavolá hasiče a viník planého poplachu platí zbytečný výjezd...je to něco kolem třiceti tisíc. Plané poplachy byly...vlastně ani jiné než plané se zatím nestaly. Minulou noc měli chlapi šoky z požáru a následně se zjistilo, že to jen kuchaři přehnali se smažením. Asi před týdnem tam museli do kanclu běžet během noci asi dvacetkrát, protože prasklo potrubí dole v sauně. Během mé šichty ještě nebyl žádný poplach, nevěděl jsem, jestli mám jen takovou kliku, nebo jestli je to tím, že sloužím pořád s Martinem, který má ve zvyku ten počítač přes noc vypínat.
Když konečně vypadl, opřel jsem se v křesle a dumal. Prohlížel si sporé vybavení personální vrátnice a pokoušel se na nic nemyslet.
Všude tam byly vylepeny papíry se zákazy. Před očima jsme měli povinně pověšeny příkazy, co nesmíme na PV dělat.
Na PV je zakázáno:
Pít
Jíst
Kouřit
Číst noviny nebo jiné tiskoviny
Opouštět pracoviště
Donášet nádobí z kantýny
!!! Vše pod pokutou 500 Kč !!!
Bylo toho víc, ale na celé znění si už nepamatuji. Měli jsme tam nástěnku obsypanou těmito kecy. Různá nařízení ředitele hotelu, zástupce ředitele hotelu, manažera objektu, manažera kuchyně, manažera housekeepingu, manažera stewardingu, manažera kuchyňských prostor, nařízení supervisora, nařízení area managera, nařízení přímo od naší firmy...těch nařízení bylo tolik, že je ani nikdo už nebral vážně.
Z dumání mě vyrušil až párek ukrajinských uklízeček jdoucích na cigaretu. Uklízečky byly jenom Ukrajinky, sem tam nějaká ta Bulharka, ale Češka ani jedna. Byly to jediné osoby na hotelu, které se dokázaly normálně bavit se sekuriťáky. Všichni ostatní, recepční, portýři, číšníci, a o kuchařích ani nemluvě, se nad námi cítili tak povýšeně, že jsme jim často ani nestáli za rozhovor o počasí. Samozřejmě bylo i pár výjimek.
Ukrajinky měly také své zápory. Drtivá většina z nich nedokázala říct česky ani dobrý den, ale bylo jim rozumět...tedy až na ty ze zakarpatské Ukrajiny, tam jeden nepochytil ani slovo. Když jsem o tom, že jim nerozumím, mluvil s jinou Ukrajinkou, tak mi řekla, ať jsem v klidu, že jim ani ona sama nerozumí. Když se s nimi dal člověk do řeči, tak většinou mluvili o tom, jak je to na Ukrajině těžký, že tam nemají pomalu ani žádné školy a práce tam stojí za nic. Že úřady jsou podmázlý mafií a každý, kdo chce do Čech, musí patřičně zaplatit...a ani peníze nejsou jistota, protože je to tak padesát na padesát. Potom mluví o své rodině, kterou tam musely nechat, ukazujou fotky a často mluví o svých dětech. Ze začátku mi jich bylo líto, pak mě naštvalo, když jsem zjistil, jaké jsou to straky, co najdou, to šlohnou, jedna tady zrovna před nedávnem páčila skřínky v šatnách. Kradou pořád, pořád se ztrácej župany, ručníky, mejdla, služební telefony, mobily nebo drobné šperky. Není to tak dlouho, co mi jedna nabídla, že mě vykouří, když ji nechám pronést prostředek na mytí nádobí. Nepřijal jsem to, neboť to byla již postarší dáma, která si pouze neuvědomila, že jí před dávnou dobou ujel vlak. Ale jak jsem slyšel, měla úspěch u jiného mého kolegy.
Potom jsem se dověděl, že nekradou jenom uklízečky, ale že krom ředitele kradou snad úplně všichni...poté jsem k uklízečkám nahodil neutrální postoj. Sám jsem krom pečiva ze snídaně nikdy z hotelu nic neodnesl. Ale podle směrnic i to byla krádež.
Za půl hodiny přišel Martin V., že se jde na střídání. On ta tu práci kašlal, protože ho nebavila, já na ni taky kašlal, protože mě taky nebavila. Nebavila nikoho, až na ty kteří si dělají schválně problémy, protože jim život bez nich připadá nudný. Měl jsem jednoho kolegu, ten pořád opakoval dokola "Pánové, jdou nám po krku." nebo "Pánové, je pěknej průser." Nakonec z něj vždycky vypadlo, že ho někdo napomenul, že sekuriťáci choděj brzy na jídlo nebo že někdo zamknul či odemknul dveře ve špatný čas nebo prostě nějaká podobná kravina...ale on to všechno řešil, jako kdyby měl celej hotel lehnout popelem.
"Ty krávo!" začal V., když se rozvalil venku na křesle a zapálil si cigaretu. "Včera jsem ti jebal holku, ale tý tak smrděla kunda, jako kdybych byl druhej nebo co..."
"Hmmm..." já na to, když jsem si zapaloval cigaretu.
"Ale před tejdnem, to bylo dobrý, byl jsem s kámošem na diskošce a tam jsme sbalili takový dvě luxusní pičky, tys měl vidět! Pak jsme šli k němu a já mrdal jednu na jednom křesle a von druhou na druhym křesle, jó to byl večer..."
"Jo, to asi jo," odvětil jsem polohlasně. Potom jsem se na něj podíval a řekl: "Hele, a nemáš ty čirou náhodou těhotnou mladou?"
V. byl chvíli zticha, pak promluvil, ale ne už tak nadšeně jako před tím.
"No jo...ale vona je teď nasraná...krvácí a bojí se, že potratí...doufám teda že ne, podruhý by ji to už asi zabilo."
"Jak se to stalo napoprvý?"
"Ale...jela na bruslích a spadla, nebo tak nějak. Zejtra jde k doktorovi, tak mi to zavolá...to je na píču, ta šestatřicítka."
Šestatřicítka je služba, kdy musí člověk sloužit jeden a půl dne, přesně třicet šest hodin. V. měl noční, denní, noční. To šlo, protože se mohl trochu prospat v noci, sloužit ve dne a zase prospat v noci. Denní, noční, denní byla v tomhle ohledu na nic...člověk sotva viděl i na bankovku mizivé hodnoty, kterou dostal za odměnu po skončení šichty.
"Jo, to je," řekl jsem, uhasil cigaretu a odešel zpět na personální. Vzal si vysílačku, kartu a pípák, co tam před chvilkou položil V. a měl se k odchodu.
"Hey! A co pochůzka!!" zavolal na mě zvenku V. Šel jsem zpět a podíval se na něj.
"Tys ji ještě neudělal?"
"No blázníš, vole!? Já jsem teď celou hodinu seděl u roomservisáka na netu!" odvětil V., jako kdyby to byla samozřejmost.
"Já se z tebe poseru..." řekl jsem polohlasně, položil zpět pípák a kartu, vzal si desky a papír od pochůzek. Pípák jsme museli nechat na personální, protože když jsme ve čtvrtým patře a začne nám to pípat, tak se asi těžko dostaneme během minuty do přízemí. Zatímco člověk z personálky to během půlminuty v pohodě stíhal.
Dojel jsem nákladovým výtahem do posledního, čtvrtého podlaží. Bylo to tam velký, celý hotel měl mám ten pocit asi sto devadesát pokojů...to je sto devadesát dveří, které mám zkontrolovat. Na papíře pochůzek mělo každé patro svoji kolonku, v tý byly další zbytečný kraviny, které jsme museli zapisovat. Otevřené dveře, pohyb uklízeček, pohyb hostů, luxy, barové vozíky, číšníky nebo portýry...prostě jsme museli zapsat úplně všechno se hýbajícího, krom sebe. Vždycky jsem prošel chodbou, když byly nějaké dveře otevřené, zavolal jsem na recepci, jestli v tom pokoji někdo bydlí, ale tak či tak jsem to nějak neřešil, prostě jsem je nakonec stejně zavřel a šel dál. Bylo osm večer a v hotelu nikdo. Akorát ve druhým jsem našel vozík úklidu, dveře od pokoje otevřené a nějaká Ukrajinka uvnitř luxovala. Na chodbě měla šňůru zapojenou do zásuvky. Prošel jsem chodbou, zjistil, že v ní není co k vidění a vracel se zpátky, jak jsem šel kolem toho pokoje, vytáhl jsem kabel ze zásuvky a běžel rychle za roh. Následně jsem zjistil, že slovo kurva opravdu existuje i ve více slovanských jazycích. Vždycky jsem byl škodolibý zmetek, ale všechny svoje průsery jsem si taky dokázal vyžehlit. Možná jsem si dělal problémy jen a jen proto, abych je mohl následně řešit, stejně jako ten můj dávný kolega...ale to není důležité.
Na pochůzku jsem měl půl hodiny, vždycky jsem se vykašlal na přízemí, mezzanin a suterén s bazény a saunami, abych měl ještě nějaký čas na kafe a cigaretu. Kafe z automatu bylo slabý a hnusný, proto jsem chodil ke K., roomservisákovi, měl v kanclu mašinku na kafe za osmdesát papírů. Ještě lepší to bylo přes den, kdy byli na hotelu číšníci, ti dělali kafe z kombajnu za třičtvrtě melounu. Ale zas takovej rozdíl to nebyl, akorát že číšníci mohli udělat dvacet kafí najednou.
Dostal jsem kávu a šel si sednout do kantýny, byly tam požární hlásiče, ale když člověk otevřel okno, dalo se tam i kouřit.
