Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - Nevesta.kapitola 21 ID10269
Dostáváme se do DRUHÉ ČÁSTI příběhu.
Uběhl rok.
Nové město nový byt, nové zaměstnání, to vše s sebou přineslo i nového partnera.
Že to není vždy jednoduché se přesvědčíte sami.
Láska a kamení
Kapitola 21
Rozhodla jsem se, že si vezmu alespoň týden dovolenou a odjedu
k mamince. Přijdu tam na jiné myšlenky a je to dost daleko
na to, aby mě napadlo kamkoliv jezdit nebo Karla hledat.
Petřík se na babičku a dědečka těšil, a tak jsme se sbalili a hned
druhý den nasedli na autobus.
Maminka se na mě podívala a povídá:
„Děvče, s tebou není něco v pořádku? Co se děje? Nechceš
mi o tom povědět?“
„Ne, maminko, vše je v pořádku, jenom jsem trochu unavená,“
odpověděla jsem a uhnula očima. Vždycky všechno poznala
a já jsem zrovna teď neměla chuť se svěřovat.
„Dobře, nebudu vyzvídat. Víš co? Běž ven a pověs mi prosím
prádlo. Je tam hezky, natáhni se na trávník a odpočívej.“
Ano. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Být zase chvíli
sama.
Hlavu ponořenou v posekané trávě s její charakteristickou
vůní a zavřené oči, to vše mě vrátilo do vzpomínek. Začal se v
nich ozývat i řev toho motoru, který ve mně vyvolával všechny
ty krásné chvíle.
Stín, který mi začal zakrývat tvář, mě donutil pomalu otevřít
oči.
Nade mnou stál Karel. Jeho rozesmáté oči a úsměv mě
utvrzovaly o tom, že sen to není. Byl skutečný. Klekl si ke mně
a začal mě hladit po tváři.
„Proboha, co tady děláš? Jak jsi dozvěděl, kde jsem?“
padala ze mě jedna otázka za druhou. Byla jsem šťastná a zároveň vyděšená.
„Jenom se musíš ptát těch správných lidí. Pronásledoval
jsem autobus celou cestu a maminka mě pak poslala sem. Stačí
takové vysvětlení?“
„Stačí, lásko, miluji tě. Neumím si představit život bez tebe,“
odpověděla jsem a nechala se líbat a objímat. Slzy mi stékaly
po tváři štěstím a srdce chtělo přímo vyskočit.
Nechtěla jsem přemýšlet co bude dál, jenom jsem se opájela
tím, že snad vše bude úplně jinak. Že jsem jen já a on.
Když dokázal přes všechny události v posledních dvou dnech dojet
za mnou až k mamince, to už mě přeci musel mít rád?! přesvědčovala
jsem sama sebe.
Bylo to krásné odpoledne a ještě krásnější cesta domů
s ním.
Karel nastoupil do práce, ale díky opatřením jeho maminky
dostal jinou trasu. Mně opět zbylo jen čekat. Copak jsem se
narodila k čekání?
Bylo to hrozné, alespoň že Petřík dokázal mé čekání patřičně
vyplnit.
„Mami, maminko, proč mi ten panel neuhnul, když jsem
padal?“ přišel s pláčem, odřenými koleny a bradou.
„Protože jsem ti už několikrát říkala, že po panelech se nešplhá,“
s úsměvem jsem mu odpovídala a otírala jeho odřená
kolínka a bradu.
Nestačilo to, že jsem Karla dlouho neviděla, ale ještě jsem
měla silné podezření, že jsem těhotná.
V noci jsem nespala a když jsem usnula, byla jsem opět za
půl hodinky vzhůru. Co mám dělat?
Karel nejel a k takovému ponížení, abych já jela za ním, se už nepřinutím.
Jednou mi to stačilo!
Nepočítala jsem s miminkem, ale taky jsem se nezříkala.
Petřík byl sice příliš malý a doba všelijaká, ale mít Karlovo
modrooké, usměvavé dítě by nebylo zas tak od věci.
A kdyby to byla holčička, radostí bych se zbláznila.
Vždyckyjsem si přála holčičku, ale moc jsem na to nemyslela, Petříkovi
byly pouze dva roky a tak odvážná jsem zase nebyla.
Ale co, s řádným partnerem a láskou bych to asi zvládla.
Asi určitě.
Jako kdyby fungovala telepatie, zazvonil zvonek. Karel byl
tady. Srdce se mi rozbušilo. Bude to fajn. Uděláme si pěkný
večer a opatrně mu své tajemství sdělím.
Jenomže v mém případě, jako obvykle, všechno bylo jinak.
Udělala jsem večeři, Petříka dala spát a seděli jsme v objetí
u svíček. Rozhodla jsem se nic neoddalovat.
Když jsem se nadechovala k větě o miminku, Karel mě
předešel:
„Tami, je něco moc důležitého, co musíš vědět, hlavně to,
že tě pořád budu mít rád, ať se stane cokoliv.“
„Poslouchám,“ odpovídám a už tuším, že přijde něco zlého.
Mé tušení mě nezklamalo.
„Tami, miláčku, věř, že mě donutili. Musím zůstat u ní.
Když nezůstanu, všechno mi vezmou. Nebudu mít ani na svačiny.
O autě ani nemluvím, bydlet nebudu mít kde. Teď se narodila
holčička. Vím na sto procent, že není moje. Nespíme
spolu už hodně dlouho. Je to jenom vypočítavá mrška, která
má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala.
Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout.“
Hlava mu poklesla a oči se přímo zatřpytily. Nebyly to slzy,
ale zmatek a zlost. To bylo teď v jeho očích.
V uších mi zazněla slova jeho maminky:
„Oni vás zničí.“
Neměla jsem odpověď. Jenom jsem seděla, zírala a neschopna
pohybu jsem si uvědomovala, že přichází zřejmě zemětřesení,
protože balvany, které se na mě valily, neměly konce.
Spousta lásky se proměnila v těžké kamení.
To, že jsem se rozešla s Ottou, tolik nebolelo. Byla to přeci
jenom náplast na rány po rozvodu s Tomášem a rozchodu s Pavlem, ale
Karel, to vypadalo, že se hojí všechny rány,
že je to nová naděje na život plný lásky.
Ne! Něco musím dělat špatně!
Teď zůstávám na té haldě kamení opuštěná, sama a těhotná.
To přeci nemohu zvládnout. Kdyby byl Petřík alespoň větší.
„Tami, lásko moje, nikdy na tebe nezapomenu, je to pro
mě horší než samotné peklo,“ slyším, jak vedle mě pořád Kája
sedí a slibuje a lituje a prostě blábolí.
Jak se mi tak promítal můj budoucí i minulý život hlavou,
a nůž srdcem, jsem ani nepostřehla, že tam ještě je.
„Prosím, Kájo, já všechno chápu, taky na tebe nezapomenu,
ale teď už prosím běž, ať nemáš problémy,“ řekla jsem,
políbila ho, pohladila a otevřela dveře dokořán.
Pochopil!
Teď už bez jediného slova se sklopenou hlavou šel po
schodišti dolů bez jediného otočení.
Bez pláče, beze vzteku jsem zavřela dveře a sesunula se na
zem. Najednou i ty slzy začaly stékat samovolně, bez jediného
vzlyku. Jako když je tělo na konci sil.
Když se Petřík vzbudil, bylo už světlo a já jsem pořád seděla
u těch dveří na zemi, zkroucená bez vůle a síly.
Teď jsem věděla, že musím! Musím odvést Petříka do jeslí!!
