Já dnes vracím se z moře
k pískům vln
kde v popelu jehel stále jsi
a jestli jsi doma tak otevři dveře
a jestli jsi pryč pak jsem smutku pln
mě měsíc byl přítelem když svět venku hořel
to svítání milencům přetrhlo nit
já cítil jak zem je mi těžká když v tobě jsem zemřel
já věděl jen, že tak to má být
a jen stále mrtvý jsem
já nevim, no, pořád čekám, že nějak obhájíš ten slovosled, co vypadá jak od třináctiltý puberťačky...a tak vůbec. občas nalíc, občas naruby.
takže k čemu tu vlastně něco psát...