Tahle práce, hlavně přes noc, vás pořád nutí kouřit, člověk je na personální, může kdykoliv vylízt ven a zakouřit si. V kantýně to samé a na hale, pokud bylo tak kolem dvou ráno a vy jste měli jistotu, že nikdo nepřijde, mohli jste si klidně sednout na Internet pro hosty, prohlížet porno a u toho kouřit. Dopil jsem kafe, dokouřil třetí cigaretu a vrátil se na personální. V. se zrovna šťoural v nose.
"Ty vole...!" zvolal do éteru.
"Až na nějaký votevřený dveře nic," řekl jsem. Sedl jsem si ven a zapálil cigaretu, mlčky jsem kouřil, čučel do blba a přemýšlel o ničem. Po chvilce sem to típnul a šel dovnitř. V. podřimoval v křesle.
"Je na tebe řada, mazej na halu," osočil jsem se.
"Ty vole, klídek! Myslíš, že někoho bude srát, že tam teď nebude nějakou tu chvilku sekuriťák....sedni si ven na prdel a odpočívej."
Rezignoval jsem, šel si ven sednout a zase si zapálil cigaretu. Po chvilce ale V. přišel.
"Hele, já jdu k bazénu, nechám ti tady ty sračky." Tím mínil kartu a pípák, vzal si jenom vysílačku. Pak vypadl.
Nechápal jsem ho, měl těhotnou mladou, měl dostat od jejích rodičů byt v Praze, neměl nic vystudovanýho a ojel každou, která nastrčila. Na jednu stranu jsem si říkal, že je to vůči tý jeho nefér...ale zase možná byl moc mladej na to, aby z ničeho nic přestal užívat mládí. Měl jsem k němu rozporuplný vztah.
Firemní server byl dobrá věc. Stačilo zadat jméno a naskočila vám fotka jakéhokoliv zaměstnance firmy. Věděl jsem o jedný ženský, jejíž práce spočívá v tom, kontrolovat kameru umístěnou u nás na vrátnici a následně práskat vedoucímu, že spíme, jíme, pijeme kafe, čteme si, kouříme atd. Za každou informaci pak dostala tři stovky. Našel jsem si v programu její fotku a začal kreslit. Byla to mladá ženská, tak kolem pětadvaceti, dost hezká, až by člověk neřekl, že je to taková píča. Nakreslit její obličej bylo dost snadné, protože neměla žádné vrásky. Jako by se nikdy nemračila ani nesmála. Když jsem nakreslil obličej, tak jsem ho ještě doupravil, aby vypadal opravdu důvěryhodně. Pak jsem k němu dokreslil nacistickou uniformu a do ruky jí dal bič. Následně jsem to pověsil provokativně na nástěnku. Těch provokací bylo víc. Třeba znění toho nápisu, co vše smíme a nesmíme dělat, bylo uložené i v počítači. Jednou jsem si ho vyjel a totálně přepsal.
Na PV je zakázáno:
Dýchání
Píchání
Popotahování nudlí a polykání slin
Kouření (haše, cracku, marihuany, cigaret, doutníků, dýmek a banánových slupek)
Čtení (komiksů, pornáčů a komiksových pornáčů)
Pití (platí i pro vodu z vodovodu, protože je speciálně dovezená z Itálie a posvěcená papežem)
Donášení nádobí z kantýny (protože zaměstnanec, který jej odnášel, dostal výpověď v roce 1972)
!!! A kdo to poruší, dostane rákoskou přes prsty !!! !!! Uličníci !!!
Ale radši jsem to schoval v nejhlubších útrobách počítače, protože by to mohlo s vedením hotelu šlehnout...a potom by někdo šlehnul se mnou.
Všechny tyhle srandičky jsem sice někde vystavil, ale nakonec jsem uznal, že problémy nepotřebuji a tak jsem je sundal a zničil.
Chvilku po deváté přišel V. a vedl sebou nějakou uklízečku. Docela hezkou. Stáhl mě o dvě cigára. Pak si ti dva sedli ven a kecali o sračkách. Já seděl v kanclu, podřimoval a nudil se. Potom ona odešla a V. si sedl na černý stolek vedle.
"Co říkáš týhle?" Probudil jsem se.
"Co...co?"
"Co říkáš týhle?"
"Který zase?"
"No tý, s kterou jsem teď byl na cígu."
"Ta...jo tahle. Jo, ta je docela hezká." V. se usmál.
"Teda myslím, že kdybych jí udělala takovej menší návrh, tak by šla. Tonny to taky tak dělal. Chápeš, byl recepční a ti maj univerzál kartu vod všech pokojů, pozval si tam vždycky nějakou, opíchal jí a pak dal třeba pětikilo nějaký uklízečce, aby to tam po nich uklidila."
"To fakt dělal?"
"Jo, jo...nakonec ho vyrazili za ten průser s tím rusákem."
"Jo...já vím." přisvědčil jsem. Tonnymu jednou přišel na halu opilej rusák, že jde někoho navštívit. Tak ho pustil dál do hotelu. Securiťák tam tehdy nebyl přítomen. Rusák, už tak ožralý, že se ještě doožral, potom udělal pořádný brajgl někde ve druhým a museli pro něj přijet poldové. Tonnyho za to vyhodili.
"Ty vole...ta by podle mýho šla...." začal znovu V. a usmívajíc se opřel do křesla.
"No jo." vzdychl jsem a vzal si vysílačku, pípák a kartu. "Jdu na halu."
V. mi zvedlou rukou řekl něco na způsob "Jdi si klidně do prdele." a dál jen seděl, kouřil a čučel nikam.
Bylo půl desátý večer. Na hale už až na jednoho nočního recepčního nebyl nikdo. Portýři už taky šli. Ještě vedle v restauraci byli dva barmani, ale ti odcházeli o půlnoci. Přes večer bylo jen pět a půl zaměstnance. Jeden roomservisák, kterej řešil problémy hostů, když se chtěli třeba v jednu najíst. Tři, nebo čtyři uklízečky, který přes noc uklízeli chodby a personální prostory, jeden kuchař a dvě báby do kuchyně, co myly nádobí, nebo loupaly brambory. No a ještě dva securiťáci. Když jsme byly na hotelu my dva, já a V. Tak to bylo, jako by securiťáci ani neexistovali.
Stál jsem na hale, bylo ještě brzo na to, abych si sedl nebo kouřil. Ředitel byl workoholik, takže z hotelu odcházel až pozdě. Bylo pomalu deset...asi třičtvrtě, když mi zavolal přes vysílačku V.
"Ředitel je v tahu, můžeš se na to vysrat."
Zasunul jsem vysílačku za opasek, šel si k roomservisákovi pro kafe a sedl si do kantýny. Kouřil jsem a přemýšlel o reparátu. Je to fakt na hovno, nemám čas se ani učit. Nebo spíš...času by bylo habaděj, ale jenom v práci...a tam mi přes noc opravdu nějaká fyzika do hlavy neleze. Přišly dvě uklízečky, udělali si z aquabaru čaje, vytáhly krabičky od cigaret s azbukou psanou samozřejmostí, že někdy umřou a kecaly. Člověk se musel soustředit, aby jim rozuměl a já jsem byl rád, že na sebe nevyleju kafe pokaždé, když upiju. Takže jsem si moc nepokecal. Potom jsem šel zpět na personální. Bylo čtvrt na jedenáct. V. seděl stále v křesle, kouřil a mlčel. To, že kouřil mě samotného překvapilo, neboť jsem si vzpomněl, jak mě ani ne před hodinou obral o cigára.
"Kdes vzal cigára?" zeptal jsem se. Ospale se na mě podíval.
"Došel jsem si pro ně na hlavák, je tam non-stopka."
"Tys to tady nechal jen tak ladem?"
"Jo. Seru na to."
"Ty vole. Já bejt tebou...pořád kecáš o tom, jak tuhle práci potřebuješ...že musíš někde bydlet a tak...nemáš nasráno tak trochu z toho, že tě vyrazej?" usmál se od ucha k uchu.
"Vole, já mám tady takovejch kamarádů, že mě jen tak někdo nevyhodí." potom zmlknul. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem mu to věřil.
Jedenáct, za dvě hodiny nás čekala večeře. V. odešel spát do čtvrtýho, ve vstupní chodbě pro uklízečky jsou složený lehátka. Mám ho vzbudit za hodinu. To bylo normální, vždycky jsme chodili spát, na jednu hodinu jeden, na druhou hodinu druhej.
Sám jsem začal na pohodlném křesle na personální usínat. Vzbudila mě až jedna uklízečka. Myslím, že se jmenovala Nina, byla to tak třicetiletá, prdelatá, snědá Ukrajinka z Kyjeva. Moc toho nenamluvila a pořád se jen mračila. Smála se jen tehdy, pokud rozebírala s ostatními uklízečkami nějaké hotelové novinky. Uměla poměrně dobře česky.
"Dobry den! Vstávat!" řekla když kolem mě procházela a tleskla přitom tak silně, že mi zazvonilo v uších.
"Ani ne..." podotkl jsem, zastavila se.
"Čo ani nie?"
"Ten den ani není moc dobrý...." zasmála se, což jsem uvítal a vylezla ven si zakouřit. Šel jsem taky, ale mohl jsem stát jen mezi dveřma, V. přitom seděl na sedačce a jestli bude náš vedoucí prohlížet záznam naší šichty, dostane pořádný pojeb. Měl to totiž ve zvyku si ty záznamy přes den pouštět a pak nás budit s tím, že jsme v noci něco provedli....byl to dobrák. Kdo chtěl spát, seděl otočený zády ke kameře, jenže ta snímala i obrazovku počítače, která se každých pět minut hodila do úsporného režimu a bylo třeba pohnout myší. Když zůstala obrazovka černá moc dlouho, vyhodili vás, že přes noc spíte v práci. Jeden kolega to řešil tak, že si na mobilu nastavil budík každých pět minut, každých pět minut se vzbudil a pohnul myší. Já to vyřešil tak, že jsem si nastavil taky budíka každých pět minut, ale bez zvuku a jenom vibrace. Mobil jsem pak přilepil na myš izolepou. Mohl jsem v klidu spát a vibrace sami hýbaly pravidelně myší. Byl jsem na tenhle trik tak pyšný, že jsem ho nikomu ani neprozradil.
