Dostáváme se do DRUHÉ ČÁSTI příběhu.
Uběhl rok.
Nové město nový byt, nové zaměstnání, to vše s sebou přineslo i nového partnera.
Že to není vždy jednoduché se přesvědčíte sami.
Komise!
Kapitola 22
Návštěva u lékaře mě jenom přesvědčila o tom, co jsem již tušila.
Jen jedno jsem netušila, že podle velikosti dělohy bylo podezření
na dvojčata. To mě úplně rozhodilo.
Tady se už nic riskovat nedalo. Jediné řešení jsem viděla v interrupci.
Jak se s tímhle srovnám, netuším.
Přišel ten zvláštní den. Nikomu jsem nic neřekla a hned
jak jsem odvedla Petříka do jeslí, jsem šla do nemocnice.
Ano! Přímo před interrupční komisi, která se skládala ze
tří žen pokročilého věku, nepříjemného vzezření a s přísnou,
téměř kamennou tváří.
„Posaďte se, prosím,“ zaznělo z úst té, co seděla uprostřed,
zřejmě předsedkyně.
S rozklepanými koleny jsem byla ráda, že jsem na tu dřevěnou,
ohavnou židli usedla.
„Vaše jméno, vaše bydliště, kolik máte dětí, jste vdaná, co
dělají vaše rodiče?“
Tato palba otázek byla jako když se vám někdo strefuje do
očí a ne, a ne se trefit.
Pořád ještě vidíte a musíte odpovídat, protože každá další otázka vám vypálí zrak.
A pak padla otázka poslední.
„Jméno otce?“ a všichni tři se na mě zadívali pohledem,
který by vám provrtal díru až do mozku.
„Nevím,“ špitla jsem.
„Prosím? To si snad děláte legraci?“ zvýšeným hlasem zaútočila
ona předsedkyně.
„Víte, byl to takový večírek, něco jsem vypila a víc si nepamatuji,“
řekla jsem zkroušeně.
Nechtěla jsem do toho nikoho tahat, chtěla jsem si tuhle záležitost vyřídit sama.
Dívaly se na mě jako na přízrak a já jsem cítila, jak padám
na dno.
Na dno plné bahna a špíny.
Bože, co jsem to za matku? Co jsem to za ženu? Co jsem
vůbec zač?
Začal se mi zvedat žaludek, bylo mi na zvracení, hlava se
mi motala jako na kolotoči. To vše přerušilo zlostné zavrčení
předsedkyně:
„Prosím, běžte ven, musíme se poradit!“
Chci se zvednout a nejde to. Nohy mi ztěžkly, jako kdyby
byly přivázány řetězem k podlaze.
„No, slyšela jste? Běžte na chodbu!“ už zvýšeným hlasem
řekla jedna z přísedících.
Povedlo se mi zvednout, ale byla jsem si jistá, že nejdu, ale
táhnu své tělo za sebou. Za dveřmi se mě ujala paní a povídá:
„Pojďte, děvče posaďte se, jste bílá jako křída. Nic si z toho
nedělejte. To jsou babizny. Žádná z nich děti nemá, neví, co je
to zodpovědnost.“
Úplně cizí člověk mě konejší v mé největší bolesti. Hrůza.
Ale byla jsem jí za to hrozně vděčná. Netrvalo to dlouho a zavolaly mě zpátky.
„Tak jsme se mladá paní usnesly, že budete muset toho
tatínka najít. Jinak vám interrupci nepovolíme.“
Všichni tři se na sebe podívali s úšklebkem vítězných čarodějnic.
A to si nejsem teď momentálně jistá, jestli ty opravdové
čarodějnice neurážím.
„Prosím?“ ptám se, protože jejich verdikt postrádal jakoukoliv
logiku.
„Jak ho asi mám najít, když si nic nepamatuji?“ stála jsem
za svým.
Když už jsem se do toho bahna namočila, tak ať se v něm taky vymáchám. Ať to má aspoň probůh smysl.
„Tím jsme mladá paní skončily. Nashledanou.“
Sklapli svoje desky i podpatky a nechali mě stát v místnosti samotnou. Procházejíc okolo mě jenom utrousily:
