Dostáváme se do DRUHÉ ČÁSTI příběhu.
Uběhl rok.
Nové město nový byt, nové zaměstnání, to vše s sebou přineslo i nového partnera.
Že to není vždy jednoduché se přesvědčíte sami.
Nejsem tak silná…
Kapitola 23
Zbývalo mi tak čtrnáct dní do rozhodnutí. Hlavně rozhodnutí,
jestli říct nebo neříct tuto novinu Karlovi.
Všechno bylo tak těžké, tak zoufalé, že jsem se nedokázala
na nic soustředit.
Vzala jsem si ještě týden dovolené a odjela k Haničce. Musela
jsem to někomu říct, s někým se poradit, muselo to ze mě
ven.
Když jsme dorazili na vesnici, Hanička se jenom divila, že
se plahočíme autobusem, a kde že máme Karla?
Když jsem ji vše povykládala, bylo po veselé náladě, která tam vždy panovala.
„Víš, Tami, já bych z toho takové drama nedělala, podívej
se na mě. Taky jsem se třemi dětmi sama.“ pronesla Hanička
úsměvem.
„Já vím,“ odpovídám, „ale asi nejsem tak silná jako ty.“
„No, tak půjdeš před komisi,“ dodala, a s jejím laskavým
úsměvem to vyznělo jako jít nakoupit.
Obě jsme se zasmály a šly dětem připravit ohýnek na opékání
špekáčků.
„Prosím tě, jak to, že vám tu ještě tak pozdě pracují kombajnisté,
nebo co je to za zvuky, co se ozývají ze silnice?“
„Někdy se vracejí z pole pozdě, stává se to,“ řekla Hanička
a dál se věnovala napichováním špekáčků na klacky.
„Mami, maminko, jdeme se podívat na kombajny,“ křičely
děti a běžely k brance.
„Mami, maminko, to není kombajn, to je strejda.“
Trhla jsem sebou a nevěřícně se otočila.
Bylo to tak. Vtom zvuku projíždějících kombajnů se zvuk Karlovo auta ztratil.
Děti, držíce Karla za ruce z obou stran, ho táhly k ohništi. Jako kdyby srdce čekalo, až se to stane. Najednou jsem ho měla až v krku, jako knedlík.
Neschopna promluvit ani slovo jsem mu jenom padla do
náruče a plakala. Najednou jsem nechtěla nic slyšet a už vůbec nic řešit.
Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci
strávit spolu.
Hanička odvedla děti brzo spát a nechala nás u ohně samotné.
Nebe plné hvězd a já věděla, že tu krásnou chvilku budu muset pokazit zprávou, která už opravdu odklad neunese.
Moc jsem se té chvíle bála. Jak jenom začít?
U té komise stejně musí být, není vyhnutí.
Rozhodla jsem se jít přímo bez vytáček k věci, ať už to dopadne
jakkoliv.
Seděli jsme u ohně mlčky, ani jeden nevěděl, co říct. Jenom
těsné objetí napovídalo, že za normálních okolností nebylo
slov zapotřebí.
„Karle, musím ti něco říct, něco moc důležitého, tak mě
prosím nepřerušuj,“ povídám důrazně, když vidím, jak se nadechuje a pokračuji,
„víš, tak nějak se stalo, že čekáme děťátko, možná i dvě.
Teď můžeš mluvit, pokud znáš nějakou odpověď.“
Ticho bylo jen pár vteřin, ale já jsem měla dojem, že je nekonečné.
„Tami, zlatíčko, ale já bych hrozně chtěl mít děti zrovna
s tebou, zvládneme to, uvidíš,“ říká a jeho hlas je pevný a vážný.
Zase jsem to musela být já, kdo bude stát pevně nohama
na zemi.
„Kájo, ty víš, že tě miluji jak nikoho na světě, ale je vůbec
možné, abychom byli šťastní? Je vůbec možné, abys měl dvě
děti tam, tři tady, málo placenou práci a z toho mála ještě
platil alimenty, žil v garsonce, kde by nás bylo pět?
Ne! Nezlob se, to nejde. Tvoje maminka měla pravdu. Musíš se vrátit.“
Ukončila jsem svůj monolog a věděla, že jsem jenom
nahlas vyslovila to, čeho jsem se nejvíce bála i já.
Díval se mi do očí, hladil mě po tváři a tiše řekl,
„kdy mám odjet? Vidím, že už jsi rozhodnutá. A taky už tě
znám natolik, že vím, že když se rozhodneš, není v mých silách
tě přemluvit.“
Zůstala jsem jako opařená. I když jsem nic jiného nečekala,
zabolelo to až k smrti.
Všechno ve mně pomalu odumíralo, ale musela jsem zůstat pevná ve svém rozhodnutí. Už jenom kvůli Petříkovi i kvůli jeho dětem.
Nikdo z nás by nebyl šťastný.
„Zůstaň ještě tenhle víkend s námi, prosím,“ zažadonila
jsem.
„Rád zůstanu, bude to poslední víkend, viď?“
„Ano, bude poslední a tak si ho užijeme tak, abychom na
něj nezapomněli, souhlasíš?“
„Zbývá mi snad něco jiného?“ řekl s úsměvem, který zdaleka
nebyl veselý.
Byl to víkend plný vášně, laskání a slz. Dlouhých pohledů
do očí a hledání odpovědí, které jsme znali.
Když jsme se loučili před barákem a dali jsme si poslední
polibek, řekla jsem jenom:
„Datum té komise ti vzkážu, prosím, přijeď.“
Zabouchla jsem dveře od auta, Petřík zamával a jenom