,,Kte máš kolegu?" zeptala se Nina. Položil jsem si dlaň na ucho a zavřel oči, potom se na ní znovu podíval.
"Chrápe," řekl jsem. Nina se opět rozesmála, až jsem pojal podezření, jestli před tím nepila. Měli jsme povinnost vyhmatávat opilé zaměstnance a zkoušet je na testeru.....ale srali sme na to.
"Teda....to je zase securita." pronesla. "Tak rok zpet, to tu stála securita za piču. Boli tu frajeri, a ty chlastali každu noč, aj na kamerách. Jednou sem prišel feťák a zabarikádoval se na hajzlech ve štvtym patre, hledaly jsme ochranku, ale nykde nykdo. No...a pak ten feťák zmiznul....pfiuuuš...prostě se vyparil. Na hajzlech sme naščli jeho oblecení. Údajne se tam převlík za žensku a zmiznul." Znovu se zasmála, taky jsem se smál.
Za chvilku mělo být dvanáct, vzal jsem vysílačku a zavolal V.
,,Vstávat pičo!" Nějakou dobu nic, potom V. unaveně zachrchlal do vysílačky.
,,Ty vole....nech mě ještě chvilku...."
,,Neser, pojď dolů, vod půl máme večeři, volali z kuchyně, že nám to daj dřív." Zase chvíli ticho.
,,Ty voleeee..." řekl V. unaveně. Během deseti minut byl dole. Jeho ulisané, černé vlasy byly rozcuchané a pytle pod očima tak tmavé, jako by si je maloval líčidly.
,,Kdo jde první?" Vypadlo z něj.
,,Asi já..." řekl jsem ,,Po jídle půjdu taky spát." Odpočítával jsem poslední minuty do půl a vyrazil do kantýny.
Kuchař vložil talíř lasagní do mikrovlnky, máchnutím ruky odmítl můj potravinový lístek.
,,To nech." řekl, pochopil jsem a přikývl.
V Italském hotelu i pro personál vařily čistě jenom lasagně nebo špagety....jenom občas bylo něco jiného. Třeba v neděli bylo vždy mleté maso, které chutnalo jako směs staré zeleniny a kuřecího, vepřového, hovězího i rybího masa. Kdysy dávno jsem koukal na nějaký dokument o restauracích, kde právě říkali, ať si v hospodě nikdy nedáváme mleté maso, protože je to směs zbytků z celého dne.....myslel jsem si, že jsou to kecy. Dnešní lasagne byly jako vždycky, skoro žádné maso, skoro žádná těstovina, zato spousta rajčatové omáčky. Snědl jsem polévku a z lasagní si jen uzobl, poté jsem musel suše konstatovat, že jídlo stojí za hovno jako vždycky a šel zpátky na personální.
V. seděl venku, nekouřil, protože spal. Zatřásl jsem s ním a dovlekl ho přes personální na chodbu, ať se jde najíst. Potom jsem vytáhl repráky, napojil na ně svůj přehrávač a pustil cíleně grindcore, abych neusnul. Pak jsem zjistil, že je půlnoc a zamkl vrata do podzemních garáží a bránu do dvora. Připravil jsem kazetu, kterou musím každou půlnoc vyměnit ve videu, a která nahrává dění uvnitř a v okolí hotelu. Už se mi několikrát stalo, že jsem na to zapomněl a místo o půlnoci jsem ji vyměnil třeba v pět ráno.
V. se vrátil z večeře, zesílil repráky a klátil hlavou dopředu a dozadu takovou rychlostí, že by to normálnímu člověku zlomilo vaz. Potom přišli číšníci z baru, V. jim poděkoval za panáka, který mu dali jako odměnu za to, že jim nebude prohlížet tašky a šel si s nimi mimo dosah kamer zahulit. Já jsem jen seděl, dělal, že něco dělám a vychutnával zvuk agresivních bubnů a zběsilé kytary. Když se V. vrátil, byl trochu veselejší a zdálo se, že ho hulení probudilo. Jel jsem do čtvrtýho se na chvilku prospat.
Za hodinu mě V. vzbudil vysílačkou, bylo půl druhé. Promnul jsem si oči a zavolal si výtah. Byl na třech stěnách ozdoben zrcadly. Nastoupil jsem a lekl se svého vlastního odrazu. Udělal jsem z opici člověka a šel na personální. V. spal, což nebylo nic překvapivého. Díval jsem se, jak ve spánku klátí hlavou zleva do prava, potom za mnou bouchly dveře, kterými jsem vstoupil, V. se probudil, zvedl se, promnul si oči a šel na záchod udělat z opice člověka. Pak se vrátil zpět a oznámil mi.
,,Hele...já jdu k roomservisákovi na kafe jo? A pak si ještě sednu na halu na net." Přikývl jsem. Sedl si za počítač, vytáhl kus papíru a kreslil. Už zase jsem kreslilo tu ženskou, co nám kontroluje kamery, opět jsem ji oblékl do německé uniformy, ale do jedné ruky jsem ji přikreslil Beretu, Pak jsem našel fotku jednoho bývalého kolegy, kterého vyhodily, protože jí jednou ukázal do kamery prostředníček. Nakreslil jsem jeho obličej, přidal strachem vypoulené oči a nějaké ty krůpěje potu na čele. Ženská mu držela Beretu zezadu na zátylku, smála se u toho a jeho výraz pln zděšení a strachu, jsem ještě doplnil tím, že jsem ho oblékl do vězeňské uniformy. Vypadalo to dokonale.
Vydržel jsem to na personální do čtyř do rána, pak mě z toho sezení rozbolela prdel a taky jsem začal kvalitně usínat. Čtvrtá ráno, to byl úplně nejvíc zabijácký čas po celou šichtu, člověk usnul, i když nechtěl. Jeden kolega bylo na můj vkus až moc poctivej. Taky chtěl být policajt a to jak se pohyboval, mluvil a dělal různé věci nasvědčovalo tomu, že je od narození guma. Vždycky si ve čtyři ráno zapřel oční víčka zápalkami...ale moc to nepomáhalo, protože jsem jednou přišel, on měl ty zápalky na víčkách, byl nahnutej na jednu stranu a hlavu měl podepřenou loktem....koukal zaraženě před sebe a chrápal.....byl to zvláštní pohled. Když jsem s ním pak zatřásl, na jeho očích bylo vidět, že procitl, tak se začal automaticky vymlouvat, že nespal.
Zavolal jsem vysílačkou V., ať se hne a je hned na personální. Odpověděl, že už běží.
...ten běh mu trval půl hodiny...
...a to už jsem pětadvacet minut spal...
,,Co tady chrápeš?!!" zařval, jen co vstoupil do dveří.
,,Polib si prdel ty čůráku..." odvětil jsem ospale a zvedl se ze židle. Potom jsem si všiml, že drží v rukou nějaké sklenice s čímsi hnědým uvnitř.
,,Co to je?" zeptal jsem se."
,,To je Havana Ice Tea." Teda...alespoň myslím, že se to tak jmenovalo.
,,No dobrý..." já na to ,,A co v tom je?" Následně mi V. popsal asi deset druhů chlastu, co do toho dal a pak ukázal na prstech, jaký je tam poměr coly, byl to opravdu malý poměr. Ještě do toho nastrkal brčka, aby byl ještě vožralejší. Strčil mi jednu sklenici do ruky, ať si upiju. Upil jsem a rázem měl držku v jednom ohni. Vrátil jsem mu to.
,,Ty vole, je půl pátý, já za nějaký necelý tři hodiny řídim!"
,,Ale neser!" zvolal V. a chtěl mi sklenici vnutit.
,,Jdi s tím do prdele! Vychlastej si to sám!" V. se usmál, sáhl do hluboké kapsy u saka a vytáhl láhev Heinekena.
,,A to by sis nedal?"
,,A kdes vzal zas tohle..." zeptal jsem se rezignovaně.
,,Ále..nebuť zvědavej, mám svoje zdroje, tak dáš si?."
,,Ne...nedám! prostě prdele řídím, a nechci průser, nesnáším průsery.."
,,Á! Tak si vyliž." ukončil to V. Vzal jsem si klasickou vysílačku a ten zbytek a odcházel z personálky, V. na mě ještě zavolal.
,,Jdi k roomservisákovi pro pár kafí a pak na net."
Ani jsem se neotočil.
Vyjel jsem do přízemí a vstoupil na halu, bylo tam prázdno jako obyčejně. Jenom noční recepční spokojeně pochrupoval v křesle. Prošel jsem za halu a chodbou pro personál se dostal k roomservisákovi. Přede dveřmi mu jako obyčejně stály připravené a prostřené vozíky k rozvozu objednávek po hotelu. Poklepal jsem mu na dveře. Nic. Znovu jsem zaklepal. Měl na dveřích nálepku ,,Zákaz vstupu se zbraní." a pod to mu někdo dopsal černou fixou ,,A se zmrzlinou.", zaklepal jsem do třetice. Slyšel jsem, jak na druhé straně někdo nadává, potom kroky a konečně otevřel.
,,Ty vole co blbneš? Vždyť já spím!" Prostředníčkem a ukazováčkem jsem ukázal ,,Mír,, a řekl.
,,Peace....ty krávo já jsem úplně mrtvej, uděláš mi kafe?"
,,Ježiš pojď dovnitř a udělej si ho sám...."
Vstoupil jsem do malého kanclu, celého dokola obehnaného dřezy a kuchyňskými skřínkami z nerezu. V jednom rohu měl počítač, narozdíl od nás měli roomservisáci internet. Měli tam taky hry, zvukové karty.....náš počítač byl ořezán tak, aby se na něm nedalo dělat opravdu nic jiného, než zapisovat do programu. Ani pravé tlačítko myši nám nefungovalo.
Roomservisák byl starší, tak padesátiletý chlápek s šedivým knírem a šedivými, ustupujícími vlasy. Byl malej, takže mu jako lehátko v jeho skromném kanclu postačily čtyři židle, které splašil asi v hotelové restauraci, která je tak prázdná, že by to tam nikomu nevadilo ani přes den. Jak mě pustil do místnosti, tak si hned lehl a téměř okamžitě to zařízl. Na počítači si zrovna přehrával nějakou klasiku, myslím, že to byla Beethovenova Pátá. V jeho malé kuchyni jsem se už poměrně vyznal. Vzal jsem si hrnek ze skřínky na pravo, potom mlíko z levé spodní skříně. Nakonec cukr a lžičku, které byly připravené v košících vedle dveří. Přišel jsem k mašině na kafe, ovládá se jednoduše, složitě to jenom vypadá. Zmáčknul jsem pár tlačítek, napřed to zachroupalo jako koťátko v psí tlamě, to jak ta mašina mlela zrna....no a pak už mi to do hrnku posílalo pomalu, ale jistě dávku kávy. Dal jsem do ní ještě mlíko a cukr. Potom jsem se co nejtišeji vykradl z místnosti, aniž bych roomservisáka vzbudil.
Přišel jsem na halu a omylem vzbudil Mohammeda, recepčního. Měl to v tuhle dobu stejný jako my. Prostě nebylo co dělat. Bylo nás na hotelu jestli šest? a naším jediným pořádným úkolem bylo zůstat vzhůru. Což se tu tedy ve velkém nedodržovalo. Mohammed byl Egypťan, uměl jen velmi špatně česky, zato mluvil skvěle anglicky. A já zase nemluvil arabsky, ale zato velice špatně anglicky....tudíž jsme si moc nepokecali....akorát se občas vytahoval, že má doma pět žen a tak. Celé večery, tedy pokud zrovna nespal, trávil tím, že prohlížel na hale na compu porno. Sem tam si pro štěstí přilnul něčeho ostřejšího Když jsem se ho jednou ptal, jak může chlastat a prohlížet porno když je muslim, tak odvětil, že Aláh je slunce a zrovna v tuhle dobu má starosti na opačný straně planety.
Sedl jsem si ke compu, zapálil si cigaretu, pil svoje kafe a hledal na netu nějakej ten pěknej, dlouhej, černej kabát, kterej si chci už asi rok koupit a nikdy se k tomu nedostanu. Po chvilce mě to přestalo bavit, tak jsem se podíval na svůj mail, kde mi asi deset lidí hrozilo zmrzačením, nebo ještě lépe smrtí...a to mě už tak dožralo, že jsem ten počítač vypnul a šel si sednout k Mohammedovi ke stolku. Už nevím, o čem jsme to tehdy mluvili, asi o ženských, nebo o vedení, nebo o mých kolezích....protože anglická sprostá slova je asi to jediné, co v tom jazyce opravdu dokonale ovládám. Pamatuji se, že náš rozhovor přerušil V. když mě podbízivým hlasem vlákal zpátky na personální.
Přišel jsem tam a následně zjistil, že je nalitej jak dělo.
,,Ty voe....mě je blbě, du na hajzl, pohlídáš to tu?" Přikývl jsem. Odběhl na záchod.
Řekl jsem si, že na to asi taky kašlu a šel jsem si zakouřit normálně ven na sedačky....krom toho, oproti tomu, co tu dnes provádí můj kolega, je tenhle můj přestupek čajíček. Když jsem dokouřil, vrátil jsem se dovnitř a pohnul tlačítkem myši, abych přerušil úsporný režim. Potom jsem šel zase ven. Mezi dveřma byla postavená láhev Heinekena, prázdná. Dal ji do hluchýho místa, aby ho z toho pak nemoh nikdo zprcat. Nechal jsem jí tam a zase si venku sedl. Byla tma a teplá noc a netrvalo dlouho a usnul jsem tam. Vzbudil mě roomservisák, bylo pět ráno.
,,Vy kreténi! Já vám volám, že mi máte posbírat objednávky po hotelu a vy si tady chrápete! Volové." poodešel kousek ode mě a kouknul se do dvora. Pak se vrátil zpátky ke mě.
,,Kde máš kolegu?" zeptal se.
,,Nevim..." odpověděl jsem ,,Nestarám se o něj."
,,Tak mu zavolej vysílačkou."
,,Ten vysílačku už ze zásady nenosí."
,,Ty vole, jděte do prdele..." konstatoval a otočil se k odchodu. Všiml si flašky Heinekena ve vchodu.
,,Hele...mladej...kdes tohle vzal?" zeptal se mě a nahodil zamračenější výraz než před tím.
,,Nevim...to vzal někde kolega, neptal jsem se." oznámil jsem mu ospale a začal se pomalu zvedat.
,,Ty vole to je čůrák!" zvýšil hlas vztekle a rychle odešel. Pak mi došlo, že to V. ukrad v jeho kanclu. Ale byl jsem tak unavený, že jsem to nějak nevnímal.
Šel jsem zpátky do personálky a tam si sedl k počítači, naklikl Excel a hrál piškvorky se svou pravou a levou rukou. Levá ruka byla vždycky lepší.
....po chvilce začalo svítat....
....blížila se šestá ranní...
Byl jsem kompletně probuzenej. Za chvilku má přijít kolega mě vystřídat. Trochu jsem pochyboval, jestli V. zvládne sloužit ještě celých čtyřiadvacet hodin. Asi o třičtvrtě na sedm se konečně objevil. Byl ospalý, rozcuchaný a barva jeho obličeje mu dobře ladila k modré košili. Sedl si ven na křeslo a nemluvil....už ani nekouřil. Potom začínaly hotel opouštět jeho noční obyvatelé. Napřed uklízečky, které museli projít kontrolou kabelek, potom roomservisák, který se stále mračil a jen co uviděl V. rozvaleného na sedačce, tak ještě k tomu zčervenal. Kuchař, kterému jsem se sice do batohu podíval, ale dělal jsem, že v něm opravdu není nic kradeného a nakonec Mohammed. Který vyšel z hotelu rovnou se slunečními brýlemi, snad aby ho Aláh jen tak nepoznal.
Krátce po sedmé přišel Martin K. na mé střídání. Šel jsem se dolů převléct, shodil jsem černou, oblékl černou a unaveně se ploužil k domovu.
Seděl jsem na personální a psal na počítači povídku. To není nic neobvyklého, protože nic jiného vlastně v práci ani nedělám. Psal jsem psal, tak zapálený do písmenek, až mu z čela tekl pot. Nemohl jsem najít písmenko X, abych napsal slovo SEX. Našel jsem ho, bylo druhé vlevo dole. Stiskl jsem ho a následně zjistil, že jsem napsal SEC, podíval jsem se zpět na klávesnici, X bylo stále na svém místě. Vymazal jsem špatné slovo a napsal to znovu, tentokrát to vyšlo jako SEK. Nechal jsem prst na X a pomalu ho zvedal, abych se podíval, jestli opravdu píšu to správné písmeno, pod prstem jsem držel K. Vypoulil jsem oči a znovu hledal X. Našel jsem ho, hovělo si jako druhé v prostřední řadě zprava. Stiskl jsem ho a následně zjistil, že jsem napsal D. X se přemístilo na klávesnici jako třetí v prostřed z leva, zmáčkl jsem ho a najednou se objevilo H. Takhle tak dlouho dokola, až mi nezbyl ani jediný prst a X si hovělo tam, kde mělo být Q. Rychle jsem ho stiskl ale dostalo se zpět tam, kde bylo. To mě tak naštvalo, že jsem začal tlouct do klávesnice jako šílený. Nakonec z ní vypadala většina kláves na podlahu, byl jsem v tom až po uši, protože jsem se následně zvedl ze židle a klávesnici přerazil o koleno, následně ji mrštil proti zdi. V tom zápalu jsem zůstal tupě zírat na obtrazovku, kde bylo slovo SEX napsané vedle sebe, bez mezer snad tisíckrát, a stále se doplňovalo. Podle čísla na spodní straně Wordu je na stránce třista dvacet jedna. Vzal jsem monitor, vytrhl ho z kabelů a mrštil jím proti sklu dveří od vchodu, proletěl ven a svítil, ač bez proudu, do noci. Uslyšel jsem za sebou hrubý, mužský hlas. Otočil jsem se, na stolku určeném k prohlížení tašek seděl Charles Henry Bukowski a na klíně mu seděla jeho Lídie. Svýma malýma rukama ji držel za slabiny. Byla nahá. Oba se na mě zubili. Přeskočil jsem stůl a běžel pryč z vrátnice. Jakmile za mnou zapadly dveře, objevil jsem se na chodbách svého gymnázia. Na jedněch dveřích bylo napsáno
,,Račte vstoupit."
Uvnitř byl dlouhý stůl před tabulí, seděl u něj můj fyzikář, ale pětkrát. Jednou byl v propoceném oranžovém tričku s šátkem na plešaté hlavě. Podruhé byl odděn v těsných džínách, světle zelené košili a buzerantské vestě. Po třetí v obleku a v obličeji nasazený slizký a poddajný výraz no a potom v červených a naposled v barevných šatech. Všech pět mých fyzikářů řeklo najednou.
,,BOHUŽEL JARDO, MÁME PRO TEBE ŠPATNOU ZPRÁVU."
A já odpověděl ,,Tak víte co? Strčte si ji do prdele."
...pak jsem se konečně vzbudil...
